Je smutným vítězstvím saúdských petrodolarů, že se jim podařilo pro mnoho lidí na světě ztotožnit wahhábismus a islám. Jde přitom pouze o směr většinou muslimů odmítaný, který ovšem dostal na propagaci dost peněz.
Lze s čistým svědomím říct, že každý člověk, který se k této odnoži hlásí, pro západní civilizaci představuje existenciální ohrožení, a čím vyšší jeho politická funkce je, tím hůř. Bohužel právě zde platí parafráze Leninova hesla, že Západ svým nepřátelům prodá i ten provaz, na němž ho pak pověsí. Existuje spousta druhů terorismu, zdaleka neplatí, že by každý terorista byl muslim, jak se traduje, nebo dokonce wahhábita. Jen za poslední roky se nám vyskytli teroristé vraždící ve jménu nacionalismu, komunismu, rasismu či dokonce i křesťanství, ovšem je pouze jediný směr, který si klade za cíl skrze teror zničit naši civilizaci a který dnes něco znamená (takový stalinismus je třeba už passé), a to je wahhábismus. Je klíčové pochopit, odkud se tento směr vzal a jaká je jeho historie, protože do značné míry předznamenává, co bychom s ním měli dělat dnes.
Wahhábismus dostal své jméno po arabském učenci ze sedmnáctého století Muhammadovi ibn Abd al-Wahhábovi, který už tak puritánské učení hanbalovské školy ještě zostřil a našel pro něj důležitého spojence: Muhammada bin Saúda, se kterým vytvořil první saúdský stát. Abychom věděli, z čeho Ibn Abd al-Wahháb vycházel, je potřeba se podívat na dobový kontext. Největší silou muslimského světa byla Osmanská říše a sultán byl zároveň chalífou, tedy hlavou všech sunnitů. Osmanský pohled na islám byl pravým opakem saláfismu, islám v osmanské podobě byl poměrně hédonický a navíc byl hodně pověrčivý.
Nejznámější tureckou pověrou rozšířenou v Osmanské říši je ďáblovo oko, symbol, který se umísťoval všude tam, kde lidé chtěli být v bezpečí, protože věřili, že přitahuje ďáblovu pozornost a on se tak nemůže soustředit na to, aby škodil lidem v okolí toho symbolu. Ďáblovo oko, jakož i pověry s ním spojené, jsou poměrně hodně silné i v dnešním Turecku. Pak tu byl šíitský islám se svými de facto svatými, zdobnými hrobkami, zdobnými mešitami, zobrazováním lidí (ne v mešitách, ale kdekoliv jinde ano) či hudbou, který ibn Abd al-Wahháb viděl jako ukázkový příklad polyteismu. Šíity tehdy, stejně jako dnes, reprezentovala Persie (persky Írán), a pokud jde o různé další směry ze šíitského islámu se vyvozující, jako například alávity, alevity, ismaílity či zajdovce, pak ty byly od puritánského saláfismu ještě mnohem dál.
Ibn Abd al-Wahháb chápal takto viděný islám jako úpadek pravé víry a svou teologii dost podstatně zjednodušil; koncentroval se na tauhíd, což je slovo označující jedinečnost Boží, tedy co to znamená monoteistická víra a označuje uctívání jednoho Boha. Mnohým čtenářům to slovo zní povědomě, protože „Základy tauhídu“ se jmenovala kniha, kvůli které bylo nedávno v České republice hodně rušno; a ne bezdůvodně. Přestože tauhíd je, obecně vzato, muslimský princip stejně jako například židovský (křesťanská trojjedinost Boží tohle trošku vidí jinak), a není na něm nic špatného, dělání z tohoto principu něco, co zastiňuje všechny aspekty života a víry je Ibn Abd al-Wahhábovo dědictví a u kohokoliv, kdo se tauhídem až příliš ohání, je záhodno se podívat na výplatní pásku, jestli náhodou není placen ze saúdských peněz z programu, který od 70. let kazí islámu dobré jméno a proměňuje to, jak je islám viděn zbytkem světa, výrazně k horšímu.
První saúdský stát, Dírijský emirát, měl tedy Ibn Abd al-Wahhábovo učení za státní náboženství stejně, jako dnešní Saúdská Arábie. Sami Wahhábité nemají rádi toto označení; pojem wahhábita je pojem, který používá celý zbytek světa pro označení této saúdské větve saláfismu, sami pak o sobě říkají, že jsou saláfité, ovšem zbytek saláfitů se od nich často drží stranou, protože saláfité jsou jinak až na výjimky proti násilnému džihádu; jak již bylo řečeno dříve, jejich síla tkví zejména v přesvědčování o správnosti puritánství skrze vlastní příklad.
Právě chování a osud prvního saúdského státu je něco, čemu bychom měli přikládat obzvlášť velkou pozornost, protože zní velmi povědomě. Jedním z hlavních důvodů šíření wahhábismu skrze tento státní útvar bylo vymezování se vůči jiným dominantním silám uvnitř muslimského světa (tehdy šlo o Osmanskou říši a Persii), a v tomto ohledu se Saúdům taková ideologie náramně hodila, protože ospravedlňovala ničení památek civilizací ve svém okolí. To, co dnes předvádí Islámský stát, je totiž kopie ne pouze chování Arabů v rané muslimské době, ale zejména doby prvního saúdského státu. Saúdům se tehdy podařilo dobýt mimo jiné irácké město Karbalá, což je nejposvátnější šíitské město, kde jsou pochováni šíitští „svatí“, učenci a které je nejvýznamnějším šíitským poutním místem na světě. Poté, co ho dobyli, ničili vše, co bylo v rozporu s jejich puritánským viděním světa, takže ničili náhrobky, památky, ozdoby, cokoliv, co podle nich odvádělo pozornost od tauhídu, tedy víry v jednoho Boha.
Není třeba dodávat, že první saúdský stát skončil špatně, Ibrahim Paša, osmanský vojevůdce, dobyl v roce 1818 saúdský emirát, nechal zbourat Diríju, jeho hlavní město, všechny členy klanů Ibn abd al-Wahhába a Saúdů, které našel, pochytal a odvezl do vězení do Istabnulu, kde byl emír Abdulláh bin Saúd popraven a jeho hlava hozena do Bosporu. Není tedy vyloučené, že je to právě tato zkušenost, která vede Saúdy k až fanatickému strachu z Íránu, šíitů a donedávna i nedůvěře vůči Turecku, kterou nalomil svým obdivem k wahhábismu až Recep Tayyip Erdogan.
Jak již bylo řečeno, wahhábismus vychází ze saláfismu (saláf = raný muslim, tedy saláfismus je chápaný jako směr, který se snaží vzít nejranější možný islám jako ten jediný pravý), tedy směru islámu, který vnímá jakéhokoliv nemuslima jako nečistého; takový člověk nemá právo se podle wahhábitů muslima ani dotknout, a zároveň odsuzuje jakýkoliv směr islámu, který by přikládal váhu čemukoliv jinému, než tauhídu, tedy exkluzivnímu uctívání jednoho Boha. Zároveň je to směr, který chce tyto principy vymáhat násilím, a to ať už na nemuslimech či „hereticích“ (příkladem budiž zakladatel Ibn Abd al-Wahháb, který například nechal vraždit všechny zajaté šíity, kteří nekonvertovali), nebo i sunnitských muslimech, kteří by se náhodou chtěli odchýlit od této formy víry. Džihád chápe jako ozbrojený boj a není mu cizí ani zabíjení ve jménu víry. Není náhodou, že k wahhábismu se hlásí Islámský stát, Al-Kájda, Tálibán, Boko Haram, al-Núsrá, al-Šabáb i všechny další džihádistické organizace s výjimkou jedné – Muslimského bratrstva (jehož odnoží je například Hamás), které se neopírá o wahhábismus, a tedy ho tolik nezajímá tauhíd, ale právo šaríja, o němž věří, že jeho implementace je jedinou cestou nastolení sociální spravedlnosti, což je koncept, na němž je tento islamistický směr postaven.
Abychom pochopili, proti čemu stojíme, je potřeba se podívat do 70. let, kdy Saúdská Arábie začala za petrodolary zakládat všude po muslimském světě vlastní madrásy (školy, kde se vyučuje islám), kde prezentovali místním dětem wahhábistický pohled na svět. Jistě, ne všechny děti do těchto madrás chodily, ale dost na to, aby se zadělalo na problém, a to zejména v oblastech, kde většina lidí byla negramotná a nevzdělaná a madrása představovala jediný způsob, jak nechat děti naučit číst a psát – účast byla totiž vždy bezplatná, na rozdíl od soukromých škol, které jsou v mnoha oblastech zejména zemí jako je Pákistán jediným způsobem, jak se ke vzdělání dostat; ačkoliv jsou třeba pákistánské státní školy pro děti zdarma, není jich zdaleka dostatek, aby se do nich mohlo dostat každé dítě, a zejména v odlehlejších oblastech se tak gramotnost může dětem dostat buď skrze drahou soukromou školu, nebo bezplatnou madrásu. Tímto způsobem Saúdové zaseli semínka islamismu a konsekventně i islámského terorismu na mnoha místech muslimského světa.
Saúdové ovšem nejsou sami vinni, pokud jde o podporu a export wahhábismu, naprosto totéž dělá, byť v menší míře, i Katar a Spojené arabské emiráty, v ještě menší míře pak Kuvajt a bahrajnský režim. Je proto důležité si uvědomit, jakého hada na prsou si hřejeme, když děláme obchody v Dubaji či Abú Dabí, když nazýváme Saúdskou Arábii naším spojencem a když od nich kupujeme ropu. Vzhledem k tomu, že poslední dobou bylo objeveno poměrně hodně nových ložisek ropy, nebyl by až takový problém – byť by to samozřejmě znamenalo vzrůst ceny ropy, ovšem vzhledem k tomu, jak je levná teď, by to nemělo tolik vadit – tyto státy do jisté míry bojkotovat. Je to totiž totéž, jako s již zmiňovaným Leninem – peníze, které jim dáváme, a které jim opravdu dávat nemusíme, se totiž zdaleka jen nepoužívají na opulentní luxus arabské aristokracie, ale na madrásy, v nichž se učí wahhábismu nové generace, na Islámský stát a jeho zvěrstva (skrze Katar), na al-Káidu (skrze Saúdskou Arábii), na šíření protizápadní propagandy (skrze Katar i Saúdskou Arábii) a v neposlední řadě na ničení památek, muslimských i nemuslimských.
Wahhábismus totiž jako ideologie není nepodobný oběma velkým totalitním ideologiím dvacátého století, klade si za cíl dobytí co největšího možného území a přísné vymáhání dodržování vlastní ideologie. Je to ideologie zaměřená proti rozumu, proti umění, proti čemukoliv světskému, protože úcta k čemukoliv kromě Boha je chápána jako uctívání těchto osob či věcí, a tedy v rozporu s tauhídem, učení o monoteismu. Je to wahhábismus, který reprezentuje všechno špatné, co lidem na islámu vadí a je v našem zájmu ho minimálně nepodporovat, když už ne rovnou aktivně potlačovat. Saúdové s námi v této ideologické válce zatím vyhrávají, protože se jim podařilo spoustu lidí, včetně většiny Čechů, přesvědčit, že islám je agresivní, netolerantní, konfliktní, puritánské náboženství stojící proti lidské podstatě – protože to všechno wahhábismus je. Nejlepším začátkem boje proti tomuto destruktivnímu náboženství je odmítnout tento jeho narativ a pochopit, že wahhábismus nereprezentuje 1,6 miliardy muslimů na tomto světě. Že spousta muslimů je jím přímo ohrožena, že s ním nesouhlasí a že my to většinou nevíme, protože spousta našich novinářů čerpá zprávy z Blízkého východu akorát z Al-Džazíry, která má základnu kde jinde, než v Kataru (a to není zrovna kolébka svobody slova), a tudíž není zrovna v jejím zájmu prezentovat wahhábismus v negativním světle, nebo naopak poukazovat na to, že většina muslimů s ním má problém.
Pokud totiž my, obyvatelé Západu, tohle pochopíme, nebude až takový problém jako dnes přesvědčit naše politické elity, abychom si přestali hřát tohoto hada na prsou. Nebude to snadné – pamatujete si jistě, jak těžké bylo přesvědčit vlády a potažmo velké firmy k tomu, že je potřeba přijít se sankcemi na Rusko za anexi Krymu a vyvolání a přiživování občanské války na východní Ukrajině. A pokud jde o Saúdskou Arábii, Katar a Emiráty, s nimi je byznys ještě daleko větší, než s Ruskem. Jenže někdy je potřeba říct jasně, že principy jsou důležitější, než peníze, a nejlepší doba na to byla už v roce 1970. Úplně pozdě s tím začít ale není nikdy.
