V angličtině je následující rčení: to put my money where my mouth is. Vystihuje přesně to, co jsme učinili. Navzdory tomu, že mnozí nevěřícně kroutili hlavou, navzdory otázkám, proč, když jsme se tak dobře uchytili, odcházíme.
A že to bylo nějakých otázek a nějakého kroucení hlavou. Měli jsme zajištění, dobrou práci, slušný plat, dobrý životní standard. V zemi, která je podle všech možných standardů jednou z nejlepších na světě. Ptáte se, co nám mohlo chybět? Co ospravedlnilo krok do nejistoty, obzvlášť v době, kdy čekáme druhé dítě? Co způsobilo, že i když jsme našli oba v Praze dobrou práci, nebudeme mít žádný nárok na mateřskou dovolenou a budeme si to muset zaplatit sami? Ne, neutíkali jsme, nic nám akutně nehrozilo. Šli jsme za svobodou.
Kdybych před třiceti lety někomu řekl, že za třicet let opustím Norsko a přestěhuji se do Česka kvůli svobodě, asi bych na svobodě dlouho nepobyl, protože by mě brzy zavřeli buď jako provokatéra na Ruzyni, nebo jako duševně chorého do Bohnic. A přesto je tomu tak.
Z Norska jsem neodešel s žádným pocitem hořkosti vůči té zemi, ani se spálenými mosty za sebou. Norsko mám rád, je mi ctí, že jsem tam mohl pobývat, naučit se dobře jejich jazyk a kulturu, najít tam dobré přátele. Těším se na to, jak budu s Nory žijícími v Praze slavit 17. květen každý rok – a moje práce mi dává možnost být s Norskem a Nory v častém kontaktu. Jenže stejně, jako mohl někdo kvůli svobodě kdysi odejít z Československa, čímž nesnižoval svou lásku k té zemi, odešli jsme z Norska i my.
Ne, neberte mne za slovo: samozřejmě dobře vím, že Norsko je demokratická země se svobodou slova a nedá se v tomto ohledu srovnávat s normalizačním Československem. Nesvoboda v Norsku ovšem, navzdory tomu, že je mnohem subtilnější, existuje, a pro svobodomyslné lidi, neřku-li pro libertariány, to země není.
Do Norska jsme odjížděli proto, že jsme se zajímali o tamní jazyk(y), kulturu a chtěli jsme nejen Norsko, ale celou Skandinávii, dobře poznat. To se nám podařilo a jsme za to velmi rádi. Naše motivace nebyla ani zdaleka finanční, jako u mnoha lidí, o čemž svědčí až neuvěřitelná částka, kterou jsme po dobu našeho pobytu tam dali za cestování, poznávání, kurzy jazyka až po nejvyšší úroveň a v neposlední řadě knihy: z Norska jsme si přivezli kamionem mezi jinými věcmi čtrnáct stěhovacích krabic plných knih, z čehož čtyři krabice plné knih v norštině a další jednu krabici knih v dánštině a švédštině. Z tohoto pohledu se dá říci, že jsme si z Norska přivezli to, za čím jsme tam jeli, a mise tedy byla splněna.
Když jsem na těchto stránkách psal svůj seriál Jak se co v Norsku dělá, mnoho lidí se mě, když jsem se k některým věcem vyjadřoval kriticky, ptalo, proč tam tedy jsem, když se mi to nelíbí. Inu – abych právě poznal jinou společnost jako celek, v dobrém i ve zlém. Jinou společnost nepozná člověk, kterému jde hlavně o peníze: ten bude nadávat na to, co se mu nelíbí, ale pozitiva nepozná: budou mu stačit peníze, které si vydělá. Jinou společnost nepozná dobře ani uprchlík (teď myslím obecně, nejde mi o události posledního roku a půl): takový člověk je nové zemi vděčný za záchranu života a není v pozici, v níž může nezávisle hodnotit, protože slušný člověk nekouše ruku, která ho krmí.
Jen málo Čechů si uvědomuje, jak obrovská svoboda v této zemi je, a to vůbec nemyslím jen ve srovnání s Norskem. V Norsku je taková pěkná dětská pohádka od Thorbjorna Egnera, která se jmenuje Folk og rovere i Kardemomme by (Lidé a lupiči v Kardamomovém městě). Vypráví o městě, v němž byl jen jeden zákon: „Všichni by měli být na sebe slušní a hodní, a mimo to si mohou dělat, co se jim jenom zlíbí“ – taková libertariánská utopie, řekl by politolog. Za těch deset let, co jsem v Česku nežil, jsem poznal mnohé země, některé hodně zblízka, některé z větší dálky, a jen těžko hledat takovou, která by se tomuto ideálu blížila tolik, jako právě Česko.
Ano, dá se nadávat – a samozřejmě právem – na EET, balené koblihy a x podobných věcí, ale ta základní svoboda, dělat si, co chci, říkat si, co chci, chodit si, kam chci, dokud to vyloženě neškodí druhým (i způsobovat druhým „mentální nepohodlí“ je tolerováno), v Česku je prakticky stoprocentní, a to je něco, na co bychom jako Češi měli být obzvlášť hrdí, ale také to i zuby-nehty bránit.
Říkávalo se, že bolševik dal lidem jasný deal: základní jistoty a nějak najíst bez nutnosti myslet na budoucnost, výměnou za totální poddanost a odevzdání vlastní svobody myšlení a projevu. V Norsku to funguje v umírněné podobě podobně: člověk se má materiálně celkem dobře (byť je daleko obtížnější zbohatnout v Norsku, než třeba v Německu, ale to by bylo na jinou debatu), zítřek je stejný jako dnešek, život lze plánovat na dlouhou dobu dopředu, ovšem výměnou za to, že vlastní děti mu bude přímo, nebo nepřímo, vychovávat stát ku svému obrazu, že nebude moci rozhodovat o tom, zda si dovolí vystoupit ze „zóny absolutního bezpečí a absolutní jistoty“, a to ať už jde o alkohol, jízdu autem nebo cokoliv dalšího, co může skýtat jistá rizika. Některým lidem to vyhovuje: ostatně našlo se nemálo těch, kterým vyhovovala normalizační „sametová klec“, proti níž je ta norská zlatá a ještě s možnými vycházkami, ale klec to pořád je.
Je úžasně osvobozující nemuset se zpovídat před lidmi, proč (ne)dělám to či ono. Proč vychovávám syna tak či onak. Každému je to jedno – mohl bych jet tramvají i s příslovečným džberem dehtu na hlavě a lidem by to bylo jedno do momentu, než bych na někoho ten džber vylil. Mohu jet po eskalátorech v metru a líbat svoji ženu, aniž by mi někdo okolo dal najevo, že je to nevkusné. Proč? Protože v tu samou chvíli na témže eskalátoru jedou tři další páry, které dělají totéž. Když pojedu v metru s plechovkou piva v ruce a zastaví mě revizor, bude ho zajímat jenom zda mám jízdenku, a ne, co to držím v ruce. A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.
Ne, nejde zdaleka jen o to, jak stát v Norsku zasahuje do výchovy dětí, i když i to bylo vzato v úvahu, když padlo rozhodnutí, že se stěhujeme. Byl to celý takový ten balík svobody, který vládne v této zemi už od roku 1989, bez ohledu na to, kdo je na Hradě nebo ve Strakově akademii. A doufám, že vládnout jen tak neskončí.
