Trampoty generace Y aneb proč je všechno jinak

Internet je plný analýz, proč moje generace odkládá rodinu, nebydlí ve „svém“ či nepracuje v něčem „perspektivním“, pod nimiž se to většinou hemží komentáři od starších, které obsahují – kromě naznačování, že je tato generace akorát ufňukaná – naprostý nedostatek pochopení pro to, že jejich poučky neplatí.

Osobně mám štěstí, Norsko je totiž jedním z posledních ostrůvků (otázka je, na jak dlouho) staré dobré doby před ekonomickou postmodernou. Jasně, ceny nemovitostí jsou drahé jako nikdy, moje generace objektivně má o něco těžší si vzít hypotéku na dům, než generace předchozí, ale není to nijak extrémní problém, akorát to zahrnuje delší dobu šetření a pronajímání, než bylo zvykem dříve (dnes tak 3-5 let, dříve klidně hned po škole, ale i tak rozdíl je minimální). Firmy zde stále ještě nabízejí především plné úvazky na dobu neurčitou, existuje tu cosi jako pravidelné zvyšování platu, dovolená, na kterou má zaměstnanec zkrátka nárok a nikdo nezvedá obočí, když si člověk náhodou vezme volno. Stále ještě je tu tedy do značné míry realita podobná té, jakou znají generace předchozí. Jistě, jsou tu jistá specifika, která v jiných zemích třeba oni neměli – například přístup k výrazně levnějšímu zboží a službám ze zahraničí – ale v rámci možností zde systém stále ještě funguje „normálně“.

Češi mají tendenci nadávat, ale neuvědomují si zpravidla, jak velké štěstí sami mají. Jistě, česká společnost není až tak bohatá, jako norská, ale to nehraje roli – i v Česku se dá sehnat stabilní práce, na hypotéky se dá dosáhnout (dokonce výrazně lépe, než zde – zde je podmínka 15-20 procent vlastního kapitálu – a půjčit si na to nelze, to je ohlídané) a i když je skloubení rodiny a kariéry složitější, než v Norsku, pořád si mohou čeští mladí rodiče pískat ve srovnání třeba s francouzskými, o amerických nemluvě. Česko má navíc ještě jedno specifikum – relativně málo lidí, kteří umějí pořádně nějaký cizí jazyk a relativně málo lidí s jakoukoliv zahraniční zkušeností. To způsobuje, že chce-li se někdo uplatnit, stačí mu kromě vlastního oboru tyto dvě přidané hodnoty. Jistě, na rozdíl od Norska se v Česku už moc nepěstuje kariéra typu „do jedné firmy přijdu v šestadvaceti a odejdu z ní do důchodu“ a po zaměstnancích se vyžaduje vyšší flexibilita než zde, včetně toho, že zaměstnanec je na mobilu i mimo pracovní dobu, ale pořád má aspoň slušnou šanci na stabilní zaměstnání. To už jinde – kromě ještě německy mluvících zemí – dávno neplatí.

Pokud jde o naprostou většinu civilizovaného světa, situace vypadá pro mladé lidi dost tristně. Staly se totiž zejména dvě věci: 1) předchozí generace (zejména tzv. „baby boomers“, čili první generace poválečná) si zajistila obrovské výhody, pokud jde o dostupnost bydlení, stabilního zaměstnání, ochrany v odborech a podobně. Problém je v tom, že často naakumulovali často mnohem více kapitálu, než jaký stačí rozumně spravovat, takže často dodnes kupují nemovitosti pro investice, tedy domy, v nichž nikdy nebudou bydlet, pouze aby z nich měli peníze, které stejně neutratí. Že je jednou zdědí jejich děti, je sice fajn představa, ale generace jejich dětí (tzv. generace X) a vnuků (tzv. generace Y) z nich nic nemá v době, kdy se potřebují osamostatnit. V Norsku i v Česku (v každé z těchto zemí z jiného důvodu) je toto fázově posunuté, dnešní generace Y je víceméně v pozici generace X z většiny západních zemí, tedy ještě má šanci „dojídat“ zbytky z vysokého standardu, který naakumulovala generace předchozí, a mají tak šanci se sami, budou-li tvrdě pracovat, rozvinout. Ale už generace těch, kterým je dnes deset, bude mít i v Česku i v Norsku pravděpodobně týž problém, co dnešní generace Y třeba v Británii či v USA. 2) Generace Y byla ve většině civilizovaného světa vychovávána s perspektivou, která naprosto neodpovídá ekonomické situaci po roce 2008. Dnes se máme tendenci smát různým filosofům a kulturologům, ale fakt je ten, že před příchodem krize i v takovýchto oborech práce byla. Ne zrovna nejlépe placená, ale vyžít se z toho dalo a byl to legitimní směr kariéry pro ty, které takové obory zajímaly. Generace Y je ta, která kolem roku 2008-2010 přicházela na pracovní trh, takže měli tou dobou za sebou často pětileté studium něčeho, co bylo na začátku studií perspektivní a na konci k ničemu. Samozřejmě, někdo řekne, že se krize dala čekat, ale jednak její příchod do poslední chvíle neviděli ani ti k tomu nejpovolanější, a pak hlavně sám si dobře pamatuji, jak vypadal pracovní trh zpřed roku 2008 – stálé zaměstnání dostal pomalu každý, kdo měl ruce a nohy a něco trochu uměl. Nevinil bych tedy mladé Španěly, jejichž nezaměstnanost je dnes tak katastrofální, z toho, že viděli perspektivu v téhle – jak se později ukázalo – bublině, když to slibovalo slušný život a ještě s něčím, co je baví. Ostatně do jiných bublin spadli často i ti, kteří se jim dnes smějí.

Nejtragičtější je situace v zemích, kde si generace „boomers“ zajistila silný sociální stát, tedy obtížnost být vyhozen z práce, automatické valorizace platů, odbory a podobně. Příkladem budiž zejména Francie, ale také Švédsko, Řecko, Itálie či, v jisté omezené míře, Polsko (omezená míra znamená, že tam si to nezařídila generace „boomers“, ale ti, co jim bylo v roce 1989 kolem třiceti). V těchto zemích došlo k vytvoření dvou paralelních realit, kde ta druhá je naprosto nepochopitelná pro ty, kteří žijí v té první a vice versa. Vypadá to zpravidla tak, že starší mají (díky různým sociálním programům, stabilitě a vůbec) vlastní nemovitosti, k nimž přišli výrazně snadněji, než jejich potomci a pozici na pracovním trhu tak trochu podobnou pozici, jakou měli držitelé dekretů na regulované nájemné mezi českými nájemníky po roce 1989. Ti, kteří přišli „pozdě“ se často musejí spokojit se švarcsystémem, tzv. „zero hour contracts“ či pracovními smlouvami na dobu určitou, a často s výrazně nižším platem. Krize totiž v těchto zemích nezafungovala tak – jako v Česku – že se zastavil růst, či se snížila životní úroveň víceméně všem stejně, ale tak, že pro předchozí generace se nic moc nezměnilo, zatímco těm nejmladším osud zabouchl dveře před nosem.

Což nás přivádí k poznání, proč vznikly po celé Evropě demonstrace „rozhořčených“ či v USA demonstrace „99 procent“. V USA si generace „boomers“ sice nezaručila vysoký životní standard odbory a socialismem, ale spíš tím, že využili růstu a stability v době svého produktivního věku k akumulaci kapitálu, který v současné době drží a investují způsobem, který nezlepšuje podmínky ostatním. Neříkám, že má člověk dělat se svými penězi vždy charitu, ale před rokem 2008 bylo běžné investovat do akcií, což mělo ve svém důsledku skutečnost, že se firmy méně bály investovat, inovovat, expandovat a tím i nabírat nové zaměstnance. Zatímco dnes je běžné, že si „boomers“ a ti bohatší z pozdějších generací ukládají své peníze takřka výhradně do nemovitostí a některých komodit, což má za cíl pouze zvyšování jejich spekulativní hodnoty bez toho, aby to někomu pomáhalo. V Londýně nebo v Aucklandu by mohli vyprávět – tam je situace s bydlením právě kvůli spekulativním nákupům nemovitostí nejabsurdnější. Důsledkem toho, že starší, zajištěné generace mají tendenci investovat do nemovitostí, je tak to, že je málo dostupných nemovitostí na prodej (jsou předražené) a relativně vysoká nabídka (předražených) nájmů. To, že jsou ty nájmy vysoké (opět, poukazuji na Londýn, kde není problém dát za menší byt ani ne úplně v centru 500+ liber týdně, což je prakticky k neutáhnutí pro většinu lidí) způsobuje, že si ani ze slušného platu člověk moc neušetří na to, aby se dostal na „property ladder“.

Jenže to není všechno – jsou tu ještě tři další významné vlivy, které neberou starší generace v dotyčných zemích, nadávající na „neschopné mladé“, v potaz. První je globalizace v podobě, jaká v době jejich mládí byla science fiction. Offshoring a outsourcing do zemí třetího světa, jaký je dnes, stál místo nejednoho inženýra. Ostatně stačí se podívat na to, proč je tak úspěšný indický Infosys. Nic proti tomu, ale jak má začínající inženýr konkurovat firmě s výrazně nižšími náklady a takřka bezednou zásobou pracovní síly na určité projekty? Dnes opravdu není problém poslat zadání i vysoce kvalifikované práce do Indie a dostat do pár dnů práci, jaká by ve zdejších, evropských podmínkách trvala půl roku. Jistě, je to něco, co pomáhá i našemu hospodářskému růstu, je to přirozený vývoj a tak dále, ale je to i vysvětlení toho, proč může být pro strojaře z Manchesteru problém si najít práci a založit rodinu dřív, než v pětatřiceti. Ke globalizaci patří i přistěhovalectví – takřka všechna místa na světě, kde je velká ekonomická aktivita, přitahují obrovské množství vysoce kvalifikovaných přistěhovalců. Konkurence je tak obrovská a způsobuje, že místní, kteří nejsou tak dobří, mohou mít problém najít práci v místě svého bydliště (tím myslím v dojezdové vzdálenosti do dvou hodin z místa bydliště). Dobře je to vidět třeba zde v Norsku na Švédech – nemají jazykovou bariéru (asi jako Slováci mluvící slovensky v ČR) a ti nejodvážnější a nejpracovitější chodí pracovat do Norska. Gaussova křivka ovšem stále ještě funguje, a pokud jde o místní, tak je zde relativně málo výjimečných, relativně málo naprosto neschopných a relativně početný průměr – jako přirozeně všude. A do toho pak přijede sto tisíc Švédů, kteří doma patří k té „lepší“ části Gaussovy křivky. Jaký je výsledek? Průměrný člověk nemá moc šanci konkurovat. A to podotýkám, to je Norsko, kde mohou tuhle výhodu mít pouze Švédové, Dánové či Finové (všichni se učí povinně švédsky), kterých není moc. Jaká musí být situace pro mládež v Londýně s tak obrovským anglofonním světem? Totéž se týká jakéhokoliv velkého centra v Británii, USA, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, ve Francii, či Španělsku (ano, i tam).

Posledním vlivem, který v době, kdy byli „boomers“ v produktivním věku, nebyl, je inteligentní automatizace. Automatizace nevedla ke snižování celkové zaměstnatelnosti lidí do té doby, dokud bylo potřeba, aby se o nové stroje někdo staral, a dokud stroje dělaly činnosti, které byly rutinní. Dnešní technologie dokáže dvě věci, které mohou znamenat, že velká část společnosti bude nezaměstnatelná: umějí se učit samy tím, jak pracují a začínají dělat kreativní činnosti. Můžeme se smát překladům, jaké dělá Google Translate, ale uvědomme si, že většina lidí nepotřebuje skvělý překlad, potřebuje nějaký překlad, hlavně aby se dané věci dalo rozumět. Aby se dal vyplnit formulář v cizím jazyce. Stejně je to i s dalšími kreativními činnostmi. Novináři, makléři, dokonce i sami programátoři se mohou dostat do situace, kdy pro ně nebude práce, protože i jejich práci snadno zastane automat. O tom, že automatizace dnes likviduje pracovní místa (dnešní i jakákoliv budoucí) lidem s průměrnou či podprůměrnou inteligencí, kteří nemohou za to, kolik jim bylo z hůry dáno, ani nemluvě. Kováře můžete přeučit na automechanika, ale prodavačku na programátora pravděpodobně nepřekvalifikujete.

Za této situace, jak je popsaná výše, je velmi snadné se lacině strefovat do mladých lidí a říkat, že odkládají založení rodiny či koupi vlastní nemovitosti, protože jsou „rozmazlení“ a chtějí si „užívat“. Na začátku 90. let přišel technologický vývoj, který způsobil, že styl života tehdejších mladších se stal pro spoustu tehdejších starších těžko pochopitelným. Dnes jsme se dostali do situace, kdy je ta propast ještě větší, ale tentokrát tahají za další konec provazu ti starší. Posmívat se mladším, že jsou neschopní je tak stejně hloupé, jako bylo hloupé v roce 1995 smát se starším, že neuměli vzít do ruky mobilní telefon.

Ale jak říkám ještě jednou – lidé v Česku mají štěstí, že se jich tohle zatím v plné míře netýká.