Skandinávie jako jeden region? Zapomeňte.

Do jistého podivného „společenského bontonu“ v Evropě patří pohoršování se nad tím, jak Američané nevědí, kde která země leží. Přitom se mi nejednou i v Česku stalo, že lidé nevěděli, kde leží Norsko (pletli si jej tu se Švédskem, tu dokonce s Finskem) – nemluvě o vykreslování Skandinávie jako jednoho regionu, který se vyznačuje zimou, nedostatkem smyslu pro humor, prohibicí či extrémním rovnostářstvím. Nic nemůže být dále od pravdy.

Začněme tím, co Skandinávii (Norsko, Švédsko a Dánsko) spojuje. Jednak je to existence sociálního státu – ovšem jeho existencí to končí, protože výklad pojmu „sociální stát“ se v každé zemi dost liší. Dále je to janteloven, nepsaný kodex chování, který ovšem navzdory dánskému původu není typicky skandinávský – myslím, že v Česku by se v něm leckdo také dobře poznal, ale o tom později. Pak je ještě pár dalších společných aspektů, o kterých bude řeč, ale tím to tak končí – smysl pro humor, temperament, rovnostářství, imigrace, kuchyně, vztah k alkoholu, podnebí, životní styl, to vše a mnoho dalšího je v Norsku, Švédsku a Dánsku natolik jiné, že by člověk pochyboval o samotné existenci Skandinávie coby jednoho kulturního modelu.

Pojem sociální stát je vykládán, jak již bylo řečeno, velmi různě. V Norsku jde o společenský konsensus na téma „občané musejí platit vysoké daně, aby měl stát rezervy, až přijde hlad“ – a zpravidla jde o jednosměrný proud peněz od občanů ke státu, přičemž stát toho občanům zrovna moc nevrací. Samozřejmě se najdou lidé, kteří si dokáží najít svou cestu jak stát podojit a žít z NAVu (sociální úřad), mezi nimi bývají nejčastěji manželky přistěhovalců ze zemí třetího světa a mladí etničtí Norové, kterým se nechce moc pracovat. Nutno podotknout, že z NAVu se nedá mít zrovna pohodlné živobytí, ale komu stačí velmi málo ke štěstí, tak tímto způsobem dlouhodobě parazitovat na společnosti může. Zpravidla to vypadá tak, že mládež, které se nechce moc pracovat, si najde podnájem, kde třeba pět-šest lidí „návuje“ a společně třeba těch šest tisíc norských korun měsíčně za nájem dají. Nicméně to jsou spíše marginální případy, rozhodně nejde o běžný jev. V Norsku se spíše chápe sociální stát jako „životní pojišťovna“ – platí se vysoké daně a poplatky takřka za všechno a výměnou člověk dostane ujištění, že kdyby nastala ekonomická katastrofa velkých rozměrů, tak nezůstane o hladu. To, co je na norském sociálním modelu nejvíce ke kritizování je neefektivita toho systému – fungoval by stejně dobře i bez mnoha zbytečných úředníků a poradců, které stát vydržuje. Smysl systému ovšem je celkem rozumný, byť by se to s tím šetřením nemělo přehánět – silnice drahé a děravé není zrovna to, co by jeden rád viděl.

Ve Švédsku oproti tomu je situace docela jiná. V minulosti bývalo Švédsko vysoce přerozdělující – velmi vysoké daně a dávky na všechno možné. To se ale změnilo – od té doby, co téměř osm let již ve Švédsku sociální demokracie nevládne. Ekonomika se dost liberalizovala – klesly daně, zrušily se různé sociální dávky, liberalizovala se doprava na železnici (dnes má SJ mnoho soukromých konkurentů), liberalizovala se – třebaže Systembolaget zůstal – do značné míry i alkoholová politika. Liberalizovalo se zdravotnictví i školství. Výběr kvalitních soukromých škol je ve Švédsku na skandinávské poměry obdivuhodný, jakož i jejich dostupnost. Stejně tak byl soukromý kapitál vpuštěn do zdravotnictví, což je dosud v Norsku víceméně tabu, třebaže se to nová vláda snaží změnit.

Dánský sociální stát je zase jiný. V Dánsku jsou přímé daně mnohem extrémnější, než v Norsku a Švédsku, ovšem na druhou stranu není vidět tolik poplatků – například za používání dálnic, parkování – placené výrazně méně často, než v Norsku, a také o hodně levnější; návštěvu lékaře (v Norsku se platí zhruba 230 NOK, v Dánsku nic) a podobně. Dánský sociální stát je, pokud se rozdávání týče, štědřejší, než norský, ovšem méně štědrý, než býval za vlády sociální demokracie ten švédský.

Kamenem úrazu pro kohokoliv, kdo má více ambicí v životě, je janteloven, čili „Zákon Jante“. Jde o zákoník ve fiktivním dánském městečku, které popsal dánský spisovatel Aksel Sandemose ve třicátých letech dvacátého století. Je to soubor nepsaných zásad, které jsou s různou intenzitou vyžadovány ve skandinávské společnosti; absolutně nejhorší je situace na dánském venkově, nejméně se janteloven bere vážně na severu Norska a pak v Trøndelagu (okolí Trondheimu). Toto jsou ona pravidla:

1. Nebudeš si myslet, že jsi někdo.
2. Nebudeš si myslet, že znamenáš stejně hodně jako my.
3. Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my.
4. Nebudeš si namlouvat, že jsi lepší než my.
5. Nebudeš si myslet, že víš víc než my.
6. Nebudeš si myslet, že jsi víc než my.
7. Nebudeš si myslet, že jsi k něčemu dobrý.
8. Nebudeš se nám smát.
9. Nebudeš si myslet, že někoho zajímáš.
10. Nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit.

Jak jsem uvedl výše, život podle těchto zásad znám velmi dobře i z Česka, jenom se tomu neříká janteloven – protože dílo Aksela Sandemoseho není v Česku tak dobře známé. Běžnému Čechovi tak toto nebude nejspíš připadat tak podivné, ovšem přistěhovalci z národů, které jsou individualističtěji založené, jako jsou například Poláci, Američané, Izraelci, Číňané, Vietnamci nebo i Slováci s tím mají často hodně velký problém. Nejznámější norský kritik janteloven je aktuálně Petter Northug, který, jak sám tvrdí, všechna ta nesportovní gesta, která dělá, dělá právě pro domácí obecenstvo, jehož dodržování „Zákona Jante“ se snaží vysmívat. Není to tak dávno, co v přímém přenosu redaktor SVT (švédské veřejnoprávní televize) o Northugovi prohlásil, že je prase, poté, co dojel těsně před cílovou čáru dlouho před druhým Švédem a překročil ji jedním krůčkem až těsně před tím, než Švéd dojel.

Rozumím, že není jednoduché zevšeobecňovat a udělat portrét „typického Nora/Švéda/Dána“, ale přesto se o něco podobného pokusím.

Co se Norska týče, je potřeba především uvést, že je velký kulturní rozdíl mezi Østlandet (okolí Oslofjordu) a dejme tomu ještě Sørlandet (pobřeží od Kragerø po Stavanger), a pak Vestlandet (mezi Stavangerem a Kristiansundem), Trøndelagem a Nord-Norge (vše zhruba od Mo i Rany na sever). Je ovšem několik aspektů norské mentality, které jsou podobné všude v Norsku. Jako první mě napadá mentální izolovanost od zbytku světa. Norové jsou, a znovu musím říci podobně, jako Češi, mistry světa ve vynalézání již jinde vynalezeného. Má-li typický Nor cokoliv implementovat do svého života či do své práce, vynaloží velmi mnoho času a píle na to, aby na řešení problému přišel sám, než aby se podíval jinam, jak to tam dělají, našel nejefektivnější řešení a okopíroval ho ve zlomku času. To se týká úplně stejně úředníků jako zaměstnanců soukromých firem, mladých jako starých, lidí z Østlandet jako z Vestlandet. Kde se to trochu láme, je politika, protože Fremskrittspartiet a opatrně i Høyre se o opisování ze zahraničí snaží, zatímco ostatní strany se drží klasického „re-inventing the wheel“. Momentálně se například vláda snaží o okopírování rakouského modelu mýtného na dálnicích, což je pro Norsko velmi logické řešení, ovšem zároveň vysoce kontroverzní. Další společnou norskou vlastností je až svatá trpělivost. A to všude. Na silnicích, u pokladny v obchodě, s dětmi, v práci (Norové si opravdu libují v čekání na to, až se všichni rozhoupají k nějakému kroku, do té doby se zpravidla nic nedělá – nepočítám-li častá møte, neboli jednání) a kdekoliv jinde. Pokud se někde žije podle hesla „Řím také nepovstal za jeden den“, tak je to jednoznačně zde. Dále je pro Nory, ať už jsou odkudkoliv, typická – pro lidi odjinud až neuvěřitelná – poctivost. Nejde jen o to, že se tu takřka nekrade, ale lidé především úzkostlivě dbají o to, aby „každý byl spravedlivě odměněn“. A nemyslím tím jen platově, byť o to jde často, ale i například majitel soukromé cesty, který potřebuje přilepšení do kasičky, aby měl na její čištění v zimě. Poslední společný aspekt je podle mého názoru vztah k přátelství. Norové jsou hodně opatrní, ale přátelství tu jsou často na život a na smrt. Dost dlouho trvá, než se otevřou, ale je-li Nor vaším přítelem, pak se na něj můžete spolehnout a to přátelství vydrží velmi dlouho. Což by zase Čecha nemělo překvapit, protože i v Česku je to docela podobné. Na druhou stranu je rozdíl proti Čechům v tom, že typický Nor je s výběrem celoživotních přátel často hotov s opuštěním základní, maximálně střední školy. Dostat se do takového „vnitřního kruhu přátel“ je dost těžké.

Co se týče jiných aspektů, jsou regionální rozdíly tak velké, že rozebírat je do podrobností by vydalo ještě na tři další články. Zestručním to zatím tak, že v Østlandet bývají lidé „nejevropštější“ ve smyslu každodenního spěchu, vztahu k alkoholu, globalizaci, konzumu a podobně. Vestlandet je oproti tomu známé svým až puritánským životem, poměrně silným náboženským založením, odporem k alkoholu a zásadou, že „každému k životu musí stačit málo“. Vestlandet je také hodnotově dost konzervativní – například v otázkách jako interrupce. V Trøndelagu je specifické to, že je to kraj, kde jsou lidé pověstní tím, jak si „berou pusu na špacír“. Jsou velmi otevření a přímočaří, což v jinak hodně „diplomatickém“ Norsku vypadá pro ostatní trochu zvláštně. Janteloven v této části Norska nejen že téměř neexistuje, ale je také často vysmíván. Norové ze Severu jsou zase úplně jiní. Jsou také dost přímočaří, ale nejsou moc individualističtí, hodně dbají o to, aby fungovali jako komunita. Jsou velmi pohostinní, nápomocní a snad nejpřátelštější k turistům či jiným návštěvníkům. Na druhou stranu mívají problémy s alkoholem mnohem častěji, než v jiných částech Norska.

Švédové jsou docela jiní. Předesílám, že z následující charakteristiky vypouštím extrémy, čili Laponsko a Skåne, protože tamní obyvatelé nejsou typickými Švédy ani v nejmenším. Švédové bývají (minimálně proti Norům, ale i Čechům) hodně srdeční a otevření už od prvního kontaktu, bývají dost usměvaví a přátelští. Mají rádi společnost a jsou mnohem více „městští“, než „norští lesní muži“. Na druhou stranu neuzavírají tak často tak trvalá přátelství, což je na jednu stranu pro cizince výhodné – je výrazně snazší si najít přátele ve Švédsku, než v Norsku – ale zase se nedá tak úplně spoléhat na to, že typický Švéd i po dvaceti letech sporadického kontaktu bude nějaké výraznější přátelství udržovat; což typický Nor bude. Tak, jak jsou v Norsku vidět regionální rozdíly, jsou ve Švédsku vidět rozdíly generační. Stereotyp genderově hyperkorektního, socialistického Švéda je trochu zastaralý; sedí na generaci dnešních padesátníků a šedesátníků. Mladší generace je výrazně jiná – ekonomicky liberálnější a hodnotově konzervativnější. Zatímco současná střední generace (myšleno tím lidi ve věku tak 50-60) je velmi rovnostářská, ať už sociálně nebo genderově, mladší generace je daleko otevřenější myšlence, že existují rozdíly mezi bohatšími a chudšími, či že muži a ženy mají trošku odlišné role, třebaže mají stejná práva. Samozřejmě očima kontinentu jsou i oni velmi rovnostářští, ale to je jen věc perspektivy pozorovatele. Začíná být po asi padesáti letech více a více běžné oslovovat lidi „Ni“ místo „du“, čili vykat místo tykat – což je pro generaci dnešních padesátníků a šedesátníků, kteří budovali rovnostářské Švédsko docela šokující. Mladí Švédové jsou také daleko otevřenější ekonomické i kulturní globalizaci a je pro ně výrazně přitažlivější například americká společnost, nežli pro generaci jejich rodičů. Zároveň je pro mladé Švédy typická ještě jedna vlastnost – nejsou zrovna příznivci copyrightu a k celním zákonům také příliš velký respekt nemají. Zvykli si na to, brát globalizaci jako výhodu pro sebe pod heslem „když můžou korporace, můžu já také“, a tak na internetu ve velkém stahují a sdílí – a co se materiálních věcí (zejména alkoholu) týče – dovážejí. Tím se hodně liší od mladých Norů, kteří se počítačovému pirátství moc často nevěnují a kteří často i kdyby chtěli, tak se poměrně dost bojí následků.

Pro Nory i Švédy najednou ovšem platí jedno společné – bývají posedlí bezpečností. Rychlost v autě, přilby všude, kde se dá, design věcí dělaný tak, aby byly co nejbezpečnější, přístup k čemukoliv, co může „být nezodpovědné a skončit špatně“, to je v obou zemích hodně podobné a přitom v ostrém kontrastu s Dánskem, které je proti Norsku a Švédsku vyloženě zemí hazardérů.

Dánové jsou v lecčems hodně jiní. Především mají naprosto zabijácký smysl pro humor. Dánský humor je často hodně černý humor; politicky korektní Dán je téměř oxymoron. To, že karikatury Mohameda vznikly právě tam, nikoho, kdo Dánsko zná, nepřekvapí. V Dánsku je dobrým zvykem dělat si srandu z čehokoliv, a to i včetně smrti či válečné okupace a nacistických zločinů. To je něco, co je pro většinu Norů a Švédů (dodám: i Němců) naprosto nepochopitelné, ovšem tak to zkrátka je. Dánové jsou také hodně veselý a společenský národ. Mají rádi hospodu jako „společenskou instituci“, což je také ve Švédsku i v Norsku nevídané – hospodská kultura ani v jedné z těchto zemí téměř neexistuje, kdežto v Dánsku je podobná té české nebo anglické. Dánové si také, jak již bylo řečeno, příliš nelámou hlavu s bezpečností. 150 km/h v levém pruhu na dálnici je norma (limit je 130) a přilbu na kole nenosí prakticky nikdo. Dodnes je celkem běžné si dát k obědu v práci jedno pivo – dvanáctku – což je něco, co zejména Nory velice šokuje. Prodej alkoholu v Dánsku není nikterak omezen – dá se sehnat v jakémkoliv množství 24 hodin denně. Navzdory tomuto a navzdory nepěkné zkušenosti s dánskou mládeží v Praze umějí Dánové zpravidla civilizovaně pít (mimochodem proto byl v Dánsku takový šok, když se tam psalo o tom, co jejich mládež v Praze dělala a proto se Dánové v Praze žijící otevřeným dopisem omluvili českým úřadům za chování svých krajanů). Švédové a Norové totiž často pijí tak, že přes pracovní dny ani kapku, ale jak přijde pátek, pije se do padnutí pod stůl – kdežto Dánové si svých pár piv dají mnohem častěji, ale zase málokdy člověk vidí opravdu hodně opilé Dány. Kultura pití je tam dost podobná, jako v Česku. Co je ovšem potřeba říci, je, že na dánském venkově a na malých městech – tedy prakticky všude mimo Kodaň, Århus a Ålborg – je extrémně silný janteloven, což je pro kohokoliv ambicióznějšího velmi frustrující. Pro tytéž oblasti zároveň platí poměrně dost velká xenofobie – i když je člověk slušný, pracující, zákony dodržující a daně platící cizinec, třebaže z jiné „západní“ země, nemá to zrovna jednoduché. Dánové mají tendenci si dost hlídat vše, co je dánské; dostat občanství je hodně těžké, a není-li člověk dánským občanem, nemůže jen tak kupovat nemovitosti. Občané EU mohou v Dánsku kupovat domy, pokud a) v nich bydlí, b) v Dánsku žijí a pracují. Jinak ne. Kdo není občan EU, nesmí ani to, i kdyby byl Nor a žil v Dánsku třeba 40 let. Dále je v Dánsku nemyslitelné pověsit jinou vlajku, než dánskou či evropskou – pokud by například Němec žil v Dánsku, koupil si tam dům a vyvěsil na něj německou vlajku, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale také by se na něj velmi pravděpodobně slétla média i hněv sousedů. Na druhou stranu je Dánsko v mnohém hodně liberální – v Christianii se lze oddávat marihuaně nebo hašiši dle libosti, homosexuálové se mohou brát a adoptovat děti, beze všeho – ovšem běda aby si pověsili třeba cizí vlajku na dům. To zase v Norsku není žádný problém – zde si vlajky může věšet kdo chce, kam chce, a pokud mezi nimi bude na prvním místě i norská, tak to lidem ještě bude připadat milé, jak se dotyčný tak pěkně integruje.

Sečteno a podtrženo – Skandinávie je tak různorodá, že dívat se na ni stylem „Norsko/Švédsko/Dánsko jedno jest“ je dost povrchní – a to jsem se v článku nedostal ani k tomu, jak se vidí Norové, Švédové a Dánové navzájem. To by totiž vydalo na knihu. Je dobré si to pamatovat zejména tehdy, až bude někdo něco přirovnávat k „severskému modelu“ – tehdy je plně na místě se zeptat, co tím dotyčný myslí. On totiž není sever, jako sever.