Andrej Ruščák

A komu tím prospějete, co? Druhé straně?

18. 01. 2016 10:32:59
Coby člověku jasně euroatlanticky orientovanému, který chápe Česko jako nedělitelnou součást Západu, je mi líto, když vidím „svazáky“, kteří se pro samou zášť k Rusku dopouštějí argumentačních faulů.

Maciej Ruczaj, polský politolog žijící v Česku, napsal před nedávnem vynikající stať na téma aktuálního stavu polské společnosti, a třebaže je mi – jak jsem již mnohokrát deklaroval – výrazně bližší prostředí kolem Gazety Wyborczej než kolem PiSu, nemohu mu, coby umírněně konzervativnímu člověku, netleskat. Důležitý je zejména jeho popis polských (povětšinou levicově) liberálních intelektuálů, kdy si všímá toho, že tito lidé si modernizaci země představují tak, že její tradice jsou s modernitou nutně v rozporu a chtějí přejmout hotové řešení odjinud, s tím, že považují vlastní tradice za podřadné, což je důsledkem de facto koloniální minulosti, pro niž se pouze termín koloniální nepoužívá, ale který je nicméně naplněn. Klíčem k zasypání příkopu mezi Polskem tradičním a (levicově) liberálními intelektuály spočívá podle Macieje Ruczaje v umění postavit modernitu na základech polské tradice, tedy jinými slovy snažit se modernizovat stávající společnost místo toho, abychom se snažili „vyměnit lid“. Proč o tom píšu – české (levicově) liberální elity a čeští (levicově) liberální intelektuálové mají totiž naprosto tytéž tendence. Jednou z nich, na níž bych se dnes rád zaměřil, je snaha za vším vidět Rusko a snažit se nikdy nesouhlasit s Ruskem.

Nenechme se mýlit: Vladimir Putin je gauner, státní zřízení, které vybudoval, je, politicky nekorektně řečeno, primitivní orientální despocie, Rusko se nikdy nevzdalo své touhy po kontrole takzvaného „blízkého zahraničí“ a stále ještě považuje až příliš mnoho Rusů na klíčových postech větu „nejbezpečnější ruská hranice je taková, kde jsou ruská vojska z obou stran“ za rozumnou a platnou. O tom, že režim Vladimira Putina nemá ve slušné společnosti co dělat, není větších pochyb. Musí to ale znamenat, že když Putin, popřípadě Rusko, se k něčemu nějak postaví, že musíme být vždy a priori v opozici?

Asi nejviditelnějším polem v tomto trendu je role Ruska na Blízkém východě. Nemohu si nevšimnout, že se množí názory, že kdo podporuje usmíření s Íránem, je vlastně agentem Ruska, protože Írán je přeci „ruským spojencem“ a tak musíme držet basu se Saúdy, abychom náhodou nebyli proti americké zahraniční politice a nesouhlasili s Ruskem. Jenže těžko si nevšimnout, že Spojené státy dělají na Blízkém východě stejné chyby, jaké dělá Rusko ve vztahu ke střední a východní Evropě: a sice že preferuje spojenectví založené na strategické kontrole území proti spojenectví založeném na hodnotách. Rusko se tedy reálpolitikou řídí i na Blízkém východě; nepochybuji ani na sekundu, že jeho „spojenectví“ se šíitskou osou je proto, že stojí momentálně proti Spojeným státům, nikoliv proto, že by cítilo, že s šíity sdílí nějaké hodnoty, ale jde o to, že reálpolitika má smysl jenom tam, kde si velká mocnost (nikdo jiný ji provozovat nemůže) může dovolit přehlížet názor obyvatel regionu, o němž se rozhoduje. Tvářit se, že podporujeme demokracii a zároveň uplatňovat reálpolitiku bez ohledu na hodnotové souznění či rozpory, je protimluv a to, že to Spojené státy nevidí, je důvodem, proč na Blízkém východě tak zabředly.

Blízký východ je region, kde, pokud jde o vztahy mezi jednotlivými aktéry, záleží prakticky výhradně na dvou principech: na podobnosti hodnot (pravoslavní Arméni a šíitský Írán, coby dobří sousedi navzdory náboženské spřízněnosti Íránu s – šíitským – Ázerbájdžánem, úhlavním nepřítelem Arménie vs. stav permanentního napětí mezi Arménií a Íránem na straně jedné a Tureckem na straně druhé) a zásadě „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Platí přitom, že čím blíž (geograficky i pokud jde o reálný vliv), tím víc převládá hodnotový princip nad tím druhým. Příklad: Hamás, coby dítě Muslimského bratrstva, je ideologicky de facto nepřítelem íránského režimu, ale mají společného nepřítele, Izrael, a protože Hamás je od Teheránu daleko a v Gaze šíité, které by Hamás mohl pronásledovat, prakticky nejsou, nevidí Teherán problém v zásobování Hamásu zbraněmi. Kdyby byl Hamás někde blízko íránských hranic (třeba v Iráku), s naprosto toutéž doktrínou a ideologií, byla by už po něm šla Mahdího armáda nebo Revoluční gardy (IRGC).

Spojené státy jsou ovšem globální mocností, která je na Blízkém východě přítomna i geograficky, i pokud jde o vliv, víceméně všude; nemůže si tudíž reálpolitiky moc dovolit, a zejména ne tehdy, když tvrdí, že jim záleží na demokratických hodnotách. Správná politika Západu proti Blízkému východu je ta, že se podíváme, jaké hodnoty který aktér má, porovnáme je s našimi vlastními a tam, kde vyjde více průsečíků, jsou naši spojenci, a tam, kde nejsou žádné, budou naši nepřátelé, popřípadě přinejlepším ti, s nimiž nebudeme uzavírat žádné pakty. Jednou z nejčastějších kritik, které z Blízkého východu vůči Západu a Spojeným státům zní, je, že jsme pokrytečtí, nečitelní a že měníme spojence podle toho, jak se nám to zrovna v danou chvíli hodí. Když ovšem chceme do Blízkého východu zasahovat ve snaze ho stabilizovat, je to nejhorší možná strategie, jakou můžeme mít.

Už víckrát jsem na svém blogu popsal, proč považuji dobré vztahy Západu a Íránu za velmi důležité, a proč poslat k čertu Saúdskou Arábii a její povedené spojence ze Zálivu, a všechny ty důvody se opírají o to, že kulturně, civilizačně, ale i pokud jde o respekt k lidským právům a k demokracii, máme k Íránu jednoznačně blíže, než k Saúdské Arábii. Írán není demokracie a lidská práva porušuje denně, ale na rozdíl od Ruska se tam nefalšují volby, takže kdo je jednou schválen ajatolláhem Chameneím jako kandidát (a Chameneí neschvaluje pouze největší odpůrce režimu), má ve volbách férovou šanci uspět. Proti tomu v Saúdské Arábii je situace, jaká je, a dál od demokracie může být ještě tak Severní Korea a to ještě ne o moc. Jenže jakmile někdo prohlásí takový názor, bývá pražskými levicovými intelektuály označen rovnou za ruského agenta, protože Rusko je přeci „spojencem Teheránu“. Proč?

Odpověď je víceméně obsažena v článku Macieje Ruczaje o Polsku: čeští levicoví intelektuálové mají tendenci deklarovat euroatlantickou orientaci, ovšem pouze jako protiklad komunismu a Východního bloku, od nějž se nás snažili „civilizovat“ (ne, že bychom to jako národ po roce 1989 nepotřebovali, ale oni vylévají dítě i s vaničkou). Uniká jim obsah toho, co jsou západní hodnoty, jakož i fakt, že značná část současné západoevropské politiky je řízena lidmi, kteří svou politickou kariéru postavili v roce 1968 a po něm na popření západních hodnot, na revoltě proti nim. Rusko tak vnímají jako archetyp minulosti (komunismus), od níž je potřeba se nadobro odstřihnout – potud souhlas – ale pokud možno tak, abychom vypadali, že s Ruskem nemáme nic společného, protože zcela evidentně trpí komplexem méněcennosti vůči západní Evropě, který se snaží kompenzovat tím, že budou negovat cokoliv, co přijde z Ruska, v domnění, že si snad západní Evropa všimne, že nejsme jako ono.

Ne, že bych je v jistém ohledu nechápal. I mně vadí, když jsme směšováni s Ruskem, asociováni s Východním blokem, ale už dávno jsem poznal, že cesta není snažit se za každou cenu hanit Rusko v naději, že si ostatní snad všimnou, že jsme jiní, ale v tom, definovat naše vlastní hodnoty a nacházet pozitivní příklady jejich shody s hodnotami celého Západu. Naše drahé „kavárníky“ si v tomto ohledu dovoluji kritizovat z pozice někoho, kdo se ve věci Ruska ještě před osmi-deseti lety choval naprosto stejně jako oni a až zahraniční zkušenost mi ukázala, že tahle cesta nejenže nefunguje, ale navíc je i kontraproduktivní.

Základním důvodem, proč nás identifikuje tolik lidí v západní Evropě s Východem, Ruskem a podobně, není, jak si tito lidé mylně myslí, to, co nás s Ruskem spojuje, protože tihle lidé zpravidla nevědí nic ani o Rusku, takže těžko mohou vědět, co s ním teoreticky máme společného, ale to, že nevědí pořádně o tom, co nás spojuje se západní Evropou, jejíž realitu samozřejmě znají, protože v ní žijí. Jenže tu zase nezná spousta našich intelektuálů – Česko pro ně je takovou Platónovou jeskyní a okolní svět vnímají jen skrze jeho obraz uvnitř jeskyně, takže si jej idealizují a zjednodušují. Kdykoliv se potom někdo dopustí kritiky vůči kterékoliv západoevropské zemi nebo jiné kulturně západní zemi (USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, apod.), je označen za přítele Ruska, ruského agenta nebo něco podobného, protože v obrazu, skrze který z tepla pražské kavárny (míněno v těchto mrazech doslova) za Západ považují, se přeci nedokonalosti nevyskytují.

Rád odkazuji ve svých článcích na dílo J. R. R. Tolkiena, protože jej považuji za důležitou studnici moudrosti, a nevynechám ani tentokrát – Frodo, když dával Faramirovi pádný důvod pro to mu nedat Prsten moci, řekl: „Mají tu být dvě Minas Morgul a šklebit se na sebe přes mrtvou zemi plnou hniloby?“ Pamatujme si tuto větu, kdykoliv budeme říkat něco o tom, že kritika libovolné západní země nahrává Rusku. Že je Rusko jako Minas Morgul, není žádné tajemství. To všichni víme, to není nic nového. Ovšem aby Západ zůstal čistý a „dobrý“ jako Minas Tirith, je potřeba jej udržet věrným jeho morálním standardům, které jsou definovány našimi hodnotami – opírajícími se o antiku, judaismus, křesťanství, myslitele typu sv. Augustina, Tomáše Akvinského a osvícenství, a konfrontovat s nimi dnešní realitu západních zemí.

Poukazovat na chyby Západu nenahrává Rusku – je to proces, který pomáhá Západu zůstat věrným vlastním ideálům, protože realita bývá různá a lidé – ano, i na Západě – mají tendenci porušovat lidská práva, podvádět, krást, podplácet či zneužívat jiné. Nebo snad chceme povinné dvě minuty nenávisti vůči Rusku před každou kritikou Západu, aby daný kritik dal dostatečně najevo svou loajalitu?

Upřímně řečeno, český postkomunismus neskončí ani s koncem Miloše Zemana, Andreje Babiše či kohokoliv dalšího. Český postkomunismus končí tehdy, když budou Češi i jejich elity cítit, že s tou realitou, kterou máme, jsme plnohodnotnou součástí západní civilizace (a jsme). Skončí tehdy, když přestanou vidět chyby, které máme, jako „nedostatky“ žáka, který se učí „civilizovaným manýrům“, ale jako chyby, které se stávají kdekoliv a komukoliv. Skončí tehdy, když budeme mít k Rusku takový vztah, že budeme opatrní, budeme myslet na to, abychom splňovali zásady NATO (2 % HDP mají jít na obranu), budeme se snažit přispět ke konkrétním opatřením, která přispějí k tomu, že východní hranice NATO zůstane východní hranicí NATO a že tam nebudou ruská vojska z obou stran, ale k tomu, u všech všudy, není potřebné se vůči iluzi Západu (těžko totiž napsat Západu, Západ jsme i my sami) profilovat, jako se v Pelíškách profiloval Miroslavem Donutilem hraný pan Šebek vůči SSSR.

Měli bychom mít především jasno v tom, kdo jsme a co chceme. Bude-li to v rozporu s ruskou doktrínou, musíme přemýšlet nad tím, jak si vůči Rusku naše stanovisko obhájit. Bude-li to v souladu s ní, bude to v souladu s ní proto, že i zájmy sousedů s různou geopolitickou orientací bývají někdy shodné (jako je odpor Západu a Íránu vůči IS, navzdory vzájemnému deklarovanému nepřátelství). To, že se názor Česka a Ruska někdy dostane do souladu, totiž může být dílem náhody či okolností, vůbec to nemusí znamenat, že podlézáme Rusku, nebo že u nás Rusko nedej Bože někoho zase podplatilo. Buďme zkrátka zdravě sebevědomí a ostatní nás tak také budou brát. Dokonce i ti Rusové.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Andrej Ruščák | | karma: 37.45 | přečteno: 4028 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 70 příspěvků.
Poslední z 29. 1. 2016, 11:25

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz