Norsko jako sociální stát? Jak pro koho.

Norsko se dá chápat z mnohých důvodů jako ekonomický unikát, neřku-li rovnou paradox. Jedním z aspektů tohoto paradoxu je zdejší sociální stát. Je, pravda, štědrý: ale ne pro ty nejpotřebnější.

Ať se podíváme téměř na jakoukoliv aktivitu v Norsku, počínaje studiem na univerzitách, přes způsob zaměstnávání, podnikání, daňové zatížení až po realitní trh, nemůže nám ujít jeden společný jmenovatel: extrémně vysoké vstupní náklady a pak relativní selanka pro ty, co se už etablovali. Tento systém je v příkrém rozporu s tím, co známe například z USA, kde jsou vstupní náklady výrazně nižší, ovšem jakmile je už člověk „uvnitř“, nezajišťuje mu to, že také „uvnitř“ zůstane, nebude-li se hodně snažit. Je to v Norsku natolik rozšířený princip fungování věcí, že je pro zdejší lidi přirozený jako vzduch, který dýchají; bohužel ovšem zároveň ve svém důsledku znamená naprostou ztrátu motivace většiny zúčastněných se pohnout někam dál a dopředu, a to jak u etablovaných, tak u těch ostatních. Ti etablovaní jsou zdejším sociálním státem, daňovou zátěží a zákony natolik zabezpečeni, že nemají, kromě vlastní iniciativy, kterou zdaleka nemá každý, motivaci se jakkoliv zlepšovat, zatímco ti neetablovaní, když vidí, jak obrovské úsilí by museli vydat, aby překročili ten práh, který se od nich očekává, to často vzdají ještě na startu (opět, najdou se samozřejmě ti, kteří pilně dřou, aby se tam dostali, což je sice šlechtí, ale co je na tom sociálně spravedlivého?)

Zmínil jsem několik odvětví, v nichž tento princip funguje, podívejme se tedy na to, jak konkrétně. Co se týče studia na univerzitách: dostat se na ně je velmi těžké, ovšem jak už tam člověk jednou je, je to – například ve srovnání s univerzitami v Nizozemí, kde jsem studoval já – víceméně selanka, se dvěma výjimkami: Univerzitou v Bergenu a NTNU (Technická univerzita v Trondheimu), které z člověka doslova sedřou kůži, ale dají mu kvalitní vzdělání a schopnost se o sebe postarat. Bývá to docela šok pro studenty pocházející z „bezstresového“ prostředí. Jinak ale měl jsem tu možnost probrat styl studia na právnické fakultě Univerzity v Oslo s tamními studenty a ve srovnání s Maastrichtem, a co vím i z doslechu od jiných studentů evropských právnických fakult, tam mají doslova celoroční prázdniny. Ale je těžké se tam dostat, to ano.

Co se trhu práce týče, tady je tento princip velice viditelný. Standardem v Norsku, pokud jde o zaměstnání na dobu neurčitou, je tříměsíční výpovědní lhůta, se kterou počítá většina seriózních zaměstnavatelů. Vypisuje-li se tedy nějaká pozice, automaticky se počítá s tím, že se neobsadí dříve, než za tři měsíce – což samozřejmě dost drsně diskriminuje všechny, kteří „v systému“ ještě nejsou, tedy absolventy, popřípadě cizince, kteří pracují často na základě ne zrovna stabilních smluv, protože práce, které se dají dostat ihned, byť teď zrovna je volných pracovních míst obecně v Norsku málo, je jednak minimum a jednak to nebývá zrovna typ práce, který by člověka jakkoliv zabezpečil. Ten „luxus“ dostat normální práci si tak mohou zpravidla dopřát jen ti, které někdo živí, zatímco práci hledají. Na dávky – a nepříliš velké – mají nárok pouze ti, co si odpracovali minimálně rok, takže například v případě absolventů koho neživí rodiče nebo vlastní úspory (a student tady toho s těmi cenami moc neušetří), má jednoduše smůlu. To, na co jsme zvyklí z Česka, tedy „pojď k nám na tři měsíce za patnáct tisíc, ukaž, co umíš, a když se nám budeš líbit, dostaneš slušný plat“, v Norsku nefunguje. V Norsku člověk dostane slušný plat víceméně rovnou, ale rozjezd má výrazně těžší, než v jiných zemí, včetně Česka.

Se zaměstnáváním souvisí i to, že norský trh práce má velice specializované – až bych řekl zbytečně specializované – požadavky. Spousta oborů, na které v Česku stačí roční rekvalifikační kurs, zde lze vykonávat pouze po mnohaletém studiu a v případě řemesel ještě mnohaleté profesní praxi. Zatímco v Česku na to, aby člověk mohl pracovat jako elektrikář, stačí 300 hodin, v Norsku pět let. Totéž se opakuje v mnoha jiných oborech, takže pokud například klesne poptávka po určitém typu práce, má dotyčný velký problém. Z tohoto důvodu existují v Norsku profesní sdružení, která dávají pozor na to, aby počet lidí vykonávající dané povolání nepřekročil míru, nad kterou by mohli riskovat, že by měli méně zakázek. To znamená dvě věci: nelze jen tak si říct „tady je poptávka po zaměstnancích, tak se na to jdu dát“, a to, že daní odborníci jsou extrémně drazí, což opět pro lidi s nízkým příjmem znamená, že si jejich služby nemohou jen tak dovolit.

Tenhle, až by se dalo říci, korporativistický princip, zároveň znamená, že nelze jen tak konkurovat tím, že někoho podseknu cenou. Příklad: elektrikář musí mít auto s výbavou za zhruba dva miliony norských korun (podle kamaráda, který je elektrikář), aby mohl vykonávat celou škálu aktivit, které musí jako elektrikář, podle toho, jak to vidí jeho profesní organizace, nabízet. Nemůže tedy nabízet výrazně nižší ceny, protože by se nevešel do nákladů, a to i když má udělat něco tak jednoduchého, jako vyměnit vypínač (to si v Norsku člověk sám udělat nesmí). Samozřejmě mě hned napadlo, jak by se dalo na takovém systému vydělat: člověk s osvědčením, že je elektrikář, by si mohl koupit sadu nářadí za pět stovek a dělat jen činnosti, na které to stačí, ale které si běžný člověk v Norsku nesmí dělat sám – a místo tisíc korun za hodinu si účtovat třeba jenom tři sta, ale i tak z toho mít zlatý důl, protože vyměnit vypínač nebo zásuvku potřebuje každou chvíli někdo, ovšem kamarád mě vyvedl z omylu: kdybych takhle chtěl podnikat, tak mě vyloučí profesní komora za nekalou konkurenci a s povoláním končím. Takže nejenže elektrikář potřebuje pětileté studium, na to, aby mohl měnit zásuvky a vypínače (kromě jiného), ale i extrémně drahé vybavení, aby když zákazník zavolá, že chce udělat elektroinstalaci pro továrnu, aby to mohl udělat. Obojí znamená, že stát se elektrikářem je rozhodnutí na celý život, a totéž se týká prakticky jakéhokoliv jiného řemesla – takže nemá-li člověk peníze a chce-li si zlepšit svou sociální situaci prací v dohledné době, protože jeho firma zkrachovala, nebo má-li jakýkoliv jiný tomu podobný důvod, má skutečně vážný problém. Tímhle způsobem kadeřnice pláčou nad tím, že nemají zákazníky, když pánské stříhání stojí pět set norských korun, zatímco Iráčan je ostříhá za 150 – jenže kadeřnice a holiči nemají naštěstí žádnou povinnost být v nějakém profesním sdružení, takže tady to funguje. Iráčan, ke kterému chodím, jenom myje vlasy a stříhá, ale dělá to dobře, a víc po něm nechci a nikdy po něm víc chtít nebudu, takže rád zaplatím 150 NOK, popovídám si s ním, jak oslavil imáma Husajna (je šíita) a ještě přispěji na to, že bude lépe integrovaný. Bohužel pro norské holiče a kadeřnice je tohle myšlení nemyslitelné, i když je k tomu nic nenutí, takže dál nabízejí celou škálu služeb, účtují si i za obyčejné stříhání pět stovek a diví se, že nemají zákazníky, které by nejradši sebrali těmi Iráčanům tím, že lobbují u politických stran za to, aby těm Iráčanům tak či onak podnikání zatrhly.

Nejinak je tomu v případě podnikání coby dodavatel, a to ať už výrobce, nebo obchodník. Norský trh, pokud jde o přístup ke koncovému zákazníkovi, je až neuvěřitelně konsolidován. Tak například jsou tu pouze tři řetězce supermarketů: Rema 1000, COOP a Norgesgruppen, pod kterou patří všechny ostatní značky supermarketů, které budí zdání rozmanitosti, ale jsou přitom všechny jednou firmou s víceméně týmiž cenami a víceméně týmž sortimentem. Obdobně je to prakticky s čímkoliv dalším: elektrické zboží prodává prakticky pouze Elkjop a Expert, svítidla Lampehuset a Expert, nábytek a další vybavení interiérů (nepočítáme-li IKEA) Bohus (ten lepší) a Dag’s marked (ten obyčejnější), věci na auto BilXtra a Biltema, věci pro děti Barnas Hus, nepočítáme-li dětská oddělení v Lindexu a H&M a podobně. Jste-li tedy dodavatel, který chce dostat cokoliv koncovému zákazníkovi, máte možnost se k němu dostat prakticky pouze přes tyhle velké řetězce. Protože řetězce vzájemně si konkurující (nebo spíš „konkurující“, protože to celé smrdí kartelem) jsou většinou dva, maximálně tři v celé zemi, mohou si klást podmínky, které, jako malý nebo střední dodavatel, naprosto nejste schopen splnit. Své o tom ví majitel malé sandefjordské čokoládovny Hval, který, třebaže jeho vánoční marcipán byl v různých testech ohodnocen jako nejlepší v Norsku, neměl dlouho šanci dostat své zboží na pulty obchodů, protože řetězce po něm chtěly, aby dodával do všech obchodů v Norsku, na což on, coby majitel malé firmy, neměl kapacitu, a ještě si za to chtěli vzít provizi, kterou nemohl dát. Nejen on, ale ani nikdo další, kromě těch největších – nepřekvapivě – dvou: firmy Nidar z Trondheimu a firmy Freia patřící pod koncern Mendeléz – také podobnou šanci nedostal. Opět: jste-li velký etablovaný koncern, slíznete smetanu, ale jste-li menší firma, nemáte moc šanci.

Daňová zátěž v Norsku je pak vyloženě antisociální, protože třebaže daň z příjmu je silně progresivní (častý argument české levice, když se chce inspirovat Norskem), celková zátěž, pokud jde o přímé daně, je v Norsku nižší, než v Česku – kompenzuje se to totiž na „avgifter“, tedy poplatcích, které stojí pro všechny v absolutní hodnotě stejně; tedy čím je člověk chudší, tím jsou pro něj dražší. To se týká jednak sazby DPH (25 %), ale i spousty jednotlivých poplatků: mýtné za silnice (nejen za dálnice), spoluúčast u lékaře, silniční daň (3000 NOK ročně za EURO 4 nebo lepší a 3500 NOK za EURO 3 nebo horší), krvavé parkovací poplatky prakticky kdekoliv (a bez auta se tu vážně žít nedá, s výjimkou centrálních oblastí největších měst, a pokud jde o ty nejchudší, tak ti zrovna musejí brát, co je, a nemívají home office nebo peníze na to, aby bydleli v centru), daně za nezdravé jídlo (100 % daň za sladkosti, šílené daně za alkohol nebo maso) a tak by se dalo jmenovat ještě hodně dlouho. Norský daňový systém tak znamená následující: jste-li mezi nejbohatšími, stát vás škube daleko více, než v jiných zemích; jste-li chudší člověk, také vás škube více, než v jiných zemích a nejlépe se máte, jste-li typickým představitelem střední třídy s průměrným platem, protože si vyděláte dost na to, aby vám poplatky všeho druhu moc nevadily a ne dost na to, aby vás stát obral na dani z příjmu. I když se počítám osobně do této skupiny, takže teoreticky pro mě je ten systém výhodný, na rozdíl od zdejších socialistů mám sociální cítění a vadí mi, když vidím, jaké mají chudší lidé problémy zaplatit všechny ty nesmyslné „ekologické“ poplatky nebo poplatky, které mají motivovat ke „skromnému a zdravému životu“.

Realitní trh je opět kapitola sama pro sebe. Ceny nemovitostí vyrostly za posledních dvacet let pětinásobně, zatímco platy se pětinásobně nezvýšily ani omylem, takže kdo si stačil pořídit hypotéku před patnácti-dvaceti lety, je proti lidem teď ve výrazné výhodě. Aby toho nebylo málo: stát se rozhodl, že zarazí růst cen nemovitostí tím, že zvýší požadavek minimálního kapitálu na 15 procent, což v situaci, kdy pod dva miliony člověk nekoupí prakticky nic, znamená, že má-li typický plat kolem 450 – 500 tisíc NOK ročně hrubého, musí naspořit 350 tisíc NOK a to za situace, kdy za nájemní bydlení dává měsíčně více, než ti, kteří zálohu na hypotéku měli, platí za splátky. Protože osobní vlastnictví nemovitosti se v Norsku považuje za důležité, obce pomáhají skrze program zvaný Husbanken těm nejchudším s tím, aby si mohli bezúročně půjčit na základní kapitál, jenže na to člověk s průměrným platem nikdy nedosáhne, protože není chudý dost, a chudý člověk, třebaže na to dosáhne, zase nedostane hypotéku natolik velkou, aby si mohl dovolit koupit i nějaký malý byt, se kterým navíc ještě má další výdaje – inkaso v Norsku stává poměrně dost peněz. Takže ten, kdo má rodiče, kteří mu mohou pomoci s povinným základním kapitálem, může neztratit zhruba pět let placení nájmu, které ten, kdo základní kapitál nemá, musí dát, a to i když vydělává velmi dobře. Aby toho nebylo málo, v norském daňovém systému je jedna doslova posvátná kráva: daňové odpisy za úroky z hypotéky. Takže ten, kdo je natolik etablovaný, že má minimálně 350 tisíc NOK někde na spořicím účtu, ještě navíc dostane úlevu na dani, kterou člověk, který se ještě neetabloval a žije v podnájmu, nedostane. Přitom řešení by bylo jednoduché: překlasifikovat v územním plánu pozemky na stavební parcely, v Norsku je místa dost – ale příliš mnoho „typických představitelů střední třídy“ je závislých na tom, že jejich majetek, který se za posledních dvacet let zhodnotil pětkrát, v té ceně také zůstane, takže dnešní chudší, nebo neetablovaní mají zkrátka smůlu.

Život v Norsku je drahý a pro zdejší chudé lidi je extrémně drahý. Zdejší chudí lidé si nežijí zase až tak nepodobně od chudých lidí v Česku, pokud jde o to, v čem bydlí, jaké mají aktivity a co jedí. Budiž, řeknete si – to ukazuje, že Česko není nijak lepší. Není. Ale neříká o sobě ani to, že je nejbohatší zemí světa, ani to, že je to supersociální stát, ani není vzorem pro zbytek světa, jak se má vytvářet až utopicky sociálně spravedlivá společnost. Od státu, který se takhle tváří, bych očekával, že umí svým nejchudším dopřát výrazně lepší standard, než co u takových lidí vidím zde – například chudí Holanďané nebo Němci se mají výrazně lépe, než chudí Norové. Potíž je, že stát má na chudé lidi v Norsku jen jeden způsob: dávky na všechno možné. Jenže ty jsou jen těžko spravedlivé, protože na nich jsou závislí kolikrát nejen lidé, jako ti z dávek žijící v Česku, kteří buď jsou natolik nemohoucí (například z důvodu nemoci či postižení), nebo neschopní, že nemohou jinak, ale i lidé, kteří by si na normálním trhu práce uplatnění našli, ale se zdejším protekcionismem a – zcela uměle – extrémně vysokými vstupními náklady prakticky do čehokoliv, nemají šanci. Tihle lidé jsou pak závislí na vyplácení sociální pomoci, u které ovšem platí nepsaná dohoda: stát „dává“, a tak stát má „nárok“ na to, rozhodovat, jak dotyčný žije, čímž dotyčný ztrácí svobodu.

A tak jsme se dostali k tomu, že nejenže je zdejší chudý bit tím, že jsou mu záměrně stavěny překážky, aby se ze své chudoby dostal sám, ale ještě se stává jakýmsi polonevolníkem, pokud jde o to, co smí, nebo nesmí. Z těchto pravidel se samozřejmě vykoupí každý, kdo ty peníze má – můžete říct, že tak to na celém světě je přirozené a tak to bývalo vždy a všude, že čím bohatší a mocnější, tím více svobody dotyčný má. A je to tak, je to přirozené, ovšem v zemi, která si přede všemi jinými na sociální ráj, je to poněkud nečekané, tím spíš, že se tak děje v míře větší, než v mnohých, na první pohled méně „sociálně zaměřených“ zemích. Norský sociální stát je tu tedy zejména pro střední třídu: má jí pomáhat neztratit její status a výdobytky. Má být záchrannou sítí pro typické představitele střední třídy, aby nespadli na dno. Jenže na dně je přesto relativně dost lidí a ta samá bariéra, která pomáhá lidem ze střední třídy na dno nespadnout, brání těm ze dna se dostat nad ni. Až se bude příště ČSSD ohánět skandinávskými modely, připomeňme jí to. Je opravdu o co stát?