Na to, že je více než 25 let po pádu železné opony, stále ještě překvapivě mnoho lidí v Česku nedokáže pochopit, že jejich život se od toho v evropské „patnáctce“ nijak zvlášť neliší a že problémy tam nejsou nijak zvlášť jiné.
Aféra kolem Barnevernu, pomineme-li celou podstatu věci, přinesla do české společnosti něco nového – teprve teď si relativně hodně lidí s úžasem všimlo, že ve státě, který se vždy chápal jako zdroj nedostižné dokonalosti, panuje také korupce, šlendrián a neschopní úředníci. Jeden by dodal: úplně jako u nás. Čímž ovšem také argumentovali právě ti z našich spoluobčanů, které si dnes beru na paškál – argument typu „oni jsou o tolik vyspělejší, než my, tak je nekritizujme a zameťme si před vlastním prahem“ opět pouze odhaloval, jak málo toho kdokoliv, kdo se takhle vyjadřoval, o „západě“, jak se definoval za dob naší totality, ví.
Existuje celá řada témat, která automaticky vyvolávají u velké části českých intelektuálů, plus u celé řady dalších lidí, reakci ve stylu „podívejte, jaké jsme zaprděné Česko, když se u nás děje to či ono, podívejte se dál na západ, jak se to dělá“. Potíž je, že argumenty tohoto typu pracují nereprezentativním vzorkem, hodnotí-li ten „západ“ (píšu uvozovky a malé z, protože Česko je součástí Západu, tedy světa definovaného antikou, judaismem, západním křesťanstvím a průmyslovou revolucí), vypouštějí celou řadu informací, často z důvodů neschopnosti jim porozumět.
Mezi nejvýznamnější faktory, které negativně ovlivňují pozorování „západu“ jsou pak zejména tyto:
- Sousedství s Německem a Rakouskem, tedy dvěma státy EU, které jako na potvoru jsou v mnoha ohledech nejlepší, a pokud jde o Německo, tak Bavorsko je nejbohatší stát Německa a Sasko zase nejbohatší postkomunistický stát Německa. Plno lidí má pocit, že když přijedou do Chamu, že takhle to vypadá až po Lisabon, případně přijedou-li do Bad Schandau, že takhle to bude vypadat až po Rujánu. Není nic mylnějšího.
- Neznalost jazyků. Angličtina dnes už není cizí jazyk, spíš určitá forma gramotnosti, výrazně méně lidí mluví německy, francouzsky, italsky nebo španělsky, ale už moc nepotkáte lidi, kteří by uměli norsky, finsky, portugalsky, holandsky či dánsky.
- Nedostatečná informovanost o dění v daných zemích. Třebaže dotyčný mluví třeba anglicky nebo francouzsky, používá dané jazyky hlavně v práci, na cestách a podobně, ale už je nepoužívá na to, aby denně četl tamní tisk, a pozor, to je důležité: včetně komentářů pod články.
- Nedostatečná osobní zkušenost se životem mimo ČR, tedy chápání zahraničí jako místa, kam se jezdí na dovolenou či na služební cesty, ale bez znalosti toho, jaké je tam něco zařídit na úřadě, kolik tam stojí živobytí, které služby jsou (ne)dostupné a za kolik a podobně.
- Navazování kontaktů v cizích zemích pouze s hodně vybraným vzorkem lidí. Možná vám to nepřijde, ale lidé z různých zemí, s nimiž třeba pracujete, nejsou typickými reprezentanty. Ani vy sami nejste typickými reprezentanty země své. Proč? Už sám fakt, že máte pravidelný osobní kontakt s někým ze zahraničí, z vás dělá poměrně výraznou menšinu, a to nejen v Česku, ale i jinde. Zkuste si to představit takhle – vybavte si průměrnou menší až středně velkou firmu, kde je ředitel, finančník, účetní, několik prodejců, pár lidí od marketingu, personalista, pár lidí ve vývoji, nákupčí, lidi, co drží kontakt se zákazníky, někdo od bezpečnosti práce a pak řadoví zaměstnanci. Pracovní kontakt se zahraničím má ředitel, v lepším případě také nákupčí či někteří prodejci. Jaký je to podíl všech zaměstnanců dané firmy? Deset procent? Patnáct? A ne každá firma je exportně/importně orientovaná, navíc co se služeb týče, tak mechanik v autoservise, kadeřnice či topenář nepřijdou do pravidelného obchodního kontaktu se zahraničím prakticky nikdy. Neříkám, že kontakt se zahraničím dělá člověka hodnotnějšího, ale změní mu pohled na věc, přinutí ho to konfrontovat své dojmy s realitou, kterou do té doby neznal. A teď si vezměte, jak relativně málo takových lidí ve společnosti je. A v jiných zemích je to naprosto stejné. Nelze proto posuzovat cizí země podle kolegů z práce, kde pracujete, či vašich osobních kontaktů. O dovolených nemá ani smysl mluvit, protože z dovolené člověk nepozná prakticky nic.
- Peníze neznamenají (skoro) nic. Nelze srovnávat jen tak to, jak se kde žije podle toho, jaký tam je průměrný plat. I kdyby ceny v obchodech byly podobné, nebo jen mírně vyšší, než v Česku a průměrný plat výrazně vyšší, nic to neznamená bez toho, aby člověk poznal kontext. Dám příklad – lidé se pošklebují řeckým důchodcům, že si nevystačí s 800 eury za měsíc. No jo, ale v Řecku je momentálně taková nezaměstnanost, že jeden důchodce kolikrát z těch 800 eur živí klidně 4-5 dalších dospělých lidí, kteří nemají šanci si najít práci. V Nizozemí se platí roční silniční daň ve výši cca 1200 EUR, tedy přes třicet tisíc korun, což v Česku nikdo nezná. Ceny nemovitostí jsou v těchto zemích výrazně vyšší a služeb také – a to i v poměru k platům. Příklad – v Norsku stojí hodina automechanika v nejlevnějším možném případě 1000 NOK vč. DPH. Pokud jde o kupní sílu, je to pro Nora asi tolik peněz, kolik je česká tisícikoruna pro typického Čecha; a nejlevnější autoservis v Česku si opravdu tisícovku za hodinu neúčtuje. A nejde jen o autoservisy – jde prakticky o jakékoliv řemeslné práce či jiné služby.
- Spoustu věcí „doma“ má člověk tendenci brát jako samozřejmost, s tím, že „venku“ vidí to, co doma nevidí, takže má pocit, že ti lidé mají to, co on sám, plus něco navíc. Tak to není. Je plno „neviditelných samozřejmostí“, které Češi mají a o kterých si jinde mohou lidé nechat zdát. Pár příkladů: práce na místě; můj bratr kdysi skvěle glosoval, že krize přichází do Česka, když si lidé musejí najít práci 50 km daleko. Rád bych v této souvislosti upozornil na to, že pro spoustu lidí v Německu, Británii, Norsku, Dánsku, Francii a dalších zemích je normální dojíždět do práce na vzdálenosti typu Pardubice-Praha denně. A to není jen čas, samozřejmě, ale také peníze za jízdenky, které navíc jsou proporcionálně k platům na západ od Šumavy výrazně dražší, než v Česku, či používání auta, které je, opět, na západ od Šumavy, prakticky vždy zatíženo silniční daní, kterou fyzické osoby v Česku nemusejí řešit. Pro většinu lidí ze „západu“ je také science-fiction to, co Češi dělají běžně, a sice že jsou denně nebo skoro denně v hospodě na oběd, posezení s kamarády a podobně – restaurace v Česku jsou vůči platům extrémně levné ve srovnání s jinými zeměmi. Nevím proč to tak je, ale vím, že rozhodně si třeba typický Holanďan nebo Nor nemůže dovolit tam chodit tak často, jako typický Čech. Podobně je to s turistickou infrastrukturou – taková „samozřejmost“ jako že sednu na vlak, někam dojedu, tam najdu turistickou značku, projdu se, uvidím nějaká pěkná místa, zajdu si na oběd a vrátím se domů s tím, že automaticky předpokládám, že se na místě někde najím a nebudu moc řešit, kolik za to dám, to je středostavovská realita Česka, ale rozhodně ne až taková samozřejmost pro střední vrstvy na západ od Šumavy (opět: Německo je na tom podobně, jako Česko, ale už ne v zemích dál od Rýna).
Tyhle nedostatky v pozorování samozřejmě způsobují, že má plno lidí všechny možné komplexy na téma toho, jak je Česko zaostalé a „zaprděné“, ale přitom je to hodně pochybný koncept. Je-li Česko kvůli stokrát omílaným negativům typu xenofobie, nechuť k Romům, omezené vidění světa, korupci, klientelismu a já nevím, čemu ještě, zaostalé a zaprděné, pak je v dobrém klubu – úplně stejné věci se totiž řeší i jinde. Ano, tahle všechna negativa v Česku jsou a ano, je to problém a ano, mělo by se s tím něco dělat. Jenže argumenty českých, zejména levicových intelektuálů, že jsou Češi kvůli tomu horší, než občané jiných zemí na západ od nás, jsou vážně směšné a reflektují přesně ty chyby v pozorování, které jsem popsal výše.
Co si asi takový intelektuál myslí – když přijede dejme tomu do Kodaně? Vidí všude slušné cyklostezky (i když Holanďan by nesouhlasil), auta jedoucí padesát, pěkné fasády na domech, výrazně vyšší ceny, z čehož usoudí, že ti lidé musejí být velmi bohatí, když si to mohou dovolit; a pak se potká na univerzitě, konferenci či u jiné podobné příležitosti s místními lidmi, kteří ale budou podobní, jako je on sám, takže nebudou trpět xenofobií, budou pozitivně nakloněni třídění odpadu a multikulturním ideálům. Takový intelektuál se pak vrátí s jasným verdiktem: Dánsko je úžasně vyspělé a my se můžeme tak akorát stydět.
A teď realita. Dánové za volantem jsou tak trochu jako Italové, akorát že člověk musí vyjet na dálnici, aby to viděl. Ve městě je zkrotily pouze velmi drastické – a nedávno výrazně zvýšené – pokuty, fotoradary na každém rohu a takzvané „mobilní fotoradary“, což jsou fotoradary umístěné v zaparkovaných dodávkách, kterých má dánská policie cca 170, neklame-li mě paměť a které jezdí všude možně. Už vidím intelektuála, jak vítězoslavně řekne: „No jo, ale Dánové respektují pravidla a nesnaží se to obejít!“ I zde musím zklamat – Dánové ve velkém používají mobilní aplikace, kde se navzájem informují o tom, kde přesně tyhle dodávky zrovna jsou a hrají si s policií na kočku a myš způsobem, který jsem v Česku ani neviděl. A ano, ten telefon drží za volantem v ruce a koukají do něj, když pracují s tou aplikací. Pokud jde o pěkné fasády na domech – to je pouze způsobené atraktivitou místa a tím, že Dánové, stejně jako Norové, Angličané, Holanďané a další, mají tendenci chápat nemovitost spíš jako investici, takže ji neustále vylepšují s tím, že jim ta vylepšení zaplatí příští majitel; většina lidí žije v nějakém domě s tím, že ho bude prodávat a stěhovat se do ještě lepšího. Koncept domu, coby dědičného majetku rodiny, je sice hezký a romantický, ale nepřináší moc kapitálu do trhu s nemovitostmi, což je i jeden z důvodů, proč jsou v Česku nemovitosti poměrně levné. Takže není to otázka zaprděnosti/nezaprděnosti, ale prostě jde o specifikum daného trhu. Pokud jde o ceny, už jsem naznačil, jak to s nimi je, výše, nicméně je potřeba upozornit zejména na to, že vidí-li náš intelektuál smorrebrod (dánský tradiční obložený chlebíček) za XX DKK, nebere často v úvahu, že a) ani plno místních si to jen tak třeba nekoupí, b) když si někdo koupí chlebíček, má chlebíček, ať už v Česku z českého platu nebo v Dánsku z dánského; neznamená to, že si může dovolit v Dánsku chlebíčků pět, zatímco v Česku tři. Že to s recyklováním není zdaleka tak horké (v tomhle jde příkladem Německo) a že se v hospodách kouří netřeba dodávat.
No, a pokud jde o xenofobii a „zaprděnost“, to je téma samo o sobě. Mým odhadem tak cca 2/3 Dánů jsou podobně otevření a nexenofobní, jako podobný podíl Čechů, čili proti cizincům a priori nic nemají, a pokud cizinci dodržují zákony a chovají se slušně, jsou pro ně v podstatě neviditelní a nezajímají je. A pokud jde o tu zbývající třetinu, která často, ale ne vždy, volí Dansk Folkeparti, škoda mluvit. Jen tak namátkou, jaké názory v této třetině běžně panují: „nesmí být volný prodej nemovitostí občanům EU, protože přijdou Němci a všechno zaberou; vůbec je potřeba dávat pozor na Němce, protože přijdou a všechno zaberou; cikáni akorát kradou a žebrají, vyhnat je někam jinam; Východoevropani (mezi které počítají i nás, pozn. aut.) kradou a kazí ceny a nesmí se jim dovolit sem jezdit; co politik, to zloděj a lhář, apod.“ Samozřejmostí je, že tihle lidé reagují na takřka jakoukoliv zprávu o EU slovy „vystoupit z EU teď“, a pokud jde o uprchlíky, tak je mezi nimi velmi populární názor, že by se mělo na hranicích s Německem postavit něco podobného, co Orbán staví na hranicích se Srbskem. Jenže tohle všechno člověk objeví teprve tehdy, naučí-li se dánsky, bude-li číst místní noviny a komentáře pod články, a sejde-li se s běžným Dánem v hospodě, s nímž bude dánsky mluvit o tom, jak to jde. Tohle, co jsem popsal, se samozřejmě netýká jen Dánska, ale v různých obměnách prakticky každé jedné „západní“ země.
Teď proč to všechno píšu – není samozřejmě účelem tohoto článku ani říkat, že v Česku není co vylepšovat, ba ani to, že jsou západní země špatné. Ani zdaleka. Jenže je důležité si uvědomit, že vylepšovat máme co i my, i jiné země, včetně těch, které jsme si dlouhá leta brali za vzor. Že jsme je v lecčems nedotáhli, ale v lecčems jsme už dál, ale nevidíme to, protože to považujeme za samozřejmost. Západní styl života a západní hodnoty považuji za ty nejlepší, jaké jsou k dispozici, protože garantují jednotlivci nejvíce svobody a nejvíce možnosti řídit si svůj život sám podle vlastního uvážení, což pokládám za důležité. Ale ani tak není Západ, jehož jsme součástí (tohle je potřeba opakovat, mám pocit, že to značná část „kavárny“ ještě nepochopila), ideální – a nejspíš ani nikdy nebude. Přesto bychom měli být rádi, že jsme i politicky jeho součástí, protože to je místo, ač nedokonalé, kde jsme doma, a které je jako mozaika, která by bez našeho kamínku byla neúplná. Nemá smysl být němečtější, než Němci, francouzštější, než Francouzi nebo norštější, než Norové pro to, abychom se cítili, že jsme na jedné úrovni s nimi. Ne, měli bychom umět realisticky (s důrazem na slovo realisticky) zhodnotit, co jako Češi děláme dobře, co děláme špatně, v čem zaostáváme, v čem jsme lepší, ale vidět sebe sama jako nedokonalé mezi jinými nedokonalými, ne jako malého školáčka mezi premianty. Až vám bude zase někdo tvrdit, jak jsou Češi příšerní, protože jsou xenofobní, islamofobní, nemají rádi uprchlíky a snaží se obcházet různá pravidla, vzpomeňte si na to, že i když třeba některé z těchto věcí nejsou běžné v Německu; Evropa, potažmo západní svět, je výrazně větší, a že tytéž problémy řeší i jinde.
