Horký volební rok v Norsku

V září se rozhodne ve volbách do Stortingu, norského parlamentu, o osudu země na další čtyři roky. Na rozdíl od minulých voleb, které jen de facto potvrdily pokračování předchozí vládní koalice, letos to vypadá na politické zemětřesení, z něhož současná vládní koalice pravděpodobně nevyjde dobře.

V současné době v Norsku vládne koalice tří politických stran. Koalici tvoří dominantní sociální demokracie (Arbeiderpartiet – Ap – „Strana pracujících“) s agrárníky (Senterpartiet – Sp – „Strana středu“) a komunisty (Sosialistisk Venstreparti – SV – „Socialistická levicová strana“) coby menšími koaličními partnery. Přizvání menšinových, poněkud extremistických stran se soudě podle volebních modelů sociální demokracii příliš nevyplatilo, protože nejen že preference padají všem vládním stranám, ale sociální demokracie silně doplácí na extremistické projevy svých menších koaličních partnerů, kteří se teď pohybují kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do Stortingu. Speciálně komunistická SV stačila kromě pravicových voličů znechutit i řadu voličů sociální demokracie samotné, a to zejména jejími posledními kroky, kdy čím víc se blíží volby a čím víc cítí SV volební porážku, tím víc pochybných ideologicky motivovaných zákonů se snaží prosadit na poslední chvíli. Ačkoliv samozřejmě sociální demokracie není bez viny, je vůči excesům svých menšinových koaličních partnerů zcela bezmocná, protože si bez nich slovy jednoho českého sociálnědemokratického klasika „ani ruce neumyje“.

Zato v opozici vládne čilý ruch. Parlamentní opozici tvoří v Norsku dvě podobně velké pravicové strany, které mají dlouhodobě obě nad 20 procent, a sice konzervativní strana (Høyre – H – „Pravice“), která momentálně vede průzkumy veřejného mínění a pravicová liberální strana (Fremskrittspartiet – Frp – „Strana pokroku“) a pak dvě strany menší, středoví liberálové (Venstre – V – „Levice“) a křesťanští demokraté (Kristelig Folkeparti – KrF – „Křesťanská lidová strana). Pravice byla po mnoho let silně rozhádaná. Tradiční norská pravicová strana Høyre odmítala dlouhou dobu jakoukoliv spolupráci s až v sedmdesátých letech založenou Fremskrittspartiet (ta dosud nikdy nebyla ve vládě) a boj na pravici byl pro Høyre důležitější, než vládní křesla, z čehož samozřejmě velmi dlouhou dobu profitovala sociální demokracie. Excesy současné vlády ovšem vedly tak daleko, že Høyre vypadá, že je schopná se s Frp domluvit na budoucí koaliční vládě. Další dvě opoziční strany mají svá specifika – od křesťanských demokratů se dá očekávat to, co od křesťanských stran jinde v Evropě s jedním podstatným rozdílem. Kdykoliv byla tato strana ve vládě jako menšinový koaliční partner Høyre, prosazovala, nebojím se říci, až paranoidní protialkoholová opatření, jejichž účinek se často zcela míjel s původním záměrem. Liberálové z Venstre jsou spíše středovou stranou, ideologicky nepříliš vyhraněnou, o čemž svědčí i to, že zpravidla nejsou koaličním partnerem pro sociální demokracii a už vůbec ne pro komunisty, ale spíše pro občanské strany. Průzkumy napovídají, že půjde-li vše podle toho, jak se situace vyvíjí, budou moci vládu sestavit obě velké pravicové strany bez ohledu na menší koaliční partnery, což by jim umožnilo prosazovat jejich poměrně podobné programy.

Proč vláda končí?

Současná vláda má na svědomí poměrně dost skandálních kroků, které nedokázala vyvážit ani solidarita se sociální demokracií po útocích na ostrově Utøya a atentátech v Oslo spáchaných Andersem Breivikem. Pravda, po zhruba půl roku byl „efekt Utøya“ na sociálnědemokratických preferencích výrazně znát, nicméně ve světle činnosti samotné sociální demokracie a zejména jejích koaličních partnerů (zde především komunistů) zcela vyprchal. Začněme od menšinových koaličních partnerů. Senterpartiet je strana sedláků, kterou zajímá pokud možno pouze jedno: co nejvíc peněz do kapsy farmářů z veřejných zdrojů, ber kde ber. Ačkoliv si to většina českých voličů nejspíš myslet nebude, nečlenství v Evropské unii stojí hodně peněz norské firmy, norské spotřebitele a především všech, kdo se nějakou formou neúčastní na zemědělství, které je dotováno výrazně více z Oslo, než by kdy bylo z Bruselu. Nečlenství v Unii znamená zejména drahá auta (nemožnost dovozu – cla jsou tak vysoká, že se to nevyplatí), drahé jídlo (a hlavně omezený výběr), žádná reálná konkurence na trhu s potravinami, extrémně drahé náhradní díly do aut, nemožnost dosáhnout na vlastnictví levných nemovitostí v Dánsku, praktická nemožnost kupovat cokoliv přes internet s hodnotou nad 200 norských korun a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Senterpartiet nic z toho nezajímá a chce izolaci Norska ještě zvýšit vystoupením z EØS (Evropského hospodářského prostoru) i Schengenu (aby se kontrolovalo každé auto na hranicích – mnoho Norů totiž nakupuje ve Švédsku levné potraviny a celníci stačí zkontrolovat tak pětinu proti tomu, kdyby stavět museli na hranicích všichni). Sp má k dispozici Ministerstvo pro regiony (zhruba odpovídá českému Ministerstvu pro místní rozvoj), Ministerstvo dopravy, Ministerstvo energetiky a ropného průmyslu a Ministerstvo zemědělství.

Pokud jde o činnost Senterpartiet na Ministerstvu dopravy, zde adjektivum „skandální“ podle mého názoru není vůbec přehnané. Stát prostřednictvím právě tohoto resortu se podílí na vybírání mýta, které je Nory zpravidla označováno – opět bez přehánění – za loupež za bílého dne. Zakázky na stavby silnic jsou příliš drahé, stavba trvá příliš dlouho a poté, co jsou nové úseky otevřené, se na nich vybírá mýto tak dlouho, dokud se nesplatí 50-70 procent nákladů na jejich výstavbu. Tyto poplatky jdou firmám, které jsou vlastněné zpravidla buď krajem, nebo obcemi spolu s dalšími soukromými firmami (povětšinou bankami). Jen v kraji Vestfold byla v posledním volebním období zřízena mýtná brána na novém pětikilometrovém úseku silnice první třídy č. 19 u obce Skoppum s cenou 33 norských korun za průjezd osobního auta – což je nejdražší mýto v historii Norska – aby bylo ještě doplněno poplatkem 80 korun za průjezd dvacetikilometrového úseku nové dálnice E18 mezi Tønsbergem a Sandefjordem, z čehož se na jistotu stane nejdražší dálnice Skandinávie a pravděpodobně i jedna z nejdražších dálnic v Evropě. To všechno za situace, kdy stát má bez debat dostatek finančních prostředků na to, aby financoval výstavbu silnic ze státního rozpočtu. Nezávislý pozorovatel samozřejmě může říci, že není nic špatného na tom, když stát šetří, a to zejména ve světle jihoevropských událostí. To je jistě pravda, ale pak jak vysvětlit, že si Ministerstvo dopravy a potažmo vládní politici dělají pomník megalomanskými stavbami mostů spojujících neobydlené ostrovy na dalekém severu, za které se žádné mýtné neplatí, zatímco dopravní stavby, na kterých může rýžovat, tak vysoce zpoplatňuje? Poslední skandál z Ministerstva dopravy ovšem bude znít českému čtenáři povědomě. Úsek dálnice E18 mezi Tønsbergem a Drammen se díky intenzivnějšímu provozu zaplatí již letos v srpnu proti očekávanému zaplacení za dva roky. Tím společnost E18 Vestfold přijde o příjem na další dva roky, s nímž samozřejmě v době uzavírání smlouvy počítala. Nastala panika, firma si řekla o možnost mýto vybírat ještě další tři měsíce, aby tak zaplatila náklady na odstranění mýtných bran. Opět, zní to logicky, ovšem do té doby, než se dozvíme, že Ministerstvo dopravy schválilo, že si na tyto stavební práce může firma E18 Vestfold vybrat 50 milionů norských korun. Místní stavební firmy odhadují, že částka je až desetkrát překročená a několik jich nabídlo, že jsou schopny práce provést pod pět milionů korun. To je skandál i v na leccos zvyklých českých poměrech, tím spíše v Norsku, kam se tyto praktiky dosud moc nedostávaly. Ačkoliv politickou zodpovědnost za výše uvedené nese Senterpartiet, dělo se tak za tichého souhlasu premiéra a dominantní sociální demokracie.

Výše uvedené ovšem není nic proti tomu, co mají na svědomí komunisté. V současné vládě mají Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo školství, Ministerstvo pro zahraniční rozvoj a Ministerstvo dětí, rovnosti a integrace. Začněme skandálními opatřeními a návrhy z Ministerstva životního prostředí. SV považuje dopravu autem za buržoazní přežitek a snaží se ji omezovat, kde jen může – ovšem aniž by podporovala nějak speciálně dopravu hromadnou, je třeba dodat. MŽP má na svědomí například opatření zvané „miljøfartsgrense“, čili omezení rychlosti kvůli životnímu prostředí. Nějakým způsobem přišla SV na to, že se bude méně vířit prach, budou-li auta jezdit po městském okruhu v Oslo šedesátkou místo osmdesátkou. Policie to považovala za naprostý nesmysl a policejní mluvčí se postavil proti tomuto opatření s tím, že do médií řekl, že policie nebude šedesátku kontrolovat ani vymáhat, v důsledku čehož všichni jezdili osmdesát jako dříve. Na konci předloňské zimy (kdy bylo opatření zavedeno) vytáhla SV s velkou slávou data, která ukazují jasnou změnu k lepšímu po zavedení tohoto omezení. Odkud to zlepšení má, když tam šedesát nikdo nejezdil (v zimě se v Oslo turistů, kteří se na to chytit mohli, moc nevyskytuje), se neví. Samozřejmě pro „velký úspěch“ akce se to opakovalo i další zimu; tuto zimu byla rychlost pro jistotu zvednuta na sedmdesát jako jakýsi kompromis mezi SV a policií. Sedmdesátka už vymáhaná byla a důsledek byl, že NAF (Norsk automobilist forbund – Norský automotoklub) a Dopravní podnik města Oslo odhadují, že ztráty pro průmysl a dopravní podnik se vyšplhaly za dobu trvání omezení na 175 milionů norských korun. Když SV přišla loni s nápadem zakázat vjezd všech dieselových aut do Oslo, protože údajně škodí astmatikům, lidé si z nich už dělali jen legraci. Nápad narazil u koaličních partnerů ze Senterpartiet, protože Sp dlouhodobě prosazuje zvýhodnění nafty proti benzínu kvůli zemědělské spotřebě.

Činnost SV na Ministerstvu pro zahraniční rozvoj se dá shrnout tak, že peníze krvavě vybrané od norských daňových poplatníků se rozhazují na zcela nesmyslné projekty v zemích třetího světa (zejména Somálsko je oblíbené) a poskytují se „půjčky“ o jejichž návratnosti se často pochybuje, například Řecku, a to aniž by Norsko bylo členem EU. Podotýkám, že SV je strana silně euroskeptická, neboť tvrdí, že EU je kapitalistický utlačovatel a že nelze spolupracovat s institucí (Evropská komise, pozn. aut.), která přikazuje rozvíjet konkurenční prostředí a potlačovat monopoly.

Nejvíce škod ovšem dělá SV na posledních dvou zmíněných ministerstvech. Norští komunisté vědí, že jejich největší nadějí na boj s kapitalismem je ovlivňování dětí a mládeže. Školství dovedli k takovému stavu, že školy přestaly plně sloužit svému poslání, a sice vzdělávání. Oficiálně kvůli „nestresování žáků“ bylo odstraněno v podstatě jakékoliv tvrdší testování; maturita v novém podání je akorát k smíchu, vůbec nevypovídá o znalostech studenta, protože na složení maturitní zkoušky student dostává tolik času, kolik potřebuje a bylo mu dovoleno si vzít s sebou jakékoliv materiály. V obdobném duchu se nese celé nejen základní a střední, ale i vysoké školství. Když jsem coby absolvent právnické fakulty v Maastrichtu slyšel od studentů právnické fakulty v Oslo, jak volný režim mají, až těžko se tomu věřilo. O co méně dostávají žáci a studenti podnětů ke studování, o to více dostávají do hlavy ideologie. Žákům je systematicky vpájena vina za stav třetího světa, marxistický pohled na chod dějin (utlačovatelé vs. utlačovaní) či tendence vždy stranit nějaké zaostalé diktatuře, kdykoliv je tato v konfliktu s nějakou demokracií. Zní to skandálně? To ještě není zdaleka všechno – to nejlepší totiž přichází nakonec.

Dříve zvané Ministerstvo dětí a rodiny SV poté, co jej dostala do spárů, přejmenovala na Ministerstvo dětí, rovnosti a integrace, což předznamenalo vše, co se na tomto úřadě začalo dít. Prvním krokem bylo výrazné posílení pravomoci Barnevernet (BV), čili Úřadu pro ochranu dětí. Tento úřad byl již mnohokrát kritizován Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku za systematické potlačování lidských práv, zejména článku 8 ECHR (Evropské úmluvy o lidských právech), čili právo na rodinný život. Norsko kvůli činnosti Barnevernet prohrálo už mnoho sporů ve Štrasburku – nejznámější je Johansen vs. Norsko – v nichž jde o odebírání dětí z péče rodičů. SV prosazuje co největší kontrolu státu nad výchovou dětí, dlouhodobě se snaží odstranit tzv. „biologický princip“ coby hledisko při rozhodování o odebrání dětí z péče rodičů. BV svými zásahy způsobila mnoho nenapravitelných rodinných tragédií, ovšem kvůli intenzivnímu politickému krytí od SV se zatím dokázala pokaždé vyvázat ze zodpovědnosti za ně. Důvody pro odebírání dětí jsou často liché – zatímco BV vykazuje až překvapivou neakceschopnost v případě skutečně patologických rodin, je až velmi aktivní při odebírání dětí z rodin funkčních, milujících, pouze nesdílejících pohled SV na výchovu dětí, který donekonečna SV opakuje – že „rodiče své děti nevlastní, a proto stát má právo zasáhnout ve prospěch dobra dítěte“.  SV za dobu své činnosti na tomto ministerstvu prosadila celkový zákaz fyzických trestů a po 22. červenci se pokusila navrhnout i odebírání dětí z „ideologicky závadných rodin“, údajně aby se zamezilo „výchově nových Breiviků“. K čemu by to vedlo je nabíledni a je to i důvod, proč se strana, která měla v roce 2005, v době vstupu do vlády 8,8 procent, potácí kolem čtyřprocentní hranice volitelnosti. SV je rovněž podepsána pod snahou „zrovnoprávnit“ čtvrti v Oslo tím, že v bohatých čtvrtích, jako je Holmenkollen, prosadili výstavbu paneláků pro „sociálně vyloučené“ – zcela otevřeně s cílem snížit cenu pozemků v západní části Oslo. SV také prosadila povinnou čtyřicetiprocentní kvótou pro ženy v představenstvech soukromých firem či bezprecedentní státní pomoc rumunským Romům, kteří jako občané EU na podporu nemají nárok do té doby, než si napracují svoje (občané EU musejí vydělat a zdanit přinejmenším ca. 120 tisíc norských korun za předchozí rok, jinak nemají nárok na žádnou podporu). Vše výše uvedené se již mnohým Norům zajídá a je to hlavní důvod změny v preferencích občanů.

Sociální demokracie je velmi slabá. Ze zajímavostí by stálo za to uvést protiizraelské postoje ministerstva zahraničí, ale jinak je tato strana pokud jde o nějaké vyloženě do očí bijící věci poměrně pasivní. Velmi zajímavou osobou je premiér Jens Stoltenberg – je to člověk s největší pravděpodobností poctivý, ovšem jako premiér je nesmírně slabý. Na to, že má vláda dvacet ministerstev, přenechal svým koaličním partnerům osm resortů – a to měla ve volbách roku 2009 sociální demokracie 64 poslanců a SV a Sp shodně po jedenácti. Storting má celkem 169 poslanců. Nedokázal nijak vzdorovat svým extremistickým koaličním partnerům, jakož ani si jakkoliv „dupnout“, čehož samozřejmě komunisté i agrárníci bohatě využívali. Na to, že Stoltenberg není zrovna žádná silná politická osobnost, není mezi sociálními demokraty nikdo, kdo by ho v tomto ohledu převýšil – což je jedna z hlavních příčin blížící se volební porážky.

Co lze očekávat od pravicových stran, vyhrají-li podle předpokladů volby a utvoří-li vládní koalici? Na to je potřeba se podívat na rozdíl mezi nimi. Høyre je dnes taková ideově vyprázdněná CDU – ne nadarmo se jí říká v Norsku „Ap light“. Z praktického hlediska není většího rozdílu mezi Høyre a sociální demokracií kromě několika – nedá se například očekávat, že by Høyre jakkoliv spolupracovala s komunisty či podporovala nebo zaštiťovala jejich pochybné nápady tak, jak to dělala sociální demokracie během posledních dvou volebních období. Protože ovšem ani sociální demokracie není v Norsku příliš ideově vyhraněná (rozdíl mezi norskou Arbeiderparti a českou ČSSD je asi takový, jako mezi českou ČSSD a KSČM), může Høyre fungovat jako „Ap light“ aniž by byla nějak významně nalevo – obě strany jsou v zásadě uprostřed politického spektra; liší se výrazně jen tím, koho si jsou schopny vzít za koaliční partnery. Høyre by patrně neměla nic proti křesťanským demokratům, Venstre nebo agrárníkům; proti posledním zmíněným by jistě zcela zásadně byla druhá pravicová strana, Strana pokroku. Strana pokroku je v podstatě stranou norských podnikatelů, Norů se zahraniční zkušeností a imigrantů z Evropy, Ameriky či bohatších asijských států. Často se na její adresu můžeme dočíst, že je euroskeptická – což není pravda, naprostá většina členů je pro členství v EU, ovšem strana jako taková neříká ano ani ne, nechává to na svých členech a výsledcích referend. Dále se o ní říká, že je antiimigrantská – což také není pravda, neboť sama má ve svých řadách mnoho imigrantů, například předseda jejich mládeže je Ind a jedna z jejich poslankyň je Íránka (politická exulantka, která musela odejít kvůli perzekuci ze strany islámské republiky) – a mnoho imigrantů, zejména těch, co si živobytí v Norsku postavili od píky sami, ji volí. Na této straně je zvláštní to, že jde dost zásadně proti zaběhlým pořádkům v Norsku. Strana je to silně proamerická, proizraelská, celkově proglobalizační (což v Norsku je téměř neslušné slovo) a zároveň prosazující větší individualismus občana, nižší daně, menší sociální stát, zrušení omezení na alkohol, legalizaci měkkých drog a hlavně výrazně menší zahraniční pomoc a přísnější udělování politického azylu, což je bod, kvůli němuž je označována za stranu protipřistěhovaleckou.

Třenice mezi Høyre a Stranou pokroku tak jsou zejména o přistěhovalectví, kde Høyre nevidí úplně ráda současnou velkou vlnu přistěhovalců z Evropy (je jich tak sedmkrát víc, než všech muslimů v Norsku dohromady) a podporuje tradiční norskou pomoc azylantům z celého světa, zatímco Strana pokroku to vidí přesně obráceně; tedy podporuje přistěhovalectví pracovních sil zejména z Evropy a skepticky se staví k pomoci azylantům a integraci jejich rodin. V otázkách EU mezi nimi není problém (Høyre je proevropská), nesvár zato může vzniknout v otázkách daní, kdy Høyre chce daně snížit jen nepatrně, zatímco Strana pokroku výrazně, a v otázkách používání peněz z prodeje ropy, kdy Strana pokroku je používat na výstavbu infrastruktury či rozvoj školství či zdravotnictví chce, zatímco Høyre se drží tradičního norského pohledu na věc, čili že ropné peníze je třeba šetřit na budoucnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že se v Norsku chystá poměrně zásadní politická změna; je ovšem otázka jak přesně dopadne. Hodně závisí na výsledku křesťanských demokratů a Venstre, čili zda je obě velké pravicové strany potřebovat do koalice budou či nikoliv. Pokud ano, změna bude pozvolnější, pokud ne, Norsko za čtyři roky bude výrazně jiné, nežli Norsko dnešní.