Proč jenom ti uprchlíci nebojují?
Aby člověk bojoval, tedy byl ochoten obětovat svůj život za nějaký vyšší ideál, musí mít za co bojovat. Být proti něčemu moc nestačí, obzvlášť když člověk stojí proti oběma silným stranám konfliktu, pak je to totiž boj jednotlivce proti všem a to není zrovna nadějný boj.
Ony obrázky po internetu kolující vyvolávají dojem, že jediný, kdo v Sýrii válčí na té „dobré“ straně, jsou kurdské ženy. To není pravda. Kurdští muži válčí naprosto stejně a v podobně hojném počtu – a že neválčí úplně všichni Kurdové obojího pohlaví, by nemělo nikoho moc zaskakovat, protože v žádné válce neválčí úplně všichni. Dokonce ani v Německu či v SSSR za druhé světové války nebo v Izraeli za válek v letech 1948 nebo 1967 nebyli povoláni úplně všichni, a to tam měli být alespoň kým povoláni, kdežto kdo by bojoval za lepší příští v Sýrii a není zrovna Kurd, je na to zkrátka sám, žádná organizace tam není. A fakt je ten, že kdo neválčí, v Sýrii momentálně moc co pohledávat nemůže, zejména, bydlí-li někde kolem frontových linií.
O Kurdech se často mluví v kontextu výčtu aktérů této občanské války typu „sunnité, šíité, křesťané, jezídi a Kurdové“. Tento výčet jakoby říkal, že Kurdové nejsou muslimové, což většinou jsou – a navíc jsou většinou sunnitští muslimové, což by z nich normálně mělo dělat přirozené spojence Saúdů, IS nebo al-Káidy (resp. fronty an-Nusrá), ovšem to oni nejsou. Je to tím, že identita Kurdů je zejména etnická, nikoliv náboženská a tím, že Kurdové jsou v dané oblasti jediným národem z definice, jak národ chápeme my. Pro Kurdy je víceméně irelevantní, jestli jsou muslimové, k jaké frakci islámu se hlásí, křesťané, jezídi nebo zoroastriánci; Kurdové jsou nábožensky velmi rozmanitým národem. Ovšem skoro všichni jsou patrioti a národ je pro ně to, co je definuje, zatímco náboženství je věc soukromá – což je na Blízkém východě jev poměrně nevídaný.
Kurdové válčí z jednoho prostého důvodu – mají totiž zač válčit. Tady nejde jen o obranu sebe sama proti hrdlořezům z Islámského státu, Assadovi nebo Turecku, které by je nejspíš vyhladilo jako Armény, kdyby jen trochu mohlo a svět se nedíval. Kurdové válčí s tím, že na troskách jejich dneška bude v budoucnosti svobodný Kurdistán, jejich vlastní stát. Když se podíváme do Erbílu a iráckého autonomního Kurdistánu, uvidíme celkem prosperující, bezpečnou zemi, která navzdory všemu funguje normálně, kde je náboženská tolerance, demokracie (byť má své mouchy), klid a – zdánlivě překvapivě – pevné spojenectví s Izraelem. Kurdistán přitom před dvaceti lety byl v troskách podobných, jako jsou dnes v Kobani, s populací zdecimovanou Saddámem Husajnem způsobem, proti němuž byla i Srebrenica procházkou růžovým sadem. To zní jako dobrá motivace k boji, že?
Pokud jde o zbytek Syřanů, tam je to problém. Irák, Sýrie a do značné míry i Libanon a Jordánsko jsou „od pravítka“ uměle vytvořené státy, které se ovšem se svou identitou vypořádaly různě. Jordánsko se s tím vypořádalo nejlépe, ale to v podstatě jen proto, že mělo štěstí na všechny tři své panovníky, krále Abdulláha I., krále Husajna, jakož i současného krále Abdulláha II., kteří se nechovali jako orientální despoti, ale jako státotvorní osvícení panovníci. Pro Jordánsko je to ovšem spíš štěstí, které také mohlo skončit špatně, kdyby tam vládnoucí dynastie byla jiná, než je. Situace Jordánska byla také jiná proto, že Jordánsko mělo v rámci Osmanské říše velmi širokou autonomii a arabští aristokraté, kteří mu vládli, tak nebyli po jejím pádu vnímáni jako ti, co prohráli první světovou válku. Na rozdíl od Sýrie, Iráku a Libanonu tak pokračovali s pravomocemi, které měli, až na to, že formálně místo do Osmanské říše patřili pod Britské impérium.
Problém ovšem nastal v Sýrii, v Iráku i v Libanonu. Osmanská říše, jejíž součástí tato území byla, byla za první světové války spojencem Německa a jako poražená mocnost musela odevzdat značnou část svého území do správy vítězných mocností, takže území dnešního Libanonu a Sýrie připadlo jako mandátní území Francii, zatímco Irák a Palestina (víceméně dnešní území Izraele včetně Golanských výšin a území pod správou Palestinské autonomie) připadly Británii. Zatímco výše uvedené Jordánsko bylo etnicky takřka stoprocentně arabské a reformně sunnitské (chápeme-li tak osmanskou verzi sunnitského islámu, která byla výrazně liberálnější, než ostatní proudy), Sýrie, Irák a Libanon byly jak etnicky, tak nábožensky nesmírně roztříštěné. To, co ta území měla společné, bylo pouze to, že jim po dlouhá staletí vládla Osmanská říše, nic víc.
Zde udělaly západní mocnosti první chybu: rozdělili Sýrii a Irák do dvou různých útvarů, velmi pravděpodobně proto, že před tím, než je anektovala Osmanská říše, nebyly součástí jednoho státu. Problém je, že se na to Společnost národů dívala z pohledu států a nikoliv tam žijících lidí; kdyby byl vytvořen stát, který by byl (kon)federací, jaká vznikla dejme tomu v Bosně a Hercegovině po Daytonských dohodách v roce 1995, aby všechny tam žijící komunity měly odpovídající zastoupení, mohl svět vypadat jinak. Ignorování etnického a náboženského složení je ovšem něco, co se západním mocnostem vymstilo nejen v tomto prostoru, ale i v Africe a je to chyba, za kterou bude Západ ještě hodně dlouho pykat, protože to je největší zdroj nestability v obou oblastech.
Když se pak Británie i Francie zbavovaly svých impérií, udělaly tyto dvě země druhou chybu: bylo jim vcelku jedno, co s těmi územími bude, kdo jim bude vládnout a jak budou organizované. Říct „udělejte si to, jak chcete“, je nesmírně naivní, popřípadě alibistické, protože to vedlo k situacím, kdy „strategicky“ umístění diktátoři udržovali status quo metodou „rozděl a panuj“, a sice tak, že neúměrně protežovali menšiny, z nichž pocházeli, na úkor většiny, která byla despotickými způsoby utlačována. Jedinou výjimkou je v tomto případě mandátní území Palestina, kde, byť to pár desítek let trvalo, se o solidní správu postaraly společnou silou tři (byť o Egyptu to platí jen částečně) rozumně etablované státy, a sice Izrael, Egypt a Jordánsko. Pozůstatek téhož chaosu, který vládne ve zbytku bývalých mandátních území, se svým způsobem týká i palestinských teritorií.
Žádná diktatura netrvá věčně, respektive vždy přijde moment, kdy se někdo alespoň pokusí ji svrhnout. Jak Saddám Husajn, tak oba Assadové, dali svým občanům i světu hodně důvodů pro to, aby se o to pokusili. Jak Sýrie, tak Irák, totiž měly stejnou taktiku, jen s opačným znaménkem: dominantně šíitskému Iráku vládl sunnitský diktátor Saddám Husajn, který utlačoval šíity a Kurdy; Sýrii, která je dominantně sunnitská, avšak kde střední a vyšší společenské vrstvy a elity jsou alávitské, tedy šíitské, pak vládl alávitský, tedy šíitský klan, který zase utlačoval sunnity a Kurdy. Křesťané, jezídi, drúzové, alevité a další náboženské menšiny pak, bez ohledu na to, jakého vyznání byla vláda, drželi s vládou, což se jim, jak v Iráku, tak v Sýrii, vymstilo.
S vědomím výše uvedených informací pak není úplně těžké si představit, proč je útěk pro spoustu lidí jedinou možností. Ti, kteří podporují Assada, bojují za něj, ti neutíkají. Všimněme si, že mezi uprchlíky je šíitů, alevitů, alávitů, arabských křesťanů (maronitů, což jsou de facto katolíci, i pravoslavných) či drúzů minimum. To má svůj důvod – dokud stojí Bašár al-Assad, oni jsou v relativním bezpečí, protože Assad, podporovaný šíitským Íránem a pravoslavným Ruskem, se právě o ně opírá. A třebaže bychom rádi žili ve světě, v němž lidé z principu odsuzují krvavé diktátory, takový svět nemáme a tito lidé tak většinou nevidí problém v podpoře Assada, protože jich se jeho brutalita netýká, a osud těch dalších, tedy sunnitů a Kurdů, je jim víceméně jedno.
Horší je to se sunnity, kterých je v Sýrii většina. Těžko někdo přiměje syrského sunnitského Araba, aby bojoval za Assada, který vraždí jeho souvěrce – civilisty – včetně žen a dětí. Jenže za sunnitské zájmy v zemi bojují pouze dvě silné organizace, kde jedna (Islámský stát) je horší, než druhá (al-Káida). A ne každý má zrovna žaludek na to, bojovat za tyhle dvě skupiny zrůd. Vytvořit ozbrojený a organizovaný odpor, milice, jejich správu a zásobování je dost těžké a na vlastní pěst, tím spíš v zemi, která je tak rozvrácená, jako Sýrie, to opravdu nejde jen tak. Někteří Syřané se o to pokusili, v Sýrii existují i „prodemokratické“ milice (Syrská národní koalice), ale navzdory podpoře ze strany Spojených států jsou naprosto k smíchu a představují akorát živý terč mezi skutečnými silami, a sice al-Káidou, Islámským státem a vládními jednotkami - území, které drží, drží zejména proto, že ty tři hlavní síly bojují hlavně proti sobě navzájem a IS pak i proti Kurdům.
Nejhorší je na situaci ovšem to, že ti lidé nemusejí ani spolupracovat ani sympatizovat s Islámským státem nebo al-Káidou, aby s nimi mohli zkrátka jen koexistovat. Vědomí, že přijde-li IS nebo al-Káida, tak vás nezabije nebo nezotročí, akorát holt budete muset poslouchat jiného diktátora, než doposud, také na bojové morálce dvakrát nepřidává. Nezapomínejme, že ti lidé mají zkušenost se životem v diktatuře, která je tyranizovala, už z dřívějška, takže to pro ně až taková změna nebude. Za téhle situace si můžete odpovědět sami: byli-li byste na jejich místě, bojovali byste proti někomu, kdo je sice zrůda, ale zrovna vás na životě neohrožuje, čímž byste se zároveň stali cílem pro někoho, kdo takové, jako vy, už předtím ohrožoval a vraždil?
Osobně si myslím, že za těchto okolností by většina lidí zvolila odchod, což je přesně to, co se děje. A změnit se to nějak rychle nedá, protože by to vyžadovalo porážku nejen al-Káidy (resp. fronty an-Nusrá) a Islámského státu (s čímž moc nesouhlasí nominálně spojenecké Turecko), ale i Bašára al-Assada, což znamená bojovat proti společným silám Ruska a Íránu, do čehož se nikomu moc nechce. Zatím to tak vypadá na to, že je lepší čelit uprchlíkům, než válce mocností, v lepším případě pouze v Sýrii, v horším případě rozšířené i jinam.
Andrej Ruščák
Babišova snaha o "potravinovou soběstačnost"? Chudoba pro všechny.
V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.
Andrej Ruščák
Opozice se musí konsolidovat - už je nejvyšší čas
Je nejvyšší čas na konsolidaci opozice. To, že bude pro mnohé demokratické politiky problém odpískat vlastní "samostatný" projekt, není z hlediska budoucnosti naší země podstatné.
Andrej Ruščák
Podstata vězení obnažená na kost
Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.
Andrej Ruščák
Dnešní maskulinita je do značné míry toxická. Ale tradiční není ani náhodou
Ačkoliv jsem si vědom toho, že fakt, že se o firmě Gillette bude mluvit, je přesně důvod, proč kontroverzní reklamní kampaň rozjeli, otevřeli tím ve společnosti téma, které je potřeba adresovat a rozebrat.
Andrej Ruščák
Ohrožují nás konzervativci, progresivisté, obě skupiny najednou, nebo snad nikdo?
Jan Moláček publikoval v Aktuálně.cz velmi dobrý text na téma příkopů v naší společnosti a zabývá se tím, které jsou prospěšné a které nikoliv. Pojďme se ovšem podívat na to podstatné – kde se ty příkopy berou.
Andrej Ruščák
Když musí normální lidi a normální chování chránit zvláštní zákon
V Utahu vstoupil v platnost dlouho očekávaný, leč zcela absurdní zákon, který nic nezakazuje, naopak výslovně říká, že je něco dovoleno a člověk, který to dělá, nesmí být stíhán ani nijak popotahován. Schyluje se k tomu i u nás?
Andrej Ruščák
Přátelská rada pro „52 %“ jak vycházet se „48 %“
Vážení voliči Miloše Zemana, ať už byla vaše motivace pro tuto volbu jakákoliv – asi se moc nemýlím, když napíšu, že máte jistě plné zuby toho, jak vámi a vaší volbou média ostatní jenom straší.
Andrej Ruščák
Návod pro 48 %, aneb jak vrátit liberalismus do české politiky
Navzdory tomu, že myšlenky, které jsem ve své filipice vůči „48 %“ uvedl, formuloval už Dale Carnegie před více než osmdesáti lety, byla jejich aplikace na prezidentskou volbu pro mnohé lidi překvapením.
Andrej Ruščák
Ponaučení, která by si 48 % populace mělo z voleb vzít, ale nejspíš nevezme
Vyhrál Miloš Zeman. Nepřekvapivě. Můj tip v moment uzavření volebních místností, jak jsem ho napsal na Facebooku, byl 52:48 pro něj. Osmačtyřicet procent je totiž starý známý počet.
Andrej Ruščák
Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne
Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.
Andrej Ruščák
Jaké to je, být liberální patriot?
Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.
Andrej Ruščák
Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news
Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.
Andrej Ruščák
Otevřený dopis premiéru Sobotkovi
Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.
Andrej Ruščák
O norském antisemitismu
Zatímco ve většině západní Evropy za antisemitismem stojí místní levice maskující se odporem k Izraeli nebo muslimští přistěhovalci, v Norsku stále žije takový ten lidový antisemitismus, jehož v Německu zneužil Adolf Hitler.
Andrej Ruščák
Jak učinit Česko opět velkým
„Velikost“ společnosti je věc ošemetná, protože má setrvačnost přesahující délku našich životů. Postavit bohatou a úspěšnou společnost lze, ale až pro naše vnoučata. A to pouze za určitých podmínek.
Andrej Ruščák
Uprchlíci s iPhony a značkovým oblečením? Proč ne.
Jedním ze základních problémů debaty o uprchlících je, že lidé na Západě – tedy i v Česku – nevědí, kdo to uprchlík je, a také nemají úplně smysl pro proporce. Pojďme to uvést trochu na pravou míru.
Andrej Ruščák
Rovnost, úcta a rovnoprávnost: malé posezení nad hodnotami
Myšlenka, že jsme si všichni rovni, je v dnešním pojetí nekompletní. Bez pochopení, že rovnost a společenské rozdíly se navzájem nevylučují, těžko dosáhneme skutečného altruismu: pomoci potřebným tak, aby se měli skutečně lépe.
Andrej Ruščák
Kdo je tady rusofil?
Navzdory velmi reálné hrozbě ze strany Ruska se v Česku objevil fenomén, který, ač prvoplánově protiruský, Rusku naopak v dlouhodobém horizontu pomáhá.
Andrej Ruščák
Co má dělat svobodná společnost, aby přežila?
Demokracie má v sobě zabudovanou vlastnost, bez níž fungovat nemůže, ale která ji snadno zahubí: její nepřátelé ji mohou snadno svrhnout pomocí jejích vlastních nástrojů – voleb či svobody slova. Přesto se demokracie může bránit.
Andrej Ruščák
Návrat do svobodné země
V angličtině je následující rčení: to put my money where my mouth is. Vystihuje přesně to, co jsme učinili. Navzdory tomu, že mnozí nevěřícně kroutili hlavou, navzdory otázkám, proč, když jsme se tak dobře uchytili, odcházíme.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 211
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 6414x
Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz
***
');
//-->
(function(i,s,o,g,r,a,m){i['GoogleAnalyticsObject']=r;i[r]=i[r]||function(){
(i[r].q=i[r].q||[]).push(arguments)},i[r].l=1*new Date();a=s.createElement(o),
m=s.getElementsByTagName(o)[0];a.async=1;a.src=g;m.parentNode.insertBefore(a,m)
})(window,document,'script','//www.google-analytics.com/analytics.js','ga');
ga('create', 'UA-73590340-1', 'auto');
ga('send', 'pageview');