Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hassan Rúhání jako nový Teng Siao-pching?

21. 09. 2015 10:50:59
Třebaže to byl podle mého názoru dobrý krok, Barack Obama dohodou s Íránem riskoval, protože nemůže vědět, jak to dopadne. Třebaže Izrael rád vykresluje Írán jako Třetí říši, paralela je tam jiná – s Maovou Čínou.

Americký prezident Richard Nixon, podobně, jako Barack Obama, udělal něco, co bylo nesmírně kontroverzní, ale co se projevilo v pozdějších desetiletích jako geniální státnický počin. Politika Spojených států byla až do jeho návštěvy Pekingu, setkání s Mao Ce-tungem a uznání rudé Číny jako jediné Číny (1972) až nápadně podobná té dosavadní americké politice vůči porevolučnímu Íránu. Třebaže se Richard Nixon pojí lidem zejména s aférou Watergate a rezignací, jeho cesta do Číny se ukázala jako základ toho, co dnes považujeme za samozřejmé – že Čína je sice pořád diktaturou, ale diktaturou spolupracující a neohrožující své okolí víc, než občasným provokováním Vietnamu na straně jedné a Japonska, popřípadě též Taiwanu a Jižní Koreje na straně druhé (byť Taiwan i Jižní Korea jsou od provokací poslední roky spíš ušetřeny). Jako příjemný bonus přišlo to, že tato spolupracující Čína zajistila dlouhé období nebývalého ekonomického růstu západního světa (co pravda teď to vypadá nahnutě, ale ten růst tam byl a z velké části díky zapojení Číny do globální ekonomiky) a ještě tak trochu „vypomohla“ s pádem Sovětského svazu. Nixon se tehdy projevil jako státník vidící dál, než za konec svého (nakonec ještě zkráceného) funkčního období, a vypadá to, že Obama následuje v jeho šlépějích.

Všichni, kteří dnes tvrdí, že nemůžeme udělat dohodu s Íránem, protože zemi vládnou fanatici nenávidějící Západ, kteří usilují o jaderné zbraně, vyhrožují jak Americe, tak Izraeli, plánují globální revoluci a destabilizují svými aktivitami Blízký východ (což je v kostce Netanjahuova mantra, co se Íránu týče), jakoby neviděli, do jaké Číny to tehdy Nixon jel. Mao Ce-tung tou dobou byl fanatik, který měl na rukou krev desítek milionů lidí, zničené kulturní dědictví v míře, která z obrazoboreckých islamistů z IS dělá žabaře; jeho rudá Čína nejenže nenáviděla USA, ale veřejně deklarovala jejich zničení – navíc jadernými zbraněmi, které už tou dobou měla – a kdo by tvrdil, že maoismus je přívětivější ideologie, než šíitský konzervatismus by si měl něco přečíst o tom, co to byla takzvaná „kulturní revoluce“, aby se neztrapňoval.

Co víc, Mao vynakládal nemalé prostředky na šíření propagandy po celém světě, včetně Západu, a jeho plánem byla globální revoluce a diktatura proletariátu po čínském vzoru. A navíc, na rozdíl od ajatolláhů, vládl miliardové zemi, která pouhých 20 let před Nixonovou návštěvou vyslala dva miliony svých „dobrovolníků“ do Koreje, aby srovnala Jižní Koreu se zemí a diktaturu, jakou známe z tváře dnešní Severní Koreje, rozšířila až po Pusan. A aby toho nebylo málo, Nixon svou cestou do Číny zrušil uznání Čínské republiky na Taiwanu jako reprezentanta jediné Číny; a pozice Taiwanu vůči ČLR byla přitom, pokud jde o poměr sil, ještě horší, než pozice Izraele vůči Íránu. O to horší, že ČLR měla daleko větší převahu a jaderné zbraně k tomu – které, na rozdíl od Izraele, Taiwan nemá.

Jenže tím ta paralela nekončí. Čínsko-sovětská rivalita, včetně bojů na řece Ussuri, jakoby z oka vypadla rivalitě íránsko-saúdské a bojům typu toho v Jemenu, a stejně jako v tehdejším případě, i v našem dnešním případě stojí za to vybrat si nám hodnotově potenciálně bližší stranu a tu podpořit proti té druhé. Když dnes někdo říká, že šíité jsou jako sunnité a že není rozdílu mezi tím, jak nás vidí jedni nebo druzí, a že všechno je to jeden fanatismus, opět, odhlédneme-li od toho, že to není pravda, zapomíná dotyčný na to, jak vypadal svět v roce 1970. V SSSR Brežněv, v ČLR Mao, Západ nenávidící oba dva, ale s jedním podstatným rozdílem: Rusko, na rozdíl od Číny, nebylo několikatisíciletou civilizací, která neuvažuje o budoucnosti v kontextu „co si urvu teď“, ale v kontextu minimálně staletí. Nixonova sázka na to, že maoismus je pouze nešťastné období, které v rámci dlouhé čínské historie nic neznamená, a i kdyby trvalo sto let, tak to pořád bude spíš anomálie, se ukázala jako správná. A s Íránem je to naprosto stejně.

Ať se nám to líbí, nebo ne, Írán je kontinuálně existující civilizací, která je – na rozdíl od výrazně mladší a méně vyspělé civilizace arabské – stejně stará, jako ta naše, bereme-li jako počátek naší civilizace starověké Řecko. Dnešní Írán je toutéž Persií, která válčila u Thermopyl a navzdory tomu, že je to islámská republika, tam pořád žijí zoroastriánci, což je na evropské poměry asi podobné, jako kdyby v dnešním Řecku pořád menšina uctívala Dia a v Česku Peruna. Navíc – Írán, na rozdíl od Číny anno 1972, nemá masy negramotných lidí, ale naopak plno vzdělaných lidí zhruba v míře, jaká byla obvyklá v ČSSR koncem 80. let. Díky Chomejnímu a jeho populačnímu programu z 80. let (navíc v ironické kombinaci s tím, že spousta lidí, kteří vedli revoluci v roce 1979, padli ve válce s Irákem) je íránská populace nezvykle mladá a íránská mládež je západním hodnotám – na blízkovýchodní poměry – až nebývale nakloněná.

Dosavadní politika Spojených států vůči Íránu víceméně reflektovala způsob, jakým americká zahraniční politika i veřejnost vnímá většinu „zbytku světa“, tedy pouze optikou let, kdy se Amerika začala o zbytek světa zajímat. Nesmíme zapomenout, že Spojené státy od roku 1823 prakticky až do druhé světové války – s krátkou epizodou za prezidenta Wilsona – ostentativně ignorovaly zbytek světa a soustředily se pouze na západní polokouli, kterou si zase nárokovaly jako vlastní sféru vlivu; říkalo se tomu Monroeova doktrína. Doba to byla dost dlouhá na to, aby „zbytek světa“ sešel z mysli a aby tudíž pro Ameriku začalo mít význam jen to, co se stalo od roku 1945. Samozřejmě, díváme-li se na to takhle, tak nám pojmy islámská republika a Írán splývají; přeci jen jsou od konce druhé světové války ajatolláhové déle (1979-2015), než jak dlouhá byla vláda šáhů (do roku 1979). Jenže srovnáme-li těch 36 let s historií perského státu obecně (2661 let), jeví se to jako krátká epizodka, která navíc nevypadá, že by měla dlouhého trvání ani do budoucna.

Pak je tu otázka lidských práv. „Jak můžeme dělat dohody se zemí, která má tak hrozný přístup k lidským právům, jako Írán“, ptají se mnozí. Upřímně řečeno – třebaže je Írán diktatura, tak dokonce i dnešní Írán je podobnější dnešní Číně, nežli té Maově, a pokud jde o lidská práva, tak je to oáza tolerance a úcty k lidskému životu ve srovnání se Saúdskou Arábií, která je nominálně naším blízkovýchodním spojencem. Kázat Íránu o dodržování lidských práv a být jedna ruka se Saúdy (o Číně nemluvě) je pokrytectví kolosálních rozměrů, tím spíš, že zatímco v Íránu je, podobně, jako kdysi v ČSSR, s režimem více či méně nesouhlasící většina ovládaná ozbrojenou menšinou, v Saúdské Arábii se režim těší podpoře značné části tamní populace. Navíc – opět, na příkladu Číny – můžeme realisticky očekávat, že se lidská práva značně zlepší, bude-li Írán vystaven vlivu globální společnosti a ekonomiky. Není náhoda, že se i na takové Kubě či v (komunistickém) Vietnamu situace nápadně začala zlepšovat až díky otvírání obou zemí světu.

Pokud jde o „destabilizaci“ Blízkého východu, musíme si uvědomit jednu věc – od roku 1979 Írán, a to ani za Chomejního, nešel dál, než k podpoře šíitských menšin v arabském světě, tedy v Sýrii, Iráku, Libanonu, Bahrajnu a Jemenu (nepočítáme-li vztah s Izraelem, který je ovšem kapitolou samou o sobě). A ano, dá se to vidět jako destabilizace, protože ten „stabilní“ řád byl, přinejmenším v Jemenu, Bahrajnu a Iráku, opřený o perzekuci šíitů. Ta přitom nebyla „vedlejším produktem“ oné stability, ale jejím klíčovým komponentem. A těžko po Íránu chtít, aby mu to bylo jedno. Co se Libanonu týče, tam se Írán začal angažovat skrze hnutí Hizballáh až po okupaci jižní části země Izraelem a co se Sýrie týče, tam obviňování Íránu z „destabilizace“ země začala přicházet až poté, co svět už už byl připraven na uznání Syrské národní rady jako reprezentanta Sýrie, když tu si Írán dovolil „destabilizovat“ situaci podporou Bašára al-Assada. Třebaže je Assad krvavý diktátor, osočovat Írán z „destabilizace“ situace v Sýrii, když jasným prvkem destabilizace je přítomnost Katarem a saúdskými soukromými penězi financovaného Islámského státu, je přinejmenším pořádné chucpe.

Minulý týden udělil Hassan Rúhání, íránský prezident, americké televizní stanici CBS, hodinový rozhovor, v němž mimo jiné zmínil to, co každý, kdo kdy Írán navštívil, ví, že heslo „Smrt Americe“ je v podstatě pouze bojový pokřik z doby revoluce (a íránský režim věří v permanentní revoluci podobně, jako komunisté, a jde jim to udržovat podobně špatně, jako komunistům), který není namířen vůči Američanům, ale americké politické moci. Rúhání, na rozdíl od dříve působícího a také celkem liberálního prezidenta Mohammada Chátámího, má díky generační obměně nebývalou podporu mezi Íránci, kterou si konzervativní klerici nemohou úplně dovolit ignorovat.

Nejde ovšem pouze o tento pokřik, jako spíš o celkovou situaci. Protiamerický étos v Íránu až nápadně připomíná normalizační slovník československých komunistů; je totiž poměrně hodně vyčpělý, tak trochu podobně, jako povinná výzdoba na 1. máje roku 1985. Osobně bych se vsadil, že i Revoluční gardy, milice věrné ajatolláhovi Chameneímu, drží režim ani ne tak kvůli svému revolučnímu zápalu, jako spíš proto, že v jejich vlastnictví je velká část íránského velkého byznysu a Revoluční gardy profitují ze sankcí tím, že sankce znemožňují běžným Íráncům zahraniční obchod, zatímco gardám ho pouze ztěžují – a ty tak mohou slíznout smetanu, aniž by si musely lámat hlavu s domácí konkurencí. To je ostatně podle mého názoru hlavní důvod, proč jsou Revoluční gardy tak silně proti této dohodě se Západem. Měl-li bych si troufnout, jak to vidí sám ajatolláh Chameneí, tak bych čekal, že on skutečně věří v poselství revoluce a vidí Západ jako morální ohrožení vlastního lidu. Jeho potíž ovšem je, že se z něj může už brzy stát pověstný „kůl v plotě“.

Teng Siao-pching změnil a otevřel světu Čínu po Maově smrti v roce 1976 v důsledku toho, že když Mao zemřel, už to bylo v době, kdy najednou spolupráce s Amerikou vypadala jako možná. Ajatolláh Chameneí už není nejmladší (je mu 76 let) a v případě jeho smrti by moc přešla na Radu učenců (mudžtáhidů, u šíitů v podstatě ekvivalent kardinálů, ovšem přímo volených věřícími), která mezi sebou zvolí Chameneího nástupce. Volba to bude zajímavá, protože příští volby do Rady budou už v roce 2016 a vydrží-li Chameneí ve funkci do té doby, bude to právě příští Rada, kdo bude volit jeho nástupce.

V té současné (z roku 2006) je vyloženě reformních členů jedna pětina, přičemž lehce nadpoloviční většina patří mezi silné konzervativce, zbytek není příliš vyhraněn; nicméně od roku 2006 došlo k podstatné generační obměně a oprávněných voličů při volbě členů Rady je zhruba 45 milionů. Šance, že nová rada zvolí někoho slušného, kdo by mohl režim reformovat podobně, jako Teng Siao-pching změnil ten čínský, je tedy velká; osobně bych si tipoval, že by tam mohl být buď sám Rúhání, který na Radě zasedá (v lepším případě), Alí Rasfandžání, jako centristický, kompromisní kandidát mezi reformisty a konzervativci, Mahmúd Hašemí Šárúdí, právník, který podporuje současný status quo, anebo, v nejhorším případě, zemře-li Chameneí před volbami do Rady, Mohammad-Takí Mesbá Jazdí, ultrakonzervativec, který podporoval svého času Mahmúda Ahmadínežáda jako prezidenta a který je horší, než Chameneí, a kterého by nejspíš současná Rada zvolila. Na druhou stranu mu je 81 let, takže by mohl – viděno paralelou se sovětskými vůdci – být někým jako Andropov nebo Černěnko.

V každém případě, aby se situace v Íránu zlepšila a aby se ze země stal stabilizační faktor Blízkého východu, chce to kombinaci tří elementů: 1) musí být prostor pro spolupráci se Západem a zbytkem světa, a to díky Obamovi je; 2) mládež musí být vyslyšena; byla v prezidentských volbách (proto se stal prezidentem Rúhání) a další volby do Rady učenců budou za rok, takže šance pro reformisty jsou dobré; 3) volba Chameneího zástupce musí přijít až po volbách do Rady učenců v roce 2016. Dej mu tedy pánbůh – aspoň do voleb – dobrého zdraví.

Konzervativci v Íránu tohle samozřejmě vědí, proto se snaží sabotovat dohodu se Západem všemi možnými způsoby. Velmi pravděpodobně je to i důvod toho, proč náboženská policie, která v posledních letech příliš nedbala dohledu na konzervativní chování, začala v posledních pár týdnech více šikanovat íránské občany, jakož i důvod, proč najednou o sobě konzervativci dali vědět tím, že si dali tu práci, aby ujistili svět, že dohodou se „nic nemění“. Změní, oni to vědí, bojí se toho a přesně proto musí dohoda projít. Pevně doufám, že si to uvědomí jak americký Kongres, tak Senát a že američtí Republikáni nepromarní svou historickou příležitost aspoň chvíli neokopávat Obamovi kotníky.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 21.9.2015 10:50 | karma článku: 18.86 | přečteno: 854x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3288 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1217 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4699 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18693 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

ondřejmrázek Mrázek

Svěží vichr z hor nebo nájemné beranidlo?

Spanilá jízda oficiálního vyhnance z Ukrajiny Michaila Saakšviliho po ukrajinských městech je předzvěstí dalších politických otřesů v beztak notně roztřesené zemi. Kdo z nich bude mít prospěch?

22.9.2017 v 17:16 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 246 | Diskuse

Miroslav Gruner

Horáček nakrocil k legalizaci zločinu

Když v zemi existuje mnozstvi osob dluzicich státu a Horáček ve chvílích, kdy se mu začínají preference potacet, jim chce vyjednat úrokový pardon, je zjevné, že mu jde o moc.

22.9.2017 v 16:32 | Karma článku: 25.42 | Přečteno: 876 | Diskuse

Marek Tomanka

Náhled do blízké budoucnosti

Nejpravděpodobnějším vítězem říjnových parlamentních voleb je stále hnutí ANO Andreje Babiše. Pokud prosadí mnohokrát avizované "řízení státu jako firmy", Českou republiku čekají složité časy.

22.9.2017 v 15:56 | Karma článku: 15.80 | Přečteno: 350 | Diskuse

Luboš Zálom

Nigel Farage v Praze: následujme příkladu Brexitu

Včera navštívil Prahu britský politik, europoslanec za UKIP, Nigel Farage. Připomněl ve svém projevu českým euroskeptikům, že snaha na znovuzískání suverenity na bruselském politickém molochu má smysl.

22.9.2017 v 13:46 | Karma článku: 35.33 | Přečteno: 960 | Diskuse

Jan Dvořák

Přijít kvůli neschopným agentům o jedinou teroristickou skupinu by byl opravdu luxus!

Soud osvobodil skupinu anarchistů, která měla podle obžaloby chystat teroristický útok na vlak s vojenskou techniku a automobily.

22.9.2017 v 13:38 | Karma článku: 16.40 | Přečteno: 570 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5745

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.