Barack Obama byl vysmíván za to, že kreslil v Sýrii i na Ukrajině už několikátou „červenou čáru“, přičemž druhá strana si z toho nic nedělala. (Nejen) EU se bohužel v případě uprchlické krize chová velmi podobně.
Předně: jsem toho názoru, že reálným uprchlíkům je potřeba pomáhat. To je věta, s níž souhlasí kromě těch největších asociálů snad každý; to, co je pořádný kumšt, je ovšem určení, kdo je a kdo není reálným uprchlíkem. Už samotné počty lidí žijících v problémových oblastech, kde je těžký život kvůli válce, rozvratu, bídě nebo terorismu jsou takové, že je jasné, že všem opravdu pomoci tím, že je k sobě přestěhujeme, nemůžeme. Je tedy potřeba udělat jasnou hranici, červenou čáru, kdy, bez ohledu na to, jak bolestné či bezcitné to může být, těm za ní řekneme „ne“. V debatě, zda uprchlíky přijímat či nepřijímat je to téma velmi nepříjemné, protože zatímco paušální názor typu „uprchlíci ano/ne“ nevyžaduje příliš mnoho přemýšlení, ba ani politické odvahy, v otázce, koho přijmout a koho už ne, totiž panuje hotové názorové minové pole. Bohužel, ti, kteří nadšeně volají, jak máme pomáhat, se tomuto tématu vyhýbají jako čert kříži.
Předně: samotný fakt, že je na daném teritoriu válka, nezakládá právo na udělení azylu. V prvé řadě bývá válka zřídkakdy na celém teritoriu dané země (to není zatím dokonce ani v Sýrii) a první, čím se takový člověk, prchající z ohniska válečného konfliktu stává, je tzv. vnitřně vysídlená osoba. To jsou například lidé uprchnuvší z Donbasu, kteří žijí v provizorních podmínkách mimo svůj domov, ale stále ještě na Ukrajině. Má smysl takovým lidem udělovat azyl jinde? Třebaže strádají a prošli hroznou zkušeností, jsou objektivně vzato v bezpečí, přestože je sužuje chudoba, zima či hlad. Jistě si tito lidé pomoc zaslouží, ale nemá taková pomoc mít podobu například kontejnerových stavebních buněk pro nouzové bydlení či stravy v místě, kde ten člověk žije?
Podíváme-li se například na Sýrii, pak úspěšným žadatelem o azyl z doby před válkou mohl být například bloger, který publikoval kritické články o klanu prezidenta Bašára al-Assada a který byl v nebezpečí na celém území Sýrie pro své názory. Takovému člověku samozřejmě nezbývalo nic jiného, než buď riskovat život v Sýrii, nebo požádat o ochranu jinde. Jenže například politicky indiferentní člověk, kterého režim nepronásleduje, přiblíží-li se k jeho domu frontová linie nebo spadne-li jeho domov pod okupační správu Islámského státu, má stále možnost se stát v prvé řadě vnitřně vysídlenou osobou, tedy přestěhovat se do Damašku či na jiné území pod vládní kontrolou a zkusit žít tam. Vzhledem ke stavu, v jakém Sýrie je, je takový život velmi těžký, ale že to je možné, ukazuje například zkušenost Jany Hybáškové v Iráku, kde se podařilo společným úsilím EU, USA a dalších západních zemí vytvořit takové podmínky pro masy vnitřně vysídlené osoby, že mohou nějak fungovat dále, aniž by museli Irák opouštět. Jenže zatímco Západ s iráckou vládou spolupracovat dokáže, neschopnost se dohodnout s Bašárem al-Assadem je tak jedním z hlavních důvodů, proč se tolik lidí na Evropu valí odtamtud.
Realisticky je ovšem potřeba vidět, že kapacity v okolí Sýrie jsou vyčerpané. Turecko, Jordánsko i Libanon přijaly tolik uprchlíků, že těžko po nich chtít, aby z vlastních zdrojů přijaly více. Proto je potřeba těmto zemím pomoci, a nejde jen o peníze. Jde o konkrétní projekty, v nichž by se například EU podílela na stavbě pro život přijatelných uprchlických táborů, dodržování pořádku v nich, poskytování zdravotní péče či o to, aby děti v nich žijící mohly chodit do školy. Dokud tahle pomoc nebude na místě, budou ti, pro které už není místo především v Turecku, prchat do Evropy. Ano, nebudou prchat před válkou, ani před pronásledováním, ale i tak jim půjde o přežití, protože v uprchlíky přeplněném Turecku nebudou mít šanci na jakkoliv aspoň trochu normální život, byť v nuzných podmínkách. A tady přichází potřeba spolehlivé červené čáry – spasit všechny totiž opravdu nemůžeme.
Asi se shodneme na tom, že nejzranitelnější jsou váleční sirotci. Třebaže dospělí mohou třít bídu s nouzí a mohou mít problém si poradit, pořád to jsou dospělí lidé a měli by zkusit se o sebe postarat sami. Představa (v Norsku navíc velmi rozšíření), že válka jim způsobila trauma, kvůli němuž budou navěky natolik postižení, že nebudou moci si jakkoliv pomoct, je mylná. Za důkaz mohou posloužit Němci, kteří byli v květnu roku 1945 po vyčerpávající válce v totální zkáze, troskách, které velmi dobře připomínají dnešní Aleppo, ale kteří žili už o pouhých dvacet let později tak, že se zbytek světa nestačil divit. Děti to ale samy nezvládnou a to je bod, kde pomoc prostřednictvím přestěhování do Evropy má velký smysl, a paradoxně je to zrovna něco, do čeho se EU, ani její členské státy, moc nehrnou.
Co se týče ostatních, existuje pouze jeden legitimní důvod, proč nemohou být v Turecku, Jordánsku či Libanonu: nedostatek kapacit. Dejme tomu, že nebude možné, ani za pomoci Západu, navýšit kapacity, které pro pomoc uprchlíkům dané země mají, pak opravdu přichází na pořad dne nutnost po dobu konfliktu ubytovat uprchlíky v Evropě – jenže podle mého názoru by se to mělo dělat stejně, jako v třech výše uvedených zemích, tedy postavit slušné uprchlické tábory, kde je hygienické zázemí, kde je zdravotní péče, kde jsou školy, kde je k dispozici střecha nad hlavou, teplo a základní, prosté jídlo, popřípadě rekvalifikační kurzy, aby se dospělí uprchlíci mohli zapojit na místní pracovní trh.
Jenže takové tábory nemusejí vůbec být v Německu – mohou klidně být v Řecku, Bulharsku či Rumunsku, a pokud například EU bude platit bulharské zaměstnance za to, aby tohle všechno zajistili, bude to výrazně menším nákladem, než bude-li totéž třeba dělat v Německu. Jistě, Bulhaři mohou být skeptičtí, ale proto se s nimi musí jednat na rovinu – tedy potvrdit jim, že jde o opatření na určitý počet let, které bude financováno z evropského rozpočtu, které zatíží bulharského daňového poplatníka proporcionálně k tomu, jak velkou část EU Bulharsko představuje a jak je ekonomicky výkonné. Vůbec bych se nedivil, kdyby na místě Bulharska v takové nabídce bylo Česko a Češi by neměli problém takový závazek přijmout.
Problém nejen s českým, ale obecně středoevropským skepticismem je, že červená čára se neustále posouvá, je nejasná a spousta Středoevropanů, díky zkušenostem nejen z komunismu, ale i z porevoluční doby, kdy občany stát tu a tam různě podváděl, jednoduše nevěří bianco šekům, což je právě to, co se po nich chce, aby podepsali. Apel například některých německých politiků, aby se středoevropské státy podílely na pomoci uprchlíkům tak, jak tu pomoc vidí (západní) Němci, vychází z představy, že občan má věřit vlastním politikům, že to s ním myslí dobře. Potíž jak s německými či švédskými elitami, tak se zastánci této „vítací kultury“ v Česku, je ta, že to jsou lidé, co malují utopické vize a strašně neradi se zatěžují takovými nepříjemnostmi, jako kolik to celé bude stát, jestli na to vůbec (dlouhodobě) jsou prostředky, jaká jsou rizika či co udělat, pokud plán selže a něco se šeredně pokazí.
Tahle neochota, nebo spíš zásadní nedostatek odvahy říct „tyhle ano a tyhle ne“ a pak takové prohlášení i v praxi vymáhat (nutným násilím – jinak to nejde), tvoří nejen trhliny mezi postkomunistickou a nepostkomunistickou Evropou, ale i mezi evropskými (i národními) elitami a jejich vlastními občany. Co je na tom ale úplně nejhorší, je, že neschopnost vybrat „vyvolené“, jimž se podle nějakého klíče pomoci dostane, způsobí, že v konečném důsledku budou poražení všichni: rodilí Evropané, uprchlíci v Evropě i ti, kteří ve svých původních zemích ještě zůstali.
Sice pak budou moct naše politicky korektní elity říct, že „jsme to aspoň zkusili a měli jsme dobré úmysly“, a mít tak pocit, že jsou ve věci eventuálního kolapsu morálně z obliga, ale praktický výsledek bude jasný: namísto situace, v níž bude klidná Evropa, která pomohla některým, bude rozvrácená Evropa plná násilí, která v konečném důsledku nepomohla nikomu. Jenže takový je už svět naivních pachatelů dobra, v němž úmysly mají větší hodnotu, než reálné výsledky.
