Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

Celkově vzato mám dvě identity, navzájem se doplňující a nevylučující: jsem hrdý Čech a Evropan. Progresivní novináři, aktivisté či lobbisté (kolikrát v jedné osobě) na takové prohlášení často reagují tím, že člověk přeci nemůže být hrdý na něco, co sám neudělal a proto patriotismus nemá smysl. Jenže on má: každý jednotlivec zde není jen sám za sebe a společnost (rodina, klan, etnikum, národ, civilizace) není součet aktuálně žijících, ale společenství zemřelých, žijících i ještě nenarozených, přičemž každý z nás přebírá od našich předků zodpovědnost za to, abychom našim dětem odevzdali svěřené v co nejlepším stavu (ideálně v lepším, než jsme to dostali). Jsme tak součástí širšího rámce, který spolutvoříme a pokud to děláme dobře, patriotismus znamená pocit sounáležitosti na dobře vykonané práci.

Jsem nesmírně hrdý na to, že jsem občanem státu, který je esenciálně tolerantní. Který o tom nemá potřebu deklarativně hlásat, ale který tolerantně (výjimky se samozřejmě najdou všude) reálně žije. Jsem hrdý na to, že můj pas říká „Česká republika“ pokaždé, když jedu metrem a vidím tak obrovsky rozmanitou skupinu lidí, kde se lidé nestydí za osobní styl, nestydí se za své tělo, nestydí se projevit na veřejnosti emoce, zasmát se, postěžovat si. Jsem nesmírně hrdý na to, když vidím na eskalátorech (nebo kdekoliv jinde) dva gaye si dát jen tak pusu, aniž by to bylo gesto pro okolí, a když vidím, že okolí je to jedno, že to bere jako normu. Jsem hrdý na to, když vidím, že se lidé zdvořile chovají k transsexuálům.

Jsem hrdý na to, že jsem občan země, kde když přijdu na finanční úřad, paní mi velmi dobře poradí s daňovým přiznáním (ne, to opravdu není standard). Jsem hrdý na to, že přes všechny Babiše, Zemany, proruské trolly, komunisty, konvičkovce a další je naše země místo, které není politicky extrémně polarizované jako USA nebo Polsko. Jsem hrdý na to, když vidím, že je zde standard, že lidé pouštějí sednout starší lidi, těhotné ženy, nebo jenom lidi, co mají zrovna v MHD spoustu těžkých věcí. Na co jsem ale obzvlášť hrdý, je fakt, že je Česko země nebývale svobodná, což je něco, na čem se shodnou snad všichni zde žijící expati, které jsem potkal, a co mohu jako někdo se zahraniční zkušeností jednoznačně potvrdit. Jsem hrdý na to, že jsem občanem země, kde člověk může být sebou. Kde mě nikdo nezavře za to, když pustím dítě samotné si hrát do parku. Kde nikdo nezavře moje děti do vězení, když budou jednou třeba experimentovat s trávou a nezničí jim tak život. Jsem hrdý na to, že tahle země dává lidem druhou, třetí a další šanci. Jsem hrdý na to, že nakolik je to v rámci svobodného trhu možné, tahle země dává šanci sociálně slabým vystudovat a prosadit se. Ani to totiž není ve vyspělém světě zdaleka běžné. Jsem hrdý na to, že máme zemi s vynikajícím zdravotnictvím, s vynikající hromadnou dopravou.

Ještě před třiceti lety tahle země vypadala jako ruina, pamatuji si to dobře. A dnes je krásná, kvetoucí a plná života. Tohle je dobrá práce každého z nás, která přinesla plody, o jakých se před rokem 1989 nedalo ani snít. Jistě, ne všechno jde snadno, je spousta věcí, na které by se dalo stěžovat, ale celkově vzato, jsme úspěšní a máme šanci to jako občané dotáhnout daleko.

Moje identita je ovšem i evropská: jednak proto, že mám ve svém rodokmenu kromě Čechů Slováky, Němce, Poláky či Židy, kteří se spolu s dalšími národy podíleli na tom, aby byla Evropa tím, čím je dnes, tedy nejlepším místem k životu na téhle planetě, ale také proto, že se naše země podílí a posledních více než tisíc let podílela na cestě, která ke dnešní Evropě vedla. Dnešní Evropa je totiž produktem složitého vývoje a často bolestivého vyvažování jednotlivých zájmů, principů a idejí, které se protnuly když přišel annus mirabilis 1989, kterým začal zlatý věk pro celý kontinent, pokud jde o kvalitu života jeho obyvatel. Jednotlivci získali bezprecedentní potenciál a mají jistotu slušného zacházení jako nikdy předtím a nikde jinde. Ještě nikdy, nikdy v celé historii nebyla Evropa jako celek tak svobodná, jako je dnes. Co na tom, že to občas „někde bouchne“ – to je důkaz, že nás někdo nenávidí. Nenávidí nás právě za to, co jsme tu stvořili; atentáty, kterých se mnozí z nás tolik bojí, jsou, když už něco, důkazem, že něco děláme zatraceně dobře. Když se totiž bigotním džihádistickým fanatikům náš styl života nelíbí a mají potřebu nám ho chtít zničit, znamená to, že to děláme dobře. Nebo bychom snad chtěli, aby se jim náš svět líbil? Co to znamená pro mě, jako hrdého Evropana? Budu bojovat proti těmto fanatikům právě tím, že budu žít svobodný život a nebudu se jich bát. Pamatujte si, díky čemu zejména Británie za druhé světové války vytrvala: byl to právě ten duch nezlomnosti, Keep Calm and Carry On, obrazy jako St. Paul’s stojící uprostřed hořícího Londýna. To je hlavní důvod, proč bojujme s teroristy, ale nezničme naši svobodnou Evropu, která ctí věci jako presumpce neviny; která se umí radovat z dobrého života, jako jedno z mála míst na světě.

Tento můj manifest, toto mé vyznání budiž tak důkazem, že můžete být patriot, můžete být hrdí na to, že jste Češi a zároveň na to, že jste Evropané a že to neznamená, že jste nacionalističtí rasisté. Že být liberální nemusí nutně znamenat kálet do vlastního hnízda a stydět se před celým světem. Nenechme si relativizujících pokrokářů vzít hrdost na to, odkud jsme a co jsme dokázali. Pečujme o tenhle náš kousek země s péčí řádného hospodáře, pro naše děti i všechny další potomky.