Tady to nedopadne dobře, tady se jednou něco stane

Tuhle větu, popularizovanou panem purkrabím z Noci na Karlštejně, jsem si mnohokrát říkal, když jsem pozoroval generační posun v Norsku. S každou další generací totiž roste podíl těch, kteří si myslí, že pohodový život je samozřejmost, jakož i přísun „levných peněz“ (tedy snadných půjček). Ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád – a v Norsku to vypadá, že kosa pomalu naráží na kámen.

Cokoliv jste slyšeli z konspiračních teorií o tom, proč došlo k velkému krachu na Islandu, většinou to nejspíš není pravda. Mám informace z první ruky (kamarádi, kteří tam bydleli tou dobou a spousta Islanďanů, kteří kvůli krizi přišli pracovat do Norska) a nezávisle na sobě se výše uvedení shodli na jednom: nešlo o žádnou konspiraci, žádnou snahu potopit Island, Islanďané si za to mohli zcela sami a to naprosto nezřízeným půjčováním. A to na všechno – a čím větší plat, tím se půjčovalo víc. Domy, auta, dovolené, drahá elektronika. Všichni byli jako v jedné velké kolektivní psychóze, v níž skálopevně věřili tomu, že plat, který mají dnes, budou mít už napořád – nebude-li samozřejmě ještě větší. Pád Lehman Brothers ukázal, že je císař nahý v ten nejhorší možný moment. Islanďany zachránilo v podstatě jen jedno – že se rozhodli své dluhy neplatit a nechali tak zatáhnout svou nezodpovědnost statisíce Britů a Nizozemců, kteří si na Islandu spořili na důchod, které posléze britská a nizozemská vláda odškodnila, ovšem na úkor všech daňových poplatníků v obou zmíněných zemích. Island si to mohl dovolit, protože byl ještě pořád dost fyzicky izolovaný od zbytku světa a představa, že se někomu vyplatí odvážet aktiva z Islandu, byla o něco komplikovanější, než v případě norském.

Norsko má bohužel k islandskému scénáři pořádně nakročeno už přinejmenším posledních deset až patnáct let s tím, že některé aspekty norské ekonomiky, jako je cena nemovitostí, růst mezd nebo dostupnost úvěrů všeho druhu, až nápadně připomínají hru zvanou „letadlo“, která všechny motivuje, aby „naskočili, dokud je ještě čas“. To, že se systém jednoho dne musí zhroutit, se v Norsku v podstatě ví už dlouho a lidé to někde v podvědomí drží, ovšem pořád si říkají, že „to ještě stihnou“, protože za datum, kdy se systém zlomí, se všeobecně považoval den, kdy dojde ropa. Pamatujete si, jak kolem roku 2006 v České republice mnozí varovali před dalším zadlužováním na úkor příštích generací? Tehdy to znělo jako klišé, něco jako jak je viděna klimatická změna – jako něco, co se stane za strašně dlouho a kdo ví, jestli. Uplynulo jen osm let a mladí lidé už otevřeně mluví v mnoha zemích o tom, že jim různými nepotřebnými sociálními dávkami v tučných letech generace jejich rodičů a prarodičů projedly budoucnost.

Pro ilustraci, jak to vypadá s finančními návyky norské generace X, tedy těch narozených od roku cca 1960 do roku cca 1980, stačí načrtnout tento obrázek: „vlastnit“ dům se považuje takřka za povinnost – „vlastnit“ je v uvozovkách proto, že to „vlastnění“ je ve skutečnosti splácení hypotéky typicky na třicet let bance. Způsob uvažování při zřizování hypotéky vypadal často ne stylem „mám dost peněz a tak si mohu dovolit splatit dům dřív“, ale „mám dost peněz a tak si za těch třicet let můžu dovolit splatit mnohem luxusnější dům“. Protože investování v Norsku vypadá tak, že se ukládají peníze zejména do nemovitostí, spekulativní „nákupy“ (opět uvozovky, protože málokdo si mohl dovolit dům koupit, šlo zase většinou o půjčky na ně) nemovitostí nebyly nic nezvyklého a tím, že byl dostatečný přísun „levných peněz“ díky ratingu AAA a celkovou důvěrou finančních trhů v to, že ropné Norsko bude mít na splacení svých pohledávek vždy, došlo zároveň k obrovskému nafouknutí cen nemovitostí. V největších metropolích (Oslo, Stavanger, Bergen, Trondheim) došlo k inflaci cen nemovitostí takovým způsobem, že kdo si koupil jakýkoliv dům v roce 2000 a prodal v roce 2010, vydělal přinejmenším dvakrát, často i třikrát až čtyřikrát – záleží na tom, kde ho koupil. Kvůli tak strmému růstu cen zároveň bylo běžné, že se banky spokojily s tím, že lidé nespláceli samotnou částku, kterou si na dům půjčili, ale pouze úroky z ní. Povinnost splácet po určité době dlužnou částku a nejen úroky se zvažuje teprve dnes a to je konec roku 2014.

Nejsou to ovšem zdaleka jen hypotéky. Kdo přijede do Norska, zjistí, že auta jsou tu nejviditelnější ve dvou kategoriích – buďto zářivě nová a luxusní (a je jich hodně), nebo taková, u nichž jeden pochybuje, jak to mohlo získat technickou kontrolu. Ten zbytek jakoby neexistoval, což má svůj důvod. Získat leasing na auto je v Norsku neuvěřitelně snadné. Auta jsou hodně drahá (3x dražší, než v EU), takže přepočteno na kupní sílu stojí typického Nora nové auto jen o trošku méně, než typického Čecha, ale ne o moc. Koupit auto na leasing je tak velmi lákavé, protože to dává možnost jezdit v luxusu, ovšem s tím, že se to „jednou“ splatí. Protože úvěry, jak hypoteční, tak leasingové, lze v Norsku bez penále splatit, je běžnou praxí „koupit“ nové auto či dům, pár let používat a prodat a „koupit“ zase něco nového. Nikdo tedy v době, kdy uzavírá leasing na auto, nepočítá s tím, že tím autem bude jezdit až do momentu, kdy ho splatí. Finančně to dává smysl, ale psychologicky se stává takové chování značně nebezpečným, protože se z auta stává pouze měsíční výdaj bez uvědomění si, jaká je celková hodnota toho, co člověk používá, vyjádřená vzhledem k tomu, co člověk ročně vydělává. To vede k tomu, že lidé další zadlužování na druhé, třetí auto v rodině příliš „neřeší“.

Dalším problémem jsou kreditní karty. Používat kreditní kartu v Norsku s rozumem má spoustu výhod – bonusy za jejich splácení „do plna“ jsou hodně velké – a například sám je využívám. Má to své důvody – je totiž spousta lidí, kteří splácejí každý měsíc jen nejnižší možnou splátku, případně jen o něco navíc, ale ne o moc. Poplatky a úroky od těchto lidí například mně zlevňují tankování o 0,50 NOK/litr (to je bonus, který dostávám za platbu kreditní kartou při tankování u jedné sítě čerpacích stanic, splácím-li faktury včas). Podle statistik z léta tohoto roku je okolo 40 % Norů tímto způsobem měsíc za svými výdaji a poté, co splatí všechny půjčky, které mají, se dostanou někam kolem nuly. Problém je v tom, že v Norsku se to netýká, jako jinde, ani tak lidí chudých, ale naopak lidí žijících hodně bohatě a vydělávajících dost peněz. Vydělávat víc si totiž mnoho Norů nespojuje s většími úsporami, ale s tím, že si mohou půjčit víc – třeba na chatu v horách, nebo na jachtu, nebo na další auto. V Norsku se tomu říká „luksusfellen“, čili „past luxusu“ a je to fenomén, který se vláda i centrální banka snažily v posledních letech omezit, ovšem pouze s mizivým úspěchem.

Na začátku jsem psal o generačním posunu – ten spočívá v tom, jak se na finančních trzích různé generace chovají. Velký respekt mám ke starším Norům, protože jestli někdo v Norsku umí žít finančně zodpovědně, jsou to ti, kteří „brali rozum“ před ropným dobrodružstvím. Starší lidé ve srovnání s generací X vypadají v Norsku často o hodně chuději, ale je to jen zdání, které klame. Jejich situace je totiž zpravidla taková, že i když nejezdí v drahých autech a nebydlí ve velkých a honosných domech, nemají také často žádné dluhy, zato mají nějaké úspory. Jestli někdo je schopen případný krach norské pyramidové hry přežít, pak to jsou oni. O návycích generace X jsem napsal dost, ovšem podíváme-li se na generaci Y, tedy moji generaci (narození 1980-2000), tak je dílo zkázy dovršeno.

Před pár dny vyšel v Aftenpostenu článek o tom, jaké jsou hodnoty norských rodičů při výchově dětí ve srovnání s jinými zeměmi. Zatímco, nepříliš překvapivě, země jako Vietnam či Jižní Korea dominovaly v hodnotách typu „tvrdá práce“, Norsko bylo na druhém místě – hned za Švédskem – v „kreativitě“ coby nejdůležitější hodnotě při výchově dětí. Nic proti kreativitě, vlastnost je to důležitá, ovšem problém je v tom, že pouze 13 procent Norů považuje „tvrdou práci“ jako důležitou hodnotu, kterou předává mladší generaci! Článek rozpoutal pochopitelně velkou diskusi, jejíž značná část se nesla v tom duchu, že na rozdíl od Vietnamu, Číny či Koreje je Norsko bohatý sociální stát a mladí lidé tak hodnoty jako je „tvrdá práce“ akcentovat nemusejí a nepotřebují. Takový argument je směšný, nicméně zapadá do zdejšího schématu „verdens beste land“, tedy „nejlepší země na světě“. Přesvědčení mezi Nory, zejména generace střední a mladší, že je Norsko nejlepší zemí na světě, a to ve všem, je tak silné, že zastiňuje pud sebezáchovy. Norsko je tak na nejlepší cestě stát se druhým Islandem, ovšem s jinými specifiky – Norsko má velký zahraniční ropný fond, ale zase není tak izolované jako Island a nemůže si dovolit dluhy neplatit. Dojde-li k nějaké velké krizi, Norsko bude pravděpodobně solventní, ovšem za cenu toho, že peníze, které měly být uloženy na budoucnost, zmizí v podobě zalepení díry po rozhazovačných generacích. Díry, která nebyla příliš vidět, protože stát jako takový zadlužený není – naopak, rezervy má velké. Ovšem soukromé zadlužení je takové, že přišla-li by do Norska plnohodnotná recese, velmi mnoho Norů může mít problém splácet vše, nač si půjčili, což bude logicky následovat strmým pádem cen nemovitostí, luxusních aut, jachet, chat v horách a všeho, do čeho se tu „investovalo“.

Téma je to bohužel nesmírně aktuální, protože to vypadá, že se nemusí čekat na den, kdy dojde ropa. Levná ropa neničí jen Rusko, Norsko se veze také. Aby byla těžba ropy v Norsku výnosná, musí se její cena pohybovat na úrovni alespoň 80 USD/barel. Aby byla těžba ropy přínosná v tom smyslu, že bude rozumně navyšovat penzijní fond, je potřeba, aby byla na úrovni alespoň 110 USD/barel. Bohužel v situaci, kdy je ropa mezi 60-70 USD/barel to může být problém. Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. V srpnu tohoto roku oznámil Statoil zastavení 80 % projektů a propuštění 1900 lidí, většinu z nich kvalifikovaných inženýrů. Jenže ropný průmysl není zdaleka jen Statoil. Kolaps, k němuž na přelomu srpna a září došlo, způsobil propuštění na 13 tisíc zaměstnanců – a podle všeho je to jen začátek. Odhaduje se, že pokud levná ropa vydrží i přes první kvartál roku 2015, Norsko se dostane do plnohodnotné recese se vším, co k tomu patří. Už dnes přestalo mnoho firem s nabíráním nových zaměstnanců a hrozba propouštění visí ve vzduchu. Bohužel to není vše. Jakkoliv se mluví o tom, že se exportéři budou radovat, pád norské koruny za posledních 6 týdnů je spíše velmi špatná zpráva. Euro se běžně obchodovalo za zhruba 8 korun, dnes je téměř na devíti a prognóza není nejlepší. Norsko vyváží zejména lodě – jachty i velké lodě, high-tech zbraňové systémy (Kongsberg), ryby a pak samozřejmě ropu a plyn. Problém je v tom, že cena ropy je natolik nízká, že levná norská koruna to nezachrání, cena plynu také není kdoví jak závratná, poptávka po lodích není kvůli ekonomické krizi ve světě taková, jakou by si loděnice představovaly a tak zůstávají jen ryby a zbraně, kde ryby se nesmějí exportovat do Ruska a EU na norské ryby dává vysoké clo (jako odvetné opatření za norský protekcionismus v jiných oblastech), takže zůstávají ty zbraně, které sice jsou exportem s vysokou přidanou hodnotou, avšak v objemech, které norskou ekonomiku jen těžko zachrání.

Pád norské koruny ovšem zdraží dovoz – a to je kromě výše zmíněných lodí a potravin naprosto vše. Spotřebitelé, kteří budou čelit zvýšené hrozbě nezaměstnanosti, pádu hodnoty jejich majetku (hlavně nemovitostí) a neschopnosti splácet dluhy tak budou ještě platit víc za každodenní nákupy.

Tohle je poměrně hodně odstrašující scénář, nicméně bohužel je poměrně reálný a mám velkou obavu o to, jak si zejména mladí Norové, vychovaní často v izolaci vůči jakémukoliv stresu či nutnosti „zatnout zuby a táhnout“, poradí. Rovněž bude ještě velmi zajímavé sledovat podporu členství v EU, neřku-li zavedení eura, zejména s ohledem na to, že před tím, než to začalo praskat, byla podpora členství v EU nejmenší v historii a většina Norů se tvářila, že finanční krize, která EU zasáhla, byla způsobena neschopností Evropanů, a že se něco takového Norsku, které je „nejlepší na světě“, stát nikdy nemůže.

Jen aby děti evropských a východoasijských přistěhovalců, které tu jsou v podstatě jediné, které jsou zvyklé na dril, jednou nemusely zachraňovat ekonomiku. Poté, co zejména zdejší odbory (LO) dštily – hlavně na přistěhovalce evropské – síru za to, že svým pracovním tempem ohrožují norský blahobyt, protože zaměstnavatelé očekávají totéž od Norů, by to byla velmi, velmi trpká ironie.