Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak učinit Česko opět velkým

14. 02. 2017 15:00:59
„Velikost“ společnosti je věc ošemetná, protože má setrvačnost přesahující délku našich životů. Postavit bohatou a úspěšnou společnost lze, ale až pro naše vnoučata. A to pouze za určitých podmínek.

Klíčem k úspěchu je zejména tvorba hodnot a jejich předávání dalším generacím v kontrolovaných podmínkách, což je něco, co je v poměrně zásadním rozporu s „právem na romantické štěstí“, jak si ho spousta lidí představuje. Romantismus nám sice zanechal hezkou literaturu, ale také v naší společnosti vytvořil spoustu mýtů, které nejen jí samotné, ale i jednotlivcům, poměrně hodně škodí.

Aby byla společnost opravdu bohatá, potřebuje mít kompetence, díky nimž hodnoty tvoří, ale musí je také umět uchovat a rozmnožit do budoucna. Česká společnost je velmi schopná v prvním bodě; máme zde spoustu invenčních, šikovných lidí, na výsledky jejichž práce je radost pohledět. K čemu je to ale dobré, když se kapitál, který z toho vzniká, doslova spláchne do záchodu s každým rozvodem, nedostatkem potomstva, nebo neschopností řečeného potomstva se o tento kapitál starat s péčí řádného hospodáře?

Tímto neříkám, že rozvod je z principu špatný, ale jak známo všechny rozvody, které kdy byly, začaly svatbou. A díky romantickým představám z první poloviny 19. století, které se uchytily napříč celou západní společností, jsme ztratili pojem o tom, k čemu vlastně manželství je a ztratili jsme tak schopnost zodpovědně posuzovat, kdo je ten pravý, koho si máme vzít. Zapomněli jsme totiž na to, že manželství není pouze veřejné vyznání toho, že se dva lidé mají rádi, ale že jde také o společenskou a ekonomickou jednotku, která má svůj hluboký účel.

Spousta lidí, a zejména zamilovaných lidí, se znechuceně oklepe, pokud jim někdo připomene, že láska vážně není všechno, pokud jde o zodpovědné rozhodnutí se vzít. Že by si jednak měli umět konkrétně představit, co to znamená „věčné spojení v dobrém i ve zlém“, jakož i to, že by měli posuzovat partnerovy ekonomické návyky. Neříkám, že by člověk měl chtít od snoubenky či snoubence kreditní rating minimálně A+, ale člověk by měl vědět, do čeho v tomto ohledu jde. V tomto kontextu bych rád zmínil svůj názor, že předmanželskou smlouvu považuji až na výjimky nejen za zbytečnou, ale i za škodlivou; smysl má pouze tam, kde existuje velmi výrazná ekonomická nerovnováha mezi snoubenci – ovšem vzhledem k tomu, že sama tato nerovnováha je velmi podstatným rizikovým faktorem pro stabilitu a udržitelnost manželství, spadá to do kategorie „rozmysli si, Mařenko, koho si vezmeš“. V jiných případech jde o učebnicový příklad morálního hazardu.

Když už jsme u toho cynického rozbíjení romantických představ a mluvení lidem do toho, koho by si měli zodpovědně brát (čímž chci říct, že nikomu nic nenařizuji, pouze říkám, jaké chování, je-li dostatečně rozšířené, vede k tomu, že společnost zbohatne jako celek), nelze opominout fakt, že nejstabilnější manželství jsou ta sociálně nejvyrovnanější, protože to jsou manželství, do nichž obě strany investují podobné úsilí a kde je situace, v níž se nacházejí, motivuje k tomu, aby si vážili přínosu toho druhého. Jinými slovy, měl-li bych vyprávět třeba příběh Popelky po patnácti letech manželství, nejspíš by to skončilo tak, že by dělala princi v jeho domě v lepším případě reprezentativní kus nábytku bez vlastního názoru, v horším případě by skončila rozvedená tam, odkud přišla. Nerovnováha, která je často kritickým elementem, pokud jde o nestabilitu manželství, může mít různou podobu, může být třídní, finanční, vzdělanostní, věková, kariérní, intelektuální, emoční či jakákoliv jiná – a je na snoubencích, aby toto riziko dokázali racionálně zhodnotit, než se vezmou.

Právě fakt, že jsme jako společnost zapomněli, co to manželství je, je hlavním důvodem, proč si mnoho lidí naivně a zároveň zcela falešně myslí, že je to „jen papír“, bez kterého se obejdou. Tak jako každá instituce, která je tu s námi po tisíce let, i manželství je vypilované do detailu a každý aspekt jeho uzavření, jak se tradičně dělal, má nějaký svůj hlubší smysl. Tak schválně: s kým se vám snadněji bude ukončovat vztah: s někým, s kým jenom chodíte, a o konci kterého vztahu řeknete vašemu okolí větu ve smyslu „holt nám to nevyšlo“, nebo „s ní/ním se nedalo vydržet“, nebo s někým, komu jste veřejně přísahali věrnost do konce svých dní na předražené oslavě, kam jste zároveň pozvali každého, na kom vám záleží? Takže ne, není to jen papír. Je to závazek, který dáváte veřejně přede všemi, kteří pro vás něco znamenají, a který, pokud to nevyjde z vyloženě objektivních důvodů (alkoholismus, nevěra, násilí, ...), přede všemi, kdo na vaší svatbě byli, udělá blbce z vás osobně. A to je motivace, kterou hodně lidí potřebuje k tomu, aby dokázali obtížné chvíle v manželství překlenout místo toho, aby od nich utekli.

Máme tedy za sebou kompletní definici manželství a pojďme se podívat na děti. K čemu jsou holky? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a vyprávět nám pohádku. Proto jsou holky maminky, aby náš svět byl v pořádku. Tato slova Jiřího Žáčka vyvolala nedávno pořádnou kontroverzi, ale z úplně jiného důvodu, než proč bych kvůli nim vyvolával kontroverzi já, kdyby mi stálo za to to dělat. Nic z toho, co ve výše uvedeném verši je, totiž nepovažuji za špatné. Za špatné považuji, že v básničce něco chybí. Například tohle (nejsem básník, odpovím tedy prózou, pan Žáček by to jistě uměl lépe zformulovat): K čemu jsou kluci? Aby z nich byli tatínkové, aby nás učili, aby nám říkali, jak jsou na nás hrdí, aby nás vedli k tomu, aby z nás vyrostli dobří a zodpovědní lidé, aby nám pomohli zase na nohy, když si natlučeme, aby nás uměli pohladit a vyprávět nám pohádku. Proto jsou kluci tatínky, aby náš svět byl v pořádku.

Pamatujme si, že naše děti po nás zdědí nejen náš majetek, ale také naše jméno, naši pověst a měli bychom je připravit na to, aby v tom pokračovaly. Je jedno, co budou v životě profesně dělat, ale měly by to dělat dobře a měly by dělat svým příkladem čest rodině, tak, jak je to právě máme učit my, jejich rodiče. Umět ozvat se proti bezpráví ve svém bezprostředním okolí, umět pečovat o slabší, zkrátka a dobře, řídit se dvěma zásadami, které skvěle znějí v angličtině: ‚Use your best judgement and do the right thing‘, tedy „Použij zdravý úsudek a udělej to, co je správné“. I to je jeden z důvodů, proč bychom měli vybírat životní partnery obezřetně: naše děti budou bedlivě pozorovat, jak se chováme sami a budou se od nás učit právě příkladem. Chceme-li bohatou a vyspělou společnost, musí dostatek lidí umět předat svým dětem nejen vlastní výdělek, ale právě tyto hodnoty, díky kterým budou nabytý majetek děti rozšiřovat dále.

A teď přichází ta nejtěžší část. Výše uvedený proces se musí opakovat alespoň (se současnou délkou dožití) po čtyři generace, protože pouze tehdy se dostane většina společnosti do situace, ve které se dědictví, které bude umět odlehčit mladým natolik, aby mohli vlastní vydělané peníze investovat do rozvoje sebe, svých dětí či riskantnějšího, ale o to potenciálně výnosnějšího podnikání místo do pouhého bydlení, dostane ve správný čas k většině obyvatelstva. Čtyři generace, to je aspoň osmdesát let, a během té doby zároveň nesmí dojít k okupaci, revoluci, hyperinflaci ani žádné podobné společenské a ekonomické katastrofě, protože dojde-li, je společnost znovu na začátku. Což je důvod, proč má společnost, která chce zbohatnout, mít schopnou obranu a dobrou zahraniční politiku.

Když přijde někdo, kdo vám začne říkat, že se máte špatně, protože „všetci kradnú“, zamlčí vám jednu podstatnou věc: ti, co kradou, kradou i v bohatších zemích. To, že kradou (a zdaleka nekradou všetci), je smutné, politováníhodné a odsouzeníhodné, ale je to asi tak normální, jako že prší. Vtip je v tom, že v bohatších zemích to, že kradou, nemá moc velký vliv na osobní finance běžného občana, protože běžný občan zbohatl právě touto mezigenerační kontinuitou spojenou se stabilitou politického a ekonomického zřízení, ať už někdo krade nebo ne. A právě společenské změny v západním světě ze šedesátých a sedmdesátých let vedly k tomu, proč se tento mezigenerační řetězec v tolika zemích zadrhl a mladí se jen těžko dostávají na životní úroveň svých (pra)rodičů.

Pokud jsem tím, co jsem výše napsal, kohokoliv urazil, případně jsem byl necitlivý a někoho jsem se dotkl, je mi to sice líto, ale za těmito slovy si stojím. Takhle totiž zbohatly i země jako Austrálie, která začínala jako chudá trestanecká kolonie, ale díky relativní izolaci od zbytku světa a poskytnutému času právě na takový rozvoj se vypracovala tam, kde je teď.

Máme v Česku skvělé lidi, skvělý průmysl, know-how, všechny předpoklady pro to, abychom jednou byli mezi nejbohatšími zeměmi na planetě. Ale nebudeme, pokud budeme mít rozvodovost přes šedesát procent, naše osobní bohatství padne na nesmyslné soudní tahanice a naše děti budou vyrůstat s výchovným modelem, který je naučí, že je potřeba hledět hlavně na sebe, protože jiným se nedá věřit. Takže, milí spoluobčané, co s tím? Česko už takové v minulosti bylo. Není na čase jej (jak je dnes populární tvrdit) učinit opět velkým?

Autor: Andrej Ruščák | úterý 14.2.2017 15:00 | karma článku: 39.43 | přečteno: 3877x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.45 | Přečteno: 18270 | Diskuse

Andrej Ruščák

O norském antisemitismu

Zatímco ve většině západní Evropy za antisemitismem stojí místní levice maskující se odporem k Izraeli nebo muslimští přistěhovalci, v Norsku stále žije takový ten lidový antisemitismus, jehož v Německu zneužil Adolf Hitler.

20.2.2017 v 18:00 | Karma článku: 40.33 | Přečteno: 3135 | Diskuse

Andrej Ruščák

Uprchlíci s iPhony a značkovým oblečením? Proč ne.

Jedním ze základních problémů debaty o uprchlících je, že lidé na Západě – tedy i v Česku – nevědí, kdo to uprchlík je, a také nemají úplně smysl pro proporce. Pojďme to uvést trochu na pravou míru.

30.1.2017 v 12:30 | Karma článku: 44.45 | Přečteno: 15316 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiří Hermánek

Právo na otce je pouze teoretické a je nevymahatelné...

Je staré indické rčení: "Snáze najdeš stopu hada na kameni, nežli stopu muže v ženě". To je velká pravda, ale slouží spíše k popisu věrnosti, či nevěry ženy. Dá se ale, naprosto stejně dobře, použít i na otcovství dítěte.

29.4.2017 v 15:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 4 | Diskuse

Adam Mikulášek

Tak už se Alláhu akbar dostalo i do Prahy

Jde o nápisy, které prý „nějaký vandal“ nastříkal na budovu pražského pravoslavného kostela. Samozřejmě, jako tradičně, média se bojí nazvat věc pravým jménem, tedy „islámští radikálové“.

29.4.2017 v 13:03 | Karma článku: 35.10 | Přečteno: 1388 | Diskuse

Petra Havelková

Proč bychom byli ostrůvkem liberální demokracie v EU, když jím nutně být nemusíme?

<p> Poslankyně Chalánková roky brojí proti právům single žen a a přání českých homosexuálních párů po vlastních dětech, počatých u nás ČR v rámci asistované reprodukce. A nyní shodila spolu s dalšími poslanci ze stolu návrh</p>

29.4.2017 v 12:45 | Karma článku: 8.71 | Přečteno: 362 |

Tomáš Gayer

Tuhle vládu miluju....

Tuhle vládu není možné nemilovat. Šlechtová, ;-) , protlačila sněmovnou novelu o pohřebnictví. A hned je důvod k radosti....

29.4.2017 v 10:16 | Karma článku: 26.75 | Přečteno: 701 | Diskuse

Michaela Řeřichová

Znevýhodněné děti aneb Pro koho existuje povinná školní docházka?

"Šije" se zákon o povinné školní docházce na míru "neziskovkám" a státním úředníkům, nebo rodinám a dětem?

29.4.2017 v 9:30 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 757 | Diskuse
Počet článků 199 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5696

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.