Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O norském antisemitismu

20. 02. 2017 18:00:59
Zatímco ve většině západní Evropy za antisemitismem stojí místní levice maskující se odporem k Izraeli nebo muslimští přistěhovalci, v Norsku stále žije takový ten lidový antisemitismus, jehož v Německu zneužil Adolf Hitler.

Moje první setkání s norským antisemitismem bylo velmi překvapivé. Byl u nás na návštěvě náš známý, jeden ze zastupitelů sousední obce, kterého jsme poznali v pěveckém sboru, kam jsme chodili zpívat. Rozhodně to nebyl člověk, o němž by někdo na první pohled řekl, že může mít takové názory: vzdělaný, sečtený, zcestovalý, s velkým rozhledem. Až do momentu, než jsem mu chtěl něco ukázat na počítači a jako na potvoru se ukázal na mé facebookové stránce článek z iDnes o tom, že Česko jako jediná členská země EU hlasovala proti uznání Palestiny v rámci OSN, což jsem mu komentoval s tím, že jsem mu říkal, jak jsem hrdý na to, že země, z níž pocházím, je nejbližším přítelem Izraele v Evropě, že naše a izraelská vláda pořádají také pravidelná společná zasedání a že naše a izraelské tajné služby spolupracují.

Jeho reakce k našemu šoku byla, jako kdybychom si koupili Der Spiegel a zjistili, že je to jen obálka, pod kterou se schovává Der Stürmer. Jako první padla otázka: „To jako máte v Česku tolik Židů, jo?“, a když jsem řekl, že ne, akorát kvůli různým historickým skutečnostem (hilsneriáda, Masaryk, Mnichov, integrovaná židovská komunita, kterou vyvraždili nacisté, pomoc Izraeli v roce 1948, komunistický bojkot Izraele, kvůli kterému většina národa Izraeli držela palce, atd.) Češi vidí podobnost svého osudu s osudem židovským a proto je tam vzájemná sympatie. A pak už to jelo. O Židech, co „ovládají svět“, „tahají za nitky“, chybělo snad jen to obvinění z trávení studní a rituálních vražd, aby to bylo úplně kompletní, samozřejmě nezapomněl na nekonečné utrpení palestinského národa (ne, že by tedy poslední kroky premiéra Netanjahua byly zrovna košer, mírně řečeno, ale on to představoval prakticky shodně s propagandou Hamásu). Nějaký čas jsme si pak mysleli, že to byl pouze ojedinělý jev, dokud jsme ovšem nepronikli hlouběji.

Dalším takovým objevem bylo setkání s norskou židovskou spisovatelkou Monou Levin, které se odehrálo v přednáškovém sále sandefjordské městské knihovny. Jsem osobně velmi vděčný za takovou možnost, protože kromě toho, že mi bylo ctí poznat tuto velmi inteligentní a kultivovanou starší dámu, mi rovněž otevřela oči, pokud jde o to, jaké to je, být norským Židem. A není to žádný med.

Norská židovská komunita se snaží být prakticky neviditelná a od konce druhé světové války těch pár Židů přeživších holocaust reagovalo tím, že se snažili být norštější, než sami Norové, protože zatímco Dánové zachránili před nacisty téměř všechny své Židy a Švédové byli hrdí na to, že jim poskytli azyl a že ochránili své, nejenže se žádný transport norských Židů do švédského bezpečí nekonal, ale navíc Norové přihlíželi tomu, jak nacisté odváželi jejich spoluobčany do plynových komor a moc velký problém s tím neměli. V Norsku dlouho platil – jak je uvedeno i v Ústavě z roku 1814, výslovný zákaz vstupu Židům do země. Velmi oblíbené mezi lidmi byly zkazky o tom, jak Židé vlastně zavraždili Ježíše a víra v to, že Židé rituálně vraždí děti a tráví studny byla podobně silná, jako před Masarykem na venkově českém, a koneckonců jako všude jinde v Evropě těch dnů. Potíž je ta, že tento antisemitismus sdílely také elity, nešlo zdaleka jen o „hloupé vidláky“. Mimochodem na norský antisemitismus doplatilo i malé množství českých židovských dětí, které jejich rodiče poslali do Norska před válkou v předtuše blížící se katastrofy; o nich mi vyprávěl kamarád, který do Norska přijel v roce 1968 a potkal se s rodinami, které se tehdy těch židovských dětí před válkou ujaly.

Téma znovu v roce 2016 otevřela televize TV 2 v odvážném dokumentárním cyklu Vårt lille land (Naše malá země), ve kterém se věnovala osudům mladých norských Židů, jakož i první veřejné židovské akce, která kdy v Norsku byla, která se odehrála na podzim téhož roku na Karl Johans gate v Oslo (takový norský Václavák). Dokument to byl bez přehánění deprimující. Ukázal, že mezi mládeží (a opět, jde o místní, etnické Nory) se slovo „Žid“ používá celkem běžně jako nadávka – ve smyslu dva Norové si mezi sebou místo „ty vole“ řeknou „ty Žide“, třeba v reakci na to, když se někdo ukáže jako hamižný. Samozřejmě hojně rozšířený antisemitismus mezi muslimskými přistěhovalci věci také nepomáhá, ale jinak to vypadá ve Švédsku, kde naprostou většinu antisemitismu má na svědomí relativně malá menšina populace, a jinak v Norsku, kde většina populace nemá s antisemitismem absolutně žádný problém.

Dokument také sleduje osud norsko-židovské zpěvačky, žijící toho času v Izraeli, kam se odstěhovala ve svých osmnácti letech, Louise Kahn. Vzpomíná na své dětství v městské části Oslo Nordstrand, kde ji pronásledovali mladí neonacisté, její spolužáci: házeli po ní lahve, vytláčeli ji ze silnice, když jela na mopedu, honili ji s baseballovou pálkou, popřípadě na ni ve třídě křičeli, že ji zplynují a dokončí tak práci, kterou Hitler začal. Že se od té doby situace zlepšila, by se příliš říct nedalo. Když židovská obec v Oslo pořádala na podzim historicky první pochod po Karl Johans gate, s ukázkou hudby, tance, tradičního oblečení a podobně, hlídal je celý kordon policistů, a nikoliv bezdůvodně. U městské katedrály, kde pochod začal, TV 2 například zaznamenala náhodnou kolemjdoucí ženu, která směrem ke shromáždění začala křičet „Židi ven z Norska! Přečtěte si Ústavu!“ a třebaže sami účastníci pochodu poté tvrdí, že se jim podařilo získat posléze opatrné úsměvy a náznaky sympatií, netrvalo to déle, než do konce téhož dne; s koncem akce začal opět život ve strachu z antisemitismu většinové společnosti.

Jednou z největších potíží s antisemitismem v Norsku je fakt, že média prezentují velmi, velmi jednostranný obraz izraelsko-palestinského konfliktu. Lví podíl na tom mají v Gaze dlouhodobě působící lékař a zároveň tvrdý komunista, Mads Gilbert, který je antisemita (a nejde pouze o „antisionismus“, tedy vztah k Izraeli, ale jeho nenávist k Židům obecně) a který dlouhodobě, než ho před zhruba rokem a půl z Izraele definitivně vyhostili, měl v norských médiích otevřenou platformu k šíření nenávisti vůči Židům, popřípadě Sidsel Wold, zahraniční zpravodajka veřejnoprávní NRK na Blízkém Východě, která má k Židům vztah velmi podobný, jako Mads Gilbert. S výjimkou Strany pokroku (Fremskrittspartiet), která je otevřeně proizraelská a prožidovská, se prakticky celá norská parlamentní scéna pohybuje někde mezi opatrně neutrálními vztahy (Høyre), přes otevřený antisemitismus maskovaný jako antisionismus (Arbeiderpartiet) až po zcela otevřený antisemitismus, který kvete na krajní levici (SV). Nejenže je tak společnost přirozeně antisemitská, ale hlavně se nikdo „shora“ to moc nesnaží změnit; ani média, ani učitelé, ani politici.

Vztah k Židům v Norsku ovšem není čistě negativní; on je poměrně vyhroceně černobílý. Pokud jde o podíl obyvatelstva, které naopak vztah k Židům, nebo k Izraeli má aktivně pozitivní, je to sice velmi malá menšina, ale zato je hodně slyšet: koncentruje se kolem občanského sdružení Med Israel for Fred (MIFF; S Izraelem za mír) čítajícího zhruba deset tisíc lidí, kterou většinou tvoří Norové, kteří sami do židovské komunity nepatří. Sympatie s tímto sdružením, popřípadě aktivní členství, jsou něco, co je ve všeobecné antisemitské náladě poměrně odvážná věc.

Lidový antisemitismus v Norsku ovšem není bez kontextu. Jeho původ je částečně v náboženství – Martin Luther byl známý antisemita a kromě Židům byl zapovězen vstup do země i všem katolickým mnichům a jeptiškám, jakož i jesuitům. Tam, v obviňování Židů z vraždy Ježíše Krista, leží prvopočátek současného stavu. Na něj už se pak nabalovaly další elementy: národní obrození 19. století, které si, podobně, jako v Česku, kladlo za cíl jasně definovat norskou kulturu a vytvořit moderní norský národ – ve kterém nebylo místo nejen pro Židy, ale ani pro Romy nebo Sámy. Ostatně pokud jde o norské Romy (kterým se říká tatere), přístup státu k nim po druhé světové válce byl pro jejich komunitu ještě více devastující, než samotná nacistická okupace a Sámové z toho vyšli z těchto skupin sice nejlépe, ale rozhodně ne nepoznamenáni společenskou nebo státní perzekucí.

Stálí čtenáři mého blogu si nemohli nevšimnout tlaku norské společnosti na konformitu, na to, aby všichni dělali věci stejně, aby mysleli když už ne stejně, tak aspoň podobně. I to má svůj vliv na to, proč jsou Židé odmítáni. Změna je bohužel v nedohlednu: třebaže MIFF a další prožidovští aktivisté se snaží být například na sociálních sítích co nejviditelnější (zde je nutno říct, že norští Židé se těchto aktivit většinou ze strachu neúčastní), je jich pořád málo a v situaci, kdy ani stát lidi nemotivuje k tomu, aby své staré předsudky odhodili, moc naděje na zlepšení celospolečenské atmosféry není. Je tak trpkou ironií, že zatímco sousední Dánsko se snaží svou židovskou menšinu chránit a všelijak motivovat k tomu, aby se nemusela bát v Dánsku žít, v Norsku roku 2017 je bytí Židem stále ještě důvodem k tomu, svou identitu veřejně skrývat. Kdykoliv vidím v Praze na ulici, v metru, nebo kdekoliv jinde ortodoxní Židy, kteří se nebojí chodit veřejně v tradičním oděvu, jsem hrdý na své spoluobčany, protože v dnešní, pro Židy opět nebezpečné době, je Česko (a Dánsko) světlým příkladem země, která by se mohla nazvat Spravedlivou mezi národy.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 20.2.2017 18:00 | karma článku: 40.99 | přečteno: 3603x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3298 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1219 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4703 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18697 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Adam Tomáš

Spotřebitelé všech zemí ochraňte se sami!

S odstupem několika dní musím reagovat na proběhlou „superdebatu” trojek a čtyřek ve vedení politických stran, které mají určitou šanci dostat se do sněmovny. Tragikomedie v duelu Jaromíra Soukupa na TV Barrandov.

26.9.2017 v 11:33 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 310 | Diskuse

Vladislav Svoboda

Proč hnutí Ano vyhrává předvolební průzkumy?

V podstatě od posledních voleb v roce 2013, vždy vyhrává předvolební průzkumy hnutí Ano. Dokonce těsně před volbami strmě stoupá. Asi vás zajímá proč?

26.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 21.01 | Přečteno: 929 | Diskuse

Jan Dvořák

Němci jsou na tom s parlamentem podstatně hůř než my

Německé volby nepřinesly jen vyhrocené diskuse na sociálních sítích o staronové kancléřce, lidé se hlouběji zajímají rovněž o německý politický systém, například o početně variabilní Bundestag, který má dolní hranici 598 poslanců.

26.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 13.17 | Přečteno: 275 | Diskuse

David Vlk

Smrt Havlova přítele zase vylákala potkany z kanálů.

Je to otřesné, číst v diskusích pod články o Třískově smrti ty nenávistné komentáře a plivance. Armáda deprivantů chrlí na památku člověka vyčnívajícího z kalné české louže hromady uslintaných urážek a nenávistných žvástů.

26.9.2017 v 9:54 | Karma článku: 31.74 | Přečteno: 1144 | Diskuse

Jaroslav Míth

Kdo oživil Okamuru a jemu podobné?

Prý je drží nad vodou radikální rétorika lahodící uchu frustrovaných voličů. To je ale jen příjemnější část pravdy. Jeho totiž drží nad vodou hlavně prolhanost mediálního mainstreamu a neschopnost elitních europolitiků.

26.9.2017 v 9:00 | Karma článku: 33.80 | Přečteno: 962 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5747

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.