Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

9. 06. 2017 10:44:23
Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

Pro Evropu nemohly volby dopadnout lépe. Za situace, kdy dvě hlavní strany reprezentují – nestydím se říci – extremisté, je pat, při kterém ani jedna z těchto dvou stran nemůže svůj extremismus prosazovat, zato při kterém vzroste důležitost stran jako Scottish National Party, Plaid Cymru nebo Liberálních demokratů, je, zejména, čekají-li nás vyjednávání o Brexitu s deadlinem za pouhý rok a půl, hotovým požehnáním. Tak, jak se někdy přirovnávají výhody ve vyjednávání k arzenálu zbraní, dostala EU obrazně řečeno jadernou triádu. Ne, že bychom za delší konec provazu netahali už před volbami, zejména po konsolidaci evropské moci po nizozemských parlamentních a francouzských prezidentských volbách; ale nyní dokonáno jest.

Slovo, které Británii v posledních letech charakterizovalo nejvíce, je delusion, tedy česky sebeklam. Sebeklamem celé Británie o vlastní důležitosti to začalo: Británie poslední roky žila v až nezdravé nostalgii po první a druhé světové válce, respektive prvních poválečných letech. Ta symbolika byla všude, počínaje nošením poppies nejen kolem Rememberance Day, ale prakticky celoročně, přes filmy typu King’s Speech (neříkám, že je špatný, pro mě osobně je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec – ale byl jsem na jeho premiéře v místním kině v Oxtedu v Surrey a jedna věc je publikum, které si chce připomenout slavného krále a druhá věc je publikum, které, zcela evidentně, má tak trochu problém s tím, že Británie už není tak velká jako byla tehdy), až po mediální paralely, opět, prakticky každý den po celý rok, mezi dnešními událostmi a událostmi z první, respektive druhé světové války.

Tomu samozřejmě odpovídalo referendum o Brexitu, celá atmosféra kolem něj, jakož i rétorika z nejvyšších míst. Nevím, co si o svých posluchačích myslela Theresa May, když na otázku, jaký chystá Brexit, odpověděla, cituji, red, white and blue, čímž to také uzavřela. Buď to řekla proto, že sama, jakož i celý Whitehall, nemá o tom, jak vystoupit z EU, ani potuchy a potřebovala odvést pozornost lidí jinam a získat tak čas (pravděpodobnější), nebo proto, že opravdu propadla sebeklamu. Vzhledem k tomu, že celkem realisticky na uniklém videu z vnitrostranické konference z počátku loňského roku popisovala, co by vystoupení z EU pro Británii znamenalo, kloním se spíš k tomu prvnímu.

Role Spojeného království v EU byla skvěle vystižena v seriálu Yes, Minister, kde Sir Humphrey řekl, že vláda je proevropská, protože je vlastně protievropská. Posledních pět set let strávila Británie tím, aby nevznikl žádný silný kontinentální stát: a ty, které vznikly, Británie štvala proti sobě tak, aby nedokázaly být dohromady silnější, než Británie sama. Charles de Gaulle to věděl, což byl nejspíš hlavní důvod, proč vetoval vstup UK do EHS hned dvakrát, a UK tak mohlo vstoupit do EHS až po jeho smrti. Pro nás, novější členské státy, byl britský rozkladný přístup dobrý do doby, než jsme sami vstoupili a dostali plná práva (tedy do roku 2012) – její princip širší, ne hlubší Unie, který směřoval ke snaze ji oslabit zvyšováním počtu členů, sice Unii těžce zkoušel, ale díky němu jsme se dostali dovnitř navzdory – zejména francouzskému – protekcionismu. Díky východnímu rozšíření ovšem přišel do EU další pilíř ekonomického neoliberalismu, takže země jako Dánsko či Nizozemí získaly pro tyto myšlenky alternativní spojence – a UK už pro jejich prosazování není tak potřeba, jako dřív.

Teď, když už rozšiřování EU o nové členské země nehrozí, je dobrý čas na to, vymyslet hlubší, a zároveň demokratičtější integraci, což je ovšem něco, co mělo UK tendenci sabotovat – a tím, že hlasovalo pro Brexit, se zároveň připravilo o možnost s tím cokoliv dělat.

Spojené království (a v menší míře Francie) bylo totiž hlavním zdrojem principiální nedůvěry k Německu, neochoty uznat, že se Německo mohlo od druhé světové války změnit. Němci žijící ve Velké Británii se ještě dnes potýkají s narážkami na nacismus v míře, která i u nás se považuje za krajně nevhodnou, a to i mladí Němci. I to je vedlejší produkt „mentálního uvíznutí“ v době druhé světové války. Tahle tendence Spojeného království je také důvodem, proč Německo neplní závazky, které má vůči NATO; UK by totiž bylo první zemí, která by začala skákat pět metrů vysoko, kdyby Němci začali do armády více investovat. Německo totiž nemá slabou obranu náhodou: je výsledkem druhé světové války a dobrovolně do armády neinvestuje nijak moc pouze proto, že je chráněno NATO a zejména americkou armádou. Slova Donalda Trumpa o tom, jak by Němci měli platit za vlastní obranu mají i svou druhou stranu: Němci za svou obranu klidně platit budou, ale opravdu chtějí bývalí Spojenci z druhé světové války vojensky silné Německo? Jestli Německo navýší obranný rozpočet na dvě procenta HDP, bude to Whitehall, kdo bude křičet jako první.

Britský sebeklam o vlastní důležitosti se ovšem projevil i jinde – v otázce „čím nahradit ztracený obchod s kontinentem“. Lidé kolem Brexitu prosazovali názor, že je potřeba se přeorientovat na Commonwealth, potažmo na „zbytek světa“. Potíž je v tom, že se už nepíše rok 1960 a Británie si nemůže obchodní dohody vynucovat vojensky či vydíráním, jako to dělala dříve. Z pozice, ve které je UK dnes, může doufat pouze v konsensuální dohody, kde ovšem protistrana může chtít věci, které se Británii nemusejí líbit, a hlavně: ony protistrany nejsou na Británii existenčně závislé. V situaci, kdy každý, kdo čte noviny, ví, že je Spojené království poměrně zoufalé ve snaze najít náhradu za ztracené obchodní vazby uvnitř EU, každý jejich potenciální smluvní partner ví, že si může dovolit Británii tlačit ke zdi – což také všichni udělali.

Potíž je ta, že UK v rámci EU požívalo v zahraničním obchodu něčeho, co se dá přirovnat k velkoobchodní slevě. Nejen v omezení celních, ale i necelních bariér, které si EU stačila vyjednat jako celek (např. s Kanadou či Jižní Koreou má již uzavřenou dohodu o volném obchodu, dohodu s Japonskem, Indií, sdružením Mercosur, zeměmi ASEAN právě vyjednává), dokázala EU vyjednat mnohem lepší podmínky, než na které UK kdy může dosáhnout už jen kvůli své velikosti. To znamená, že v obchodu s těmito zeměmi bude EU mít pokaždé navrch už jen proto, že je pro ně lepším obchodním partnerem. To je ostatně důvod, proč indický premiér Narendra Modi řekl Therese May, že EU je pro Indii důležitější partner, než UK a hlavně: že jakákoliv dohoda s EU je podmíněna liberalizací možností imigrace pro indické občany do UK, což je něco, co premiérka, která se vezla na vlně odporu proti Evropanům v UK, jen těžko může skousnout. Ve velmi podobném duchu se vyjádřila Austrálie, která, i kdyby s ní dohoda dobře dopadla, nikdy EU nenahradí, protože navzdory své fyzické velikosti je zemí s trhem o velikosti Beneluxu. Mezitím se ministr zahraničí Boris Johnson vypravil do Afriky, aby zkusil štěstí tam, ale moc nepochodil, protože reakce byla v zásadě „spálili jsme se s vámi jednou, podruhé do toho nejdeme“, což mimochodem je téměř přesná citace toho, co uslyšel v Ugandě.

Čímž se dostáváme k dalšímu britskému sebeklamu, a tím jsou kolonie. Většina Britů žije v přesvědčení, že svým koloniím pomohli, přinesli civilizaci a podobně, ale ono to tak úplně není. Celá slavná infrastruktura, kterou například v mnoha afrických zemích postavili, totiž nesloužila potřebám místních, ale tomu, jak pokud možno co nejrychleji a nejsnadněji vyvézt nerostné bohatství ven, takže vedla v trasách, které byly pro místní jednoduše nepraktické. To není žádné africké specifikum, stačí se podívat na osud železničních tratí typu Liberec – Jelenia Góra (Hirschberg) po druhé světové válce či většiny velkých tratí v Maďarsku po Trianonu, které byly postaveny pro potřeby jinak vypadajícího státu. Zkrátka a dobře, aby infrastruktura například takové Keni dobře sloužila, musela by vést v jiné trase, než kde ji postavili Britové. Podobně je to s mýtem „úspěchu“ koloniální Indie: nejenže se Británie dopustila ještě ve 20. století masakrů jako toho v pandžábském Amritsaru, kde vojsko střílelo do neozbrojených a pokojných demonstrantů, ale hlavně velký otazník visí i nad „zásluhou“ přinesení angličtiny do Indie, kterou se Spojené království rádo chlubí. Anglicky se totiž ani zdaleka neučili všichni, Britové v Indii vybudovali třídu místních, kteří chodili do anglických škol a jejichž role byla přinutit své spoluobčany k poslušnosti pro impérium výměnou za umožnění dobré životní úrovně pro sebe a své rodiny. To je mimochodem zároveň vrstva Indů, o níž si Britové tak často myslí, že „je nám kulturně bližší, než ti podivní Východoevropané, s nimiž nemáme nic společného“ – což je i možné, ale ve svém sebeklamu zapomínají na to, že jde jen o velmi tenkou vrstvu indické společnosti, byť, kvůli celkové velikosti Indie, v absolutních číslech početnou.

Jenže ani tím britský sebeklam nekončí. Nikdo v Británii zatím nebyl schopen přijít s konkrétním plánem na téma z čeho bude Spojené království žít, když si postavilo ekonomiku na finančních službách, které se ztrátou passport rights pro EU ztrácejí v UK smysl, popřípadě když například automobilový průmysl v Sunderlandu (kde byla jedna z nejvyšších podpor Brexitu) žije z výroby aut nejen pro britský trh, ale i do zahraničí, zejména poté, co byl Vauxhall prodaný skupině PSA, která rozhodně bude mít po Brexitu trošku jiné priority, než do té doby. Na evropských občanech je vitálně závislý NHS (britské veřejné zdravotnictví), které je v dost špatném stavu už dnes, a i když zdravotní sestry a doktory z UK (zatím) nikdo přímo nevyhazuje, celkem hodně lidí zvažuje stěhování už jen z toho důvodu, že se jim v UK dává najevo, že tam jsou nechtění a zároveň proto, že najít s tímto povoláním práci v Německu je snazší, než kdy předtím, a to za lepších podmínek, než v UK.

Sebeklamem trpí i samotná Konzervativní strana, což se projevilo těmito volbami. Theresa May, navzdory tomu, že sama předtím tvrdila, že předčasné volby svolávat nebude, je svolala zcela nečekaně, očekávajíc, že dostane ještě lepší většinu v parlamentu, než jakou měla do této doby. Realita ji ovšem dostihla velmi krutě, ale pro ty, kteří sledují, co se v UK děje, nikterak nečekaně.

Pozitivní na tom všem je, že se podařilo zastavit tu šílenou partu kolem ní, Michaela Govea, Borise Johnsona a dalších, aniž by se k moci dostal vcelku otevřený komunista, antisemita a milovník snad každého protizápadního teroristického hnutí, co kdy kde bylo, Jeremy Corbyn, který zároveň volá po „přehodnocení role NATO“ – a co to v jeho pojetí znamená, je celkem jasné.

Ať už to dopadne jakkoliv, pro Evropu to nebude žádná katastrofa a naopak Británie se dostala do perfect storm, kdy spadl dům z karet všech jejích sebeklamů hezky najednou. Brexit Nebrexit, Británie přesně tohle potřebovala, stejně jako ostatní členské země EU – nelze totiž vyjednávat jako rovný s rovným s někým, kdo má pocit, že je supervelmoc, i když už není ani jejím dávným stínem.

Pokud jde o vyjednávání Brexitu, pat v UK znamená, že se toho moc nevyjedná, v důsledku čehož se nejspíš bude Whitehall, ať už ho bude reprezentovat kdokoliv, snažit zachránit, co se dá, aniž by rozohnil britské voliče, a to má jen jedno východisko: zachování britského členství v EHP a vystoupení z EU. Taková kombinace by byla skvělá i pro EU, protože by nepřišla o britský trh, ale zároveň by Británie nemohla mluvit do jejího dalšího směřování. Samozřejmě, je tu i jistá šance, že se konzervativci spojí s DUP, severoirskou konzervativně-loajalistickou stranou a získá tak většinu jednoho mandátu, ale vzhledem k tomu, jak nevypočitatelná tahle strana je (zejména kvůli jejich hodnotovým pozicím například na téma potratů) a k tomu, že nechce tvrdý Brexit, byla by to koalice velmi nestabilní.

To nejvtipnější na tom celém je, že Spojené království od EU dostávalo velmi, velmi nadstandardní výhody po celou dobu členství v EU/EHS a tohle si způsobilo zcela samo. Nemuselo. Zkrátka a dobře, Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A Spojené království chodilo se džbánem tak přehnaně plným a tak přehnaně často, že utržení byla jen otázka času. Přeji tímto za Kanál příjemné vystřízlivění.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Andrej Ruščák | | karma: 33.37 | přečteno: 3290 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 17 příspěvků.
Poslední z 12. 6. 2017, 16:23

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz