(Ne)přechylování je, jak známo, jedním z témat, která ostře dělí naše zákonodárce. Paradoxně je to téma, do kterého by zákonodárci měli mluvit podobně, jako jestli si do koláče dám rozinky nebo švestky – tedy vůbec.
Upřímně řečeno nechápu, odkud se rozhořčení nad tím, že má žena příjmení v mužském tvaru, bere. Ano, český jazyk má své zákonitosti, ale obávám se, že v tomto ohledu nejde ani tak o jazyk, jako spíš o zvyklosti. Ne, že by se ani jedno, ani druhé, nedalo změnit. Pokud jde o přechylování cizích ženských jmen, tam by to mělo být bez diskuse jasné. Spolkovou kancléřkou Německa je Angela Merkel, nikoliv Angela Merkelová. Kdo mi nevěří, může paní kancléřku poprosit o sken občanského průkazu; pokud by cítila potřebu vyhovět, pak by jistě tazatel dostal jasnou odpověď na to, jak se jmenuje.
Nechci nutit lidi k tomu, aby psali v češtině jména jako ???????? ???????????? ????? nebo ?????? ??????, od toho tu máme vynález zvaný transkripce; a klidně bych nechal na dotyčném autorovi, zda si myslí, že je lepší psát pinyinem Xi Jinping nebo českou transkripcí Si Ťin-pching, ale i transkripce je pořád snahou českému čtenáři umožnit správně vyslovit jméno, které dotyčný má, nikoliv mu dát jméno, které není jeho.
Co se týče nepřechýlených jmen, které naprosto evidentně znějí česky, typu Emma Smetana, Eliška Kaplicky a podobně, tam je to jako s tím koláčem – pokud paní Smetana chce, aby se jí říkalo Emma Smetana, je to pouze a jen její rozhodnutí, na které má právo. Tendence státu mluvit lidem do toho, jak se jmenují, mají většinou společné to, že se daný stát nějakým způsobem snaží utlačovat národnostní menšiny či lidi, kteří nejsou, jak to tady v Norsku hezky říkají, „podle šablony A4“. Chceme, abychom byli také takovou zemí?
Není to tak dávno, co se vedla ve Sněmovně debata na téma, zda ženám povolit i bez vymýšlení zástupných důvodů, mít nepřechýlené příjmení. Současná praxe je totiž naprosto hloupá; pokud žena chce, tak si nepřechýlené jméno pořídí. Stačí říct, že se národnostně identifikuje jako Němka, Polka nebo jakákoliv jiná příslušnice národnostní menšiny a úředník nemá, jak si ověřit, zda to tak je, či není; případně může říct, že se chystá k dlouhodobému pobytu v zahraničí. Celé to je tak akorát jedna velká fraška, kdy stát v podstatě říká „budu vás šikanovat za to, že se chcete jmenovat tak, jak chcete, ale že už jsme ta demokracie, tak vám to nakonec nějak umožníme“. Nebylo by lepší se vykašlat na to pokrytectví a povolit nepřechýlená příjmení bez té zbytečné šikany?
Jedna věc je zákon a zákonná praxe a druhá věc je, jak to lidé vidí. Překvapivě mnoho lidí souhlasí se státem, že když se někdo chce jmenovat třeba Emma Smetana, tak je „právem slušného člověka“ se nad někým takovým pohoršovat, trochu dotyčnou i šikanovat a celkově to shazovat jako „pokus o zviditelnění se“. Než vysvětlím, proč pro ženské příjmení v mužském tvaru mohou být velmi dobré důvody, jakož i to, proč to nevadí, když se mluví česky, opět připomenu ony koláče s rozinkami nebo švestkami – stejně jako není věcí státu, jestli budu péct koláč s rozinkami nebo se švestkami, není to ani věcí mého souseda, člověka na ulici, zaměstnavatele, kolegy, ba ani diváků, jsem-li třeba televizní moderátorka, jestli se budu jmenovat Smetanová, nebo Smetana. Pohoršovat se nad tím, že má někdo takové příjmení je totiž podobné, jako se pohoršovat nad tím, že nosí vlasy do culíku, nebo že má tetování. Tak má, no a co?
Důvodů pro příjmení v mužském tvaru je hodně a kdokoliv je odmítá uznat jako dobré, je podle mého názoru hodně omezený. Už dávno jsou tytam doby, kdy být „světoběžníkem“ bylo něco zvláštního. Když dnes koupím letenku na zítra (!) z Prahy do Tel Avivu, tedy dostatečně exotické destinace, kde by mohlo přechýlené příjmení znamenat komplikace (tady mě prosím nechytejte za slovo, že jste byli v Izraeli s přechýleným příjmením a nic se nestalo, jde o ilustrační příklad), zaplatím 3299 Kč, tedy zhruba 8 procent pražské průměrné hrubé mzdy; takže rozhodně nemohu říct, že jsem něčím výjimečný, jen proto, že cestuji. A že cestování je hodně dobrý důvod – pro úředníky, pracovníky hotelů v konzervativnějších zemích, policisty a kdekoho dalšího jsou Smetana a Smetanová dvě různá příjmení, byť podobně znějící. Automaticky to, opět, zejména v konzervativnějších zemích, může znamenat, že pan a paní Smetanovi nejsou manželé. Důsledky mohou být drastické – zemí, kde je trestné cizoložství, je hodně, a zkuste vysvětlovat někomu se silnou jazykovou bariérou, že to -ová je jen takový zvyk, když vám reálně hrozí třeba sto ran bičem. Opět by někdo mohl říct „tak ať ta ženská nejezdí do Saúdské Arábie“, ale v tomhle případě musím poukázat opět na koláč s rozinkami nebo se švestkami – jestli jedu do Saúdské Arábie nebo Japonska není ničí věc, jenom moje.
Nemusí jít ovšem vůbec o hrozby tohoto typu. Bydlel-li bych v Nizozemí a jmenovala-li by se moje žena příjmením Ruščáková (přičemž se příjmením jmenuje Ruščák, je Polka, takže s tím nebyl problém), a měli-li bychom dceru téhož příjmení, tak náš případný druhorozený syn by se klidně mohl jmenovat třeba „Jan Ruscakova“. Upozorňuji, že v Nizozemí je proces změny příjmení velmi nákladný a tak nějak na hranici „prakticky nemožného“. Když jsem tam bydlel a zmínil jsem na právnické fakultě, kde jsem studoval, že u nás je to otázka správního poplatku 1000 Kč a motivačního dopisu, Česko v tu ránu vypadalo jako neuvěřitelně progresivní země. Ano, přesně z tohoto důvodu umožňuje český právní řád ženám, které žijí, nebo se chystají žít v zahraničí, mít nepřechýlené příjmení. A pokud si někdo myslí, že vrátí-li se člověk ze zahraničí, poběží na matriku a bude měnit příjmení a všechny doklady, aby odpovídal „normě“, tak se hodně plete.
Co se týče češtiny a toho, že čeština je jazyk ohebný a na nepřechýlená příjmení nestavěný, není to pravda. Polština je totiž jazyk ohebný naprosto stejně jako čeština, má stejný počet pádů, dokonce i včetně vokativu (oslovujeme/voláme „Anno! Piotrze! Andrzeju! Asiu!“) a vůbec nevadí jména typu Ewa Kopacz. Třebaže polština dává ženské koncovky u příjmení, která končí na -ski, -cki či -dzki, tedy -ska, -cka či -dzka, jen v samotných USA žije zhruba deset milionů Poláků, v UK přes milion a celá Polonia, tedy polská diaspora, čítá zhruba 21 milionů lidí, a v zahraničí je zcela normální, že tam žijí Polky, které mají nepřechýlené i takové příjmení, takže to nikoho nepřekvapí. Říct polsky „Idę porozmawiać z panią Kowalski“ místo „z panią Kowalską“ opravdu není v Polsku zaskakující. Jak to tedy ti Poláci dělají, že jim, třebaže mají jazyk stejně ohebný jako Češi, nepřechýlená příjmení nevadí?
Je to jednoduché – jsou v oslovování či popisu toho, co kdo dělal, zdvořilejší. Třebaže ve zdvořilostech si čeština, daleko víc, než polština, potrpí na používání zdvořilostních výrazů typu „prosím“ (polština, podobně jako norština, zdvořilost formuluje celou větou, tedy „czy mógłby mi Pan pomóc“ je ekvivalentem české věty „mohl byste mi, prosím, pomoct“), pokud jde o oslovování, tak v polštině neexistuje říkat někomu „Nováku“, což je i v češtině krajně nezdvořilé, přesto tím zastánci přechylování operují jako příkladem, kdy přechýlení znemožní normální komunikaci. Pokud jde o další slavný argument typu „jak poznat, kdo koho oslovil“ ve větě „Merkel oslovila Kopacz“, pak jednak to jde napsat stylem „kancléřka Merkel oslovila premiérku Kopacz“ či naopak „kancléřku Merkel oslovila premiérka Kopacz“, což je sice delší, ovšem daleko slušnější, nemluvě o tom, že v češtině se slovosled podmět – přísudek – předmět klade zejména v tomto pořadí; postavit to naopak není obvyklé, a když už to tak někdo napíše, tak je z celého kontextu jasné, kdo koho oslovil.
Pokud jde o debatu o přechylování jako celek, vypadá to tedy, že všechny argumenty typu tradice, čeština, či údajné povyšování či upozorňování na sebe jsou akorát vycucané z prstu, a především, naprosto zástupné. Zcela evidentně jde pouze o jedno: ukázat někomu, kdo se liší a nestydí se za to, že se liší, aby se koukal zařadit mezi „normální lidi“ s tím, že se narušuje intimita něčeho tak osobního, jako je vlastní jméno či příjmení. Jak je tedy možné, že nám přijde absurdní představa, že by nám měl stát mluvit do toho, s čím máme dělat koláč (nebo že Evropská unie nechce název „pomazánkové máslo“, když už jsme u toho), ale zásah do něčeho tak osobního, jako je něčí příjmení, mnohým přijde normální? Upřímně – nevím, proto se ptám pokaždé, když se ta debata znovu otevře.
