Jak se co v Norsku dělá, díl třináctý: Je harry být v Norsku Harry

Nadpis zní jako tautologie, ale není. Termín „harry“ pochází od norské vyšší střední třídy 19. století jako univerzální nálepka, která měla označovat 1) trapnost tříd nižších v pokusech o chování se jako třídy vyšší, 2) činnosti, které byly v rozporu se zdejším puritánským přesvědčením o tom, jak má vypadat zábava.

Důvod, proč se pro tyto pro někoho negativní jevy používá křestní jméno patřící – mimo jiné – britskému následníku trůnu, je třeba hledat ve východní části Oslo v druhé polovině 19. století. Jak známo, Oslo není jedno město, ale dvojměstí Vestkantu a Østkantu, kde obě poloviny jsou naprosto jiné, žijí odděleně od sebe, lidé z jedné části ani pořádně neznají tu druhou a považují tu druhou za do značné míry opovrženíhodnou. Měl-li bych shrnout tento stereotyp, pak Vestkant je bydlištěm zejména vyšší střední třídy; lidí, kteří mají ve zvyku se předvádět s nejdražšími auty a jejichž dcery dostávají jako školní brašny tašky od firmy Louis Vuitton. Politicky oscilují mezi pravicí a komunisty, které tam zpravidla volí znuděná „revoluční“ mládež, která si nechává svůj společenský protest zaplatit od svých rodičů. Østkant je tradičně dělnickým městem, které funguje poměrně pospolitě, ovšem kde není v noci v hospodě pro ránu daleko. Politicky oscilují mezi sociální demokracií a komunisty, které tady zase volí lidé, jimž nepřijde fér, že jiní mají víc. V 19. století toto rozdělení platilo víceméně stejně jako dnes. Tehdy bylo běžné, že na venkově se dávala dětem tradiční norská jména: Øyvind, Sigrun, Audun, Ragnhild a podobně; na Vestkantu se dávala jména, která byla viděna jako dánská, byť šlo často jen o v Dánsku populární jména mezinárodní: Kristian, Dagmar, Hans, Anne a podobně – a na Østkantu se tehdy chtěli odlišit a místo toho, aby se, jako správné norské elity, opičili po Dánsku, poohlédli se po Anglii a začali dávat dětem jména jako George, Elisabeth, a… Harry. Tato snaha být světovější byla reflektována vestkantskou vyšší střední třídou jako nanejvýš zábavná a trapná. Začali tehdy používat slovo „harry“ s malým h jako hanlivou nálepku pro cokoliv, co nebylo ve své podstatě dostatečně snobské ve smyslu, jak ho chápali sami.

S termínem harry je to jako s politickou korektností. Těžko přesně napsat algoritmus, podle něhož se určí, co přesně harry je a co není, ale po několika letech života s tímto fenoménem byste neměli problém to určit, jakmile to uvidíte. Tak třeba harry je nakupování ve Švédsku. Nakupování ve Švédsku je pro Nory zhruba tím, čím je dejme tomu masturbace pro jižanské Američany. Leckdo to dělá, ale jakmile se to na někoho „provalí“, dotyčný je okamžitě terčem jistého druhu společenského odsouzení. Harry je volit Fremskrittspartii, protože Frp provozuje, jak známo, „harrypolitiku“, čili zakládá prakticky celý svůj program zejména na dvou věcech: jednak chce liberalizovat pokud možno všechno, aby si každý, a nejen ti, co vydělávají milion hrubého ročně a víc, mohl dovolit za své peníze luxusnější život, a pak chce zrušit všemožné moralistické zákonem dané zákazy, kterých je v Norsku požehnaně. Na to, jak se Norsko od USA liší skoro ve všem, tak snaha prosazovat „morálku“ podle představ klasické střední třídy (neplést s globalizovanou střední třídou, ta je přímo „ultraharry“ ve všem, co dělá) je tu naprosto stejně jako v USA nedílnou součástí platné legislativy. Vesměs jde o zákaz všeho, co může člověku přinést laciné potěšení, tedy potěšení, které není vykoupené tvrdou dřinou. Proto je v Norsku drasticky omezená rychlost, přístup k alkoholu, hazardu a vůbec všemu takovému. Tradiční norské střední třídě je naprosto cizí představa, že by měla „chudina“ mít za své peníze přístup k něčemu, co se za jejich mládí považovalo za „exkluzivní“.

Harry je svým způsobem stigma, které má udržet stávající třídní rozdělení bez ohledu na obrovské společensko-ekonomické změny, jakých Norsko doznalo za posledních čtyřicet let. Než Norsko zbohatlo, měla společnost poměrně jasnou představu o tom, kolik práce by mělo stačit na to si vydělat na dům, auto, dovolenou v zahraničí, luxusní jídlo a podobně. Díky dnešní velmi silné kupní síle, kterou Norové na globálním trhu mají (pozor, ne v Norsku, v Norsku mají Norové výrazně horší kupní sílu, než jaká je v „tradičně“ bohatých západních zemích) tak došlo k situaci, kdy by si i chudí Norové mohli dovolit domy, auta, dovolené i luxusní jídlo úplně v klidu i z vlastních platů. Aby k tomu nedošlo, a aby si norská tradiční střední třída uchovala monopol na exkluzivitu v jistých oblastech, bylo zejména v 70. letech postaveno mnoho daňových bariér, které člověku s průměrným platem či menším v podstatě znemožňují žít luxusně. Snahy, jak obejít systém a žít v „nezaslouženém“ luxusu, tedy tím, že člověk nakupuje v zahraničí, pozve si na opravu domu polskou firmu a podobně, jsou označovány slovem harry a pro lidi, kteří v tom systému vyrostli, je takové stigma natolik trapné, že se za svou touhu po zlepšení své životní situace často stydí.

Toto stigma vede k až absurdním situacím. Nedávno jsem četl v Nettavisen, že v Kristiansandu stojí točená zmrzlina v centru města 98 norských korun (normální cena je kolem 20-40). Přišlo veřejné pohoršení, že jak si můžou dovolit říct o tolik peněz, ale i tak tam ti lidé tu zmrzlinu jdou nakupovat místo toho, aby se na to vykašlali a „obešli“ „systém“ tím, že půjdou o dvě ulice vedle na benzínovou pumpu, tam si naprosto tutéž zmrzlinu od téže firmy nechali natočit za dvacet a pak s ní přišli zpět do města – ne proto, že by „měli i tak ty peníze“, nebo že by byli líní jít tam a zpět dvě stě metrů, ale proto, že mají už odmala v hlavě maličkého policajta, který jim říká „nehledej alternativy, ber, co je, nesnaž se dělat bohatším, než jsi“. Že to nedává smysl? Pro Evropana ne, ale Norsko je pořád v dobrém i zlém od světa dost izolované a čím hlouběji do minulosti se jde, tím izolovanější bylo. A tady se zkrátka myslí jinak.

Fenomén harry by se neměl zdaleka tak dobře, kdyby nebylo jiného fenoménu, a sice toho, že běžného Nora extrémně zajímá, co si o něm lidi kolem něj myslí. Pro statistického Nora je velmi důležité, aby vypadal „dobře“ i před lidmi, kteří mu mohou být naprosto ukradení; stejně tak je pro naprostou většinu Norů velice, velice zajímavé číst, co o Norsku a o Norech říkají v zahraničí. Anglicky psané blogy o Norsku, které je samozřejmě nejsnadnější číst, se tak čas od času dostanou rovnou do celostátních novin, o publikovaných postřezích zvenku se velmi vážně diskutuje. Korunu tomu nasadila sociálnědemokratická premiérka (vládla na začátku 90. let) Gro Harlem Brundtland, když prohlásila, že „det er typisk norsk å være god“ – čili „je typicky norské být dobrý“. Představa, že v Norsku je všechno nejlepší na světě, se v Norsku pěstuje odmalička a mnozí lidé reagují na zprávy o tom, že ne všechno je tak růžové, jak si malují, poměrně dost defenzivně*.

Nejlepší na celém fenoménu harry ovšem je to, že očima Evropana je vlastně nejtrapnější ten, kdo je podle norských měřítek stoprocentně ne-harry. Takových lidí v Norsku moc není, ale stále se v jistých kruzích považují za vzor. Představitelem této skupiny budiž člověk, který nezná hodnotu peněz, který si myslí, že je velmi vznešený, a přitom není. Člověk, co se snaží dělat luxus z věcí, které v Evropě považujeme za naprosto samozřejmé, a který si myslí, že mu ty věci dávají nějaký vyšší společenský status. Spousta lidí z Vestkantu nebo z Bærum, kteří si v celém Norsku nejvíce zakládají na tom, nebýt harry, vynakládají poměrně dost peněz na to, aby se dokázali „dorovnat“ tradičně „bohatým“ a „slavným“ národům (Angličanům, Francouzům, Němcům, Italům apod.) tím, že se snaží tak trochu imitovat jejich styl. Ovšem člověk, který mentalitu a způsoby i bohatých lidí z dotyčných zemí zná, se musí jen smát. Jeden příklad za všechny? Mezi norskou tradiční střední třídou, která si tolik zakládá na své pověsti a na tom, jak si žije dobře, je velmi běžné, mít velmi luxusně zařízenou kuchyni. Třeba ve „francouzském stylu“. Ovšem na rozdíl od Francouzů, kteří v té kuchyni dokáží udělat s jídlem zázraky, se v té norské kuchyni dělají poslední dobou maximálně špagety nebo mražená Pizza Grandiosa.

 ____________________________________

*) Za sebe se přiznám, že jakkoliv mám Norsko velice rád a chápu, že každá země má svá pozitiva a negativa a přijímám to tak, tohle přesvědčení o tom, že co je norské je nejlepší na světě, mě dost často provokuje k tomu, abych lidem dokazoval opak. Většinou pokušení odolám, ale někdy se neudržím. Rozhodně neříkám, že je to tady špatné, naopak, život v Norsku je fajn - ale jakmile už zase slyším něco o "verdens beste" v souvislosti s Norskem, nebo o tom, jak cokoliv je ze zahraničí je automaticky horší, tak mám tendenci se proměnit z jinak, řekl bych, sympatického mladého muže v kousavého trolla.