Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak učinit Česko opět velkým

14. 02. 2017 15:00:59
„Velikost“ společnosti je věc ošemetná, protože má setrvačnost přesahující délku našich životů. Postavit bohatou a úspěšnou společnost lze, ale až pro naše vnoučata. A to pouze za určitých podmínek.

Klíčem k úspěchu je zejména tvorba hodnot a jejich předávání dalším generacím v kontrolovaných podmínkách, což je něco, co je v poměrně zásadním rozporu s „právem na romantické štěstí“, jak si ho spousta lidí představuje. Romantismus nám sice zanechal hezkou literaturu, ale také v naší společnosti vytvořil spoustu mýtů, které nejen jí samotné, ale i jednotlivcům, poměrně hodně škodí.

Aby byla společnost opravdu bohatá, potřebuje mít kompetence, díky nimž hodnoty tvoří, ale musí je také umět uchovat a rozmnožit do budoucna. Česká společnost je velmi schopná v prvním bodě; máme zde spoustu invenčních, šikovných lidí, na výsledky jejichž práce je radost pohledět. K čemu je to ale dobré, když se kapitál, který z toho vzniká, doslova spláchne do záchodu s každým rozvodem, nedostatkem potomstva, nebo neschopností řečeného potomstva se o tento kapitál starat s péčí řádného hospodáře?

Tímto neříkám, že rozvod je z principu špatný, ale jak známo všechny rozvody, které kdy byly, začaly svatbou. A díky romantickým představám z první poloviny 19. století, které se uchytily napříč celou západní společností, jsme ztratili pojem o tom, k čemu vlastně manželství je a ztratili jsme tak schopnost zodpovědně posuzovat, kdo je ten pravý, koho si máme vzít. Zapomněli jsme totiž na to, že manželství není pouze veřejné vyznání toho, že se dva lidé mají rádi, ale že jde také o společenskou a ekonomickou jednotku, která má svůj hluboký účel.

Spousta lidí, a zejména zamilovaných lidí, se znechuceně oklepe, pokud jim někdo připomene, že láska vážně není všechno, pokud jde o zodpovědné rozhodnutí se vzít. Že by si jednak měli umět konkrétně představit, co to znamená „věčné spojení v dobrém i ve zlém“, jakož i to, že by měli posuzovat partnerovy ekonomické návyky. Neříkám, že by člověk měl chtít od snoubenky či snoubence kreditní rating minimálně A+, ale člověk by měl vědět, do čeho v tomto ohledu jde. V tomto kontextu bych rád zmínil svůj názor, že předmanželskou smlouvu považuji až na výjimky nejen za zbytečnou, ale i za škodlivou; smysl má pouze tam, kde existuje velmi výrazná ekonomická nerovnováha mezi snoubenci – ovšem vzhledem k tomu, že sama tato nerovnováha je velmi podstatným rizikovým faktorem pro stabilitu a udržitelnost manželství, spadá to do kategorie „rozmysli si, Mařenko, koho si vezmeš“. V jiných případech jde o učebnicový příklad morálního hazardu.

Když už jsme u toho cynického rozbíjení romantických představ a mluvení lidem do toho, koho by si měli zodpovědně brát (čímž chci říct, že nikomu nic nenařizuji, pouze říkám, jaké chování, je-li dostatečně rozšířené, vede k tomu, že společnost zbohatne jako celek), nelze opominout fakt, že nejstabilnější manželství jsou ta sociálně nejvyrovnanější, protože to jsou manželství, do nichž obě strany investují podobné úsilí a kde je situace, v níž se nacházejí, motivuje k tomu, aby si vážili přínosu toho druhého. Jinými slovy, měl-li bych vyprávět třeba příběh Popelky po patnácti letech manželství, nejspíš by to skončilo tak, že by dělala princi v jeho domě v lepším případě reprezentativní kus nábytku bez vlastního názoru, v horším případě by skončila rozvedená tam, odkud přišla. Nerovnováha, která je často kritickým elementem, pokud jde o nestabilitu manželství, může mít různou podobu, může být třídní, finanční, vzdělanostní, věková, kariérní, intelektuální, emoční či jakákoliv jiná – a je na snoubencích, aby toto riziko dokázali racionálně zhodnotit, než se vezmou.

Právě fakt, že jsme jako společnost zapomněli, co to manželství je, je hlavním důvodem, proč si mnoho lidí naivně a zároveň zcela falešně myslí, že je to „jen papír“, bez kterého se obejdou. Tak jako každá instituce, která je tu s námi po tisíce let, i manželství je vypilované do detailu a každý aspekt jeho uzavření, jak se tradičně dělal, má nějaký svůj hlubší smysl. Tak schválně: s kým se vám snadněji bude ukončovat vztah: s někým, s kým jenom chodíte, a o konci kterého vztahu řeknete vašemu okolí větu ve smyslu „holt nám to nevyšlo“, nebo „s ní/ním se nedalo vydržet“, nebo s někým, komu jste veřejně přísahali věrnost do konce svých dní na předražené oslavě, kam jste zároveň pozvali každého, na kom vám záleží? Takže ne, není to jen papír. Je to závazek, který dáváte veřejně přede všemi, kteří pro vás něco znamenají, a který, pokud to nevyjde z vyloženě objektivních důvodů (alkoholismus, nevěra, násilí, ...), přede všemi, kdo na vaší svatbě byli, udělá blbce z vás osobně. A to je motivace, kterou hodně lidí potřebuje k tomu, aby dokázali obtížné chvíle v manželství překlenout místo toho, aby od nich utekli.

Máme tedy za sebou kompletní definici manželství a pojďme se podívat na děti. K čemu jsou holky? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a vyprávět nám pohádku. Proto jsou holky maminky, aby náš svět byl v pořádku. Tato slova Jiřího Žáčka vyvolala nedávno pořádnou kontroverzi, ale z úplně jiného důvodu, než proč bych kvůli nim vyvolával kontroverzi já, kdyby mi stálo za to to dělat. Nic z toho, co ve výše uvedeném verši je, totiž nepovažuji za špatné. Za špatné považuji, že v básničce něco chybí. Například tohle (nejsem básník, odpovím tedy prózou, pan Žáček by to jistě uměl lépe zformulovat): K čemu jsou kluci? Aby z nich byli tatínkové, aby nás učili, aby nám říkali, jak jsou na nás hrdí, aby nás vedli k tomu, aby z nás vyrostli dobří a zodpovědní lidé, aby nám pomohli zase na nohy, když si natlučeme, aby nás uměli pohladit a vyprávět nám pohádku. Proto jsou kluci tatínky, aby náš svět byl v pořádku.

Pamatujme si, že naše děti po nás zdědí nejen náš majetek, ale také naše jméno, naši pověst a měli bychom je připravit na to, aby v tom pokračovaly. Je jedno, co budou v životě profesně dělat, ale měly by to dělat dobře a měly by dělat svým příkladem čest rodině, tak, jak je to právě máme učit my, jejich rodiče. Umět ozvat se proti bezpráví ve svém bezprostředním okolí, umět pečovat o slabší, zkrátka a dobře, řídit se dvěma zásadami, které skvěle znějí v angličtině: ‚Use your best judgement and do the right thing‘, tedy „Použij zdravý úsudek a udělej to, co je správné“. I to je jeden z důvodů, proč bychom měli vybírat životní partnery obezřetně: naše děti budou bedlivě pozorovat, jak se chováme sami a budou se od nás učit právě příkladem. Chceme-li bohatou a vyspělou společnost, musí dostatek lidí umět předat svým dětem nejen vlastní výdělek, ale právě tyto hodnoty, díky kterým budou nabytý majetek děti rozšiřovat dále.

A teď přichází ta nejtěžší část. Výše uvedený proces se musí opakovat alespoň (se současnou délkou dožití) po čtyři generace, protože pouze tehdy se dostane většina společnosti do situace, ve které se dědictví, které bude umět odlehčit mladým natolik, aby mohli vlastní vydělané peníze investovat do rozvoje sebe, svých dětí či riskantnějšího, ale o to potenciálně výnosnějšího podnikání místo do pouhého bydlení, dostane ve správný čas k většině obyvatelstva. Čtyři generace, to je aspoň osmdesát let, a během té doby zároveň nesmí dojít k okupaci, revoluci, hyperinflaci ani žádné podobné společenské a ekonomické katastrofě, protože dojde-li, je společnost znovu na začátku. Což je důvod, proč má společnost, která chce zbohatnout, mít schopnou obranu a dobrou zahraniční politiku.

Když přijde někdo, kdo vám začne říkat, že se máte špatně, protože „všetci kradnú“, zamlčí vám jednu podstatnou věc: ti, co kradou, kradou i v bohatších zemích. To, že kradou (a zdaleka nekradou všetci), je smutné, politováníhodné a odsouzeníhodné, ale je to asi tak normální, jako že prší. Vtip je v tom, že v bohatších zemích to, že kradou, nemá moc velký vliv na osobní finance běžného občana, protože běžný občan zbohatl právě touto mezigenerační kontinuitou spojenou se stabilitou politického a ekonomického zřízení, ať už někdo krade nebo ne. A právě společenské změny v západním světě ze šedesátých a sedmdesátých let vedly k tomu, proč se tento mezigenerační řetězec v tolika zemích zadrhl a mladí se jen těžko dostávají na životní úroveň svých (pra)rodičů.

Pokud jsem tím, co jsem výše napsal, kohokoliv urazil, případně jsem byl necitlivý a někoho jsem se dotkl, je mi to sice líto, ale za těmito slovy si stojím. Takhle totiž zbohatly i země jako Austrálie, která začínala jako chudá trestanecká kolonie, ale díky relativní izolaci od zbytku světa a poskytnutému času právě na takový rozvoj se vypracovala tam, kde je teď.

Máme v Česku skvělé lidi, skvělý průmysl, know-how, všechny předpoklady pro to, abychom jednou byli mezi nejbohatšími zeměmi na planetě. Ale nebudeme, pokud budeme mít rozvodovost přes šedesát procent, naše osobní bohatství padne na nesmyslné soudní tahanice a naše děti budou vyrůstat s výchovným modelem, který je naučí, že je potřeba hledět hlavně na sebe, protože jiným se nedá věřit. Takže, milí spoluobčané, co s tím? Česko už takové v minulosti bylo. Není na čase jej (jak je dnes populární tvrdit) učinit opět velkým?

Autor: Andrej Ruščák | úterý 14.2.2017 15:00 | karma článku: 39.79 | přečteno: 4016x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.18 | Přečteno: 3180 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1188 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.74 | Přečteno: 4671 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.49 | Přečteno: 18667 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Větvička

Pamatnik Vasila Bilaka zničila pravicova oportunystka

To su věci, co? To je jak pamatnik Rajnharda Hajdrycha. Nebo Hajnricha Himmlera. Že řikate, že to byli zločinci? Ja si to nemyslim, bo přece nebyli odsuzeni soudem!

22.8.2017 v 11:55 | Karma článku: 31.38 | Přečteno: 805 | Diskuse

Karel Trčálek

Chěl bych vidět někoho, kdo chce volit prof. Drahoše

Kdo může, proboha, volit prof. Drahoše? Co je to za lidi, těch 16%, co ho chce volit? Vítači, sluníčkaři a ti další? Hanba vám!

22.8.2017 v 11:09 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 1109 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Když čert kálí na jednu hromadu…

Nevím, v jaké konstelaci byly hvězdy v pátek 18.8. 2017, ale muselo to být něco hodně divného. Povím Vám o dvou událostech té noci, jedné jsem se stal přímým účastníkem, tu druhou si bohužel „vyžral“ až do dna jeden můj známý...

22.8.2017 v 10:52 | Karma článku: 21.53 | Přečteno: 649 | Diskuse

Jan Dvořák

Hidžáb je škodlivý, dokázali vědci!

Název uvedl jen jedno ze tří horkých témat aktuální nástěnky. Je hodno vaší pozornosti stejně jako témata o válečném štváči Zaorálkovi a o p. pres. Trumpovi, kterého chtějí demokraté a republikánští zrádci prohlásit za blázna.

22.8.2017 v 10:18 | Karma článku: 9.71 | Přečteno: 248 | Diskuse

Pavel Chalupský

Je reror error?

Teror má mnoho podob, funkcí, projevů a cílů. Teror patří nyní mezi nejfrekventovanější slova. Teror má nyní svoji mediální pozornost. Teror nyní dosahuje svých cílů. I díky nám. Kdo seje vítr, sklízí bouři?

22.8.2017 v 10:17 | Karma článku: 3.12 | Přečteno: 99 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5723

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.