Polské parlamentní volby: Jak zkazit unikátní šanci

Polsko bude volit nový parlament. Pravděpodobně v nich zvítězí Prawo i Sprawiedliwość, strana, které jde v podstatě jen o tři věci: hrát si na obleženou pevnost, kontrolovat dělohy Polek a zajistit Jasné Hoře vliv.

Platforma Obywatelska má za sebou úspěšných osm let vládnutí. Před osmi lety bylo Polsko jako špatný vtip; svět se bavil a nevěřícně kroutil hlavami nad excesy bratrů Kaczyńských, kteří víceméně ignorovali potřeby rozvoje ekonomiky, ale kterým šlo hlavně o to, lustrovat, špehovat, hledat „agenty“ všude možně, rozhádat si Německo a Rusko jak to jen bylo možné a hlavně nedopustit žádné změny ve „zvykové rovině“. Když Donald Tusk začínal jako premiér ve svém prvním funkčním období, Polsko mělo rozpadající se silnice, nemělo téměř žádné dálnice, jízda vlakem byla bída a utrpení a spousta lidí z Polska odcházela, protože v zemi se uchytit nedalo.

Dnes je situace jiná. Z Polska se pořád odchází, ale důvod se změnil: spousta šikovných lidí přišla na to, že život v zahraničí je snazší. Nejde ani tak o to, že by se doma uplatnit nedalo, to se už dá – ale přichází otázka „proč to dělat, když jinde to jde lépe a ti před námi ověřili, že to není žádný velký problém“. Polsko získalo za posledních osm let rozsáhlou síť dálnic a rychlostních silnic a datum 2020 jako termín konce výstavby všech dálnic a většiny rychlostních silnic se jeví jako realistický – bude-li se pokračovat dosavadním tempem. I mnohé lokální silnice doznaly velmi pozitivních změn; Polsko má nové železniční koridory i jednotky Pendolino. Varšava má novou trasu metra, většina polských měst, která mají tramvajovou síť, má nové tramvaje a nové koleje. Nové autobusy jsou naprosto všude. Vystoupíte-li z vlaku na nádraží v Katowicích, nepoznáte to město, pokud jste v něm byli naposledy před osmi lety – změnilo se téměř z ruiny ve slušné, byť stále industriální, evropské město na úrovni. Běžný Polák si může dovolit výrazně více, než před osmi lety. A tak by se dalo pokračovat.

Vláda Donalda Tuska neměla za sebou žádný korupční skandál. „Afera taśmowa“, tedy odposlechová aféra, kde číšníci v restauraci Sowa i Przyjaciele nahráli politiky, kteří mluvili o tom, jak někteří poslanci výměnou za to, že podpoří nějaký zákon, dostanou místa v dozorčích radách, se v Polsku probírala až neúměrně dlouho a měla za následek politické zemětřesení, jaké známe z Česka od aféry Nagyová/Nečasová, a to přesto, že šlo o politický handl, jaký se provozuje v kuloárech všude na světě. To, jak jsou někteří polští voliči rozmazlení, když se rozčilují nad tím, jak se s takovouto vládou „nedá žít“, dokazuje už jen fakt, že přesně touhle metodou protlačil například Abraham Lincoln zrušení otroctví v USA. Jistě, neodpovídá to vysokým ideálům demokracie, ale upřímně, země, která tohle považuje za problém, nemá evidentně žádný jiný.

Vládě Donalda Tuska se podařilo naprosto bezprecedentní rozšíření polského vlivu na celý kontinent, jakož i toho, že Německo začalo Polsko brát jako důležitějšího partnera, než Rusko, což je pro polskou geopolitickou pozici naprosto klíčové zabezpečení, dokonce si troufnu říct, že lepší, než samo členství v NATO. Bylo to za vlády PO, kdy se její člen, Jerzy Buzek, stal předsedou Evropského parlamentu jako první z postkomunistické Evropy. Byl to sám Donald Tusk, který se stal předsedou Evropské rady a Radosław Sikorski, tou dobou ministr zahraničí, měl vynikající šance na to se stát Vysokým představitelem EU pro mezinárodní vztahy a bezpečnostní politiku. Tuto šanci zmařila víceméně hlavně výše jmenovaná pseudoaféra.

Během posledních osmi let se dařilo i soukromému sektoru. Značky jako Pesa či Solaris získaly velmi dobrou reputaci po celé Evropě; podotýkám, že jde o čistě polské firmy s polským know-how. Byly založeny tisíce a tisíce malých strojírenských firmiček, které fungují jako subdodavatelé zejména pro německý, skandinávský či francouzský průmysl, které tvoří základ Mittelstandu, úspěšného a nesmírně stabilního a rentabilního, pro Německo – a zejména pak Bavorsko – typického ekonomického modelu. Bylo to za současné vlády, kdy se začal sbírat polský kapitál, který také v Polsku sídlí a platí daně, což je, jak známo, důležitým pilířem pro bohatství celé společnosti.

Pokud jde o „zvykové“ záležitosti, tak PO rozhodně není žádná ultraliberální strana. Na české poměry jde dokonce o stranu hodně konzervativní, a to vůbec nehovořím o křídle, do nějž patřil Jarosław Gowin, který byl ekonomickým liberálem, ovšem hodnotově by se víc hodil k PiSu, u nějž mu vadila jeho socialistická ekonomická orientace. Zásadou PO v hodnotových věcech bylo „do ničeho moc nerýpat, nechat společnost, ať se vyvine sama, a zatím využít čas na stavbu infrastruktury a posílení pozice Polska ve světě“ – a to se dařilo na výbornou.

Ta zhruba jedna třetina skalních voličů PiS, která se nemění a která paranoidně hledá nepřátele všude kolem, by sama nikdy nedokázala volby vyhrát. Skupina voličů, která momentálně ohrožuje PO a s PO i budoucnost vlastní země, jsou ti, kteří by za jiných okolností volili PO (ideově), ale vadí jim údajná arogance vládní strany (dodávám, že současná polská vláda je kultivovanější a méně arogantní, než kterákoliv vláda v Česku za posledních dvacet let), „aféry a korupce“ (viz výše) – neříkám, že v Polsku korupce není, ale za situace, kdy člověk žije v postkomunistické zemi a korupce je tam daleko menší problém, než v Česku či na Slovensku, o takovém Řecku ani nemluvě, by to opravdu neměl být úplně důvod pro to, poslat jinak slušně vládnoucí stranu k čertu a riskovat propad do toho, co v Polsku bylo před rokem 2007.

Dále těmto lidem vadí, že nevydělávají tolik, jako „na Západě“, že se zaměstnává na švarcsystém místo na řádné pracovní smlouvy a že sociální systém není tak dobrý, jako „na Západě“. Jenže tohle je opravdu buď kolektivní amnézie, kdy ti lidé zapomněli, v jakém stavu země byla po pádu komunismu – byla jen o chlupíček výše, než Ukrajina – nebo jsou zkrátka jen rozmazlení. Tohle se totiž nedá uspíšit – kdo si myslí, že komunistickou devastaci trvající čtyřicet let lze odčinit dříve, než za dalších čtyřicet let, je nesmírně naivní. Ano, Polsko může použít export surovin (PiS plánuje exportovat břidlicový plyn) na to, aby země výrazně zbohatla. Ale, pomineme-li ekologickou škodlivost, tohle opravdu není dobrá cesta a Norsko je toho excelentním případem. Ano, země zbohatne. Dočasně. Pár generací si bude žít v relativním přepychu, ale co bude pak? Nemluvě o tom, že export plynu či ropy uživí docela jinak pět milionů lidí a 38 milionů lidí.

Pokud by se stal zázrak a současná vláda by mohla pokračovat ještě dalších osm let, bude mít Polsko slušné a stabilní základy, na kterých bude růst ekonomika bez ohledu na výkyvy v jednotlivých odvětvích, Polsko posílí svou pozici v Evropě ještě více, na úroveň vyšší, než Španělsko a pravděpodobně srovnatelnou s Itálií (o kousek nižší, než Spojené království, Německo či Francie), což je pro zemi, která opravdu před pětadvaceti lety byla téměř na úrovni Ukrajiny, modré z nebe.

Jenže k tomu nejspíš nedojde, protože voliči pravděpodobně zvolí PiS a nastanou další čtyři roky stagnace, rozhádání se sousedy, nástupce Angely Merkel bude nejspíše opět lépe mluvit s Ruskem, než s Polskem, což bude pro Polsko v konečném důsledku tragické. Sociální opatření, jaká chce PiS, zemi akorát zadluží a Polsko promarní svou historickou šanci.

Mám k Polsku velmi blízký vztah, žil jsem tam, moje žena je Polka, mám tam hodně kamarádů a Polsku držím velice palce. Jestli tuhle šanci promarní, pak si ovšem bude moct nadávat jen samo sobě, až se zase bude potácet od problémů k problémům, a až ho nikdo nebude brát moc vážně.