Nemůže náboženství Čechům přeci jen chybět?

Budu doufat, že to ode mě, coby agnostika, nebude znít pokrytecky, ale to, že sám nevěřím v existenci Boží, neznamená, že nedoceňuji pozitivní, často zapomínaný vliv náboženství na život společnosti i jednotlivce.

V roce 2007 jsem se odstěhoval z Česka do Polska, abych poznal, jak žije, myslí a vnímá svůj život a hodnoty konzervativní, věřící společnost. Na místě jsem zjistil, že náboženství nedělá člověka lepším; špatný člověk bude špatným i jako věřící, i jako ateista, jen ten svůj věrolomný charakter bude v obou případech projevovat jinak. Ne, rozhodně nemohu říci, že jsem poznal lidi, kteří byli dobří díky tomu, že byli věřící; ti nejlepší lidé, jaké jsem poznal, byli dobří sami od sebe, případně naučeni životní zkušeností bez ohledu na své vyznání. Přesto si, nejen na základě zkušeností s Polskem, ale i s jinými zeměmi, jakož i s věřícími lidmi z Česka, které znám, myslím, že Čechům živá zkušenost s náboženstvím chybí a že ti, kterým chybí, jsou v tomto ohledu ochuzeni.

Jednou z podstatných věcí, které náboženství, a nemyslím nutně křesťanství, ale náboženství obecně, učí – byť zdaleka ne každý to pochopí, je práce se symboly a symbolikou, případně poznání hlubšího smyslu pozorované věci na základě jejího obsahu jako celku. Jednodušeji řečeno: lidé, ať už sami věřící nebo ne, kteří se ovšem v náboženství aspoň trochu vyznají, mají daleko větší šanci, že místo hromady jednotlivých stromů uvidí les, protože to je, velmi laicky řečeno způsob, jakým se víra poznává a vykládá.

Symboly zobrazují zpravidla principy, kterými se dá velmi dobře popsat svět kolem nás. Coby, ač v Praze narozen, původem z Podkrkonoší, přihřeji si svou regionální polívčičku a odkáži čtenáře k barokním sochám ctností a neřestí od Matyáše Brauna, coby dobrý příklad takových symbolů. V lapidáriu kukského hospitalu můžeme vidět sochy ztělesňující ctnosti jako štědrost, upřímnost, spravedlnost, střídmost, moudrost, statečnost, cudnost, píli, víru, naději, lásku, trpělivost, ale i neřesti jako hněv, lenost, pýchu, lstivost, závist, obžerství, zoufalství, lehkomyslnost, pomluvu, lakomství, smilstvo a podvod. Seznam těchto ctností a neřestí je samozřejmě výrazně ovlivněn křesťanskou naukou a etikou, nicméně jeho autorem je sám Matyáš Braun a právě jejich výčet osobně považuji za větší dílo jeho génia, než jejich vizuální zhotovení. Katolický katechismus má ctností a neřestí sedm; sv. Augustin pak přišel se seznamem dvanácti ctností, jako Braun, ale jiných.

Braunovo dílo se opírá čistě na katolickém pojetí dobra a hříchu, a přestože je jeho seznam oproti tomu z katechismu rozšířen, nepůsobí, jakoby tam bylo cokoliv navíc. Sílu jeho soch totiž vidím v tom, že se kombinací hodnot, které reprezentují, dá popsat naprosto kdokoliv a cokoliv.

Naposledy jsem se myslí do Kuksu dostal, když jsem uviděl fotografii malého Aylana Kurdího a když jsem přemýšlel o tom, proč je ta fotografie tak silná – a jsou naprosto jedno její okolnosti typu „odkud a kam chlapec plul, kým je jeho otec a co dělal, proč kluci neměli záchrannou vestu“, to jsou právě ty stromy, pro které lidé náboženstvím nedotčení mají tendenci nevidět les, tedy symbol, respektive jejich kombinaci, které umožní pochopit, oč jde doopravdy.

Podívám-li se na fotografii, na níž leží malý Aylan na pláži čelem dolů a pak na tu, kde ho odnáší četník, očima Braunových ctností a neřestí, zjistím, že tyto fotografie kombinují výjimečně mnoho z nich najednou, jsou tak komplexně lidské, jako je lidská duše sama, což je přesně ten důvod, proč tolik lidí reagovalo. Argumentovat, že jeho otec je nezodpovědný a vést debatu na téma jak se přesně událost stala, je totiž v kontextu síly fotografie zcela irelevantní; je to totiž ve vztahu k jejich smyslu, respektive symbolice, asi tolik k věci, jako když sovětští soudruzi vyslali Jurije Gagarina do vesmíru a pak nadšeně hlásili, že byl ve vesmíru a žádného Pánaboha na obláčku neviděl. Jak říká jedno hezké české úsloví – hodinky jako holínky, žádný rozdíl.

Umět číst a pochopit symboly je totiž jako umět číst a pochopit text. Nikdo s touto dovedností z nebe nespadne (sic), každý se to musí naučit; s tím, že se symboly nepracuje jen náboženství, ale i filosofie. Jistě leckterý oponent tohoto mého názoru řekne, že fakt, že filosofie učí témuž umění stejně dobře, jako náboženství, znamená, že náboženství nepotřebujeme. Kámen úrazu ovšem je v tom, že aby společnost jako celek dokázala komunikaci skrze symboly a symboliku akceptovat, musí jim kritická masa lidí v ní umět porozumět.

Filosofie vyžaduje poměrně hodně dobrou schopnost abstraktního myšlení, logiky jakož i inteligence – a naučit se tak pochopit obsah a sílu symbolů skrze filosofii je bohužel pro mnoho lidí natolik těžké, že toho nechají a nikdy se to nenaučí. Je to jako kdyby někdo učil prvňáčky číst tak, že by jim vysvětloval, proč A vypadá graficky jako A, a jak relativní je jeho zvuková podoba v závislosti na tom, kdo, kdy a jak to čte. Obávám se, že by se tímhle stylem mnoho lidí číst nenaučilo.

Náboženská praxe dokáže zprostředkovat schopnost porozumět symbolům a symbolice běžným lidem podobně efektivně, jako slabikář naučí děti číst. Náboženský život se svými rutinami, praxe toho, že co týden je člověk odmalička neustále, znovu a znovu během kázání učen aplikovat Slovo Boží na každodenní praxi a vidět ve svém jednání i obyčejném životě principy jako odpuštění, milosrdenství či kajícnost, lidi učí číst symboliku zcela přirozenou a přístupnou formou. A člověk, který dokáže „ve stromech vidět les“, tedy je schopen poznat v tom, co vidí, symbol či princip, pak reaguje jinak, než člověk, který vidí samé stromy.

Takový člověk se pak většinou rozhoduje lépe, má-li v kritických momentech reagovat na něco, s čím se do té doby nikdy nepotkal. Tak, jako díky znalosti abecedy gramotný člověk pochopí text, díky znalosti symbolů a symboliky člověk pochopí výrazně snadněji jakoukoliv situaci, do které se dostane. A protože je díky tomu na změny připravenější, méně se bojí. A (nejen) česká společnost je momentálně strachem nasycená až příliš. A přitom zbytečně.

Norsko mě naučilo jednu hodně důležitou věc, zkušenost, kterou se mi asi nepodaří úplně přesně interpretovat, ale pokusím se o to. Navzdory tomu, že je většina Norů členy norské státní církve a křtí i biřmuje své děti, do kostela se dostanou zpravidla jen na tyto dvě události, maximálně ještě na svatbu. Náboženství na většinu z nich nemá prakticky žádný vliv, podobně, jako na Čechy; počet věřících lidí je v Norsku podobně nízký, jako v Česku, takže schopnost místo stromů vidět les je tu stejně zřídkavá, jako v českých zemích. Přesto se Norsko v jednom aspektu liší: dokázalo zajistit bezprecedentnímu počtu lidí relativně velké materiální zajištění. Věci, kvůli kterým se dost lidí v Česku zadlužuje, se zde kupují za hotové často i bez většího plánování, případně, půjčuje-li se, pak se půjčuje na dražší věci, než v Česku. Velice bych si přál, aby to měl každý možnost chvíli vidět, a to z velmi dobrého důvodu.

V Česku (samozřejmě nejen tam) poměrně hodně lidí považuje za velmi důležité si vydělat na něco velkého – krásnou dovolenou, novou televizi, auto, či cokoliv jiného; je nedůležité, co konkrétně. Protože česká společnost ještě není tak bohatá, jako norská, tyhle všechny předměty jsou pro hodně lidí perspektivou mimo běžný dosah, takže s trochou nadsázky pro ně jsou něco jako Bůh – něco, k čemu se upírají dlouhodobě, k čemu upínají své tužby, které není jednoduché uspokojit, protože zdroje jsou omezené. A tady přichází norská zkušenost: zde ty věci jsou na dosah ruky a osobně mohu potvrdit, že člověka to opravdu šťastnějším neudělá. Jsem nesmírně rád, že jsem díky zkušenosti s Norskem mohl na tohle přijít ve svých třiceti a ne sedmdesáti, protože to je doba, kdy si spousta lidí, kteří materiálně konečně materiálně dosáhli na to, co chtěli, najednou uvědomí, že je minula spousta větších hodnot, které už nemají čas dohnat, protože ty momenty, kdy jimi mohli žít a nežili, jsou už prostě pryč.

A to je ten moment, kdy to chce najít cíl, který má větší přesah. Pro někoho je to Bůh a život věčný, pro mě něco, co si nechám pro sebe. Neříkám, že každý musí najít svou víru a praktikovat náboženství podle příručky, jinak bude nešťastný, ale čím dál tím víc jsem přesvědčen, že je obrovsky důležité, aby byl ve společnosti silný hlas, který bude protiváhou konzumu a snahy se hnát jen za tím, aby člověk měl. Trochu se bojím, že za dvacet-třicet let bude v Česku dost lidí, kteří budou žít velmi bohatě, ale na antidepresivech. Neříkám, že člověk má chodit co neděli do kostela a akceptovat všechno, co tam slyší, ale opravdu není od věci, se, byť jako nevěřící, snažit náboženství pochopit. Kdo ví, jak by naše země vypadala, kdyby to více lidí dělalo a umělo?