Objevila se čerstvá zpráva, že Netflix začne na nátlak „majitelů“ autorských práv blokovat přístup neamerických platících klientů ke své americké stránce. Tahle novinka v sobě obsahuje vysvětlení všeho, co je na copyrightu špatně.
Od doby, co začalo být snadné audiovizuální díla digitalizovat a snadno přes internet přenášet, slyšíme nářky ze strany hudebního a filmového průmyslu, že prý kdyby se pirátství rozmohlo příliš, hudba i film by zanikly. Pro pirátství se zažilo používání pojmu „krádež“ a „majitelé“ autorských práv dokázali přesvědčit světovou veřejnost, že jsou jejich majiteli. Proč ono „majitelství“ dávám do uvozovek? Není to proto, že bych snad neměl úctu k soukromému majetku, tu samozřejmě mám. Můj problém s tímto konceptem je ten, že lidé, kteří jsou držiteli autorských práv, mají tendenci nerespektovat daná pravidla a když by hrozilo, že v souladu s nimi přijdou o příjem za něco, co vytvořili před desetiletími, prolobbují si u politiků jejich prodloužení s retroaktivní platností, což je, dámy snad prominou taková hrubá slova, podvod a svinstvo. Když tihle lidé pak říkají něco o krádežích, nedá se to hodnotit jinak, než slovy Karla Kryla, že vrah o morálce káže.
Největšími viníky jsou v tomto ohledu hollywoodská studia, která systematicky brání inovacím, jak jen mohou, zejména pak společnost Disney, která zcela amorálně vykradla (užívám její vlastní slovník) díla povětšinou evropských autorů, u kterých autorská práva v době, kdy Disney jejich díla zfilmoval, přešla do kategorie volného díla, aby si poté následně prolobbovala prodloužení vlastních autorských práv natolik, že se první jejich adaptace stanou volným dílem (a kdo ví, jestli si tuto lhůtu neprodlouží skrze spřátelené politiky) až někdy v polovině tohoto století. Soudě podle toho, jak úspěšný byl s prodlužováním autorských práv Paul McCartney, kterému začalo hrozit, že by třeba diskografie Beatles přešla do kategorie volného díla ještě za jeho života, není vyloučené, že se tímto způsobem nedočkáme populární kultury v kategorii volného díla nikdy, zato tu budeme mít rovnější mezi námi, kteří budou ještě vnuky původních autorů, zato bezpracně vydělávat na umělém monopolu u věci, k níž se sami nijak nepřičinili.
Nejde tady ovšem pouze o kopírování, jde i o autorskou tvorbu na základě předchozích děl. Není žádný problém publikovat adaptaci na Pohádky tisíce a jedné noci, ovšem zkuste si publikovat adaptaci na Silmarillion – ještě 70 let po smrti Christophera Tolkiena, který ještě žije, nebude možné provést jakoukoliv adaptaci na dílo, které bylo vydáno před bezmála čtyřiceti lety. Copyright by, podobně, jako průmyslové patenty, neměl sloužit tomu, aby zajišťoval někomu snadné živobytí včetně jeho potomků, ale tomu, aby stimuloval kreativní práci, jejíž plody nepřicházejí ihned. Proto autorům společnost takovou výsadu dala, to nebyl dar, to byl kontrakt. Vy budete tvořit, my dostaneme díla a vy dostanete spravedlivě zaplaceno. U průmyslových patentů to funguje dobře, proč by se copyright nemohl řídit podobnými pravidly? Čím jsou kulturní díla tolik specifická? A hlavně – zcela evidentně se zde praxe míjí se zamýšleným cílem, protože co by bylo špatného na tom, kdyby v roce 2020 někdo vydal knihu, v níž by převyprávěl Silmarillion třeba ve formě science-fiction, dystopického politického thrilleru nebo čehokoliv jiného?
Kolektivní správci autorských práv jsou v dnešní době naprostým anachronismem. Tyto instituce měly smysl tehdy, když byly výrobní náklady pro publikování audiovizuálních děl natolik vysoké, že si je autoři sami nemohli dovolit. V dnešní době je ovšem naprosto nesmyslné, aby hudební či filmový průmysl fungoval stejně, jako v roce 1950 – když lze, s trochou nadsázky, natočit celovečerní film mobilním telefonem a nechat ho zhlédnout miliony diváků prostřednictvím YouTube. Filmoví tvůrci často argumentují tím, že aby se zaplatily drahé efekty, musejí dostat odpovídající příjmy. O tom není sporu, ale je opravdu nutné, aby tam ty efekty byly? Schválně, kolik peněz by dnes stálo natočit filmy jako Casablanca nebo Krakatit? A jaká je jejich umělecká hodnota v porovnání s, bez urážky k jeho tvůrcům, jistě drahým filmem „2012“?
Kolektivní správci spolu s velkými studii vytvořili, prolobbovali a dodnes se jako klíště drží systému udělování teritoriálních licencí, což mělo možná nějaký smysl v době nepropojeného světa roku 1950, ale co nemá absolutně žádný smysl dnes, kdy je technicky možné dostat jakékoliv dílo kdykoliv odkudkoliv kamkoliv prakticky zdarma. Jejich lpění na tomto modelu je anachronismem a znásilňováním lidské kreativity, a to, že jsou podle práva, které si sami prolobbovali přirozenému právu a zdravému rozumu navzdory, majiteli autorských práv k těmto dílům, ještě neznamená, že bychom je tak měli chápat. Tento systém není věčný a skončí momentem, kdy jej státní moc přestane vymáhat.
Pirátství rozhodně nepoškozuje ani hudbu ani filmy, a je pro to jeden velmi dobrý důkaz. Děl všeho druhu vzniká více, než kdykoliv dříve, navzdory faktu, že pirátství je technicky tak snadné. Neměla by naše dnešní situace vypadat trošku jinak? Kdyby pirátství opravdu mělo tak fatální důsledky pro lidskou kreativitu, neviděli bychom dnes najednou méně hudebních skupin, méně koncertů, méně filmů a méně knížek? Před takovým úpadkem nás tyto amorální společnosti varují už posledních patnáct – dvacet let, a realita, potvora, se tomu odmítá podřídit.
Koho ovšem pirátství poškozuje, jsou právě lidé, kteří bez vytváření jakékoliv přidané hodnoty na systému parazitují. Ano, parazitují, protože pro něj s dnešní úrovní technologií prostě nejsou potřební a jejich existence stojí a padá s tím, jak moc jsou státní aparáty ochotny nutit všechny k tomu, aby s nimi jednali tak, jakoby žádná alternativa neexistovala. A tady říkám, jen houšť – nestali-li jsme se svědky úpadku kreativity po rozkvětu pirátství posledních dvaceti let, a naopak děl je dostupných konzumentovi více, než kdykoliv předtím, co se asi stane, bude-li role těchto pijavic ještě menší? To, že technologie dává a technologie bere, je realita pro každého z nás. Zatímco nikdo nepočítá, kolik sekretářek stál pracovní místo program Microsoft Outlook, který zásadně zjednodušil každodenní chod mnoha firem, někteří lidé by rádi, aby měli před touto tendencí technologií imunitu, a to na náklad nás všech ostatních. To zkrátka a dobře není fér. Technologie těmto lidem a firmám dala kdysi práci a dnes jim ji bere. Je to jako kdyby kováři chtěli zakazovat automobily, protože by kvůli automobilům zaniklo ctihodné řemeslo.
Asi se nedá moc očekávat, že se stane to nejrozumnější, co by se stát mohlo, a sice že se autorské právo vztáhne pod právo patentové a že bude fungovat na základě stejných, či velmi podobných pravidel, to by bylo příliš logické a na to nelze ve světě těchto společností spoléhat. Co by se ale stát mohlo, je to, že nějakým zázrakem společnosti, které sedí na tomhle systému jako žába na prameni, jednoduše díky pirátství zbankrotují. A že se bez nich systém obejde, už víme – firmy jako Spotify nebo Netflix úspěšně ukazují, že lze nechat zákazníky platit za audiovizuální díla tak, aby je i v době, kdy jsou pirátské kopie na dosah ruky, placená služba uspokojovala. Jenže tyto společnosti mají, a ne vlastní vinou, stále svázané ruce.
O tom, jak se pirátství nevyplácí, pokud existuje rozumná alternativa, svědčí svět softwaru. Od té doby, co existuje Steam, si nelze stěžovat na to, že počítačové hry jsou příliš drahé, nedostupné a podobně – díky němu se stalo pirátství her buď otázkou marginální, kdy k němu mají ochotu jen opravdu notoričtí neplatiči, kterých je ovšem minimum, nebo lidé, kteří si koupili legální licenci, ale kvůli nesmyslnému DRM nemohou tuto legální licenci použít (ano, ukazuji zejména na společnost Ubisoft, od níž jsem si nedávno koupil Assassin’s Creed II, ale který jsem nemohl spustit, protože navzdory faktu, že jsem byl připojen k internetu mi jejich launcher úporně tvrdil, že k internetu připojen není, přičemž na můj dotaz službě zákazníkům nikdo nereagoval a hra je tak pro mě stále nehratelná – svrbí mě ruce na ni použít crack, ale ještě dám Ubisoftu šanci se polepšit). Spotify funguje podobně dobře pro hudbu, ale filmový průmysl chce dál říkat lidem, aby se koukali jen na to, co je jim v jejich zemi milostivě dovoleno? Takový průmysl nemá morální právo na existenci. A že by bez Hollywoodu nebyly nové filmy? Nemusím ukazovat pouze na (hojně kopírovaný a pirátěný) Bollywood, abych snadno takové tvrzení vyvrátil.
Řekněme si pro jistotu ještě jednou, co je to přirozené právo. Všichni jsou svobodní, mají právo na život, integritu a majetek. Výměna mezi nimi je dobrovolná po vzájemné dohodě. V určitém momentu se většina občanů shodla prostřednictvím svých zastupitelů (politiků) dohodla na tom, že aby měla společnost jako celek více děl, dá umělcům výhodu (umělý monopol po určitou dobu), aby tito mohli žít z plodů své práce. Opět jde o dobrovolnou výměnu, kde jsou obě strany spravedlivě kompenzovány. Umělec díky monopolu má na živobytí, společnost dostane více děl, která by jinak kvůli vysokým nákladům nevznikla. Jenže dnes je situace taková, že společnost už dávno nedostává svou část dohody, zatímco umělci a firmy, které je zastupují (respektive zejména firmy, které je zastupují) porušili svou část dohody a usurpují si daleko více moci nad společností/spotřebiteli, než kolik jim morálně přísluší. Při tom neváhají použít státního monopolu na násilí, aby pro ně tuto nemravnou usurpaci vymáhal. Společnost tedy má dvě možnosti: buďto se nechá zatlačovat do kouta, škubat a šikanovat novými, retroaktivně platnými prodlužováními platnosti autorských práv, nebo udělá totéž, co udělaly autory zastupující společnosti už dávno, a sice vyrazí do boje alternativními prostředky. Politika pomůže těžko, protože společnost nedisponuje takovou lobbistickou silou, jako audiovizuální průmysl, takže zbývá jen bojovat jinak. A to přičiněním se o to, aby se tento model průmyslu zkrátka a dobře přestal vyplácet. Nic jiného změnu nepodnítí.
