Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O specifikách „pražské kavárny“

2. 09. 2015 16:10:59
Při vší úctě a lásce, kterou ku Praze, coby rodnému městu svému, mám, vidím hlavní problém „pražské kavárny“, když už byl ten termín pro určitou skupinu českých intelektuálů tak pěkně zaveden, v tom, že je pražská.

Řekněme to nejdříve zcela na rovinu: nejsem příznivcem Miloše Zemana, voličsky osciluji mezi TOP09 a KDU-ČSL, o panu Škromachovi si myslím, že by udělal lépe, kdyby svůj drahocenný čas věnoval bazénku, spíš než aktivní politice, a nelíbí se mi, když je někdo omezený. Nejsem tedy rozhodně příkladem člověka, který je k „pražské kavárně“ kritický proto, že by neměl rád intelektuály. Můj problém je s lidmi, kteří, bez ohledu na svou inteligenci a úroveň dosaženého vzdělání, jsou omezení. A tady, při vší úctě, je „pražská kavárna“, v mých očích pouze nablýskanější a politicky korektnější verzí „slušných občanů“, co by samou slušností nejradši každého, kdo se liší, přinejmenším vyhnali.

Roman Joch „pražskou kavárnu“ vnímá dvojím způsobem, a to podle toho, s kým má co do činění. Sám říká, že ve sporu „pražské kavárny“ vs. zbytek populace, existuje-li takový spor, stojí na straně zbytku populace, zatímco ve sporu Miloš Zeman vs. „pražská kavárna“ je jasným kavárníkem. To hodnocení stavu věcí, s nímž zcela souhlasím, stejně tak i s důvody, které k tomuto postoji pan Joch má, tedy zejména odcizení „kavárníků“ od všeho „domácího“ a „tradičního“.

V zahraničí žiji už od roku 2007, je to tedy již osm let – žil jsem od té doby ve třech různých zemích; v Polsku, Nizozemí a Norsku, a je to něco, co mi hodně otevřelo oči. Třebaže kávu nepiji, neb její chuti neholduji, byl jsem z definice jasným „pražským kavárníkem“, který životem v zahraničí narazil na realitu a musel korigovat některé své postoje. Třebaže tak chápu, proč „pražští kavárníci“ mají tendenci podléhat demagogii, snaží-li se osvítit ty, které vidí jako „omezené“; to, že jí podléhají, ostatní samozřejmě vidí, protože působí hystericky a nevěrohodně. Jedno ze slovních spojení, které by si měli pražští intelektuálové vybít z hlavy, je, že nějaký společenský problém je unikátně český a že jeho existence znamená, že bychom se měli kát a že bychom měli země, které stály za studené války na té správné straně železné opony, ve všem stoprocentně kopírovat. Jako někdo, kdo má zahraniční zkušenosti, totiž nemohu mlčet, když slyším rozhořčené volání, jak bychom se měli, jako Češi, stydět za své češství proto, že tím údajně reprezentujeme tu, či onu negativní vlastnost.

Abychom se nedrželi jenom politiky, vezměme to rovnou od podlahy, ať je jasné, o čem je řeč. Už jsem četl, slyšel i viděl nesčetné lamentování našich „pražských světoběžníků“ (rozumějte tento termín tak, že jde o lidi, co sice hodně cestovali, ale nikdy se nepřestěhovali za Prahu dál, než do Říčan) na téma, jací jsou Češi burani, že chodí v ponožkách v sandálech. Měli-li by tito lidé Ahnung o tom, o čem mluví, věděli by, že kromě Jihoevropanů, kteří jsou z nějakého zvláštního důvodu na chození bez ponožek zvyklí, se prakticky celá Evropa tohoto módního „nešvaru“, mohu-li to tak nazvat, dopouští. Kdyby totiž někde jinde i žili, tak by věděli, že nejen, že je to normální i mimo Česko, ale dokonce že i tamní ekvivalenty, mám-li parafrázovat, „berlínské kavárny“ či „varšavské kavárny“, se úplně stejně rozhořčují a říkají, jak zrovna Němci či Poláci by se měli stydět a jak jsou jediní, kdo se neumějí slušně oblékat a dělají ostudu své zemi.

To, co jsem momentálně předvedl na příkladu těch nešťastných ponožek, proti nimž osobně vůbec nic nemám, si můžete dosadit do takřka jakéhokoliv nešvaru, o kterém se často mluví v souvislosti se souslovím „je to typicky české a koukejte se za to stydět“. Ne, že by Češi nedělali spoustu negativních věcí, samozřejmě, nejsou žádní svatoušci, a těch kostlivců ve skříni také nemáme málo. Ale nesmírně mě pobuřuje, když se někdo snaží naznačovat, že bychom měli být v pozici repetenta za něco, co dělá kde kdo, přičemž to, že to dělá kde kdo jiný, navíc „pražští kavárníci“ často vidět odmítají. Ba co dím, nemohu ani spočítat, kolikrát jsem zaznamenal, když takový typický „pražský kavárník“ zcela tutéž věc, kterou u Čechů viděl jako výraz zaostalosti, jinde chválil jako autenticitu, originálnost a šmrnc.

Nenechme se mýlit – „pražští kavárníci“ nedělají zpravidla chybu v tom, že kritizují, co kritizují, tedy omezenost, xenofobii, neurvalost, různé společenské nešvary, loupeživé taxikáře a podobně – jde o to, jak to dělají. Jistá okázalá nabubřelost, kterou u typických představitelů této skupiny lze pozorovat, má bezesporu svůj původ v určité exkluzivitě, které se těší většina hlavních měst ve svých zemích všude na světě. Až příliš mnoho Pražanů spadá do jedné z následujících kategorií – 1) lidí, kteří jsou z Prahy a zbytek Česka je nezajímá, 2) lidi, kteří jsou ze zbytku Česka, přestěhovali se do Prahy, je jim trapně před prvními jmenovanými a tak se rozhodnou spálit mosty a být pražštější, než sami Pražáci. V obou případech jde o lidi, kteří nedokáží docenit pozitivní stránky českého, moravského a slezského venkova, a co hůř, kteří tím venkovem často pohrdají.

Jak jsem řekl, narodil jsem se v Praze a bydlel jsem tam do svých šestnácti, kdy jsem se přestěhoval do jedné malebné vesničky u Dvora Králové nad Labem, kde mám po mamince své kořeny, abych se posléze opět vrátil do Prahy a odtud do zahraničí, kde jsem žil ve velkoměstě (Krakov), krajském městě o velikosti Hradce Králové (Maastricht), v malém podnájmu ve zbohatlické čtvrti (Bærum) a nakonec jsem zakotvil na konzervativním maloměstě (Sandefjord). Tato anabáze mi ukázala pár důležitých věcí. Nevím, jak moc to lze použít na jiná srovnatelná maloměsta v Česku (předpokládám, že to jde), ale třebaže má Dvůr nejednu vadu, je to místo autentické, kde se naprostá většina lidí snaží poctivě žít, kde žije spousta lidí se zajímavými zájmy a aktivitami, a kde, ačkoliv to dokonce ani mnohým místním tak nepřipadá, je, co ve svém volném čase dělat, má-li člověk chuť. Zkušenosti s maloměstem či venkovem v zahraničí mi zase ukázaly, že v každodenním životě se jeho způsob rozhodně tak moc neliší od toho, co máme doma.

A jednou z věcí, která mi na „pražských kavárnících“ vadí, je, že z jejich strany cítím pocit nadřazenosti vůči lidem, kteří nejsou ani zlí, ani omezení, jenom mají trochu jiné hodnoty a nemají pocit, že nebudou-li „světoví“ (kde ta „světovost“ je spíše karikaturou světa, obrazem, jak je svět viděn ze čtrnáctidenní dovolené), budou se za sebe muset stydět.

Než se se mnou pustí nějaký ten uražený „pražský kavárník“ do polemiky o tom, jak nechápu význam společenských elit, rád bych poprosil, aby si upřímně odpověděl na otázku, jak by se zachoval v situaci, kdyby k němu přišel Nor a řekl mu „víš co, já jsem z Bogstadveien, tam se to všechno děje, já nejsem jako ti burani z Telemarku, co nosí ty směšné vlněné ponožky“ – asi by na dotyčného koukal jako na blázna. A přitom tentýž člověk bude mít k lidem z Telemarku (kteří jsou ostatně většinou skvělí lidé, trochu samorosti, ale člověk by za ně dal ruku do ohně) podobný vztah, jaký právě „pražští kavárníci“ mají vůči „masám“ v Česku, tedy povýšený, blahosklonný a okázale „světácký“.

Laskavý čtenář jistě poznal, že mnohé příklady, které jsem použil, jsou míněny v nadsázce, abych tím podtrhl, oč mi jde, kritizuji-li „pražské kavárníky“; na věci to ale nic nemění. Mám-li být upřímný, tak přestože sám odsuzuji xenofobii, iracionální odpor proti uprchlíkům a buranství všeho druhu, odsuzuji tyto aspekty, ne lidi, kteří je mají, protože nic nevím o důvodech, kvůli kterým k takovým názorům či postojům přišli. Dokáži si velmi dobře představit, jaké pocity v běžných lidech vyvolává, slyší-li povýšené odsudky na svou adresu od těch, kteří si myslí, že reprezentují civilizovanost samu, a kteří zneužívají toho, že jsou elitou, k tomu, aby si kopli do těch, co jsou pod nimi.

Sprostým omezencem totiž může být jak člověk prostý, tak člověk z elity společnosti. A upřímně – prostý člověk může být omezený klidně proto, že neměl ve svém životě možnost se dozvědět o světě víc; neměl ten luxus toho, mít čas a možnosti o světě přemýšlet v širším kontextu, což je důvod, proč by se nad něj „kavárník“ povyšovat neměl. Ale je-li někdo elitou společnosti a vidí-li sebe sama takto, a přesto se chová jako omezený hulvát, byť si to sám nepřizná, může si za to sám, protože možnost vidět svou trapnost měl – a nevyužil.

Tím vším, co jsem zde napsal, jsem nechtěl říct, jaký jsem skvělý, protože nejsem; chtěl jsem tím jen říct, že se snažím vidět v lidech vždy to lepší a pochopit je a důvody, proč jsou, jací jsou – a neodsuzovat je. Nedaří se mi to vždy a trochu se stydím za dobu, kdy jsem měl pocit, že mám v tom, jak by měla společnost vypadat, aby byla dostatečně „světová“, jasno, tedy za dobu, kdy jsem byl sám „pražským kavárníkem“ jak vyšitým. Právě proto, z vlastní zkušenosti, říkám lidem, co v tom pokračují – zkuste víc číst, víc poslouchat, víc naslouchat, učte se jazyky a zkuste si povídat s obyčejnými lidmi v různých zemích; s náhodnými lidmi, které potkáte v hospodě, ve vlaku či ve frontě na lístky. Pak třeba pochopíte, že Praha si nemusí hrát ani na Berlín ani na Kodaň a že Češi si nemusejí hrát na Němce nebo Skandinávce aby si dokázali, že jsou něčím víc. Pak vám třeba bude i někdo naslouchat, budete-li – zcela správně – varovat před Putinovým avanturismem či před xenofobními náladami ve společnosti.

Autor: Andrej Ruščák | středa 2.9.2015 16:10 | karma článku: 38.09 | přečteno: 6802x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3288 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1217 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4699 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18693 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Peter Szendy

7 pilířů pseudohumanismu - část první

Ano..7 pilířů pseudohumanismu – takto se měl článek jmenovat a o nich měl článek pojednávat...(ještě mám zadat alespoň 6 znaků, abych splnil podmínky perexu, ale méně, než kolik jich má následující věta, no to je skvělé)

22.9.2017 v 19:20 | Karma článku: 20.70 | Přečteno: 403 |

Jan Ziegler

Odboráři lidem škodí a moc

Řekl bych dokonce, že ještě víc než alkohol a cigarety. Oni sice tvrdí, že hájí zájmy zaměstnanců, ale svými skutky dělají opak. Jestliže brání snižovaní odvodů za pracovníky, brání i zvyšování platů.

22.9.2017 v 19:16 | Karma článku: 14.98 | Přečteno: 324 | Diskuse

Jiří Turner

Teroristi v Čechách nekřičí: „Allahu akbar!“ Řvou: „Uber!“

Tak už je to i u nás! Jedni vyhrožují blokádou Prahy a likvidací konkurence a druzí chtěli vyhodit do vzduchu vojenský vlak. Ti první našli inspiraci v 90. letech u mafiánů od Thorgesu a ti druzí se asi zhlídli v Bakuninovi.

22.9.2017 v 19:06 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 305 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak to, že soud osvobodil anarchisty obžalované z útoku na vlak?

Anarchisté byli ovšem obžalováni toliko z přípravy útoku, ne útoku samotného. Ale taková manipulace s fakty už k práci našeho blogera používajícího falešnou identitu (stejně jako policejní a jiní agenti), už tak nějak patří

22.9.2017 v 18:21 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 391 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Kdopak by si nepamatoval jádrové mýdlo s jelenem?

Schichtovo jádrové mýdlo s jelenem, ale i prací prostředky Namo či Merkur, mýdlo Soté mink, vody po holení jako Pitralon a Olimon. Výrobky, které nás provázely desítky let za Československa, ožívají! Schicht vstal z mrtvých!

22.9.2017 v 15:25 | Karma článku: 13.21 | Přečteno: 269 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5745

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.