Jak se co v Norsku dělá, díl 25.: Smlouvání

Život v Norsku se bez smlouvání obejde pouze ve dvou případech: buď jste natolik bohatí, že je vám to jedno, nebo o možnosti smlouvání nevíte. Smlouvá se jinde a jinak, než třeba na Blízkém Východě, ale smlouvá se často.

Osobně nemám v tržní směně rád dvě činnosti: smlouvání a placení spropitného. Jistě, tam, kde je jedno nebo druhé zvykem, to dělám, ale krajně nerad a mohu-li se tomu vyhnout, aniž bych způsobil něčí pohoršení, udělám to – tedy například tím, že jdu někam, kde se výjimečně ani jedno, ani druhé neočekává (v Turecku si nakoupím v supermarketu místo na bazaru a v USA si zajdu do samoobslužné jídelny místo do restaurace – všechny ty tahanice kolem „tips“ a kolik je hodně a kolik je málo, když už z principu to nemám rád, jsou pro mě natolik nepříjemné, že radši restauraci oželím, mám-li ji platit).

Drahně času jsem v Norsku strávil s tím, že jsem zásadně nesmlouval, kvůli čemuž jsem až příliš pozdě přišel na to, o kolik peněz jsem přišel. Norská drahota má mnoho různých vysvětlení, které se skládají v konečný výsledek šíleně předražených cen téměř za všechno, ovšem je dobré vědět, že u mnohých se předem počítá s tím, že se vysmlouvá částka nižší, takže i když smlouváte, obchodník zkrátka nepřijde.

Kde se smlouvá? Na rozdíl od Blízkého Východu tady nejsou „bazary“ a na trhu také není zvykem smlouvat. Není zvykem smlouvat za zboží či služby, které stojí méně než 500 NOK. Třebaže si tady občas člověk kvůli smlouvání připadá trochu jako Brian od Monty Python, který chtěl jen zaplatit svých dvacet šekelů a jít, nestává se to v těchto stereotypních podmínkách.

Nejčastějším místem pro smlouvání jsou služby, které spočívají v dlouhodobém poskytování čehokoliv, což je místo, kde by našinec čekal smlouvání asi nejméně. Rozhodně se vyplatí smlouvat o věci jako elektřinu, internet, mobilní paušál, pojištění všeho druhu (na auto, dům, apod.), a zdaleka nejde jen o cenu, ale v případě pojištění například i o bonusy. Pokud na těchto věcech nesmlouváte, tak vás to měsíčně stojí tak 1500-2000 NOK zbytečně navíc, jste-li typická domácnost, co má dům, dvě auta a připojení na internet.

Jak úspěšně smlouvat? Neberte první nabídku, která se k vám dostane. Nejdřív se podívejte, co je na trhu k dispozici za „oficiální“ nabídku, pak se poptejte přátel, známých nebo sousedů, za kolik to dostali smlouváním oni. Když zjistíte, že třeba poskytovatel internetu X nabízí vašim sousedům týž broadband, který je v ceníku za 599 NOK/měsíc pouze za 399 NOK/měsíc, stojí za to při jednání s poskytovatelem zmínit, že „vám někdo nabídl takový balíček za 399 NOK/měsíc“; máte tak slušnou šanci, že daný poskytovatel zareaguje tím, že to dá i vám. Nebojte se: poskytovatel s tím, že s něčím podobným přijdete, počítá, což je důvod toho, proč například ten internet stojí třikrát víc, než v Evropě. To, oč platíte méně, si vybere na lidech, co se smlouvat buď stydí, nebo to neumějí, nebo o tom nevědí, že to jde.

Velmi důležité je sjednávání povinného ručení a pojištění na auto. V Norsku, na rozdíl od ČR, platíte za očekávaný roční nájezd. Pokud jezdíte 20-30 tisíc km ročně, což pro Evropana v Norsku je asi nejtypičtější situace, protože takový člověk jednak jezdí hodně na výlety po Norsku a jednak jezdí několikrát ročně autem do Evropy, přijde vás pojištění podle základních sazeb ukrutně draho, obzvlášť, začínáte-li zde, a máte bonus pouze 20 %.

Cenu za pojištění vám mohou snížit dvě věci: smlouvání a zvýšený bonus. Normálně dostanete bonus 10 procent navíc po roce bez zaviněné dopravní nehody, ovšem to byste se tímhle tempem dostali na ten nejvyšší za dobrých šest let. To je místo, kde ke slovu přichází vysoká konkurence, která zde na pojišťovacím trhu panuje – pojišťovny se o vás, coby zákazníka, budou přetahovat, jak to jen jde, a je dobré na to pamatovat.

Právo změnit pojišťovnu máte kdykoliv, ovšem právo změnit pojišťovnu s tím, že vám pojišťovna připíše vyšší bonus, máte pouze půl roku od poslední změny. Najdete-li pojišťovnu, která je vám ochotná dát deset procent navíc pouze za samotný přechod (a ochotné k tomu jsou všechny), budete si zvyšovat bonus ne jednou za rok, ale jednou za půl roku, čímž se na nejvyšší bonus dostanete dvakrát rychleji.

Při tom je důležité pamatovat na další dvě věci: u pojišťovny hodláte zůstat jen půl roku, než půjdete dál, takže nahlašujete-li předpokládaný nájezd, uveďte polovinu toho, co plánujete za rok ujet. Změna pojišťovny znamená automatické vynulování kilometrů, nemluvě o tom, že pojišťovny jsou za sám fakt, že k nim přejdete, ochotné i zaokrouhlovat – máte-li na tachometru 157 249 km a zaplatíte-li si 15 tisíc km, dají vám limit do 175 000 km. Rozdíl v nahlášeném počtu kilometrů mezi 15 000 a 30 000 km je v měsíční ceně pojistky obrovský, často až dvojnásobný. Druhou věcí, na kterou je potřeba pamatovat, že i sama cena za měsíc je pojišťovna od pojišťovny jiná a sám fakt, že vám jinde nabídli cenu lepší, může motivovat vaši stávající pojišťovnu, aby vám snížila sazbu. Často se stává, že vám zavolá konkurenční pojišťovna, jestli byste k nim chtěli přestoupit, nabídne vám cenu, vy řeknete, že si to rozmyslíte, zavoláte vlastní pojišťovně, řeknete jim tu cenu a oni vám sníží měsíční pojistné na ještě méně. Za těchto podmínek kdo platí „tabulkově“, je škubán opravdu velkolepě.

Dále lze smlouvat například v autoservisu, pneuservisu, na čištění interiéru auta, dokonce i v obchodech s oblečením či botami. Příklad: koupíte si dvoje boty, každý pár za 1200 NOK. Není žádný problém usmlouvat to na 2000 NOK místo 2400 NOK. Čištění interiéru auta – zeptáte se, za kolik by to bylo, řeknou, že za dva tisíce. Vy řeknete, že jste se jenom chtěli poptat, protože pojedete za měsíc do Čech a tam vám to udělají za 300 NOK, ale uvažovali jste o tom, že byste měli už na cestu čisté auto, aby se vám dobře jelo. A obchodník navrhne 1000 NOK. Co se servisu týče, dá se také dobře smlouvat (hodinová sazba nejlevnějšího, co znám, je 1000 NOK, takže prostoru je více než dost), ale pozor: protože slušné servisy vám spočítají, kolik to bude přesně stát předtím, než tam auto na opravu dáte, je potřeba smlouvat už v moment, kdy podepisujete objednávku. Nemá smysl smlouvat po opravě při placení.

Kupujete-li pneumatiky nebo nová kola na auto, má smysl smlouvat tímto stylem: podívejte se na jejich stránky a vyberte si model levnější a horší, než ten, který jste chtěli. Jděte do servisu a řekněte, že chcete tenhle, že jste slyšeli, že je dobrý, ale že byste rádi věděli, zda se v podobné cenové kategorii vyskytuje nějaký lepší (třebaže ho na stránkách nemají) – a je slušná šance, že vám dají lepší model za stejnou cenu. Jestli ne, zkusíte to jinde.

Občas dochází během smlouvání k milým omylům: jdete se do obchodu zeptat, mají-li to, či ono, když zjistíte, že ano, zeptáte se na cenu, řeknou vám cenu, ta se vám zdá vysoká, a protože si nejste jisti tím, že to vůbec chcete, řeknete, že ne, a jste na odchodu. A v tu chvíli se cena zboží sníží jako lusknutím prstů o třetinu, i když jste sami byli opravdu velmi přesvědčeni, že to kupovat nechcete.

Ve světle skandinávského stereotypu, který je ve světě víceméně jako stereotyp Německa dotažený do extrému, tedy představa zemí nesmírně organizovaných, pečlivých, přesných a moderních, tato zkušenost vypadá velmi zvláštně, protože uprostřed kulis, které vypadají „moderně studeně a funkcionalisticky“ se najednou ukazuje něco, co jako kdyby přišlo rovnou z hlučného a spontánního tureckého bazaru.