Norský euroskepticismus a jeho kořeny

Norsko, jak známo, není členem EU. V Norsku je poměrně hodně skupin, které z nečlenství profitují a dvě, které neuvěřitelným způsobem na současné situaci tratí. Problém je v tom, že norský euroskepticismus se nedá pochopit evropskou optikou, ekonomika tady funguje natolik jinak, že se běžné poučky naprosto vymykají realitě.

Jedním z největších zdrojů euroskepticismu v Norsku je naprosto odlišné chápání ekonomiky od toho, jak ji většinou vidíme v Evropě. V Evropě věříme vesměs tomu, že spotřebitel a jednotlivec je králem všeho a proto má vysoká práva, proto se hlídají – a trestají – kartely a chápání celého systému je takové, že moc jde od (suverénního) jednotlivce ke skupině (firma), která si vždycky nějak musí poradit, ale nad jejíž existencí či neexistencí se až tolik nepláče, protože zájem spotřebitele (jednotlivce) vždy dokáže uživit tolik firem, kolik jich je jen potřeba. Ve vztahu ke státu je to méně patrné, přeci jen etatistů máme v Evropě pořád dost, ale přeci jen je stále velmi významná představa, že občan řídí stát a ne obráceně. V Norsku výše uvedené neplatí. V Norsku je spotřebitel až na posledním místě, je to ten, který zaplatí naprosto cokoliv, co si na něj firmy v láskyplném objetí se státem vymyslí. Když firmy musejí zlevnit, protože neudrží krok s konkurencí, stát pomůže. Mimo jiné tím se udržují vysoké ceny. Nemá někdo na to platit vysoké ceny? Nevadí, stát (možná) přispěje.

Na stát a jeho protekcionismus je v Norsku napojený velmi rozsáhlý byznys, který si neumí představit, že by měl vyjít vstříc spotřebiteli, a který je zvyklý na to, že stát tak či onak pomůže vykrýt jeho ztrátu. O sedlácích byla na mém blogu již řeč, jejich případ není třeba opakovat. Jenže ono se to týká i odvětví, do nichž by to nikdo neřekl. V první řadě jde o importéry všeho druhu. Chcete v Norsku zbohatnout? Staňte se dovozcem. Jestliže si každý libertarián odplivne zhnusením, je-li řeč o prostřednících vděčících své existenci pouze státu a o tom, že každý jednotlivec nemůže dosáhnout na všechno, na ekonomické poměry, jaké tu zavedla kdysi Arbeiderpartiet (sociální demokracie) a jí příbuzné strany by mu nestačily sliny. EFTA a model, který tolik prosazují nejen zdejší, ale i britští či čeští euroskeptici, totiž vede k výrazně větší kontrole občana a jeho ekonomického chování, než model, jaký panuje v dnešní EU. Inovativní firmy si vždy poradí, ale firmy, stejně jako lidé (koneckonců jsou firmy lidským vynálezem), jsou povětšinou líné a mohou-li dosáhnout na profit při vynaložení méně námahy, udělají to. Systém, po kterém euroskeptici tak často volají, je totiž globalizace jen pro firmy, nikdy pro občany. Právě představy, že by občan, fyzická osoba bez DIČ, mohl kamkoliv zajet a cokoliv si koupit, tyhle lidi k smrti děsí a mimo jiné proto tohle tak strašně rád dělám. I když mě to stojí čas a občas nemalé úsilí, to pomyšlení, že jsem těm monopolistickým křivákům, co by mě nejradši přinutili kupovat jejich zboží, vrazil facku, mě naplňuje obrovským štěstím – což je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč jsem pro EU. Sice by člověk mohl říct, že EU problém neřeší, protože obchod se zbytkem světa jde po starém, ale na to platí argument, že pořád je lepší, když alespoň v Evropě funguje naprosto volný (a demokratický) obchod, kde přístup občanů k alternativám není ohrožován vysokými vstupními bariérami, než nemít ani to. Falešný pseudolibertarián (tedy libertarián, který neměl možnost se srazit s realitou) typu těch ze Strany svobodných občanů by na to podle mého názoru nejspíš řekl, že nic občanovi nebrání založit si vlastní firmu a začít si dovážet, co chce. Tomu se ale nelze než vysmát, protože vstupní náklady, byrokracie (ano, i převézt zboží z Norska do EU či opačně, třebaže na něj není uvaleno clo, znamená obrovskou byrokratickou zátěž; neznamená to jen naložit ho na kamion, dát mu dodací list, fakturu a CMR a poslat) a časová zátěž samozřejmě způsobí, že většina lidí o možnost kupovat si, co chtějí, přijde.

Od nového roku bude zvýšena hranice pro bezcelní import zboží z 200 NOK na 500 NOK. Konečně. Hranice 200 NOK byla stanovena v 70. letech a inflace by od té doby měla znamenat zvýšení na cca 1000 NOK, ale i 500 NOK je v dané situaci pokrok. Co se stalo? Importéři, velké norské on-line obchody, ti všichni začali unisono ječet, jak je stát nezodpovědný, že to bude stát pracovní místa a že si tak budou lidé moct kupovat zboží bez DPH, což znamená nekalou konkurenci. Taktně zamlčují fakt, že to, že do 500 NOK člověk neplatí norskou DPH, ho nezprošťuje z povinnosti zaplatit DPH jinde – a prakticky v celé Evropě je 20 % nebo vyšší. Samozřejmě, že teoreticky může nezaplatit žádné DPH, ale to by musel po obdržení zásilky poslat na celní úřad země, ze které si zásilku poslal, doklad o tom, že zboží obdržel, a musel by si nechat DPH proplatit zpětně (samozřejmě s bankovním poplatkem a příchozí platbu ze zahraničí), což znamená tolik úsilí, času a peněz, že to nebude dělat nikdo, to mohu ukřičeným firmám, vyděšeným z toho, že nebudou moct škubat zákazníky, zaručit.

Sedláci a dovozci tedy jsou hlavní dvě skupiny, které jsou proti EU proto, že jim současný stav, kdy stát chrání jejich byznys a nechává je škubat zákazníky, vyhovuje finančně. Jenže, jak známo, peníze nejsou všechno a je tu i dost takových, kterým EU vadí z důvodů ideologických. Český euroskeptik se nejspíš bude divit, ale nejvíce jich je na levé straně politického spektra, nikoliv na té pravé. Nejhlasitějšími „ideologickými“ euroskeptiky jsou totiž norští extrémní socialisté a komunisté (sdružení zhusta v SV a Rødt). Nesnáší EU za to, že je údajně příliš kapitalistická, že podporuje konkurenci (viz o dva odstavce výše), kterou nenávidí ze všeho nejvíc. Konkurenci nenávidí natolik, že v době, kdy byli u moci a měli všechna ministerstva, která měla něco společného se vzděláváním či dětmi, zařídili, aby se vymazala jakákoliv konkurence ze škol. Dokonce i dětské turnaje pro děti do 12 let mají v Norsku v pravidlech, že nesmí být poměr skóre příliš vysoký, protože prohra typu 12:0 by mohla být pro poraženou stranu traumatizující. EU, která říká, že individuum je víc než kolektiv a trestá kolektiv za to, když je moc kolektivní (antimonopolní pravidla EU) je něco, co je jim z duše protivné. Ideální představa ekonomiky v podání zdejších socialistů je taková, že může existovat „konkurence“, tedy více firem a značek dělajících totéž na trhu, ale měly by mít „natolik podobné“ ceny, aby bylo jedno, koho si spotřebitel vybere, a aby tak všichni dostali „spravedlivě zaplaceno“. Což je mimochodem princip, podle kterého tu funguje trh s potravinami, který je od EU zcela odříznutý.

Zmiňoval jsem na začátku, že jsou dvě skupiny, které nečlenstvím v EU trpí. Tou první jsou, zcela jasně, všichni spotřebitelé. Tou druhou jsou rybáři. Od té doby, co rybáři přišli na to, že je možné pěstovat lososa v sádkách, jakož i na to, že takových sádek může být víc, než kolik by kdy stačili obhospodařit, i kdyby šli rybařit všichni Norové jako jeden muž, jsou z původních typických euroskeptiků zpravidla jedněmi z největších eurooptimistů. Vzhledem k tomu, že v rámci potravinářství jsou ryby tím jediným, co putuje z Norska do EU a nikoliv obráceně, jsou to právě norští rybáři, na koho EU nakládá reciproční opatření v podobě zvyšování cel a kladení bariér v přístupu na evropský trh pokaždé, když si norští zemědělci prosadí nějaké protekcionistické opatření namířené proti evropským potravinám – EU je evidentně toho názoru, že chce-li vytvářet tlak na norskou vládu aby neblokovala volný obchod, jinam tlačit nemůže.

Proti EU jsou ale i lidé, kteří jsou proti EU ze sentimentálních důvodů, a nemá to nic společného s EU. Norsko má poměrně neblahou zkušenost s norsko-švédskou unií, a opravdu nepřeháním, když sám fakt, že se EU jmenuje „unie“ je pro dost lidí dobrým důvodem být proti ní, ať už je jakákoliv. Je jedno, že na tom dotyčný ekonomicky tratí, ale je potřeba si uvědomit, že největší norský státní a národní svátek – 17. květen, den první norské ústavy z roku 1814 – je ve svém duchu (samozřejmě ne textu) namířený proti Švédsku, norsko-švédské unii a je tady dost lidí, kteří si hrdost na norskou státnost spojují právě s faktem, že šlo o nezávislost na jedné takové unii – která navíc byla i unií měnovou.

Když se tedy budou čeští euroskeptici ohánět Norskem jako příkladem, proč není v EU, budou v analýze příčin zpravidla vedle a budou Norům v podstatě podsouvat důvody, které jsou ze zdejšího pohledu naprosto nepravdivé. Jestli jsou výše uvedené důvody legitimní pro odpor vůči EU či nikoliv, nechám na čtenáři. Ale objektivním faktem je, že se v Norsku prakticky nevyskytují názory typu „EU je příliš socialistická, proto je lepší v ní nebýt“.