Proč dává Západ od Sýrie ruce pryč?

Není žádným tajemstvím, že se Západ v Sýrii moc neangažuje. Podpora vcelku slušné, byť zcela bezzubé opozice nevede nikam, nálety na pozice IS jsou jako plivnutí do velkého požáru. Odkud se ta pasivita bere?

Sýrie je totiž z geopolitického pohledu tak trochu minovým polem. Pokud jde o jednotlivé frakce, které spolu bojují, tak každá z nich má za sebou i proti sobě některou z regionálních velmocí, a třebaže nám mohou být některé frakce sympatické, vzájemná velmi komplexní provázanost, která je pro tamní situaci typická, by nás mohla zatáhnout do problému daleko většího, než jsou statisíce uprchlíků.

Oblíbená mediální zkratka je: pomozte Kurdům. Je těžké nesympatizovat s Kurdy, obzvlášť poté, s jak silným nasazením bojují za svou věc (vlastní stát) proti nepředstavitelnému zlu. Jenže, a to říkám jako někdo, komu jsou Kurdové také sympatičtí, oficiální postavení se na jejich stranu se pojí s důsledky, které je velmi dobré si uvědomit – a které si západní mocnosti uvědomují, proto nepomáhají více, než tím, že nebrání svým občanům, aby jako jednotlivci Kurdům pomohli, případně tím, že posílají do Kurdistánu poradce speciálních jednotek a tajných služeb, které Kurdy cvičí a učí je know-how.

Důvod, proč se Kurdové tak srdnatě brání, je ten, že pro ně náboženství je věc zejména osobní, nepolitická a tím hlavním pro ně (tedy přinejmenším pro syrské a irácké Kurdy, v Turecku je to u zhruba poloviny tamních Kurdů obráceně) je jejich etnicita, národní vědomí a touha po vlastním státě. Kurd je v prvé řadě Kurdem; jestli má občanství Turecka, Sýrie, Iráku, Ázerbájdžánu nebo Íránu na věci nic nemění. To má nejen své pozitivní stránky (indiference vůči islamismu), ale i silně negativní stránky – je až velmi přirozené pro Kurdy, kdekoliv jsou v regionu početně ve většině – snít o tom, aby se daný region stal součástí nového, svobodného, velkého Kurdistánu.

Jakkoliv mohu s Kurdy i v tomto ohledu lidsky sympatizovat, nelze ignorovat fakta: Turecko má druhou největší armádu v NATO; armádu dobře vycvičenou a financovanou a kontroluje Bospor a Dardanely. Rozepře s Tureckem by znamenala vážné ohrožení Bulharska a Rumunska ze strany Ruska a takřka jistě pád Ukrajiny. Bude to znít drsně, ale košile je opravdu bližší, než kabát a zcela evidentně nechce nikdo obětovat dva členy NATO za pomoc statečnému národu, který ovšem ohrožuje teritoriální integritu jednoho z členů NATO. A v době, kdy se zejména Pobaltí bojí násilných změn státních hranic, si NATO nemůže dovolit podporovat něco, co by vyústilo v totéž u jednoho z členských států, a to bez ohledu na to, že ten členský stát je momentálně veden člověkem s autokratickými sklony a ohrožení plyne ze strany národa, kterému fandíme v jiném, daleko horším konfliktu.

Zapomínáme totiž ještě na jednu věc – a sice že ten národ, který je nám sympatický, v Turecku reprezentuje kromě demokratické a liberální HDP komunistická strana (PKK), která chce odštěpit kurdské regiony od Turecka a vytvořit na jejich místě komunistickou kurdskou republiku. A to si NATO, při vší úctě ke kurdským bojovníkům v Sýrii i v Iráku, nemůže dovolit. Jakkoliv je podpora iráckého Kurdistánu ještě košer, protože ten funguje jako – na blízkovýchodní poměry celkem úspěšná, byť docela zkorumpovaná – pluralitní demokracie, syrské kurdské milice, YPG i YPJ, jsou, byť ne úplně otevřeně, napojené na v Turecku aktivní komunistickou PKK, která je vedená jako teroristická organizace – protože třebaže jí jde o ušlechtilý cíl, její metody jsou neomluvitelné, úplně stejně, jako například u baskické teroristické organizace ETA. Jediný, kdo pomáhá Kurdům zcela otevřeně a ve velkém, je Izrael, jenže i ten podporuje irácký Kurdistán a je velmi opatrný, pokud jde o pomoc YPG a YPJ.

Se zbytkem bojujících stran v Sýrii a v Iráku je to přitom ještě mnohem horší. Co se týče Bašára al-Assada a jeho režimu, k jehož podpoře se vyzývá, je nutné si uvědomit, že jeho režim se od začátku války v Sýrii dopustil horších zvěrstev a na víc lidech, než fronta an-Nusrá (frakce al-Káidy) i Islámský stát. Bohužel, zatímco al-Káida a Islámský stát používají zveřejňování každé krutosti, kterou provedou, k vlastní propagandě (tedy k vytvoření dojmu, že jsou tito bojovníci všeho schopní a nezastavitelní a dovolí si naprosto cokoliv), Bašár al-Assad své zločiny ukrývá a tají velmi podobně, jako jeho mentor, Vladimir Putin, jehož Rusko ostatně šíří ohledně Sýrie a Assada hromadu desinformací, kterým se snadno věří.

Když vypuklo Arabské jaro v Sýrii, ti, kteří ho vyvolali a proti Assadovi demonstrovali, skutečně byli prodemokratickými aktivisty; nebyli to žádní džihádisté. Assadovo dnešní „já jsem vám to říkal“, je sebenaplňující předpovědí. Assad totiž brutálně zakročil proti demonstrantům, kteří islamisty nebyli, čímž eskaloval vlnu násilí v Sýrii, jeho činy vedly ke zpochybnění legitimity jeho režimu, vytvoření Syrské národní rady a jejích ozbrojených složek, coby konkurenční vlády v Sýrii, a až teprve poté, co už nějakou dobu trvaly boje mezi Assadem a opozicí, se do situace vložila nejprve al-Káida a poté Islámský stát, nejprve jako jedna organizace (IS vznikl odštěpením od al-Káidy a al-Káida se od něj posléze distancovala, protože i na její poměry byl příliš brutální) a poté sám za sebe.

Vladimir Putin má v Sýrii jeden zájem, kterému podřizuje všechno – v syrském Tartúsu je velká ruská námořní základna, která je jediným ruským opěrným bodem ve Středomoří a podle všeho ji bude bránit za jakoukoliv cenu. Íránský zájem v Sýrii je náboženský – všude, kde žijí šíité, jsou tito více, či méně pod ochranou Íránu (v rámci možností) a Írán šíří svoje zájmy právě tím, že udržuje šíitskou přítomnost v dané zemi. Riziko, že Islámský stát dobude celou Sýrii a povraždí všechny šíity (jak plánuje, a podle toho, co dělá, kdykoliv nějaké šíity zajme) by v dlouhodobé perspektivě pro Írán znamenalo ztrátu vlivu na daném místě.

Chceme-li pochopit, proč se Západ tak málo do situace vměšuje, musíme vzít i v úvahu to, kdo je komu nebezpečný. Jak jsme již řekli, Kurdové jsou nebezpeční Turecku (dokonce do té míry, že tam může vypuknout občanská válka kvůli nesmiřitelnosti PKK a prezidenta Erdogana, který jen těžce snáší úspěchy HDP), IS a al-Káida jsou nebezpečné všem nesunnitům a Kurdům, kteří, třebaže jsou dominantně sunnité, vyznávají jinou, mnohem liberálnější a sekulárnější sunnitskou teologii než IS nebo Saúdská Arábie, navíc je pro ně národ víc, než náboženství, a do toho je mezi nimi plno socialistů a komunistů, což džihádisté samozřejmě nesnášejí stejně, jako jinověrce. Bašár al-Assad je alávita, příslušník menšinové, relativně liberální odnože šíitů, a jeho souvěrce IS také vraždí na potkání. Ovšem komu je nebezpečný sám Bašár al-Assad? Kurdové ho momentálně příliš nepálí, třebaže z kurdských snah udělat si na části jeho území svůj stát určitě radost nemá (jemně řečeno). Bašár al-Assad je ovšem velmi nebezpečný syrským sunnitským Arabům, vůči kterým se jeho ozbrojené složky chovají s podobnou brutalitou, jakou předvádí IS – akorát, že to nedělá na kameru ve full HD rozlišení.

A tady je kámen úrazu. Přestože syrští arabští sunnité bývali před revolucí a válkou celkem sekulární a liberální, IS i al-Káida se na ně koukají jako na potenciálně státotvorné obyvatele. Ti lidé žijí s tím, že dobude-li jedna, nebo druhá džihádistická entita jejich bydliště, nebudou-li si moc vyskakovat, nehrozí jim žádné velké nebezpečí. To silně ovlivňuje nejen jejich motivaci bojovat proti Islámskému státu, ale v očích Západu i v očích Assadových jsou tito lidé potenciálními kolaboranty s džihádisty. Západ na to reaguje tak, že nechává sunnitské arabské syrské uprchlíky odejít do Evropy (zcela evidentně pod heslem „lepší, než když zůstanou a přizpůsobí se ISILu), Assad to řeší tak, že je zkrátka vraždí, protože je vidí jako potenciálně ohrožující jeho pozici.

Umírněné arabské sunnity v Sýrii reprezentuje právě ta opozice, kterou oficiálně Západ podporuje a kterou podporuje od začátku Arabského jara. Jenže tahle opozice je roztříštěná, má problémy s loajalitou občanů na území, které kontroluje, protože lidé samozřejmě vidí, že IS je mnohem silnější, než opoziční jednotky, a zcela logicky tak není bojová morálka nebo loajalita u tamních lidí, nejsilnější, když vědí, že kdykoliv může přijít Islámský stát a ptát se po tom, kdo proti němu aktivně bojoval a začít takové odvážlivce upalovat, nebo jim stínat hlavy. Není to tak, že by Západ podporoval džihádisty, Západ podporuje pořád tutéž opozici, co na začátku války, která není islamistická, ovšem ta drží pozice pouze v okolí Aleppa a pak na syrské straně Golanských výšin a je v širším kontextu bojů v zemi celkem irelevantní. A, samozřejmě, víc si Západ, kvůli lidem, kteří nejsou zrovna oddáni této opoziční vládě, prsty pálit nebude.

Pokud by Západ vyřídil Islámský stát, aniž by zaútočil na Bašára al-Assada, znamenalo by to následující: Assad by získal kontrolu nad většinou Sýrie; kurdské oblasti by nejspíš nedobyl, ovšem velmi pravděpodobně by se vůči Kurdům, při pokusu je dobýt, dopustil podobných zvěrstev, jakých se dopustil vůči iráckým Kurdům Saddám Husajn. Bylo by ironické, kdyby Západ zachránil Kurdy před džihádisty, aby se posléze stali obětí Assadových chemických zbraní (nějak nevěřím, že se zbavil všech, které měl). O tom, jaké represe by čekaly arabské sunnitské obyvatelstvo, radši ani mluvit nemusím; ať už jejich loajalita spočívala u Západem podporované Syrské národní rady nebo u džihádistů, Assad by vůči nim velmi pravděpodobně rozpoutal teror. Co by to znamenalo? Určitě další vlnu uprchlíků, a pravděpodobně i vznik nějakého nového džihádistického hnutí, protože zejména al-Káida by nepochybně takovou situaci využila k rozšíření svého vlivu, a byli bychom tak tam, kde jsme teď.

Má-li se situace v Sýrii uklidnit, je tedy potřebné porazit džihádisty i Assada najednou. Jenže porážka Assada (respektive snaha o ni) by znamenala obrovský konflikt s Ruskem, protože Rusko je odhodláno bránit Assada za každou cenu – a to je konflikt, do kterého se Západu zcela jistě nechce; v tomto ohledu bohatě stačí Ukrajina. Co hůř, snaha domluvit se s Ruskem, aby se v této situaci zachovalo rozumně a například přinutilo Assada, v případě, že by si zachoval moc, aby se nepustil do genocidy či likvidací odpůrců, by nejspíš musela být vyvážena něčím, čeho by se musel Západ ve prospěch Ruska vzdát. Tím něčím by zcela nepochybně byla Ukrajina, což je pro Západ (zatím) nemyslitelné. To už ty dnešní vlny uprchlíků jsou menší zlo. Z pádu Assada, případně ze snahy o něj, by určitě neměl radost ani Írán, se kterým se momentálně Západ snaží najít rozumnou řeč – pravděpodobnost zásahu proti Assadovi je tím ještě menší.

Ať už se na to díváme jakkoliv, vojenské zapojení Západu do války v Sýrii je jen těžko myslitelné jinak, než podporou vcelku neschopné prodemokratické opozice, jejíž zničení je jen otázkou času – vítěz války mezi džihádisty a Assadem, ať už to bude kdokoliv z nich, je nejspíše smete do moře (vyvolávaje tím další vlnu uprchlíků). Dá se jen těžko předpokládat, že by si kdokoliv ze západních politiků dovolil riskovat kterékoliv z výše popsaných rizik v případě jakékoliv větší intervence. Takže nezbývá, než čekat, jak se to vyvrbí a mezitím strpět fakt, že odtamtud prchají statisíce lidí. Lepší plán zatím nemáme.