Bojíte se stárnoucí populace a s ní jdoucího mizení důchodů? Nevíte, z čeho budete žít ve stáří? Všechny „tradiční způsoby“ vypadají drahé a nedostupné? Mrkněte se, jak to dělají v Nizozemí.
Nizozemí bylo odjakživa velmi hustě obydlené, takže lidé se museli umět ohánět a přizpůsobit se faktu, že když něco „nejde“, je potřeba najít cestu, jak to půjde. Pokud jde o vymýšlení nekonvenčních způsobů, jak se uživit, není od věci zajít si pro inspiraci zrovna tam. K tomu, aby nizozemské tipy fungovaly, jsou ovšem zapotřebí především dva předpoklady: šetrnost (viz můj dřívější článek na toto téma) a schopnost říct lidem okolo, kteří vám jistě budou „dobře radit“, že jste se zbláznili a že to „nemůže fungovat“, že si mají hledět svého.
Naprostá většina Nizozemců, kromě toho, že je neobyčejně šetrná, je zejména trnem v oku marketingovým expertům všeho druhu, protože je – na poměry Evropy raného 21. století – poměrně málo konzumní. Chcete-li umět vyžít z nekonvenčních způsobů, jakými Nizozemci umějí žít (samozřejmě většina žije „konvenčně“, ale málo konzumní a spořivá mentalita neopouští ani je), musíte si vtlouct do hlavy, že spoustu věcí opravdu nepotřebujete, že si vystačíte s málem, že kupovat věci proto, že jsou lepší, než ty aktuální, není vždy rozumné, dokud ty aktuální fungují. Jde to dost těžko, ale jde to – ovšem jakmile se vám to podaří, připravte se na to, že mimo Nizozemí budete působit trochu za podivíny, a to dokonce i v příslovečně spořivém Skotsku. Sám si pamatuji, jak se na moje „nizozemské“ uvažování koukali lidi v Norsku nebo v Česku poté, co jsem se z Nizozemí odstěhoval; byla to směs nepochopení, údivu a výrazu „vždyť takhle se přeci žít nedá“. Dá, co jiného k tomu mohu říct.
Mnohé mé vrstevníky, nejen v Česku, ale i v Norsku, děsí představa důchodu, protože byť ten norský bude štědřejší, než ten český, rozhodně nebude nic moc a moje generace – i v Norsku – může zapomenout na to, že bude mít stejné podmínky, jako dnešní důchodci, pokud nebude využívat masivního penzijního připojištění, nebo „obrácenou hypotéku“. Vzhledem k hustotě obyvatel, jakou Nizozemí má, má doslova každý metr čtvereční svoji hodnotu, a země, aby uživila lidi, kteří v ní žijí, musí být racionálně využívaná. Historicky to moc nepřipouštělo, aby příliš mnoho lidí si mohlo dovolit ten „luxus“ žít jen tak, bez toho, aby půdu pod sebou využívali k nějaké produktivní činnosti, což je důvod, proč zrovna tam jsou zajímavé návody na to, jak se v důchodu uživit.
Prvního způsobu, jak na to, si asi všimli i mnozí Češi: až „překvapivě“ (kdo poměry v Nizozemí zná, překvapen není) se nemálo Nizozemců odstěhovalo do Česka, aby tam žili na stálo, a považte, dokonce na venkově. Říkáte si, jak oni to dělají, že se uživí zrovna tam? Jenže oni nejsou pouze v Česku, oni obývají „nepochopitelně odlehlé“ venkovské oblasti i v Polsku, Norsku, Portugalsku, Švédsku, Anglii a spoustě jiných zemích, v zásadě nezávisle na tom, jde-li o země bohatší nebo chudší. Pocházím z Podkrkonoší a i tam máme relativně mnoho „svých“ Holanďanů, zejména pak mezi Bílou Třemešnou a Peckou. Prodává-li se v této oblasti dům, často na něm visí už rovnou cedulka „Na prodej / Te koop“. Ano, mnozí Nizozemci hledají „jen“ chalupy, ale ani ty pak neleží ladem a jejich pronájem často přispívá lidem například právě k důchodu.
Filosofie „koupit levně nemovitost/pozemek někde v zahraničí a žít z toho“ je v Nizozemí poměrně rozšířená, a právě fakt, že myšlenku „země musí vydělávat“ mají Nizozemci doslova v krvi, jim dává značnou konkurenční výhodu – až „překvapivě“ (z jejich pohledu) mnoho lidí mimo Nizozemí totiž tuto zásadu nechápe a fakt, že na svém „soukromém“ majetku nepodnikají, znamená, že Nizozemci tam přišedší nemají prakticky žádnou konkurenci – jen „komerční“ poskytovatele, kteří bývají dražší, protože mají větší náklady, nebo jiné Nizozemce. Důvod, proč to zrovna jim funguje a místním ne, pak často bývá ten, že Nizozemci znají často více jazyků, mají rozhled a mají přirozený talent na obchod a marketing, takže si jsou schopni najít zákazníky sami. A v kombinaci se skromností a šetrností to vytváří trvale udržitelný životní styl.
Co tedy Nizozemci v takových případech dělávají? Nejoblíbenějším podnikáním je turistika. Nizozemci jsou extrémně zvědavý národ a cestování je pro ně jedním z hlavních důvodů, proč by si doma „samou lakotou nechali koleno vrtat“, protože pokud jde o to poznat víc, vidět víc a dojet dál, to se všeobecně považuje za dobrý způsob utrácení peněz. Nizozemec, který si třeba v Česku otevře penzion, pronajímá chalupu, nebo který vlastní kemp (zmiňovat lásku Nizozemců ke kempování je nošením dříví do lesa), má včetně Vlámů zhruba dvacet milionů potenciálních klientů, kterým může zprostředkovat standard, na jaký jsou zvyklí, v jejich jazyce a s infrastrukturou (nizozemský bankovní účet), díky které si nizozemští či vlámští klienti zcela hladce, bezpečně a důvěryhodně objednají zahraniční pobyt.
Protože v Norsku jsou nemovitosti obecně velmi drahé, zdejší Nizozemci, kteří sem přijeli „podnikat na důchod“, to zpravidla vyřešili tak, že si koupili pozemek někde uprostřed divočiny a postavili na něm kemp s chatkami, kde v jedné bydlí a deset-patnáct dalších pronajímají, a to často za ceny výrazně nižší, než v norských kempech, protože norští provozovatelé kempů chápou tuto činnost jako podnikání, která by jim měla vydělat na norský životní standard, nikoliv jako životní styl sám o sobě, jehož by se měli stát součástí.
Dalším oblíbeným podnikáním je zemědělství. Vzhledem k tomu, jak jsou v Nizozemí samotném drahé nemovitosti, splatí-li člověk hypotéku za maličký dům a prodá ho, může si koupit slušně velkou usedlost nejen v Česku či v Portugalsku, ale i v některých „dražších“ zemích. Ano, práce v zemědělství je dřina, ale všimněte si, co na takových statcích Nizozemci často prodávají: ne mléko či plodiny, ale hotové výrobky – sýry, jogurty, kefír a podobně; a opět je to obchodní talent, respektive výchova odmalička k tomu, že peníze se mají investovat a investice se mají vracet, co způsobuje, že jim to jde.
Další zajímavá možnost, jak si zpestřit život a mít udržitelný důchod i přesto, v jak špatném stavu do budoucna důchodové fondy budou, je život na nákladní lodi zvané binnenvaartschip (zde je blog rodiny, která takhle žije). Běžná nákladní loď stojí mezi 100-150 tisíci eury a dá se na ní naprosto normálně bydlet – je vybavená bytem o velikosti běžného holandského „pevninského“ bytu, na střeše si vozíte auto a jezdíte s čímkoliv, na co je vaše loď vybavená. Jednotlivé zakázky vám pak sice nedají luxusní život, ale udržitelný život, který není fyzicky moc náročný, jde v klidném tempu a rozhodně se dá zvládnout ve dvou starších lidech. Pokud tedy takoví lidé prodají dům/byt a koupí si loď, mají celkem vystaráno, protože domy stojí výrazně víc, takže zbude na život na lodi, dokud zdraví dovolí a pronájem něčeho malého, když nedovolí. Na těchto lodích žijí celkem často i rodiny s malými dětmi; podmínkou pro to je mít povolání, které umožňuje home office a na loď se dá, podobně, jako na dům, vzít hypotéka, s tím, že tyto hypotéky nepenalizují předčasné splacení, takže se dá loď v případě změny životního stylu opět prodat, dorovnat hypotéku a vyjít z toho načisto.
Jak jste si jistě všimli, všechny tyto rady víceméně předpokládají, že bude člověk ve stáří fit, což samozřejmě není úplně pro každého. Ano, ne každý může tímto způsobem žít, a to ani v Nizozemí; ovšem všimněte si, jak takováto „klidná práce“ mnohé starší lidi udržuje v kondici – mají své rutiny, mají smysl života, mají na co se těšit na další den a každý den je jiný a přesto podobný. Vyžaduje to ale jistou míru flexibility a ochoty žít „nestandardně“ – ovšem není právě tohle, co hledají lidé, kterým je dnes třicet a kteří vědí, že jejich důchod je ani v té podobě, v jaké ho mají jejich prarodiče, a který rozhodně není nic extra, nečeká?
