Severská uzavřenost – pravda, či mýtus?

Jeden z nejoblíbenějších stereotypů o Seveřanech je ten, že jsou údajně chladní a uzavření. Jsou ale takoví i doopravdy? Podobně se často mluví o tom, že tvrdá a temná zima mají na psychiku Seveřanů devastující vliv. Jenže je to opravdu tak? Věc je komplikovanější, než se zdá.

Předně není severská země jako severská země. Dánové jsou v podstatě tak kontinentální, jak jen mohou být; podle průzkumů jsou nejšťastnějším národem na světě, depresí je tam málo, vztah k alkoholu nemají špatný (dánská mládež v Praze je exces, za který se Dánové zpravidla strašlivě stydí, nikoliv pravidlo), a když jsem Dánům říkal, že se u nás zažilo pořekadlo, že někdo „pije jak Dán“, měli za to, že si to kdysi nějaký český cestovatel spletl se Švédy, kteří se chodí pravidelně opíjet do Kodaně už posledních několik set let. Však v Dánsku se také říká, že někdo „pije jak Švéd“, pije-li stylem, který se v angličtině označuje jako „binge drinking“. Dány tedy vynechme – téma se týká zejména Norů, Švédů a Finů. Finsko a Finy moc neznám, takže nechám jejich charakteristiku povolanějším, ale Nory znám, řekl bych, velmi dobře a Švédy podobně, neboť jsem ve Švédsku velmi často, sleduji jejich tisk a dost Švédů znám – ostatně v Norsku není možné nepotkat Švéda, protože pracují naprosto všude.

Kolegyně blogerka, která píše pod pseudonymem „A frog in the fjord“, vynikajícím způsobem glosující norskou společnost a dění v ní, radila v tomto svém příspěvku, co očekávat od Norů pod vlivem alkoholu. Proč vytahuji opět ten alkohol, můžete se ptát – inu, on má totiž s uzavřeností Norů poměrně hodně co do činění. Jedním z norských těžce zakořeněných mýtů ohledně výchovy dětí je, že rodič by nikdy neměl pít alkohol (ani kapku), je-li v domě dítě, protože – a teď cituji, protože tento argument přesně v této podobě zaznívá od mnoha lidí – „dítě se může bát, vidí-li, jak se jeho rodiče chovají jinak, než normálně, a mohou chtít své ‚normální‘ rodiče zpět“. Kontinentální čtenář, čtoucí tento argument, zpozorní a má zpravidla tendenci to označit za nesmysl, ovšem on to úplně takový nesmysl není, přinejmenším ne na Severu.

Seveřané, a obzvlášť Norové (z doslechu vím, že také Finové, ale nehodlám spekulovat) mají totiž problém se spontánním chováním. Dlouho jsem si toho nevšiml, protože v práci se lidé chovají profesionálně a mile už tak nějak z principu věci a sejdete-li se s někým na večeři, oslavě nebo podobně, je u toho alkohol, takže příliš mnoho možností pozorovat střízlivé Nory v neformálních situacích jsem neměl. To všechno až do momentu, než se nám narodil syn. Už odmala na něj dělám různé opičky a všemožně s ním blbnu, což se mu hrozně líbí a vyrůstá tak coby velmi veselé a srdečné miminko. Až nedávno jsem si teprve všiml (člověk většinou kouká na to své dítě a jiných si tolik nevšímá, tak to chvíli trvalo), že to dělám sám. Pozorujíce jiné rodiče malých dětí, až nedávno mě teprve praštilo do očí, jak neuvěřitelně rezervovaní jsou – vážní a opravdu, přinejmenším v kontrastu s tím, co je běžné prakticky všude od Skagerraku na jih. Jakoby nechtěli vypadnout z rolí „vážených lidí“, když to někdo jiný vidí. Těžko říct, jak se chovají u sebe doma, nevidí-li to nikdo cizí – to pro mě asi navždy zůstane Schrödingerovou kočkou – ale minimálně vidí-li je někdo cizí, neksichtí se na své děti ani trošičku, o nějakých honičkách či zapojování se do dětských her ani nemluvě. Z vlastní zkušenosti přitom vím, že reakce na můj vztah k mému synovi jsou v norské společnosti velmi pozitivní; lidem se to líbí a považují to za roztomilé, ovšem sami téhož schopni zpravidla nejsou.

Až do momentu, než jsem si výše uvedeného všiml, jsem měl ono pořekadlo o dětech, které se bojí „jinak se chovajících“ rodičů, za – dámy snad prominou můj slovník – nebetyčnou kravinu. Jenže ona to taková kravina není. Vidí-li totiž malé dítě, že jeho rodič, který je za všech okolností (přinejmenším na veřejnosti) vážný a působí jako naprostý introvert, se najednou začne chovat otevřeně, má tendenci se smát nahlas kdečemu a má tendenci i trochu „blbnout“ (čtěte: trochu nespoutaně si užívat), docela bych věřil tomu, že bude vyděšené, protože nebude vědět, co od takového rodiče čekat. A upřímně řečeno, změna chování Norů po pár pivech je i pro mě natolik viditelná a zarážející, že i já mám problém poznat, jak se mám k věci postavit, a to jsem (alespoň do jisté míry) dospělý. Z tohoto pohledu je například julebord (předvánoční oslava v práci) pro kontinentální účastníky velmi zvláštní zkušeností, protože zatímco normálně by člověk z kontinentu přišedší považoval některé kolegy za extrémně uzavřené (typu sotva pozdraví, kromě pracovních věcí nechce do osobní sféry moc vcházet), a oni se najednou chovají tak, že sám náš kontinentální účastník oslavy si připadá jako suchar, co svou neodvázaností „trhá zábavu“.

Řekněme, že jsme si tedy ustálili, jak to se severskou uzavřeností je – odpověď záleží čistě na obsahu alkoholu v krvi pozorovaných Seveřanů. Jenže proč to tak je? Má s tím co dělat ta pověstná zima a tma?

Naprostá většina Norů žije na jih od Trondheimu a ani zima ani tma v těchto zeměpisných šířkách není až takový problém. Dobře, v Trondheimu bude větší tma, než v Oslo nebo v Bergenu a v Rjukanu, Notoddenu nebo Lomu (Lom se čte „Lům“) bude víc sněhu a delší zima, než na pobřeží – ale pořád žádná tragédie. Stále ještě žije většina Norů podél pobřeží od Oslo přes Stavanger po Bergen – a tam bývá zima srovnatelná s tou českou, tedy někde jako v Kolíně, někde jako v Krkonoších, ale v zásadě jako v Česku. A aby to bylo ještě složitější, nejspontánnější bývají Norové ze severu (Nord-Norge, čili vše na sever od Trondheimu), kteří, když v 50. letech přicházeli na jih za prací, měli pověst právě těch, co nedokáží být dostatečně „vážní“. Efekt zimy a tmy bych tedy rozhodně nepřeceňoval, minimálně ne v Norsku. Ve Finsku, kde je zima mnohem horší, to může být jiné, ale minimálně v Norsku bych korelaci mezi zimou a tmou a uzavřenou povahou místních neviděl.

Z toho, co jsem pozoroval, nabývám přesvědčení, že původem jsou dva elementy, z nichž oba musejí být přítomné, aby výsledkem byla uzavřenost, jaká je popsaná výše. Tím prvním je Janteloven a tím druhým je život v malých, geograficky uzavřených komunitách. Fakt, že nestačí jen jeden z těchto vlivů na vytvoření takto uzavřené povahy, je dostatečně viditelný na tom, že v Dánsku jede Janteloven na plné obrátky, ale relativně vysoká hustota osídlení (zejména tedy na Sjællandu, ale i na Jyllandu, Fynu či Bornholmu je větší, než takřka kdekoliv v Norsku) a mobilita způsobily, že Dánové rozhodně uzavřeností netrpí. Jistě, Dánové z venkova bývají dost zemití a konzervativní, ale to má více společného se sedláckým způsobem života, než s neschopností sociální komunikace. Podobně ve Skotsku je řídké osídlení a mobilita nebyla nikdy zrovna nejlepší – před příchodem moderních silnic nebylo úplně snadné se po Skotsku pohybovat – ale lidé si také nevypěstovali tu uzavřenost, protože tam zase chybí Janteloven, který by lidi v rámci malých komunit „rovnal do latě“.

Důsledkem kombinací těchto dvou elementů je, že naprostá většina Norů je neustále zaměstnaná sledováním, co si o nich druzí myslí. V dětství jsem si myslel, že snad nemůže existovat společnost, která by se řídila víc tím, „co řeknou lidi“, než na východním Slovensku, ale dnes bych řekl, že zcela jistě může. Pěstování si vlastní image před ostatními je v Norsku obrovským fenoménem, který vede právě k tomu, že lidé jsou celou dobu v pozoru, aby náhodou nevypadali tak, na co nemáme slovo v češtině, ale co se třeba polsky skvěle vyjádří jako „niepoważnie“. Ta potřeba neustálé sebekontroly pak vede k pádu veškerých zábran, jakmile se člověk dotkne alkoholu – což je zároveň motivací pro takové nezřízené pití. Lidé by se rádi seznamovali s cizími, rádi by „lámali ledy“, ale za střízliva to nedokážou, proto pijí. Problém je v tom, že když se napijí natolik, aby necítili zábrany v komunikaci s jinými, působí jejich naprostá otevřenost jako pěst na oko a externí pozorovatel pak skutečně neví, jak na takovou osobu reagovat – a tím spíše dítě.

Důsledkem výše uvedeného je pak fakt, že většina Norů má relativně málo kamarádů – ovšem ty, které mají, mají na celý život. Často ti kamarádi jsou už z dětství – a většině Norů kamarádi z dětství naprosto stačí, proto nemají moc potřebu se socializovat dál. To pak způsobuje řadu problémů – lidé se stěhují za prací a mají často problém zapadnout do nové komunity, najít si nové přátele. Pokud je něco, co tu způsobuje deprese, pak je to podle mého názoru právě tohle – v kombinaci s neschopností navazovat zdravé sociální kontakty danou strachem o vlastní pověst, kdyby se člověk choval spontánně a otevřeně.

Cesta z tohoto bludného kruhu existuje a je to vidět na Švédsku. Ještě pár desítek let zpět byla švédská společnost v tomto ohledu takřka identická vis-à-vis té norské, ale dnes už je někde jinde. Švédi jsou otevřenější, nehledají si přátele pod heslem „na celý život, nebo vůbec“, ale už se umějí socializovat i tak nějak (z kontinentálního pohledu) normálněji. Vlivů je víc – vstup do EU a s ním související zvýšená mobilita pracovní síly, těžké časy v těžkém průmyslu, které způsobily nutnost hledat práci v zahraničí (a se zkušenostmi ze zahraničí se vracet domů), dostupné rychlé a relativně levné cestování do zahraničí jakož i studijní pobyty v zahraničí. Zkrátka a dobře, ve Švédsku už stačila dospět generace, která jiný, než globalizovaný a otevřený svět nezná, zatímco Norsko je pořád ještě společensky hodně izolované od zbytku světa. Přestože technologické novinky jsou tu rychle, se společenskými změnami to jde o hodně hůř. Vezmeme-li v potaz, že co se týče životního stylu, generaci dnešních třicátníků táhne v Evropě zejména Londýn a Berlín (Paříž už tolik ne), pak zatímco Česko je, co se týče módy, hudby, subkultur a myšlenek tak 3-4 roky za Berlínem či Londýnem, Švédsko je tak 2-3 a Norsko je minimálně 15. V Norsku (hodnocení dané věci ponechám na čtenáři) takřka nenarazíte na hipstera, vintage módu, subkulturu geeků nebo autenticky internetovou společnost – lidem pořád přijde atraktivní IKEA, ženou se za co nejnovějším designem a víc než internet je baví kabelová televize. Přesto se ale časy mění i zde, ale jen velmi, velmi pomalu. Lidé už alespoň většinou dospěli ze stádia „ti z jihu, co jsou tak otevření, jsou divní, vlezlí a neseriózní“ do stádia „měli bychom být jako oni, ale ještě to neumíme“. Bude zajímavé sledovat, jak se společnost bude dále otvírat – pokud se tedy bude otvírat tak, jako vedle ve Švédsku. Do té doby budou bohužel živit stereotyp o „chladných Seveřanech“ a vévodit tabulkám ve spotřebě antidepresiv.