Je snad Dánsko zaostalá země?

Patří k dobrému tónu u středoevropských intelektuálů poukazovat na domnělou zaostalost svých zemí poukazem na odlišné postoje, než mívá Německo, Francie či Švédsko; o Dánsku však zpravidla neslyšíme ani slovo. Proč?

Nejsem zrovna přítelem politiky Viktora Orbána, považuji ho osobně za tlučhubu, v jehož Maďarsku bych opravdu bydlet nechtěl, ale nelze si nevšimnout, že čeští nebo polští novináři – slovenská média moc nečtu a maďarsky neumím, takže tam si soudit nedovolím – premiéru Orbánovi kálí na hlavu doslova nonstop a jsou automaticky v opozici vůči čemukoliv, co řekne a udělá jen proto, že to řekl, či udělal, Viktor Orbán. To všechno s poukazem na mantru, že Maďarsko je postkomunistická země a jako taková se musí „naučit manýrům“, je trochu neokřesaná a evidentně zcela selhává v tom, se stát standardní evropskou zemí.

 

Nevím, jak na tom jsou tito lidé se znalostí maďarštiny, ale je evidentní, že nejspíše nikdo z nich neumí dánsky. Protože na rozdíl od nich dánštinou vládnu, dánský tisk čtu denně a v Dánsku jsem tak jednou za pět-šest týdnů a mám celkem dost dánských známých, cítím se pevný v kramflecích, když řeknu, že buďto je Dánsko zaostalá a postkomunistická země, nebo jsou Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko zcela standardní evropské demokracie. Nic mezi tím není, protože to, co Dánsko předvádí nejen v době dnešní uprchlické krize, ale přinejmenším od konce druhé světové války, a to napříč politickým spektrem, je zcela v mezích jednání, které naši drazí intelektuálové a novináři tak často kritizují u Maďarů jako „zaostalé“.

 

Dánsko, ale ani žádná středoevropská země, totiž zaostalé není. Je pouze jiné, než Francie či Německo, udávající tón evropské integraci, a to nejen na politické úrovni, ale i na úrovni osobní. Přestože má Dánsko, na rozdíl od Švédska či Norska, opravdu funkční sociální stát, neslýchanou svobodu slova a svobodu dělat si, co člověk chce, v rámci osobní zodpovědnosti a neškodí-li jiným, jen málokdy ho kdokoliv ze středoevropských intelektuálů dává za příklad. Schválně, zkuste si vzpomenout, kolikrát jste slyšeli, že někdo dává za příklad tu Švédsko (sociální stát, přístup k imigrantům), Norsko (vysoký životní standard) nebo Finsko (vynikající školství), a kolikrát Dánsko. O Dánech se nepíše ani pozitivně, ani negativně, o Dánech se zkrátka mlčí, jakoby Dánsko vůbec neexistovalo.

 

Pravda je totiž taková, že jsem osobně nepoznal národ, který by byl například Čechům v dobrém i ve zlém tak strašně podobný, jako jsou Dánové. Ani Slováci ne. Právě ta podobnost by měla být magnetem naší pozornosti, protože Dánsko je pro nás vzor, jak dosáhnout toho, co mají a neztratit svou vlastní duši, protože ta jejich je až neuvěřitelně podobná té naší – a jim se podařilo si postavit dobře funkční stát, který ovšem neztratil svá specifika. Vysvětlení, proč o Dánsku prakticky neslyšíme, je podle mě dvojí. Jednak ti, kteří by mohli o Dánsku informovat a nedělají to, dánsky neumějí, Dánsko neznají, třeba tam ani nikdy pořádně nebyli; a pak ti, co o něm něco vědí, o něm mlčí, protože se před Francouzi či Němci stydí za to, jaká je česká mentalita, a chtějí ji měnit tím, že budou Čechům jejich údajnou zaostalost připomínat, což by ovšem dost dobře nešlo, kdyby Češi zjistili, že nejsou zaostalí, že jsou jen jiní, ale pořád normální.

 

Dánové, jak jsem je poznal, jsou z nátury lidé milí a přátelští, ale zachovávají si odstup, milují černý humor, nic jim není svaté, dělají si legraci z čehokoliv, rádi kritizují ostatní, nejsou politicky korektní, ani co by se za nehet vešlo, a to včetně jejich novinářů (číst dánské noviny je radost, protože tam opravdu probíhá diskuse, tedy výměna názorů), bavit se tam o politice v hospodě je stejně přirozené, jako v Česku; milují sarkasmus občas hraničící s cynismem, bývají hodně svéhlaví, ale zároveň, stejně, jako Češi, mají rádi, když nikdo moc nevyčuhuje a každý úspěch je po zásluze potrestán. Cizinec je v Dánsku vítán, mluví-li dánsky, pracuje-li a hlavně není-li moc vidět, že by byl cizincem. Cizinec v Dánsku musí umět nejen tolerovat dánský humor, ale musí na něj umět i správně reagovat – což znamená neurážet se a třeba vtip správně vrátit; Dánové většinou dost nemají rádi ty, kteří se demonstrativně urážejí a bojují za svou zdánlivě ztracenou tvář (ano, mluvím zejména o lidech z Blízkého východu).

 

Nadávat na Brusel, strašit Německem a vyzývat k zavření hranic je tam tak běžné, jako déšť, ale přitom Dánové vědí, že z evropské integrace profitují. Nemají euro, ale dánská koruna je na něj pevně navázaná. Dánská pozice vůči EU je taková, že se nakonec dohodnou, ale nechají Evropu vydusit, aby si dlouho otírala čelo v obavách, zda to, či ono v Dánsku projde. Kdyby byl Václav Klaus, jakkoliv ho rád nemám a s ratifikací Lisabonské smlouvy jsem souhlasil, Dán, pak by se jeho kverulování (přinejmenším ve zbytku Skandinávie) rozhodně nikdo nedivil. V Dánsku, stejně jako v Česku, je plno jak do světa otevřených lidí, tak i zápecníků, kteří se na celý okolní svět dívají podezíravě. Dánové mají velmi podobný vztah ke svým autům, jako Češi a to, co se děje na dánských dálnicích, našinci připomene domov s rychlostí SUV nalepeného metr za nárazníkem, jehož řidič se domnívá, že 140 km/h v levém pruhu při předjíždění je nemístné zdržování, a že fotoradary jsou jen další formou zdanění.

 

Myslím, že není potřeba více příkladů, aby čtenář pochopil, proč o Dánsku neslyšíme zpravidla nic, s výjimkou toho, že jsou pravidelně jedním z nejšťastnějších národů na světě – ale nikdo se jaksi nemá k tomu, aby řekl českému publiku, proč jsou tak spokojení s vlastním životem. Jestli ono to není tím, že se jim podařilo dosáhnout solidního materiálního zajištění, zatímco zůstali sami sebou?

 

Pokud jde o uprchlickou krizi, Dánsko je podobnější Maďarsku, než by jeden čekal, ale média si toho zatím ráčila nevšimnout. Není, podobně, jako Maďarsko, černobílé. V Dánsku, stejně jako v Maďarsku, je plno lidí, kteří chtějí nezištně pomáhat a dělají to, ale zároveň je tam plno těch, co by migranty/uprchlíky nejradši neviděli a nebojí se to říct nahlas. V Dánsku hrozí dvouletý trest odnětí svobody komukoliv, kdo by svezl nelegálního migranta autem, nebo neregistrovaného migranta ubytoval u sebe doma, přičemž policie jasně řekla tento týden, že takové případy bude prošetřovat a že bude podobné chování stíhat. Dánsko uděluje azyl pouze těm, kteří uprchli proto, že jim hrozilo nebezpečí adresované osobně; příkladem budiž to, že zatímco každý, kdo třeba v Íránu nebo v Saúdské Arábii psal blog, na základě něhož ho stát pronásledoval, má v Dánsku azyl zajištěný, ale rozhodně nemůže na azyl spoléhat člověk jen proto, že pochází dejme tomu z Íránu či Saúdské Arábie.

 

Je neuvěřitelné, že čeští publicisté a intelektuálové donekonečna opakují ten nesmysl, že přístup k migrantům se láme podél bývalé železné opony, a nelze říct, že Dánsko je výjimkou potvrzující pravidlo a proto ho budeme ignorovat. Ne, Dánsko je maličká země se svébytnou kulturou, která nemá potřebu na migrantech/uprchlících odčiňovat své minulé hříchy. Není to ani země, která kolonizovala obrazně řečeno půl Afriky (Francie), ba ani druhou půlku Afriky a půl Blízkého východu (UK), a nemá na svědomí ani holocaust, jako Německo.

 

Můžeme si o postojích Dánska či Maďarska myslet cokoliv, to je otázka každého, jak to bude hodnotit. Ale tvrdit, že Česko či Maďarsko jsou skeptické vůči uprchlíkům/migrantům, protože je to znak jejich zaostalosti vůči západní Evropě, je prostě lež, protože Dánsko je západní Evropa naprosto nezpochybnitelně; o takovém Spojeném království pak ani nemluvě – vždyť přístup britské vlády a veřejnosti k migrantům/uprchlíkům až donedávna nebyl o nic jiný, než ten maďarský, český či dánský a ona „změna“ po publikaci fotek Aylana Kurdího je spíš kosmetická, než něco znamenající.

 

Přesto pomalu nemine den, kdy by nevyšel nějaký článek, který má za cíl Čechy, Poláky, Slováky či Maďary očerňovat jako zaostalé, postkomunistické a všeobecně nepatřící do dobré společnosti. Verdikt je poměrně jasný, buďto se řekne, že Dánsko také podobně zaostalé (ale to bychom najednou byli v dobré společnosti, což by vylučovalo možnost měnit charaktery Středoevropanů), nebo i naši, před západoevropskou levicí za svou zemi se stydící, intelektuálové budou muset přiznat, že zaostalí nejsme. Akorát jsme sví, v dobrém i ve zlém. Jako všichni, co zrovna řeší migranty/uprchlíky všude mezi Folketingem a nejzapadlejší jutskou hospodou.

 

Autor: Andrej Ruščák | úterý 15.9.2015 9:45 | karma článku: 41,92 | přečteno: 4079x