Jak si kdo členství v EU zařídí, takové ho má

S členstvím v EU je to podobné, jako když někdo nastoupí na dobrou univerzitu. Může jejího potenciálu dobře využít k vlastnímu rozvoji, stejně jako jej může nechat ladem a pak se divit, že se má špatně. Zatímco Polsko členství v EU využívá bohatě, Česko to neumí – a akorát nadává.

Letos to bude deset let, co jsme vstoupili do EU. Bylo by dobré připomenout několik věcí pro ty, kteří trpí jistou formou ztráty paměti. Píše se rok 2004, HDP na hlavu v ČR je 15 700 USD, v Polsku 11 tisíc, takže Polsko má 70 % českého HDP/capita. Polsko má 865 km dálnic a rychlostních silnic nevalné kvality, po většině silnic se nedá jezdit, zastaralou železnici a žádné pořádné technologické firmy. Průmysl, který má, jsou nerentabilní loděnice a ještě méně rentabilní uhelné doly. Nezaměstnanost je 20,6 procent. Mnoho lidí pochybuje, zda má Polsko v Unii vůbec co dělat. Teď se podívejme na Česko. Je také rok 2004, Česko má 542 km dálnic a rychlostních silnic kvality lepší, než v Polsku, byť horší, než v Německu. Automobilový průmysl a na něj navázaní subdodavatelé jsou slušně etablovaní, staví se železniční koridory a vlakem se mezi největšími městy jezdit dá, aniž by člověk ve vlaku strávil věčnost. Nezaměstnanost je 9,2 procent a ČR je dávaná za příkladnou zemi, která do EU vstupuje.

A teď pojďme zpět do současnosti. HDP na hlavu je v ČR 27 214 USD, v Polsku 21 118 USD, což je 77 % českého HDP/capita. Polsko má 2830 km dálnic a rychlostních silnic, Česko 861,4 km. Nezaměstnanost v ČR je 8,2 procent, v Polsku 10,1 procent. Zatímco v Česku působí v podstatě tytéž firmy, co v roce 2004 – přibylo pouze pár montoven, z nichž jediná významná je Hyundai v Nošovicích (2006). TPCA nebo Foxconn byly v ČR už před rokem 2004. V Polsku se mezitím exponenciálně rozvinul průmysl všeho druhu – a s polským know-how. V dopravním průmyslu vyrostli především dva giganti: poznaňský Solaris vyrábějící autobusy a Pesa z Bydgoszcze. Zatímco česká Karosa mezitím stačila úspěšně zaniknout, respektive stala se pouze další montovnou firmy Iveco a firma SOR dodává autobusy pouze v ČR a na Slovensku, Solaris je naprosto všude. Firma byla založená de facto v garáži v roce 2001 a do roku 2004 dodávala téměř výhradně do Polska či na jiné středo- a východoevropské trhy (z 273 vyrobených autobusů v roce 2003 šlo 169 na export – do Litvy, ČR a na Slovensko), zatímco například za rok 2013 šlo z vyrobených 1302 autobusů 1010 na export, a to po celé Evropě, zejména však do západní Evropy, kde se Solarisy staly velmi oblíbenými – jezdí ve všech třech skandinávských zemích, v Itálii, v Německu, v zemích Beneluxu, ve Francii a nově i ve Spojených arabských emirátech. Podobně uspěla Pesa – stará firma z poloviny 19. století, která za komunismu ztratila veškeré moderní know-how, se restrukturalizovala v roce 2001 a podobně jako v případě Solarisu, dobyla západní trhy. V roce 2006 debutovala v Itálii s 26 soupravami a vyrostla až do kontraktu s Deutsche Bahn, který je právě v realizaci – na 470 souprav v hodnotě 1,5 miliardy eur. Tam, kde zbankrotovaly velké loděnice, se začaly produkovat ve velkém jachty, které za posledních deset let dobyly ve velkém náročné trhy ve Skandinávii či ve Velké Británii – export jacht z Polska dosáhl za rok 2013 30,77 milionů eur – s očekávaným růstem o 22 procent do roku 2016. Podobně se rozvíjí letecký průmysl. Jen letos se očekává vytvoření čtyř tisíc pracovních míst v Dolinie Lotniczej u Rzeszowa, což je místo, kde jsou shromážděné polské výrobní a výzkumné firmy v leteckém průmyslu, které působí jako subdodavatelé pro Airbus, Boeing nebo Lockheed. Vše je to domácí know-how. Polsko také staví ve velkém vysokorychlostní tratě – do několika let by měla být hotová síť spojující Berlín s Varšavou, Gdaňsk s Krakovem přes Varšavu a Krakov přes Katowice a Wrocław s Drážďany. Vysokorychlostní soupravy Pendolino (novější generace, než ty české) už polské dráhy dostaly a testují – nejvyšší dosažená rychlost na vysokorychlostní trati CMK mezi Varšavou a Katowicemi byla 270 km/h, přičemž se počítá s provozní rychlostí 230 km/h.

Zapomněl jsem zmínit růst polského potravinářského průmyslu – ze země, kde bylo ještě před 25 lety vše na příděl, se změnilo Polsko – a zvlášť po vstupu do EU – v zemi, která potraviny masivně exportuje. Za rok 2013 Polsko exportovalo potraviny za 19,9 miliard eur – a to nemluvě o tom, že má velmi dobře pokrytou i domácí spotřebu. Navzdory negativní kampani v České republice zapříčiněné zejména tím, že si české řetězce nechávaly od malých a v Polsku neznámých dodavatelů dodávat nekvalitní potraviny, aby se ušetřilo na nákladech, polské potraviny jsou kvalitní a oceňované v Německu, Nizozemí i ve Skandinávii. Být zemědělcem v Polsku je velmi slušný byznys.

Nic z výše uvedeného by nebylo možné bez členství v EU. Jak je možné, že navzdory globální finanční krizi Polsko je tam, kde je? Jak je možné, že ani polští politici (dokonce ani Jarosław Kaczyński!), ani běžní Poláci nezpochybňují, že pro ně znamenala EU obrovský přínos? Když se podívám na český a polský tisk – a čtu oba pravidelně – tak to vypadá, jako kdyby každá ze zemí byla v docela jiné Evropské unii. Zatímco podle české verze jde div ne o okupační mocnost, nové RVHP, nebo dokonce o novou Říši, z Polska takové argumenty až na extremisty kolem Narodowego Odrodzenia Polski nebo Obozu Narodowo-Radykalnego nejsou vůbec slyšet. Pokud zaznívá kritika na EU, je to zejména z řad Radia Maryja kvůli evropským liberálním hodnotám, ovšem ani náhodou kvůli věcem, které se často zmiňují v Česku.

Na současné ukrajinské krizi je také vidět dobře rozdíl mezi oběma zeměmi. Zatímco Donald Tusk a Radosław Sikorski jsou oba aktivními hráči v celé situaci – spolupracující těsně s Angelou Merkel – o českých politicích škoda mluvit. Prezident Zeman zvažuje, zda nezrušit přeci jen pozvání Janukovyče na Hrad a vláda se nemá k ničemu jinému, než k prázdným frázím. Zatímco v Česku většina lidí – aspoň soudě podle příspěvků na internetu, blogů a názorů novinářů – víceméně straní Janukovyčovi, protože se bojí, že kdyby neudržel Ukrajinu poslušnou, tak by mohli přijít do Čech (nezvaní) ukrajinští uprchlíci, Polsko staví uprchlické tábory, aby pro každý případ mohlo pomoci, a naprostá většina Poláků vyjadřuje Ukrajincům podporu proti režimu, který do nich neváhá střílet ostrými náboji.

Když se podívám na polské a české angažmá v Evropské unii, nemohu rozhodně sdílet českou eurofobii a to věčné nadávání na ten zlý Brusel. Ona chyba ve vztahu k Unii je v českém případě příslovečnou chybou mezi klávesnicí a židlí. Podotýkám, mezi českou klávesnicí a českou židlí.