Transatlantické partnerství: oboustranný Marshallův plán

Kromě situace na Ukrajině se na summitu mezi EU a USA v Bruselu tento týden projednává zejména vznik nové dohody o volném obchodu mezi EU a USA. Ačkoliv tato dohoda stojí (zatím) stranou zájmu hlavních médií, neměla by. Má totiž potenciál přičinit se do nastartování obrovského ekonomického růstu na obou, krizí sužovaných, březích Atlantiku. Tedy pokud ji nějaký krátkozraký politik či neméně krátkozraký volič v případném referendu nezařízne.

TTIP, jak se smlouva jmenuje, totiž umožní dodávat Americe i Evropě to, čeho je po obou stranách nedostatek a po čem je velká poptávka. Potenciál je velký – dosud totiž neekonomické faktory, tedy hlavně různá průmyslová či zemědělská protekcionistická lobby, blokovala možnosti, které se teď mohou otevřít a dát práci velkému množství lidí. Pikantní na tom je to, že, každý v něčem jiném, ale my potřebujeme Ameriku podobně, jako ona potřebuje nás. Chystaná smlouva není nijak zvlášť asymetrická.

Nejprve se podívejme na to, co my můžeme chtít po Americe a kde mají naše očekávání svá úskalí. Spojené státy mají zemní plyn, mají ho hodně a v současné nejisté situaci s Ruskem by bylo velmi žádoucí postavit v Evropě terminály na zkapalněný zemní plyn (LNG) a vozit plyn lodí. Doprava plynu by byla dražší, než z Ruska, ale byla by to alternativa – a jak známo, monopol je zpravidla nejdražší řešení a Gazprom to moc dobře ví. Kromě toho EU není v pozici Ukrajiny, aby si nemohla dovolit za zemní plyn připlatit, problémem totiž pro EU nejsou chybějící peníze, ale chybějící alternativa. Spojené státy s tím ovšem mají problém. Díky velkému přebytku plynu se Americe podařilo zajistit dodávky velmi levného plynu americkému průmyslu (čímž se posiluje jeho konkurenceschopnost), jakož i americkým domácnostem (které tak mají o důvod méně nadávat na Obamovu vládu). I navzdory situaci, v jaké v Evropě jsme, tak Amerika zatím není zrovna ochotná nám plyn prodávat; zvýšili bychom totiž ceny odběru na jejím domácím trhu. Přesto to vypadá nadějně – i my máme něco, co Amerika chce. Dále samozřejmě zde stále je evropský hlad po americkém spotřebním zboží. Oblečení či elektronika jsou už dnes evergreeny transatlantického obchodu a důvodem, proč se do Ameriky jezdí s jedním prázdným kufrem a nazpět se dvěma plnými kufry. Možnost dovážet z Ameriky ve velkém tyto komodity by sice příliš nepomohla evropskému průmyslu, ovšem evropskému spotřebiteli ano – a navíc není lepší nakupovat oblečení americké, nežli čínské, musíme-li už kupovat oblečení odjinud? Naše závislost na zboží z Číny není tak alarmující, jako ta s plynem na Rusku, ale přesto existuje a měli bychom si na ni dávat pozor. Jistě, nic nám nebrání zrušit clo na toto zboží, ale celní sazebník zpravidla reflektuje výsledky obchodních, když už ne válek, tak přinejlepším tahanic.

Příklad: není žádný rozumný důvod, aby se vysokým clem chránilo evropské rybářství před norským, zejména když evropský spotřebitel norské ryby, navzdory jejich vyšší ceně, chce, a když je norské rybářství stejně natolik malé, že jeho výlovní kvóty sotva ohrozí svým množstvím rybáře evropské. Přesto tam vysoké clo je – jako odvetné opatření za clo, které Norsko vyměřilo Evropě na dovoz jejích sýrů. Jistě, EU by mohla oplatit sýr sýrem podle teze oko za oko, zub za zub, ale nemělo by to žádný smysl. Evropu norské clo na sýry bolí výrazně více, než by bolelo Norsko evropské clo na norské sýry, protože, při vší úctě k celkem dobrému Jarlsbergu, by s dostupností všech evropských lahůdek, jaká v Evropě je, kupoval norské sýry buď nadšenec do norských sýrů, nebo blázen. Bylo tedy třeba najít něco, co Norsko bolet bude, pročež reakcí na clo za sýry bylo clo za ryby. Čili ne oko za oko, zub za zub, ale oko za ucho a zub za palec u nohy.

Nechceme z Ameriky pouze dovážet, ale chceme tam i dodávat. Na americký trh se přímo třesou naše automobilky. Na světě existují dva standardy automobilů, jeden evropský, který se postupem času rozšířil na celý svět s výjimkou USA a Kanady, a ten americko-kanadský. Zatímco EU je celkem benevolentní, takže americké auto po několika úpravách je možné v Evropě bez problémů přihlásit, opačně to nejde. Neamerické auto si do USA, jste-li rezident, nesmíte ani přivézt, a jste-li turista nebo právě se přistěhovavší rezident, máte právo s ním jezdit rok a potom ho musíte buď vyvézt, nebo sešrotovat. V žádném případě ho nesmíte v Americe nikomu prodat. Toto jsou pravidla, která si prosadil americký automobilový průmysl, aby zamezil konkurenci ze zámoří dovážet svá auta do USA pod heslem „co je dobré pro GM, je dobré pro Ameriku“. Bohužel, jak už dnes víme (zvlášť, podíváme-li se na stav, v jakém je Detroit), toto heslo moc nefunguje a jeho výsledek je ten, že americký automobilový trh je o hodně chudší, než jinde, protože automobilky, které jsou dnes povětšinou globální, stojí vývoj zvlášť verzí pro Ameriku tolik, že kdyby se to mělo přirovnat ke clu, byla by to bariéra o výši 26 procent. V důsledku se tak pro Ameriku dělají jen takové modely, o nichž jsou automobilky skálopevně přesvědčeny, že se v Americe prodávat budou – nikdo nechce riskovat, že peníze za experiment přijdou vniveč. Americký zákazník tak pošilhává po evropských autech dost často, ale stereotyp u výrobců, že „Američan něco chce či nechce“ je natolik silný, že se tím každá změna výrazně zpomaluje. Samozřejmě, že se takový otevřený obchod nebude líbit právě General Motors, ovšem poté, co přestalo platit pravidlo, že je zájem této firmy důležitější, než zájem jejích zákazníků, tím zároveň opadla vůle po udržování tohoto archaického modelu za každou cenu. Asi nemusím připomínat, co by pád této bariéry znamenal pro zaměstnanost v České republice.

Dohoda TTIP bude představovat velkou změnu pro zemědělce. Pro ně – z obou stran – bude něco jako oheň, čili dobrý sluha, ale špatný pán. TTIP bude znamenat možnost k velkému růstu pro ty, kteří se budou ochotni přizpůsobit novým podmínkám, ovšem bude poměrně smrtící pro ty, kteří nebudou chtít své chování na trhu měnit. Je to jeden z nejrizikovějších bodů TTIP, protože pokud si zejména evropští zemědělci postaví hlavu, mohou ke škodě vlastní i ke škodě ostatních zničit smlouvu, která jinak jistě vyvede EU i USA z recese. Evropské zemědělství má v Americe pověst zdroje delikates a luxusního jídla, takže kdokoliv si to uvědomí a začne do Ameriky vyvážet sýry či masné výrobky pokud možno co nejregionálnější a opatřené všemožnými certifikáty pravosti lokální receptury, vydělá obrovsky. V USA je dost lidí, které moc nezajímá, kolik ta evropská delikatesa stojí, ale jsou ochotni za „pravost“ pořádně zaplatit. Na druhou stranu evropský „běžný“ zemědělec vyrábějící „běžné“ výrobky může mít problém – americké zemědělství je efektivnější, používá geneticky modifikované plodiny (už jen kvůli tomu bude pravděpodobně mezi evropskými zemědělci div ne povstání), které mají větší výnos a jsou méně náchylné k chorobám – a američtí farmáři možnost dodávat do Evropy běžné „spotřební“ potraviny určitě přivítají, protože budou konkurenceschopnější, než mnozí zemědělci evropští.

Evropa má možnost v Americe těžit z toho, že evropské zboží je chápáno jako luxus, od jídla přes auta po jachty a kvůli dovozním clům, jakož i různým technickým (umělým) bariérám byl dosud import těchto věcí dost omezen. Evropský „luxus“ si tak bude moci po ratifikaci smlouvy dopřát výrazně více Američanů, což poskytne Evropě možnost se hospodářsky pořádně oklepat. Z druhé strany je fakt, že velká část Evropanů má panickou hrůzu z amerických potravin a má pocit, že zatímco u nás se kvalita důsledně hlídá (ano, i navzdory občasným skandálům se dost hlídá a hlavně si to hodně lidí myslí), v Americe projde leccos. Fakt je ten, že kohokoliv, kdo byl u McDonald’s v EU a v USA, tohle chtě nechtě napadnout musí. Přestože je mnoho kvalitních amerických potravin, bude se poněkud laxnější přístup k jejich kontrole využívat jako důvod pro neuzavření smlouvy.

Jak se říká, odvážnému štěstí přeje a krok do neznáma se může silně vyplatit. V případě TTIP jsem přesvědčen o tom, že se to vyplatí i navzdory zvýšenému konkurenčnímu tlaku na některá odvětví. Evropa potřebuje něco jako Marshallův plán a ta možnost se teď nabízí – a nevyužít jí by bylo stejně nezodpovědně hloupé, jako udělat totéž v roce 1946. Dnes, stejně jako tehdy, se takovému hospodářskému plánu snaží vehementně zabránit Rusko, které se příliš silné Evropy bojí jako čert kříže – Snowdenova aféra je toho poměrně dobrým důkazem. Doufám jen, že si z tehdejšího Československa příliš mnoho evropských politiků nebude brát příklad.