Barnevernet podruhé aneb jaké jsou možnosti nápravy

Na svém blogu jsem asi před půl rokem publikoval poměrně široce citovaný článek o tom, jak funguje norská sociálka a jak se vůči ní stavět. Protože je v Česku toto téma opět aktuální a od jara se objevily nové okolnosti, není od věci české čtenáře trochu informovat.

V posledních dnech se strhla pochopitelná, leč velmi neslušná a hlavně špatným směrem cílená kampaň proti norskému velvyslanectví v Praze kvůli skandálnímu odebrání dvou synů paní Michalákové, jejíž případ řeší česká vláda i Evropský parlament. Na rovinu – nemá smysl nadávat ani velvyslanci ani úředníkům ambasády, protože oni s tím nic nezmůžou. Pokud jde o Nory a jejich postoj k Barnevernet, zjistil jsem, že se dělí víceméně do dvou skupin. První skupinu tvoří ti, kteří nevědí, co se děje a naivně předpokládají, že úřad, co se jmenuje Barnevernet (= ochrana dětí; barn = dítě/děti, et vern = ochrana) se bude zabývat ochranou dětí a protestuje-li někdo proti BV, protestuje v jejich očích proti tomu, aby existoval mechanismus, který bude chránit děti před týráním. Můžeme se nad tím rozhořčovat, můžeme nesouhlasit, ale takhle to ti lidé vidí. Druhá, menší skupina Norů o problémech s BV ví a za BV se zpravidla hluboce stydí – a těmto lidem není rozhodně potřeba nadávat. Vzhledem k tomu, že pracovníci norského velvyslanectví v Praze žijí v Evropě a ne v Norsku a vědí tudíž sami dobře o případech, o nichž norská média moc nereferují, je velmi naivní předpokládat, že by nevěděli, že BV dělá něco nekalého. Problém je v tom, že zákon jim zakazuje se k situaci vyjadřovat a i kdyby chtěli (a věřím, že by i chtěli), nemohou k věci nic říct, ani situaci nijak změnit.

Pro pochopení toho, co se děje, je potřeba vědět, jakou má BV v norské administrativě pozici. Nejlépe by se to dalo přirovnat k pozici bankovní rady ČNB v Česku – je totiž naprosto autonomní. Působnost BV určuje zákon (Barnevernloven), který je napsaný tak, že žádná jiná státní instituce nemá právo jakkoliv působit na konkrétní agendu BV. Jediný způsob, jak změnit chování BV je změnit zákon, který tuto organizaci zřizuje. Pozice BV je dokonce natolik autonomní, že ani soudy nemají možnost vydávat pravomocná rozhodnutí o tom, jestli bude dítě svěřeno do péče zpět biologickým rodičům. Soud může pouze odpovědět na otázky, zda to, co vedlo k odebrání dítěte, byla pravda či nikoliv. Pokud to pravda nebyla, je to vážný argument proti BV, ale finální rozhodnutí, zda se dítě vrátí ke své rodině či nikoliv, leží na BV. Protože současná vláda nemá většinu v parlamentu a pro změnu legislativy si musí hledat podporu napříč politickým spektrem, je, vzhledem k tomu, že stávající systém podporují všechny nevládní strany (opozice i dvě malé strany, které slíbily vládě podporu při hlasování o důvěře), pro vládu naprosto nemožné s BV cokoliv udělat. Bohužel, obě vládní strany a zejména Fremskrittspartiet si jsou vědomy toho, co se děje, jejich představitelé to často kritizovali (jeden poslanec z Drammen za Fremskrittspartii se proslavil tím, že veřejně prohlásil, že před BV je potřeba se schovávat a při prvním podezření, že na vás něco mohou mít, utíkat, a hlavně jim nic neříkat, protože vše bude použito proti vám) – ale mají svázané ruce kvůli tomu, jak dopadly minulé volby. Nadávat na norskou vládu také nemá smysl, oni vědí sami dobře, jaké s prominutím svinstvo se děje, ale nezbývá jim, než koukat. Problém je, že vláda nemůže nikoho z BV za pochybení ani odvolat, protože disciplinární řízení je čistě v kompetenci organizace samé. A BV je výjimečně čistý příklad toho, jak je někdo schopen nenechat kámen na kameni jen pro záchranu vlastní tváře a nepřiznání chyby.

Klíč k vyřešení problému tedy nemá ani norský velvyslanec, ani norská vláda ale norští občané za tři roky v parlamentních volbách, případně medializace nějakého pořádného skandálu, která by přinutila ostatní politické strany podpořit vládní návrhy na reformu BV. Problém je v tom, že kdykoliv se současná ministryně, která to má na starosti, paní Solveig Horne, o problému zmínila, jak socialistické, tak křesťanské kruhy ji okamžitě nařknuly z toho, že jí nejde o dobro a ochranu dětí, ale o ochranu rodičů, a protože každý ví, že její strana se tu a tam vyjadřuje proti zákazu tělesných trestů a za tradičnější přístup k výchově dětí, je pro „profesionální pachatele dobra“ velmi jednoduché jakýkoliv její argument odmítnout. V případě, že dojde k medializaci něčeho opravdu skandálního, to může současné vládě pomoci najít ve sněmovně poslance, kteří by pomohli novelu zákona o BV schválit.

Jenže jak medializovat? BV zákon zavazuje k mlčenlivosti. Redaktorka výborného publicistického pořadu veřejnoprávní televize NRK zvaného Brennpunkt se pokusila v tomto roce o medializaci několika skandálů, kterých se BV dopustila; zveřejnila několik případů zahraničních dětí (epizoda se jmenuje Barnediplomatiet), které byly neprávem odebrány, podivné poměry v nápravném zařízení pro mladé alkoholiky zvaném Motivasjonskollektivet, které BV vede (kdo viděl film Magdalene Sisters – česky Padlé ženy – má představu), jakož i konflikt zájmů mezi údajně nestrannými psychology-soudními znalci, kteří ve skutečnosti svědčili ve prospěch BV, protože BV jim „přihrávala“ případy a dávala jim vydělat poměrně velké částky (epizoda se jmenovala Skjulte bånd). Medializace každého takového případu pomohla. Motivasjonskollektivet byl uzavřen 4 měsíce po odvysílání reportáže, ministryni se podařilo prosadit zákon, který přikazuje všem psychologům-soudním znalcům zveřejnit všechny kontrakty od státních institucí, které kdy dostali, aby bylo možné ještě před soudem je vyloučit pro podjatost, čímž efektivně zařízla tento problém. Jenže opoziční poslanci něco takového byli ochotni podpořit teprve po medializaci celé věci.

Před dvěma týdny přišel Brennpunkt s velmi detailním článkem zvaným „Barnevernet tok ‚Amelie‘“, který popisuje případ odebrání norské holčičky s ukrytou identitou (Amelie není její pravé jméno) s tím, že je to poprvé, co se média dostala k samotnému soudnímu spisu – a tedy tomu, co je normálně vázáno mlčenlivostí. Holčička byla odebrána rodině naprosto neprávem a ze zveřejněných materiálů velmi jasně vyplývá, že BV přestřelila opravdu hodně a ještě o tom otevřeně do vlastních materiálů psala. Nevím, co se stalo, ale článek, ačkoliv stažen úplně nebyl, byl odstraněn z facebookového profilu Brennpunktu asi den po jeho zveřejnění, čímž se podstatně ztížila možnost ho „náhodou“ objevit.

Z výše uvedeného tedy vyplývá: chcete-li pomoci paní Michalákové a jejím synům, snažte se o co nejširší medializaci případu. Je potřeba, aby se věci chopila norská média, která se takových případů většinou bojí, protože jim buď hrozí, že to schytají za zveřejnění utajovaných skutečností, nebo za to, že jsou „jednostranná“, protože údajně „zneužívají“ toho, že se BV „nemůže bránit“ kvůli povinnosti mlčet k jednotlivým případům.

Naprosto nejlepší by samozřejmě bylo, aby ze zahraničí přišel tlak na Norsko, ideálně v té podobě, že nějaká respektovaná instituce jasně dokáže, že dochází k brutálnímu porušování lidských práv (což dochází). Bohužel Norsko je suverénní stát, není členem EU, několik štrasburských soudů už prohrálo, a přesto se nic nezměnilo (rozsudky totiž nezavazují signatáře ECHR k jakékoliv legislativní změně).

V každém případě nadávání norskému velvyslanectví v Praze nemá absolutně žádný smysl.