Jak se co v Norsku dělá, díl 28.: Jak shánět nedostatkové zboží

Norský trh je chudý trh. Ze tří důvodů: nečlenství v EU, odporu společnosti ke konkurenci jako principu (takže je prakticky ode všeho jen pár velkých dodavatelů) a pečovatelského státu. Jak tedy sehnat, co není dostupné?

Co na norském trhu chybí, že se vůbec musíme takhle ptát? Inu, čím začít – tak například jakýkoliv opravdu účinný přípravek, ať je to chemie do domácnosti, lék nebo doplněk stravy. Základní mantra totiž zní, že lidem se nesmí jen tak dostat do rukou nějaký chemický přípravek, který doopravdy funguje. V Norsku se totiž předpokládá, že dá-li se občanovi přípravek v koncentrovanější formě, člověk s ním nebude umět bezpečně zacházet. Proto například, máte-li ucpané trubky, seženete sice hydroxid sodný, ale v takové koncentraci, že prášku do toho potrubí musíte nacpat výrazně více, než jinde, aby opravdu fungoval. Stejný princip pak platí prakticky o jakémkoliv nebezpečnějším přípravku, který je ve volném prodeji.

Zcela specifickou kategorií jsou pak léky. Přijdete-li v Norsku do lékárny, zjistíte, že 20 tabletek ibuprofenu 400 mg stojí 84 NOK (to je jakoby stál v Česku pro lidi s českým platem 84 Kč, a přitom stojí 100 tabletek 150 Kč, čili ibuprofen je třikrát dražší i převedeno na kupní sílu, než v Česku), podobně je to potom s paracetamolem. Základní pravidlo norského lékárnictví totiž je, že ve volném prodeji nemá být pokud možno nic, co doopravdy funguje, a je-li to položka naprosto nezbytná (jako dva výše zmíněné léky), musí to být tak drahé, aby se tím lidé náhodou nepředávkovali. Norské lékárny tak svým sortimentem, který není na recept, připomínají spíše kontinentální obchody s doplňky stravy – a to i vzhledem k platům brutálně předražené.

Notoricky chybějícím lékem na norském trhu jsou pak Strepsils. K dostání jsou tzv. Repsils, což jsou pastilky vyráběné toutéž firmou specificky pro norský trh, které jsou jako Strepsils, ale bez účinné látky – tedy pouze cukrátko. O vitamínech (a zdaleka nejen vitamínu D, ale i vitamínech A, B i C) byla řeč už minule. Šumivé céčko 1000 mg stojí v Norsku 100 NOK, ve Švédsku 20 SEK, což znamená o něco méně, než pětinásobně méně. A Švédové rozhodně pětkrát menší platy než Norové nemají. Důvod cenového rozdílu? Snaha, aby toho lidé nemohli koupit z běžného platu tolik, aby si tím ublížili. Ze všeho toho čiší naprosto jasně nedůvěra v to, že občan je schopen se o sebe postarat sám.

Na dostupnost léků či jejich ekvivalentů, jako je v Česku známý Ophthalmo septonex či Framykoin pak už rovnou zapomeňte. Takové jsou opět nejblíže ve Švédsku – bez receptu je vám v Norsku nikdo nedá. Tak si jistě řeknete – nechám si to napsat. Jenže to není tak snadné – musíte jít k praktickému lékaři, který ordinuje jen v pracovní době, vystát frontu, zaplatit 141 NOK regulačního poplatku a pak ještě doplatit v lékárně. Nemluvě o tom, že norští lékaři velmi neradi cokoliv předepisují, a většinou se tu léčí stylem „zapíšu si do počítače, co vám je a řeknu vám, že chvíli počkejte a ono to samo přejde“. Z tohoto důvodu když jsme si vybírali praktického lékaře, šli jsme podle jména – náš lékař je tak Němec a na rozdíl od většiny norských lékařů také i něco dělá, ovšem tomu odpovídá i obrovský počet pacientů, které má.

Co tedy s tím, když potřebujete lék, o němž víte, že vám zabírá, ale je prakticky nemožné ho sehnat? Musíte do zahraničí. Koupíte-li si jej fyzicky v zahraničí a dovezete s sebou zpět, bude-li to blíže nespecifikované množství pro osobní potřebu, bude to legální. Ovšem nesmíte si ho nechat poslat ze zahraničního internetového obchodu a nesmí vám ho poslat ani osoba blízká jako soukromý balík – celníci takové zásilky pravidelně kontrolují, zabavují a adresát se kvůli nim dostává do potíží s úřady.

Represe je v tomto případě velmi podstatnou složkou systému. Norské úřady velmi nerady vidí účinné léky v rukou běžných lidí, proto, máte-li doma z jakéhokoliv důvodu domovní prohlídku (udání od Barnevernu, podezření z trestné činnosti), přítomnost zahraničních léků ve větším množství se pak stává automaticky přitěžující okolností a je dost těžké dokázat, že nejste závislí na lécích a že je tu máte jen „co kdyby se něco stalo“, aby pak člověk nemusel být odkázaný na špatné zdravotnictví, nebo osobní dovoz léku, když ho bude akutně potřebovat. Máte-li proto takové léky, mějte je hodně dobře schované. Ne ani tak před dětmi, ale před státem.

Tím ovšem seznam nedostupného zboží zdaleka nekončí. Chcete-li si dopřát něco jiného, než zdejší čtyři druhy sýra (Norvegia, Jarlsberg, Norsk gulost nebo nějaká místní mutace Goudy, hnědý sýr není sýr, i když se tak jmenuje), musíte koupit zahraniční sýr buď s obrovskou přirážkou a clem, nebo si nechat zajít chuť. Zatímco luxusní sýry v EU stojí – včetně zemí, jako je Dánsko, které výší platů mohou klidně konkurovat Norsku – ne více než 200 NOK/kg, v Norsku pak běžně začínají na 500 NOK/kg a ty nejdražší – v běžných obchodech – stojí kolem 800 NOK/kg. Jaký je výsledek? Běžný Nor nemá šanci si je moc koupit kromě maličkých balení sem tam pro chuť. Co s tím? Importovat z EU, a nejlépe ze Švédska, je to hned vedle, a to buď osobně, nebo, má-li na to člověk tu odvahu, využít „služeb“ pašeráků, kteří vozí sýr nakoupený v supermarketech ve Švédsku osobním autem do Norska a přijímají objednávky přes sociální sítě (když takové chytnou, tak se v novinách zpravidla ukáže zpráva o tom, jak bylo zadrženo osobní auto s pěti sty kilogramy pašovaného sýra).

Svého času (ještě před čtyřmi lety) byla naprosto nedostupná letní směs do ostřikovače. Hůře dostupné jsou sladkosti – je na ně uvalená 100 % daň, takže i norské, v Norsku vyrobené sladkosti ve Švédsku stojí o polovinu méně, než zde, o těch ostatních ani nemluvě. Alkohol je natolik špatně dostupný, že většina lidí, které znám, má doma ve sklepě zásobu alkoholu, z jaké by se uživila menší hospoda, protože kdykoliv odněkud letí, berou plnou (i tak malou) kvótu, většinou vína, protože u vína je nejlepší poměr toho, kolik alkoholu se vejde do kvóty, bez ohledu na to, jestli se jim zrovna chce pít, nebo ne. Třebaže víno se dá koupit jen ve Vinmonopolu (speciální státní obchod, který alkohol nad 4,7 % prodává) a i v supermarketech se slabší alkohol, než 4,7 % smí prodávat jen do osmi večer a v sobotu do šesti, většina lidí má alkohol dostupný na dosah ruky díky zásobám doma, a to nonstop. Samozřejmě pro alkohol platí totéž, co pro sýr – je to živná půda pro pašeráky všeho druhu, a pašerák, jak známo, má otvírací dobu nonstop a nemá omezení žádná. Státu to ovšem jaksi zatím ještě nedošlo.

Sečteno a podtrženo – člověk je, pokud nechce žít ve vypolstrované ohrádce stanovené mu politiky, odkázán na to, aby si na vlastní pěst věci sháněl buď v zahraničí, nebo aby si je vyráběl sám, může-li. Tím vším ovšem na sebe přivádí negativní pozornost státu a jeho silových struktur (policie, celní správy) a podstatně si přitíží v některých případech (jako s těmi léky). Bohužel proti tomuto stavu věcí není příliš mnoho odporu – mnohým to tak vyhovuje a ti, co jim to nevyhovuje, brblají a zařídí se, byť ne zrovna v souladu se zákonem, po svém, a dokud tento „pojistný ventil“ v podobě šedé zóny existuje, protestovat nepůjdou. Tak či onak bohužel platí, že vyjede-li člověk z Norska prakticky kamkoliv do Evropy a navštíví libovolný obchod, ze snadné dostupnosti tak široké škály zboží ho přechází zrak. Otázka je – jaká je tedy pointa „nejbohatší země na světě“, když není moc za co ty peníze – v domácí ekonomice – utrácet?