Je Norsko Evropa, nebo není?

21. 01. 2015 11:00:59
Během posledních několika desítek let se pojem „Evropa“ změnil z geografického, zahrnujícího vše od Portugalska po Ural, na kulturně-politický. EU jej víceméně ztělesňuje, ale ne nutně. „Evropa“ se tak dá rozumět jako souhrn hodnot, které její obyvatelé instinktivně cítí jako ten „správný“ standard. Je ovšem Norsko Evropa?

Začněme pohledem z norské strany. Zeptáte-li se Norů, dostanete velmi rozporuplné reakce. Většina z nich vám řekne, že Norsko Evropa není a často budou říkat věci typu „jedu do Evropy“, do čehož mentálně počítají víceméně EU + Švýcarsko. Někteří zahrnují do pojmu „Evropa“ i Švédsko a Finsko, jiní nikoliv. Pak je zde mnoho lidí, kteří naopak budou trvat na tom, že Norsko Evropa je a Norové jsou Evropany; jejich argument víceméně kopíruje typické rozhořčení mnohých Kanaďanů nad tím, ztotožňuje-li někdo Ameriku pouze s USA. Jak je to ale doopravdy?

Evropa je jako velmi komplexní stroj, který vznikl pečlivým vyvážením následujících historických zkušeností (výčet všech by byl ještě delší, ale tohle jsou ty klíčové):

- Starověké Řecko – dalo Evropě filosofii, pojetí člověka jako zvířete obdařeného rozumem a snahou žít v organizované společnosti, ochotu kritizovat autority, vědu, samotný princip vědeckého bádání, tedy snažení se o zneplatnění všeobecně uznávaných teorií místo toho, aby se respektovaly jako jednou dané; dále pak koncept pojištění, díky kterému se mohl rozvíjet námořní obchod více než v jiných místech světa. Řecko dalo naší civilizaci samozřejmě mnohem více, ale jde-li o naše odlišení od ostatních, toto jsou nejpodstatnější body.

- Starověký Řím – dal Evropě právo, princip vyvažování moci mezi tři nezávislé, navzájem se kontrolující autority (myšlenka od řeckého, v římské době žijícího filosofa Polibya), který se promítá ve velkém do toho, jak řídíme naši společnost; dále pak dal Evropě efektivní státní správu a moderní pojetí občanství.

- Judaismus – naučil Evropu, proč je důležitá univerzální gramotnost, položil základy našeho finančnictví a dal nám Dekalog.

- Křesťanství jako takové – naučilo Evropu, že každý člověk má přesně stejnou hodnotu (to opravdu je unikátní myšlenka, se kterou žádné jiné náboženství či filosofie nepřišly), že první budou poslední, že bližním je potřeba odpouštět, že bližní znamená každý člověk, že každý člověk je omylný a hříšný, díky čemuž naše civilizace chápe, že nikdo, ani sebevětší autorita, nemá patent na neomylnost a dokonalost.

- Katolická církev a její principy – naučila Evropu oddělení církevní a světské moci (to je důvod, proč jsme nejsvobodnější civilizace na světě, pokud jde o náboženské přesvědčení), udržovala v klášterech vzdělanost a naučila Evropany, že o víře se dá diskutovat. Mnoho církevních dogmat je důsledkem staletí vedených diskusí, v nichž se vyjádřily snad všechny možné názory; to stojí v opozici s náboženstvími, kde centrální autorita, existuje-li vůbec, vykládá náboženství jako takové čistě jak se jí hodí. V Česku je povědomí o pozitivní historické roli Katolické církve přemazáno jiráskovsko-nejedlovským ahistorismem, ale spousta principů, které považujeme za samozřejmé a jediné civilizované, pochází právě z Vatikánu.

- Zámořské objevy – naše civilizace se naučila být zvědavá. Touha vidět, co je za horizontem, poznat víc a dosáhnout dál pro účel samotného dosáhnutí dál je západní civilizaci unikátní a je důvodem, proč jsme po tolik staletí byli silnější, než kdokoliv jiný.

- Demokratizace myšlenek – vynález knihtisku, spolu s reformačním přesvědčením (převzatým z judaismu), že každý člověk by měl být schopen číst Bibli sám, bez prostředníka, u nás zničilo v mnohých jiných civilizacích stále zakořeněnou představu, že přístup k myšlenkám nepatří prostému lidu do ruky. My jsme se díky tomu naučili žít s veřejným míněním.

- Reformace – Zkušenost s podkopáváním autority, náboženskými válkami a následnou (po třicetileté válce) nutností spolu žít na relativně malém kontinentu a tolerovat vzájemné odlišnosti nás naučily, že nemusejí být všichni stejní a chovat se stejně. Že to, že náš soused se chová jinak a věří jinak je v zásadě normální. Jistě, nepřišlo to hned, ale svůj původ to má zde.

- Nizozemská Východoindická společnost – naučila Evropany, jak získat kapitál i tam, kde je o zdroje nouze. VOC byla první akciovou společností na světě, model jejího fungování dal možnost vzniku a financování velkých projektů, na které nestačil rozpočet jednotlivců, nebo státní rozpočet tam, kde země nebyla sama koloniální mocností.

- Osvícenství – dalo Evropě přesvědčení, že člověk jako jednotlivec je nikoliv objektem, ale individuálním subjektem; jednotkou, která má veškerou suverenitu a od jejíž suverenity se skrze společenskou smlouvu odvíjí suverenita států, v nichž žijí. Představa, že stát je naším zaměstnancem, nikoliv naším suverénem, je pro západní civilizaci v evropském měřítku zcela unikátní. Osvícenství je ovšem zároveň poslední kapitolou, která platí pro Evropu a Ameriku společně.

- Moderní měšťanství – měšťané, střední třída, to jsou klíčová slova první poloviny 19. století, díky kterým Evropa získala občanská práva. Lidé, kteří se vypracovali vlastní prací, tedy bez nutnosti být za své osobní bohatství komukoliv vděční, se začali dožadovat více práv, protože díky vlastní práci už měli materiálně vzato vše, co potřebovali. Zde je důležitý rozdíl proti Americe – v Evropě bylo drobné měšťanstvo hybnou silou nejen ve velkých městech, ale právě v těch desítkách tisíc relativně hustě na sebe namačkaných menších měst, díky čemuž se občanská společnost vytvářela na mnohem nižší společenské úrovni, než v USA. To ovlivnilo také fakt, proč jsme osvícenské hodnoty přejali mnohem více za své, než Američané, kde sice Otcové zakladatelé byli osvícenci par excellence, a Ústava Spojených států je dokument, na který by byli Rousseau či Voltaire hrdí, ale široká veřejnost ty ideály nebyla schopná úplně dobře prožít.

- Francouzská revoluce – Bez ohledu na její krvavost a Robbespierův teror, francouzská revoluce byla první, která dala moc do rukou tzv. Třetímu stavu, tedy sekulárním, nearistokratickým měšťanům. Důsledky byly obrovské, jejich alespoň zběžná analýza by vystačila na další článek, ale tak či onak byly pro celou Evropu klíčové a pro Evropu a její hodnoty zcela unikátní.

- Industrializace a vytvoření širokých skupin městského proletariátu – zvýšilo kvalitu života, ačkoliv z dnešního pohledu byly podmínky pro dělníky v 19. století otřesné, byly stále výrazně lepší, než poměry v tehdejším zemědělství. Díky tomu Evropané dostali poprvé něco, co opět jinde není zrovna běžné, a sice volný čas. Ne moc, ale přeci. Široké masy dostaly volný čas, který mohly používat na občanskou, sportovní, vlastivědnou, vzdělávací či jakoukoliv další aktivitu v míře v té době zcela unikátní.

- Konkurence jako princip, který je považován za dobrý – industrializace, Darwinova teorie, měšťanství a potažmo už reformace přinesly důraz na konkurenci a její pozitivní důsledky pro rozvoj. Lidé začali věřit, že ochrana před konkurencí vytváří stagnaci, zatímco konkurence eliminuje ty, kteří nejsou dostatečně schopní „držet krok“. Diskuse o tom, jak pomoci těm, kteří nebyli krok schopni udržet, se vede dodnes, ale nikdo soudný nezpochybňuje fakt, že jako taková je konkurence prospěšná, protože díky jejím výsledkům je společnost jako celek bohatší.

- Otto von Bismarck – díky němu vznikl v Evropě sociální stát a nerevoluční, na marxismus nevázaná tradice sociální demokracie. Bismarckovo Německo bylo první zemí, která se dokázala postarat o své penzisty a která dokázala zajistit určitou životní úroveň širokým masám. Z Německa se pak tato myšlenka šířila dál po Evropě a dodnes je Evropa, případně pár států, kam jsme tyto hodnoty exportovali (Austrálie, Nový Zéland, Kanada, do jisté míry pak Chile či Brazílie), světovým unikátem, pokud jde o to, jak společnost chápe vztahy mezi jednotlivcem, rodinou, státem a péčí.

- První světová válka – poučení z ní plynoucí je, že válka o teritorium či samotnou moc pro moc je nesmysl. Masakr, kterým Velká válka byla, nás naučil, že je zapotřebí kontrolovat možnost politiků vyvolávat takové konflikty a jít do války pro sám fakt rozšíření vlivu vlastního státu. To je něco, co žádná jiná kultura nemá.

- Druhá světová válka – naučila nás, že stojí-li za to proti něčemu válčit, jsou to totalitní ideologie. Naučila nás, kam vede nebezpeční rasismus, nacionalismu a antisemitismu. Potvrdila poučení z předchozí války, že jakékoliv násilné územní expanze jsou veskrze špatné a odsouzeníhodné.

- Nacismus – zní to divně, ale zkušenost s nacismem nás také naučila mnohému dobrému. Především nás naučila pokoře. Zkušenost s nacismem brutálně zamávala s mýtem, že člověk je vždy tvorem rozumným, že „v dnešní pokrokové době“ není taková tyranie možná. Naučil nás, kam vede stigmatizování skupiny obyvatel, dále pak fakt, že volič není neomylný a demokracie má své limity. Důležitost tohoto poučení je velmi dobře vidět, podíváme-li se na to, jak hloupě se vůči svému státu bažícímu po moci chovají občané zemí, v nichž nacistické běsnění lidé nezažili, nebo zažili jen okrajově. Nacismus nás naučil, že eugenika je špatná a amorální. Nacismus nás naučil, kam vedou rychlá řešení a populismus. Jako v případě dětí, které si dávají pozor na horká kamna teprve poté, co se spálí, i my jsme potřebovali zkušenost s něčím tak odporným, abychom si uvědomili, v čem jsou příčiny takového zla. Že vůči zlu není nikdo a žádná společnost imunní, že je třeba vždy počítat s tím, že se může ukázat u kohokoliv z nás a proto je potřeba jej kontrolovat už v počátcích. Jistě, ne všichni jsou natolik vnímaví, ale jako celek, jako společnost jsou Evropané o mnoho řádů citlivější na podobné jevy, než lidé kdekoliv jinde.

Záměrně jsem ze seznamu vynechal kolonialismus a komunismus, a to z několika důvodů. Kolonialismus provozovaly v menší míře i jiné mocnosti, a co je důležitější, koloniální minulost nemá až takový vliv na běžného občana a to, jak chápe svou pozici vůči zbytku společnosti či státu. Co se komunismu týče, zkušenost s ním má jen část Evropy a třebaže generace jím poznamenané jsou jím poznamenané v míře větší či menší už navždy, mladí Evropané z postkomunistických zemí se myšlenkově vesměs drží podobných hodnot, pozic a zkušeností, jako jejich vrstevníci ze zemí, které komunismus nezažily. Komunismus způsobil mnoho škod, materiálních i v myšlení lidí a jeho stíny dodnes souží země, v nichž vládl. Přesto je vidět poměrně jasný trend – jeho důsledky postupně nahlodává čas a je poměrně realistické očekávat, že v těch evropských zemích, které přijaly po roce 1990 opět standardní demokracii a přihlásily se k západnímu myšlenkovému i kulturnímu dědictví, bude tato zkušenost během jedné až dvou generací marginalizována.

Teď se dostáváme k Norsku a Evropě. Kolik z výše uvedeného Norsko s Evropou sdílí? Zde je potřebné upozornit na jednu důležitou věc – je velký rozdíl, dostaly-li se tyto hodnoty do dané země příkazem shora nebo mají-li tam základ v přirozeném vývoji. Žádná evropská země nesdílí přirozeně všechny; v tom právě spočívá kouzlo Evropské unie, že zprostředkovává tyto kolektivní historické zkušenosti a jejich důsledky i do míst, kde se přirozeně nevyskytovaly. Problém je v tom, že Norsko bylo a je od světa poměrně hodně izolované; nové myšlenky sem vždy přicházely jednak s velkým zpožděním (například teprve před asi dvěma týdny si média všimla toho, že nastupující generaci Norů nezajímá televize, ale spíš internet – a ukazovali to na příkladu devítiletých dětí), a hlavně pak pouze k elitám. Masy v Norsku nikdy nezažily osvícenskou debatu, pouze její výsledek (Ústavu z roku 1814). Nikdy nebyly ovlivněny žádnou z výše uvedených myšlenek jinak, než že je dostaly shora příkazem. Ano, Norsko je západní země, protože všechny body v seznamu, které jsem uvedl, zde přítomny do větší či menší míry jsou, ale nic z toho nevyrostlo „samo“. Antické myšlení sem přineslo až osvícenství a to pouze k elitám, křesťanství se sem dostalo zhruba tisíc let po jeho vzniku a to způsobem „kdo se nedá pokřtít, bude o hlavu kratší“. Žádné učení, žádná snaha o to přesvědčovat lidi o tom, že je křesťanství zajímavá myšlenka. Touha objevovat svět skončila s Vikingy a poté už byla opět výsadou výjimečných jednotlivců jako Amundsen, Nansen nebo Heyerdahl; Norsko, třebaže je spjaté s mořem a námořnictvím, se nikdy nestalo objevitelskou zemí, tak jako například Nizozemí, pomineme-li samozřejmě až počátek 20. století a dobývání Arktidy a Antarktidy, což znamenalo, že konfrontace se zcela jinými kulturami byla naprosto minimální. Reformace přišla mezi Nory stejně, jako křesťanství samo – příchodem shora. Žádné diskuse, žádné náboženské války, žádná konkurence. Nařízení od krále. Industrializace přišla pozdě a pouze v omezeném rozsahu a měšťanství, které přineslo Evropě smysl pro demokracii a občanskou společnost, přišlo jednak zhruba sto let po Evropě a jednak pouze v Oslo, Bergenu a Trondheimu a ani tam ne v míře, jaká je typická například pro libovolné francouzské či německé maloměsto té doby. Stejné je to i s principem konkurence – nikdy tu nebyl doma, konkurence je nevítaná (a to je ještě jemně řečeno) a EU byla odmítnuta mnoha Nory právě kvůli tomu, že reprezentuje konkurenci coby hodnotu, která většinu Norů děsí – což je důvod, proč norský euroskepticismus je zpravidla levicový a nikoliv pravicový. S první světovou válkou Norsko zkušenosti nemá a v případě té druhé byla zkušenost jiná, než ve většině Evropy. Předně – v Norsku žilo před válkou pouze velmi málo Židů a tak hromadné mizení spoluobčanů do vyhlazovacích táborů není tak silnou součástí norského povědomí, jako v Evropě. Pro Nory byla druhá světová válka především obdobím vojenské okupace, kdy jim byla zachována práva na národnostní smýšlení, byla pouze vyžadována povinnost loajality vůči okupační moci. Navíc je to stejné, jako s dřívějšími fenomény; menšina, dalo by se říci elita, bojovala statečně proti nacismu a vytvořila silné partyzánské hnutí. Většina se přizpůsobila a byla schopná bez větších problémů s kolaborantskou vládou a německou okupací žít.

Co ovšem Norsko ovlivnilo významně, a co zase jinde v Evropě chybí, je šílená chudoba všude mezi vikingským obdobím a dvacátým stoletím, časté hladomory a velmi drsné životní podmínky, které vytvořily unikátní soubor hodnot a vlastností. Ty vlastnosti jsou i dobré i špatné; mezi ty dobré patří například obrovská poctivost a schopnost se rozdělit i o to poslední, rovnoprávnost mezi muži a ženami (v Norsku nebylo nikdy možné si dovolit ten „luxus“, aby pouze muži pracovali a ženy se pouze staraly o domácnost, protože pro přežití komunity lidé potřebovali naprosto každého jednotlivce), skromnost (která za posledních 40 let dostává pořádně zabrat) a schopnost plánovat tak, aby člověk přežil (i tato hodnota dostává v poslední době na frak). Bohužel tyto dobré vlastnosti jsou vykoupeny některými špatnými – snahou o konformistickou společnost, kolektivním rozhodováním na kolektivní riziko, naprostou neschopností řešit konflikty (jsou-li Norové ve při, nemluví o tom a svůj konflikt nerozebírají, nechtějí aby byl konflikt viditelný navenek a dusí to v sobě) či neschopností být hrdí na své osobní úspěchy. Individualita se chápe jako něco, co ohrožuje celek, nikoliv jako něco, co jej posiluje.

Sečteno a podtrženo, v dobrém i zlém, Norsko není Evropa. Aby Norsko bylo Evropou, muselo by převzít takřka všechny položky na seznamu, ovšem opět „shora“, bez toho, aby mělo alespoň v některých z nich přirozený, organicky vzniklý základ. Ze zkušeností s evropskou integrací víme, že i když dané zemi chybí jen jedna-dvě položky, vyžaduje řešení schopnost uvědomit si dva nebetyčně obtížné aspekty: 1) daná společnost musí chtít hodnoty z Evropy přijmout za své, protože je chápe jako lepší, než vlastní (a to je v Norsku nemožné, tady většina lidí je přesvědčena o tom, že dělají vše nejlépe na světě), 2) je to práce na přinejmenším jednu generaci s nejistým výsledkem, proti níž navíc směřuje spousta odporu.

Tohle jsou důvody, proč Norsko nemůže podle mého názoru jen tak vstoupit do EU a proč Norsko není Evropa. I Švýcarsko, se svou izolovaností a relativním nedostatkem vlastních kulturních přínosů do evropského kulturního dědictví, je daleko víc Evropa, než Norsko – organicky zažilo reformaci, křesťanství tam také nepřišlo ohněm a mečem, industrializace tam vznikla a rozvíjela se přirozeně, konkurenci chápou sami od sebe a tak dále; proto ačkoliv Švýcarsko není v EU, těžko pochybovat o jeho evropském charakteru. O Norsku takhle platí, byť v jiném smyslu, stejná věc jako o Rusku – Norové vypadají jako Evropané, na první pohled jsou k nerozeznání. Ale jejich kulturní a myšlenkové dědictví je natolik odlišné, že je velmi ošemetné od norské společnosti očekávat, že bude myslet jako my. Mnoho jednotlivých Norů žijících v Evropě se velmi rychle „poevropštilo“, přeci jen sdílíme mnoho stejných hodnot, a zkušenost s životem v prostředí, kde jsou výše uvedené hodnoty přirozené, kde se s nimi lidé už prakticky rodí, je velmi rychle změní. Tito lidé pak mají často problém diskutovat s lidmi „doma“ takřka na jakékoliv politické či společenské téma. I v Norsku samotném je dost lidí, kteří evropské hodnoty vyznávají a žijí podle nich, ale stále jsou, a podle mého názoru vždy budou, jasně v menšině.

Autor: Andrej Ruščák | středa 21.1.2015 11:00 | karma článku: 41.38 | přečteno: 11115x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 6.40 | Přečteno: 118 |

Michael Laitman

Odhalení tajemství Knihy života

Jeden mudrc kdysi řekl: „Člověk musí získat jak vědomosti, tak moudrost.“ Na otázku, jaký je mezi nimi rozdíl, odpověděl: „Vědomosti se získávají čtením knih, moudrost se získává čtením knihy, kterou jsi ty sám.“

28.3.2024 v 4:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Tadeáš Firla

KSČM a Jan Ámos Komenský

Myslím, že politické, nebo náboženské symboly mají veliký význam a pro některé lidí hodně znamenají. Dnes jsem si všiml dvou. Vedle sebe ve skříňce - logo KSČM a portrét Jana Ámose Komenského. Je to změna mysli, nebo pouhá fraška?

28.3.2024 v 1:25 | Karma článku: 8.84 | Přečteno: 124 | Diskuse

Václav Kunft

Krásná česká královna Viola Těšínská.

O Viole Těšínské je zoufale málo písemných zmínek. Není divu, nebyla příliš významná a manželkou panovníka byla pouze rok. O to víc může pracovat fantazie.

27.3.2024 v 15:05 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 332 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6413

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...