„O jednou více je lepší, než o jednou méně“

Takhle zní oblíbená formulka mnoha lidí, kteří se v Norsku vyjadřují k zásahům Barnevernet. Stručně řečeno – je lepší šikanovat nevinné, než pak najít mrtvé dítě. Problém téhle logiky je v tom, že se zakládá na předpokladu, že sociálka pracuje poctivě a měří všem stejným metrem. Nic nemůže být dále od pravdy.

Mnoho lidí v debatě o Barnevernet, která se tu a tam dostane v Norsku na povrch, argumentuje nezpochybnitelným faktem: je stále ještě mnoho případů, kdy rodiče týrají své děti a přijde se na to až příliš pozdě. Sociálka nic nedělá, všichni upozorňují a nikdo nezasahuje. Logicky pak lidé reagují tím, že aby se něco takového nestávalo v budoucnu, volají po posílení pravomocí, rozpočtu či počtu zaměstnanců Barnevernet, protože věří, že k tomu dochází proto, že BV nemá prostředky, protože měla-li by je, určitě by zasáhla. A v tom je právě zakopaný pes.

Od doby, co tu mám synka a co vím o tom, že BV může být problém i pro zcela slušné a nevinné rodiče, se o věc dost intenzivně zajímám a kromě případů podezřelých odebrání jsem četl i poměrně hodně o případech, kdy došlo k týrání dětí a sociálka nedělala zhola nic. Tyhle případy měly vesměs jeden společný aspekt: ti, kdo děti záměrně týrali, unikli pozornosti BV proto, že navzdory očekávání lidí, kteří slyšeli o pochybných odebráních, BV je často neskutečně naivní. Jejich zaměstnanci totiž často nekontrolují, jak se věci mají doopravdy, ale jak vypadají.

Pokud někdo chce záměrně týrat dítě, není možné, aby nevěděl, že je to špatné a ještě navíc ilegální. Jenom hlupák by týral dítě otevřeně, respektive dělal by to tak, aby se na to přišlo. Proto už z logiky věci ti, kteří děti týrají, aktivně řeší, jak to udělat, aby se na ně nepřišlo. A zde se nám protínají poznatky jak z neoprávněných zásahů, tak i ze zásahů, které se nikdy nestaly a stát se měly: jak je možné, že dochází k tak trestuhodným omylům ze strany zaměstnanců BV?

Nedávno jsem našel dva naprosto nezávislé případy, jeden z té kategorie a jeden z té druhé, které ovšem byly pracovnicí BV posuzovány podle stejného klíče. Nevinná rodina byla posouzena špatně, protože měla v domě kvůli něčemu nepořádek, když BV přišla na kontrolu poté, co někdo poslal udání. Protože dotyční BV nečekali, byli v šoku a chovali se „divně“ (chápu je, taky bych asi nebyl zrovna klidný). V druhém případě šlo o to, že se pracovníci BV hájili, že přehlédli to, že bylo dítě týrané, protože rodiče působili klidně, mile a v domě „vypadalo všechno, jak má být“. Problém je v tom, že jim evidentně nikdo neřekl, že psychopati týrající své děti se právě tímhle vyznačují. Každý, kdo ví něco o psychologii, asi nebyl překvapený, že Breivik nepůsobil rozrušeně, když ho chytili, že naopak byl vyrovnaný a celou dobu působil, jakoby jeho šílené vraždění bylo něčím zcela normálním. Bohužel pracovnice (jsou to zejména ženy) Barnevernet jsou touto znalostí často zcela nepolíbené.

Tím se dostáváme k uzavřenému kolu, které zde panovalo posledních cca dvacet let (tajné soudy na krajských zastupitelstvích – fylkesnemnder – byly zřízeny v roce 1993). Někde někdo zamorduje nebo týrá dítě, BV nic nevidí, protože dotyčný je psychopat co působí „spořádaně“, zdraví sousedy a „nikdo si neumí představit, že on by něčeho takového byl schopen“. Lidé jsou pobouřeni, volají po nápravě. BV říká, že nemůže stíhat všechno, a tak se jí navýší rozpočet a počet zaměstnanců. Protože všichni vědí, že ti, kteří utýrali dítě v medializovaném případu, „působili normálně“, začnou lidé podezírat „normální lidi“ a hlásit u nich cokoliv, co by mohlo vybočovat z „normálu“. Problém je v tom, že ani běžní lidé nevědí o psychologii nic moc a tak jim nedojde, že střílí mimo. Dojde tak zcela zákonitě k pochybným odebráním a šikanám rodin, a protože se nepostihuje příčina, ale posuzují se jen vnější znaky, lidé, kteří v týrání dětí „umějí chodit“, je týrají vesele dál. A je to tu zas – další medializovaný případ utýraného dítěte, BV nic neviděla, další volání po tom, jak je možné, že se nic neudělalo. A takhle to pokračuje a pokračuje a pokračuje, až se to dostane do bodu, kde jsme dnes, kdy mít dítě a žít trochu nekonvenčně znamená být jednou nohou bez dětí. Chtěl jsem původně napsat jednou nohou v kriminále, ale to právě nesedí. Proč?

Předně je potřeba si uvědomit, že norské právo se na odebrání dítěte dívá ne jako na trest pro rodiče, ale jako činnost, která má být v zájmu dítěte. Právo tak zcela opomíjí fakt, že odebrání dětí je trest horší než vězení, pro mnohé je to tak nějak ekvivalent trestu smrti. Samotný kriminál hrozí těm, kdo děti skutečně týrají, čili kde soud a policie (jejichž činnost jde spíše paralelně s činností BV) dojdou k tomu, že došlo k týrání. Problém je v tom, že je tu celá řada činností, které nejsou trestné, ale nejsou „v zájmu dítěte“. Čili z hlediska trestního práva je dotyčný rodič čistý jako lilium, ale pro BV je jeho činnost důvodem k odebrání jeho dětí. Protože dotyčný není vinen porušením žádného práva, netýkají se ho ani práva, která normálně obvinění lidé před odsouzením mají. To je důvod, proč Breivik, který očividně spáchal trestný čin, na tom byl v průběhu procesu lépe, než rodiče, kterým BV odebírá děti – nad čímž se tu také leckdo pozastavoval, jak je to možné.

Dále je potřeba poukázat na jinou věc, a sice osobní profil mnohých zaměstnankyň BV. V Česku už od padesátých let je naprosto běžné, že ženy pracují na plný úvazek, ovšem v Norsku je to (nejdříve) záležitost až generace dnešních zhruba čtyřicátníků. V BV pracuje mnoho žen, které jsou výrazně starší a pro které v době, kdy byly mladé a „nabíraly rozum“, byla žena, která pracuje na plný úvazek, ženou nezodpovědnou vůči vlastním dětem. Tak se to tehdy bralo. V Česku ostatně také, jen to nebylo v letech padesátých či šedesátých, ale dvacátých. Tyto ženy mají obzvláště spadeno na matky-samoživitelky, ale vadí jim i jinak matky, které pracují na plný úvazek a podle nich se „nestarají o děti, jak by měly“. Že člověk také musí z něčeho žít a že z jednoho platu se vyžít nedá, nebo jen velmi těžce, je vesměs nezajímá, protože vyrůstaly v době, kdy byla v Norsku obrovská chudoba a tak mají tendenci považovat životní úroveň lidí za i tak dobrou a jejich ambice ji pozvednout za kariérismus, který se děje na úkor dětí.

Tyto dámy mívají často spasitelský komplex, žádné pořádné vzdělání – kromě nějakých kurzů a faktu, že tuto práci dělají desítky let. Mají tak hromadu předsudků, ale je jednoduché je oklamat pro ty, kteří je oklamat chtějí. Což generuje v prvním případě neoprávněná odebrání a v případě druhém nevšimnutí si, že je někde týrané dítě.

Řešení je nasnadě – všechny je vyházet. Jenže to nejde – dlouholetý státní zaměstnanec před důchodem je v Norsku prakticky nevyhoditelný. Takže si s nimi pravděpodobně ještě pár let „užijeme“.