Andrej Ruščák

Rovnost, úcta a rovnoprávnost: malé posezení nad hodnotami

18. 01. 2017 10:10:10
Myšlenka, že jsme si všichni rovni, je v dnešním pojetí nekompletní. Bez pochopení, že rovnost a společenské rozdíly se navzájem nevylučují, těžko dosáhneme skutečného altruismu: pomoci potřebným tak, aby se měli skutečně lépe.

V dnešní době je poměrně rozšířená představa, že rovnost znamená, že se máme mít všichni stejně. Někteří toho chtějí dosáhnout přerozdělováním bohatství, jiní tím, že budou „vychovávat“ nižší společenské vrstvy tak, aby „každý“ „mohl“ „dosáhnout“ na to, být členem přinejmenším střední, ale ideálně vyšší střední třídy, s její morálkou, hodnotami i materiálním bohatstvím. Potíž je ovšem jedna: každý jsme jiný, každý máme jiné dispozice a zejména každý máme jen jeden život. Zde si troufám tvrdit, že toto tvrzení je v zásadním rozporu s universalismem životních cílů, jak je nám prezentován.

Jak můžeme všichni aspirovat k témuž, jsme-li každý jiný? Budeme-li k tomu lidi nutit, ať už přímo zákonem, nebo nepřímo společenským tlakem, možná dosáhneme toho, že se řady „bohatých“ (čtěte: v materiálním dostatku žijících lidí, o reálném stavu jejich rovnováhy mezi „má dáti – dal“ nemluvím), ale budou ti lidé opravdu šťastni? Budou žít život, v němž se cítí dobře? A pokud ne, máme-li altruistické ideály, o co jiného, než o štěstí druhých, by nám mělo jít především?

George Orwell se ve svém díle zabýval mimo jiné tím, co se stane, dostanou-li slova nový význam – válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Pro účely svého díla představil antagonistickou změnu obsahu těchto pojmů, ale aby nám změna významu slov bránila problémy přesně adresovat, nemusí zdaleka být tak černobílá: stačí mnohem menší významový posun, abychom ztratili schopnost dané slovo správně používat; a to je přesně to, co se stalo mimo jiné se slovem „rovnost“.

Myšlenka, že jsou si lidé rovni, totiž zdaleka není nová. Již před dvěma tisíci lety přišlo křesťanství s myšlenkou, že všichni lidé jsou si rovni před Bohem, což je myšlenka podstatná i pro ty z nás, kteří v Boha nevěří. Sekulární verze téže zásady je, že jsme si všichni – ve smyslu fyzické i právnické osoby, což znamená i stát jako takový – rovni před zákonem. Důvod, proč tato myšlenka vznikla, je akceptace faktu, že jsme všichni stejně smrtelní, a i když není v dnešní době zrovna populární o smrti mluvit (lidé z naší společnosti spíše „mizí“ podobně, jako v dětských představách, než aby umírali s tím, co k tomu patří), tohle je pro naplnění významu slova „rovnost“ naprosto klíčové. Rovnost je tak třeba chápat jako vztah mezi jednotkami vůči vyšší autoritě (zákonu – nikoliv státu, Bohu – respektive přirozenému zákonu, přičemž přirozený zákon stojí nad zákonem psaným).

Ačkoliv je rovnost jedním z nezbytných předpokladů pro spravedlnost, která je zase podstatným předpokladem pro společenskou rovnováhu, vedoucí k tolik kýženému štěstí, není cílem našeho snažení an sich, tedy samým o sobě. Není totiž zdaleka jediným předpokladem pro společnost, v níž jsou lidé sami se sebou vyrovnaní a tedy šťastní. Velmi podstatným prvkem skládačky je totiž úcta.

Třebaže se bolševičtí vrazi nejen v naší zemi snažili, seč mohli, aby úctu z lidského společenství vymazali – a věnovali tomu skutečně nemalé úsilí – nebyli prvními ani posledními, kdo se o totéž pokoušel. Úcta k druhému člověku je totiž v naprosto zásadním rozporu s širší myšlenkou progresivismu, na níž komunisté pouze navazovali, a která se dnes těší velmi širokému přijetí napříč politickým spektrem. Věřím-li v univerzální pokrok, nemohu mít úctu k těm, kteří se pokroku staví na odpor, to dá rozum. Kdo se staví pokroku na odpor, je totiž zpátečník, a jako takový může být buď nevědomě (nebyl dostatečně seznámen s tím, proč je pokrok dobrý), nebo vědomě (ví, v čem je pokrok dobrý a i tak ho odmítá, tudíž je to nepřítel). To, jak se s jedním i druhým typem zpátečníků nakládá, pak záleží na radikalitě toho či onoho progresivistického zřízení – první skupinu lze k pokroku naučit buď cukrem (finančními výhodami) nebo bičem (násilnou převýchovou), popřípadě celou škálou opatření mezi tím; s druhou skupinou se pak naloží podle míry tolerance daného zřízení: buď se ostrakizují, nebo zlikvidují (popřípadě cokoliv na škále mezi těmito dvěma extrémy). Tak či onak, věří-li někdo v pokrok, není, a nemůže být, v jeho světě místo pro úctu k těm, kteří se k pokroku staví rezervovaně.

Úcta k druhému totiž znamená, že ho bereme takového, jaký je a máme respekt k jeho světu, který je definovaný jeho kulturou, společenskou třídou či jinými aspekty jeho společenského zařazení. To je v současné době těžší, než se na první pohled může zdát, protože tak musíme zavrhnout představu, že z každého můžeme udělat kohokoliv (všimněte si, kdo je v této větě podmětem a kdo předmětem, je to podstatné). Dnešním pokrokářům totiž nestačí, že každý může být, kým chce, pokud mu na to jeho síly stačí, protože podle nich ti, kteří se narodili do nevědomých poměrů, přece nevědí, jaké mají možnosti, a tak se nebudou realizovat podle svého potenciálu. Takové tvrzení není v principu nesprávné; považuji za velmi užitečné, budeme-li dětem z prostších poměrů ukazovat, k čemu všemu mají potenciál. Potíž je v tom, že pokrokáři nevěří, že si pak tito mladí lidé mohou svůj osobní rozvoj vybrat sami; jsou jako bankéři z Mary Poppins, kteří nevěří, že budou schopni své dvě pence investovat správně, a tak je přinutí. A to je ten moment, kdy jim seberou jejich štěstí.

„Šťastná to žena“, vzdychne kněžna Zaháňská v Babičce Boženy Němcové, když Babičku pohřbívají. Tato věta je samozřejmě velmi slavná, ale mám obavu, zda je ve své plnosti pochopená, a je-li pochopená, pak zcela určitě je málokdy převáděná do praxe. Babička Boženy Němcové rozhodně nebyla ani bohatá, ani v dnešním slova smyslu vzdělaná, ale těšila se (z mnoha důvodů) úcty ze strany svého okolí. Nikdo se nesnažil z Babičky udělat kněžnu, nikdo netvrdil, že se má hůř než kněžna bydlící na ratibořickém zámku, protože to zkrátka nebyla pravda. Je smutné, že v národě, ve kterém tuto knihu četl snad každý žijící občan, je ponětí akceptace různých forem šťastného života, bez ohledu na materiální bohatství či společenskou hierarchii, pojmem natolik cizím.

Nenechme se ovšem mýlit: to neznamená, že třídní rozdíly či rozdíly v materiálním bohatství (pozor, jedná se o dvě různé kategorie) neexistují, naopak; znamená to, že hodnota jednotlivce a jejich osobní štěstí jsou na těchto dvou kategoriích nezávislé. Jinými slovy: zahrneme-li prosté lidi materiálním bohatstvím, popřípadě pošleme-li je všechny na univerzity, neuděláme z nich šťastné lidi. Uděláme z nich lidi, kteří nebudou žít svůj život, budou žít životy těch druhých (čtěte: budou v nevědomosti odevzdávat své životní štěstí státu či korporacím, což si uvědomí, až když bude už pozdě, protože budou mít celý život za sebou).

Chceme-li lidem, kteří jsou v nouzi, popřípadě lidem, kteří mají tak či onak těžký život, pomoci – a osobně jsem přesvědčen o tom, že taková pomoc je velmi podstatná – je potřeba mít na paměti, že pomáháme druhým, a nikoliv sobě. Nepomáháme proto, abychom se sami cítili lépe, popřípadě proto, abychom „měnili svět“ (dodám: tak, jak chceme my). Pomoc druhým spočívá v tom, že jim budeme naslouchat, budeme naslouchat jejich přáním a tužbám, nebudeme je hodnotit, ale budeme se snažit být tím, kdo pomáhá naplnit jejich životní sen, budeme jim pomáhat v tom, aby získali sebeúctu. To je totiž reálná pomoc druhým, reálná charita, reálný altruismus a nejen pouhé vylepšování si vlastního ega. Mnoho lidí „pomáhá“ proto, že si tím chtějí koupit vzhlížení ze strany svého okolí; mají už barák, auto a jachtu, ale lidi je nemají moc v lásce, tak „dají na charitu“, aby ukázali svou velkodušnost a polechtalo jim to ego – ale takovým zpředmětněním druhých lidí napáchají zpravidla víc škod, než užitku.

A to je podle mého názoru přesně důvod, proč jsme, jako společnost, tam, kde jsme.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Andrej Ruščák | | karma: 31.02 | přečteno: 1568 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 10 příspěvků.
Poslední z 30. 3. 2017, 9:40

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz