Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sjednocení Kypru může být za rohem

18. 12. 2015 10:00:59
Kyperská otázka je velmi komplikovaná, protože se vymyká předsudkům, které mnozí o řecko-tureckém konfliktu mají. Vypadá to ovšem, že by se konečně mohla dočkat svého vyřešení.

Nejdříve trochu historie.

Kypr byl součástí antického Řecka, Římské říše, po jejím rozpadu spadl pod správu Byzantské říše. Na Kypr zaútočili okolo roku 650 našeho letopočtu Arabové a od roku 688 do roku 965 byl kondominiem Byzance a arabského Chalífátu. V roce 965 provedla Byzanc převrat a začlenila Kypr jako celek do své říše. V roce 1191 začala okupace Kypru anglickým králem Richardem I. zvaným Lví Srdce, který jej potřeboval jako strategický bod pro křížové výpravy, aby jej později prodal Řádu templářských rytířů. Těm nezůstal příliš dlouho, protože krátce nato začala okupovat Kypr Francie, která tam vytvořila Kyperské království. To s postupem času ztrácelo vnitřní moc na úkor janovských obchodníků. Třebaže Kypr byl dominantně pravoslavný, jeho nejdůležitější města (Limassol a Famagusta) byla dominantně katolická. Stát se snažil janovským bránit tím, že během papežského schizmatu stranil papeži z Avignonu, nicméně po Kostnickém koncilu, který schisma ukončil, nebyl, kdo by vůči Janovským nad Kyprem držel ochrannou ruku, pročež se obrátili na (v Egyptě sídlící) Mamelucký sultanát, který Kypr za poplatek (tribut) ochraňoval. Nezávislost Kypr ztratil v roce 1489, kdy královna Kateřina Cornaro byla nucena ostrov prodat Benátčanům.

Benátčané drželi ostrov jako svůj strategický opěrný bod do roku 1571; během této doby ostrov důkladně opevnili (postavili opevnění v Kyrenii, Famagustě a Nikósii, čímž její staré město dostali do stavu, v němž je dodnes). Vytlačeni byli posléze Osmanskou říší, která etnicky řeckou populaci utlačovala, sem tam vraždila a snažila se držet pod kontrolou skrze státní podporu (a tedy vliv) místní pravoslavné církve, která musela být loajální. Během 19. století na Kypru, stejně, jako v tehdy Osmanskou říší zabraném Řecku, rostlo emancipační a národní hnutí, které mělo za cíl vytvořit moderní řecký stát. Řecko získalo, coby důsledek revoluce z roku 1821, samostatnost v roce 1829, ale nepodařilo se mu od Osmanské říše získat i Kypr, neboť tam byla revoluce velmi krvavě potlačena. Osmanská říše, vědoma si toho, že jen silou už ostrov neudrží, začala zavádět reformy, v jejichž důsledku řecká populace získala na ostrově stejnou moc, jako místní populace turecká, ale nepomohlo to – nakonec se dohodla se Spojeným královstvím na tom, že výměnou za podporu ve válce proti Rusku a potvrzení tureckého nároku na Istanbul dostane Britské impérium Kypr jako svůj protektorát, k tomu došlo v roce 1878. V té době byla populace ze 73,9 % etnicky řecká a 24,4 % etnicky turecká (zbytek tvořili Maronité, Arméni a další). Nadšení nad koncem osmanské vlády ale netrvalo dlouho – místní obyvatelé, řečtí i turečtí, ztratili prakticky jakoukoliv moc, kterou jim v posledních desítkách let sultán přiznal, vše se rozhodovalo v Londýně a navíc ještě Británie místní obyvatele zatížila neúnosně vysokými daněmi. Britská moc tedy byla vnímána, podobně, jako ta osmanská, jako okupační, a to oběma komunitami. V reakci na začátek první světové války byl ostrov přičleněn Londýnem formálně do Britského impéria a od roku 1925 do roku 1960 pak byl britskou kolonií.

Během této doby docházelo k nepokojům vyvolaným kyperskými Řeky, krátkodobě úspěšnému povstání v roce 1931, na nějž britská moc reagovala zavedením de facto policejního státu (včetně zavření a omezení mnoha řeckých škol, zákazu odborů a občanských sdružení, politických stran a podobně) který byl uvolněn až v roce 1940, protože Británie potřebovala dobrovolníky do armády proti nacistickému Německu. V roce 1950 proběhlo referendum mezi kyperskými Řeky, na základě kterého 97 % kyperských Řeků chtělo připojení k Řecku; tuto snahu, zvanou enosis, vedl arcibiskup Makarios. Vzhledem k tomu, že mezitím stačila proběhnout (po první světové válce) „výměna“ obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, která de facto znamenala, že Turci z Řecka a Řekové z Turecka byli vyhnáni, ať se jim to líbilo, nebo ne, kyperští Turci se začali bát a říkali, že mají-li mít Řekové enosis, musejí mít Turci taksim, tedy oddělení severní části ostrova tak, aby odpovídalo proporcionálně počtu tureckého obyvatelstva na celém ostrově, které pro kyperské Turky mělo být alternativou k připojení k Řecku. Jak Řecko, tak Turecko ale od roku 1952 byly členy NATO, což samozřejmě situaci komplikovalo. Protože britská vláda takové řešení odmítla, vznikla kyperskořecká teroristická organizace EOKA, která od roku 1955 prováděla bombové útoky na jakékoliv cíle, které měly cokoliv společného se Spojeným královstvím včetně kyperských Řeků, kteří s Británií spolupracovali. V reakci na to byl vyhlášen výjimečný stav. Arcibiskup Makarios byl přinucen k exilu na Seychelách, a jeho návrat byl podmíněn tím, že EOKA složí zbraně, což nakonec slíbila a Makarios se vrátil.

Znárodnění Suezského kanálu Egyptem ovšem ukázalo Británii, že není už schopná udržet území jako dříve a proto místo držení celého ostrova jako strategické základny začala razit cestu „ostrov sobě“ a pouze námořní základny na Kypru měly zůstat součástí Spojeného království. To způsobilo, že Británie neměla najednou potřebu být tak ostrá vůči Makariovi, který tou dobou pochopil, že těžko se vymyslí nějaké dlouhodobé řešení bez toho, aby Turecko souhlasilo, a začala s ním jednat o takovém plánu. Na to reagovala EOKA opětovnou vlnou terorismu, tentokrát horší, protože začali cítit, že takhle se Kypr s Řeckem nesjednotí.

V roce 1959 byla sepsaná ústava samostatného Kypru, jejímž garantem se stalo Spojené království a kterému zůstaly jeho základny jako suverénní území. V roce 1960 se tak stal Kypr formálně samostatným státem s arcibiskupem Makariem jako prezidentem, kterého byla ochotna uznávat jak řecká, tak turecká komunita. Šedesátá léta se pak táhla v duchu salámové taktiky, kdy řeckokyperští politici na čele s Makariem iniciovali několik ústavních změn, které oslabovaly pozici turecké menšiny, což vyvolalo vlnu oboustranného násilí mezi komunitami. Makarios věděl, co tím způsobuje, ale věděl zároveň, že kyperským Řekům takové ústavní uspořádání nestačí a že je kompromis daný ústavou z roku 1959 dlouhodobě nestabilní. Řeky se bohužel nepodařilo uspokojit ani jemu, a tak jej počátkem července 1974 za pomoci řecké (tou dobou v Řecku vládnoucí) vojenské junty svrhli a vyhlásili plán připojení Kypru jako celku k pevninskému Řecku. Na to 20. července reagovalo Turecko operací Attila, invazí do severní části ostrova, přičemž hranicí měla být dnes takzvaná „Zelená linie“ vytyčená Brity jako možná mezikomunitní hranice v roce 1964. V reakci na tyto události 200 tisíc kyperských Řeků ze Severu a 60 000 kyperských Turků z Jihu odešlo do „svých“ sektorů, mnozí – z obou stran – byli vyhnáni a v obou případech byly civilní oběti.

Následující roky byly tak argumenty obou stran následující:

  • Kyperští Turci trvali na tom, aby platila kompromisní pravidla podle ústavy z roku 1959, která Řekové považovali pouze za přechodná, do doby, než se podaří konečný cíl (enosis) a říkali, že uspořádání po invazi z roku 1974 bylo jediným možným způsobem, jak zajistit, aby tureckokyperská komunita nebyla postupně vytlačena (a není velkým tajemstvím, že to bylo něco, co EOKA i řecká vláda v Athénách chtěla)
  • Kyperští Řekové se rozhodli udělat tlustou čáru a ignorovat vše do 20. července 1974 a neustále dodnes opakují, že okupace je nelegální a koncentrují se na faktu, že Turecko provedlo unilaterální akci bez dohody s kýmkoliv dalším, a dokud tento fakt nebude napraven, nejsou ochotni hovořit o ničem dalším.

Turecko, jakož i severokyperská reprezentace, byly otevřené možnosti (kon)federace rozdělené Zelenou linií, na což ale odmítala přistoupit řeckokyperská vláda, která jako jediné řešení považovala unitární stát, který by byl regionálně rozdělen tak, jak je formálně rozdělen dnes, tedy zcela ignorující hranici mezi oběma komunitami. Kámen úrazu tohoto sporu byl do značné míry v tom, že turecká strana sporu měla legitimnější požadavky, než řecká, ale protože se po vzniku OSN dohodlo, že unilaterální akce měnící státní hranice nebudou mezinárodně uznávány, při vší sympatii k věci kyperských Turků (kterou mimochodem měla Británie, protože na rozdíl od kyperských Řeků kyperští Turci nepáchali terorismus proti britským cílům) bylo po invazi takové řešení politicky neprůchodné. Své o tom ví i Izrael, který je v téměř identické situaci.

Zelená linie byla do roku 2003 průchozí pouze pro síly OSN přechodem u paláce Ledra v Nikósii (pár kilometrů na severozápad od stejnojmenné nákupní třídy, kterou hranice v polovině protíná) a pro turisty ve směru z Jihu na Sever, s omezením pobytu na 24 hodin (opatření bylo zavedeno proto, aby z turistů neměly profit severokyperské hotely). Od roku 2003 se stala průchozí přes postupně další a další otevírané přechody i pro kyperské Řeky a Turky s tím, že občané neuznané Severokyperské turecké republiky, kteří nejsou potomci původních kyperských Turků, nemají možnost na Jih vstoupit jinak, než přes oficiální hraniční přechody. Oficiálními hraničními přechody se nerozumějí kontrolní stanoviště na zelené linii, ale pouze letiště a přístavy pod kontrolou řeckokyperské vlády. Od vstupu Kypru do EU v roce 2004 mají občané EU právo vstoupit na řecký Kypr i z Turecka, tedy přes Severní Kypr (přístavy v Kyrenii a Famagustě, popřípadě letiště Ercan [čte se erdžan]). V témže roce byl předložen k referendu tzv. Annanův plán, který předpokládal sjednocení Kypru na základě federace podle švýcarského vzoru, ale neprošel v referendu. Ačkoliv 65 % kyperských Turků hlasovalo pro, 76 % kyperských Řeků jej odmítlo.

Rozčarování bylo poměrně velké, a třebaže ke sjednocení nedošlo, Evropská unie reagovala na výsledek tureckokyperského referenda tím, že zpřístupnila severokyperské vládě své dotace, díky čemuž se nastartoval na Severu celkem slušný hospodářský růst. Situace se tak zmrazila až do současné doby následujícím způsobem:

  • Hlavní město Nikósie je rozdělené přímo přes centrum města, neexistuje přesně vytýčená hranice, z obou stran je různě široká (někde řádově v metrech, někde řádově v kilometrech) zóna, kterou střeží mise OSN, kde – s výjimkou obce Pyla ve východní části ostrova – nikdo nebydlí a která je opuštěná od roku 1974.
  • Součástí zóny je i nikosijské letiště, proto se na Kypr létá buďto přímo ze světa do řeckokyperského Paphosu nebo do Larnaky, z Turecka se pak létá na letiště Ercan východně od Nikósie.
  • Ve Famagustě je čtvrť Varosha pod kontrolou turecké armády, ovšem bez přístupu veřejnosti – čtvrť, která včetně hotelových kapacit byla schopná pojmout až sto tisíc lidí, je tak městem duchů od roku 1974, kdy byla spěšně evakuována. Protože Turecko nedostalo mezinárodní mandát tam vpustit kyperské Turky, ale přitom se čtvrť nacházela v jejich sektoru (vezmeme-li linii z roku 1964 jako výchozí bod), drží ji Turecko a přístup tam kromě turecké armády mají jen jednotky OSN.
  • V centru Nikósie byl otevřen přechod na třídě Ledra, díky němuž jsou obě centra alespoň trochu průchozí.
  • Kyperští Řekové, a s nimi celý svět s výjimkou Turecka neuznává existenci Severokyperské turecké republiky, Turecko neuznává (řeckou) Kyperskou republiku.
  • Majetkové poměry na Severu jsou tak dvojí, podle severokyperského a (řecko)kyperského práva, s tím, že výkon těch (řecko)kyperských (řecko)kyperská vláda nemůže nijak ovlivnit, ale snaží se je vymáhat, kde může, takže například skrze EU, Interpol a další struktury žaluje jednotlivce, kteří by si kupovali pozemky či nemovitosti na Severu bez posvěcení těch, kteří je vlastní podle (řecko)kyperského katastru.
  • Kyperští Řekové ze Severu udržují své samosprávné instituce v „dočasném“ sídle na Jihu, takže existuje například exilová radnice města Kyrenie s exilovým zastupitelstvem, které je voleno, které má svou agendu, ačkoliv nad městem nemá žádnou reálnou moc.
  • Severní Kypr má vlastní imigrační politiku (nikým neuznávanou) kterou využívají jednak Turci chtějící žít v sekulárním prostředí (severní Kypr je nejsekulárnější muslimskou zemí na světě), pak také Britové kupující tam nemovitosti na dovolenou nebo přistěhovalci z jiných zemí (těch ale moc není).
  • Oba státní útvary na ostrově jsou infrastrukturně zcela nezávislé kromě čerstvé inovace: společné kanalizace v Nikósii.
  • Na Severu je rozmístěna turecká armáda, na Jihu je kromě (řecko)kyperské Národní gardy rozmístěna ještě britská armáda a jedna divize řecké armády.

Omlouvám se za trochu delší popis situace na Kypru, ale stručněji to nešlo, nejde o věci české veřejnosti běžně známé a zároveň jsou to fakta velmi důležitá pro pochopení toho, oč jde teď a jaké jsou vyhlídky do budoucna.

Současná snaha o sjednocení

Od Annanova plánu se stalo několik událostí na Kypru i v širším okolí, které přispěly k tomu, že ochota spolu mluvit je dnes daleko větší, než v roce 2004, a změny se týkají obou stran sporu. Tak především – kyperští Řekové ztratili vítr z plachet a jejich dlouhodobá dominance, daná tím, že jejich ekonomika byla otevřená světu, zatímco severokyperská byla izolovaná a vše se muselo dodávat výhradně přes Turecko, výrazně oslabila. Kyperští Řekové si mohli z pozice ekonomicky výrazně silnějšího aktéra před rokem 2004 ve vyjednáváních dovolit mnohem více, než dnes, a to z následujících důvodů:

  • Řecká finanční krize způsobila domino efekt, v důsledku kterého se do krize dostal i samotný (řecký) Kypr, zatímco izolace severního Kypru od řeckého se tentokrát ukázala jako prospěšná – nákaza se tam nepřelila. Navíc Severní Kypr profitoval v téže době, kdy Řecko sužovala finanční krize, z nebývalé stability a konjunktury v Turecku, zpevnění měny (nové turecké liry) a globalizace, díky které jsou daleko hůře než v minulosti vymahatelné i opravdu vážně míněné sankce jako proti Íránu či KLDR, takže sám fakt „neuznání“ najednou neznamenal tak velkou překážku. Přestože je stále ještě HDP per capita přepočtený na paritu kupní síly Severu 76 % téhož ukazatele Jihu, rozdíl mezi oběma komunitami je výrazně menší, než byl v minulosti.
  • Už deset let otevřená hranice znamená, že mládež nepoznamenaná traumatem roku 1974 má možnost se dostat na druhou stranu a zjistit, že tam žijí lidé jako oni, navíc to nejsou žádní horliví muslimové, ba ani barbaři. Paradoxně tak zjišťují, že nenávist vůči nim je menší na Severu, než vůči kyperským Turkům na Jihu. Přestože se kyperští Řekové staršího data, když se jich zeptáte, zaklínají tím, že jim vadí jen okupace a turecká armáda, člověk pocházející z historií poznamenaného středu Evropy to vidí, když s nimi mluví. Taková mládež se pak těžko přemlouvá k pokračování nesmyslné zášti. Internet také dělá své.
  • Odmítnutí Annanova plánu byla facka dlouhodobé přípravě plánu, který byl spravedlivějším uspořádáním, než co o vypořádání se s minulostí mohl říct leckterý evropský národ. Kyperští Řekové se tehdy projevili jako rozmazlenci bez smyslu pro realitu (podle mých zkušeností z Kypru takových tam je dost dodnes – kdyby měli být Středoevropané jako oni, tak jsou všechny schengenské hranice uprostřed Evropy zaminované a uzavřené ne kvůli uprchlíkům, ale sobě navzájem), což samozřejmě leckdo viděl, takže ochota mezinárodního společenství dát pomocnou ruku kyperským Turkům byla výrazně větší, než kyperským Řekům.
  • Kyperští Řekové proti sobě poštvali EU a potažmo i zbytek Západu tím, že celkem nepokrytě poskytli finanční útočiště ruské mafii a aktivně se podíleli (a podílejí) na tom, že evropské firmy mají kam pokoutně ulévat daně. Leckterý příklad podivných majetkových kyperských spojení známe i z Česka. Řecký Kypr se tak v očích EU změnil z kandidáta, kterého je potřeba si předcházet, na potížistu.
  • Oslabila geopolitická role Řecka, které zjistilo, že dokonce ani jeho geografická poloha mu nezajistí, že může vydírat zbytek světa, jako v minulosti, takže kyperští Řekové ztratili oporu i v této podobě. Co se týče strategické pozice Kypru, obě britské základny jsou čistě britské a do nich nemá kyperská vláda co mluvit, takže NATO veškerou strategickou výhodu z Kypru má, aniž by Kypr musel být (problematickým) členem, jako je v současné době jak Řecko, tak Turecko.

Politická ochota kyperských Turků ke sjednocení má pouze jednu zásadní podmínku: tureckokyperskou samosprávu území na sever od Zelené linie. Požadavek mít tam tureckou armádu jako garanta víceméně padá s tím, podaří-li se najít takové záruky, aby bylo toto řešení trvale životaschopné, a co se obyvatelstva týče, to se už poměrně jasně vyjádřilo v roce 2004 a od té doby rozhodně počet příznivců sjednocení neklesl. Co se týče kyperských Řeků, výše uvedené oslabení v kombinaci s postupnou generační obměnou způsobilo větší ochotu ke sjednocení – tím spíš, že i z turecké strany je více, než kdy jindy, ochota se osamostatnit od Turecka a vlivu turecké armády. Turecká armáda, která byla dlouho chápána na Severu jako ochrana před EOKA a podobnými uskupeními, začíná být vnímána negativně kvůli vlivu, jaký na ni má turecký prezident Tayyip Recep Erdoğan, jakož i kvůli změnám, které v turecké společnosti zavádí. Kyperští Turci jsou velmi sekulární muslimové, tím velmi se myslí to, že do mešit kromě svateb a pohřbů nechodí prakticky nikdy, žijí jako normální Evropané a islám je pro ně spíše jen kulturní tradicí, nemluvě o tom, že tradicí kyperských Turků je osmanská verze sunnitského islámu, která je velmi uvolněná (a kvůli které wahhábité vedli proti Osmanům válku). Saúdové překvapivě nemají na severu Kypru žádný vliv.

Velmi dobře si spolu sedly i hlavy obou komunit. V dubnu loňského roku byl prezidentem Severokyperské turecké republiky zvolen Mustafa Akıncı (čte se [akn-dž]), narozený v Limassolu, který se během své kampaně (volby vyhrál s 60,5 % hlasů) velmi silně vyjadřoval pro sjednocení, otevření čtvrti Varosha v co nejbližším čase, zatímco na Jihu byl v roce 2013 zvolen prezidentem rovněž limassolský rodák Nikos Anastasiades (vyhrál s 57,48 % hlasů), který v roce 2004 své straně navzdory prosazoval Annanův plán. Jakkoliv je jinak Anastasiades kontroverzním politikem (chce poskytnout ruskému námořnictvu možnost na Kypru kotvit) a je obviňován z toho, že spolu s řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem dělá vůči Rusku natolik vstřícné kroky, že je to v rozporu s unijními zájmy, pokud jde o sjednocení ostrova, nemohla vzniknout pravděpodobně lepší souhra mezi vůdci obou komunit.

Dalším důvodem pro překonání bariér je zemní plyn, který byl okolo Kypru nalezený. Dokud bude Kypr rozdělený, bude velmi těžké se dohodnout na jakékoliv těžbě a protože ložisko se nachází pod velkou částí východního Středomoří, je více než pravděpodobné, že nedohodli-li by se kyperští Řekové a Turci, dříve, nebo pozěji, by jim veškerý plyn odčerpaly státy jako Izrael, Turecko a Egypt, které chtějí využít fakt, že mají k ložisku přístup a že jsou alternativou pro Evropskou unii, pokud jde o diverzifikaci zdrojů zemního plynu a snižování závislosti na Rusku. Je to totiž takhle jednoduché – nedohodnou-li se, nebude mít plyn nikdo.

Podstatným argumentem pro sjednocení je také ekonomika. Agentura Bloomberg uvádí, že sjednocení ostrova představuje během dalších dvaceti let bonus 20 miliard (dnešních) eur, což znamená každoroční růst HDP o 2,8 % větší, než pokud by ke sjednocení nedošlo. Kromě toho slibuje Velká Británie, Evropská unie a Spojené státy, že bude vytvořen fond, z něhož se bude sjednocování ostrova v praxi financovat v přibližné hodnotě 16 miliard liber. Až do finanční krize, která položila Řecko a nakazila kyperskou ekonomiku, bylo poměrně snadné si hrát na velkého vlastence, který radši bude žít mezi ostnatým drátem, než aby se dohodl s těmi druhými, ale to už dávno neplatí: poté, co si kyperští Řekové zažili situaci s prázdnými bankomaty, bylo jen málo těch, co nešli na druhou stranu vybírat liry, dokud to aspoň trochu šlo. Jak se říká, nouze naučila Dalibora houslím a kyperské Řeky trošce pokory.

Co tedy, když se to povede?

Podaří-li se uzavřít dohodu mezi oběma stranami a sjednotit ostrov, pro ostrov samotný budou dopady dalekosáhlé. Pro Kypřany jsou změny očividné: kyperští Turci, kteří s obavami sledují změny v Turecku, se stanou plnoprávnými občany EU a nebude je muset příliš zajímat, co Erdoğan dělá nebo nedělá. Kyperští Řekové z toho budou mít to, že dojde ke konečnému majetkovému vyrovnání – součástí dohody je, že majetkové právo na severním Kypru zůstane severokyperské, avšak všichni budou odškodněni v tržních cenách, a budou mít prostředky a legálně možnost se přestěhovat na Sever v rámci jednoho státu. Peníze na to, v případě, že dohoda projde, půjdou z výše uvedeného britsko-evropsko-amerického fondu. Pro Kypr jako celek to bude znamenat větší ekonomiku, méně byrokracie a lepší perspektivu do budoucna.

Z geopolitického hlediska to ovšem bude také zajímavé, třebaže dopad nebude až tak velký. Předně: Kypr si vezme svůj podíl ložiska zemního plynu, který pro něj bude znamenat ještě další příjem nad výše uvedené odhady. Velká Británie bude mít zajištěnou přítomnost ve Středomoří, o kterou jí vždy šlo (základny Akrotiri a Dhekelia zůstanou součástí Spojeného Království), Turecko bude muset dostat záruky, že ostrov mu nebude nepřátelsky nakloněn (stát bude muset být neutrální a bude se muset zakotvit, že se nestane součástí Řecka). Za posledních padesát let se toho dost změnilo – turecká komunita na Kypru už není málo organizovaná menšina rozprostřená víceméně po celém ostrově, ale dokázala dát dohromady území, za které je zodpovědná, kde funguje ekonomika, která, byť je menší, je přeci jen vcelku rovnoprávná té řeckokyperské. Hranice je jasně definovaná. Tohle všechno znamená, že zájmy Řecka a Turecka v oblasti jsou vyjasněné a není příliš velký potenciál ani pro jednu stranu je zásadně změnit ve svůj prospěch.

Co je ovšem nejpodstatnější: dnes je Severokyperská turecká republika jediná opravdu skutečně fungující a prosperující muslimská demokracie na světě, byť neuznaná. Z tohoto pohledu je vcelku irelevantní, že kyperští Turci jsou muslimové víceméně pouze jménem, ale mohou být živoucím důkazem, že to funguje, když se chce. Ve vztahu s Tureckem to ovšem otvírá drobný problém – Mustafa Akıncı to naznačil už při rozhovoru s Tayyipem Recepem Erdoğanem, kdy řekl, že vztah Kypru a Turecka bude jako vztah dvou bratrů, nikoliv jako vztah rodiče a dítěte. Netřeba dodávat, že se to Erdoğanovi nelíbilo, a nejen kvůli jisté ztrátě vlivu, byť finančně byl Severní Kypr pro Turecko odjakživa ztrátový. Turci na Kypru jsou pro Erdoğana víceméně tímtéž, čím jsou prokyjevští ukrajinští Rusové pro Vladimira Putina. Důkazem, že demokracie může fungovat, byť (v ukrajinském případě) skřípe.

Co se vztahu k supervelmocím týče, změna to nebude revoluční, ale nebude ani nepodstatná. Pro Spojené státy to bude znamenat, že Řecko a Turecko budou mít o důvod méně si navzájem sestřelovat letadla jako v minulosti, pro Rusko alternativu k syrskému přístavu v Latakíji. Pro Evropskou unii to bude znamenat možnost rozšíření Schengenu o Kypr a více prozápadní kurs sjednocené země (kyperští Turci mají blízko ke Spojenému království, zatímco kyperští Řekové šilhají často k Rusku), kde kyperští Turci mohou znamenat v zahraniční politice celého ostrova důležitý rozdíl, pokud jde o vyrovnávání sil mezi Západem a Ruskem.

A co, když se to nepovede?

Pokud dohoda nedopadne, budeme muset na další řešení čekat minimálně jednu generaci, současný stav bude zmrazen v podobě, v jaké je dnes, ochota spolupracovat bude mezi oběma komunitami větší a větší (což bude mít podobu otvírání dalších přechodů mezi nimi, případnou kulturní výměnu a podobně, ale absurdita zamrzlé frontové linie mezi nimi, jakož i vzájemné (ne)uznávání zůstane), ale nejspíš se bude muset počkat na to, až odejdou pamětníci roku 1974 mimo aktivní politiku.

Ohrozit tento proces může teoreticky několik věcí. Tím nejzjevnějším je referendum v řecké části ostrova. Třebaže se „všichni“ v (řecko)kyperské exekutivě dušují, že tentokrát je už situace docela jiná než před jedenácti lety, vyloučit to nelze. Další problém je jednání s Tureckem. Erdoğan si hraje na sultána a může mu vadit, jak už naznačil Akıncımu, že přijde o svůj malý protektorát. Kámen úrazu je totiž ten, že aby dohoda byla skutečně dobrá, každá ze stran, které ve sporu jsou, musí dostat něco zajímavého jako odpověď na otázku „a co z toho budu mít já?“. Zjistit, co dostane Erdoğan, aby ho to opravdu zaujalo, nebude snadné. Bude muset dostat bezpečnostní záruky, mezi které nejspíš bude patřit i to, že turecká armáda bude moci zasáhnout na Severní Kypr v případě, že řecká strana bude dohodu nějakým vážným způsobem porušovat. To může být zároveň důvod pro kyperské Řeky dohodu odmítnout (odmítnou-li ji). Neumím si nějak představit, že by Erdoğan nechal kyperské Turky si jen tak udělat vlastní stát s kyperskými Řeky bez turecké kontroly, jen proto, že chtějí a mohou. Současné Turecko není zrovna příkladná demokracie a těžko očekávat, že Erdoğan bude mít v téhle věci dost pochopení.

Tak či onak, okolnosti nikdy ještě nebyly lepší. Kypr, navzdory helénské minulosti, byl odjakživa především strategickým bodem pro někoho dalšího, místní obyvatelstvo většinu historie ostrova nemělo co říct k tomu, kdo tam má vládnout. Měli některé lepší, některé horší vládce; jednoznačně pozitivní nebyli žádní. Má-li tedy Kypr někomu patřit, měli by to být jeho obyvatelé. Doufejme, že si uvědomí včas, že mají historickou šanci k tomu přispět.

Autor: Andrej Ruščák | pátek 18.12.2015 10:00 | karma článku: 28.66 | přečteno: 1539x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 32.11 | Přečteno: 2789 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 26.01 | Přečteno: 1065 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.42 | Přečteno: 4570 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.49 | Přečteno: 18595 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jitka Mikysková

Macron vyhrožuje Česku: musíte poslouchat EU.

Macron podle svých slov považuje za „dvojnásobnou zradu“, že některé členské státy přijímají peníze z unijního rozpočtu, ale zároveň nerespektují její hodnoty, odvracejí se od ní a nejsou solidární v oblasti migrace

24.6.2017 v 16:13 | Karma článku: 23.98 | Přečteno: 333 | Diskuse

Ladislav Jílek

Na okraj rozhovoru s Putinem

Mám na mysli rozhovor novináře Stonea s Putinem, který pod názvem Svět podle Putina odvysílala televize Prima ve čtyřech pokračováních.

24.6.2017 v 15:11 | Karma článku: 15.23 | Přečteno: 334 | Diskuse

Václav Smrk

Zeman si privatizuje a krade nám Hrad

Miloš Zeman se přivlastňováním Pražského hradu vrací do poměrů Husákovského režimu. Dokladem jsou jak nesmyslná omezení při vstupu, tak i okázalé narozeninové mejdany, které si na Hradě pořádají “vyvolení” papalášové z jeho party.

24.6.2017 v 12:30 | Karma článku: 27.19 | Přečteno: 579 |

Petr Houdek

Ožralý Zeman si spletl suverenitu se solidaritou!

Zeman si kvůli zvýšené koncentraci alkoholu v krvi popletl základní pojmy. Hovořil o suverenitě místo o solidaritě.

24.6.2017 v 12:23 | Karma článku: 20.50 | Přečteno: 975 | Diskuse

Petr Cvalín

Lidovci nikdy rovnou páteř neměli a ani mít nebudou

KDU-ČSL opet veřejnosti ukázala svoji pravou tvář. Lidovci, podle předsedy Pavla Bělobrádka by chtěli, aby vláda přijala jiný postoj k migračním kvótám.

24.6.2017 v 11:26 | Karma článku: 33.83 | Přečteno: 737 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 31.18 Průměrná čtenost 5686

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.