Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Není muslim jako muslim, aneb jak se v tom vyznat?

24. 07. 2015 10:30:59
Nejlepší cestou k radikalizaci kohokoliv je ponížení. Týká-li se to ještě navíc konzervativnějšího člověka, je na průšvih zaděláno. Jak tedy vyvážit bezpečnost a nepopudit proti nám ty, kteří proti nám nestojí? Rozlišováním.

Na světě je zhruba 1,6 miliardy muslimů, a jak zní oblíbený argument lidí, kteří se snaží tlumit vášně, nemůže být přeci každý z nich terorista. „Ale jak tedy poznat radikály a teroristy“, ptáte se – když mezi nimi zcela evidentně jsou? Hned na začátku by to chtělo zkusit se nedívat na islám jako na monolit a pochopit, že nejen menšinové odnože islámu mohou být jen minimálně problematické či bezproblémové, ale že se dá i popsat „návod“ na to, jak kdo kde může chápat sunnitský islám a tedy odlišit způsoby praktikování sunnitského islámu, které jsou škodlivé od těch, které nejsou. Na světě je pořád přes miliardu sunnitů a i tak není ani zdaleka každý terorista. Co tedy odlišuje ty, kteří svou víru chápou jako spirituální záležitost či kulturní tradici od těch, kteří jsou ochotni v jejím jménu vraždit? Je to daleko víc vlivů, než by si jeden připustil.

Také to chce si trochu posvítit na slova „terorista“ a „terorismus“, protože, jak známo, dnešní terorista může být zítřejším bojovníkem za svobodu a naopak. Například statečný čin norského odboje na jezeře Tinnsjø, kdy odbojáři – dnešními slovy – spáchali sebevražedný atentát na trajekt, který kromě těžké vody pro Hitlerovu jadernou zbraň vezl i běžné cestující, byl podle všech definicí teroristickým činem, který si vyžádal nevinné životy, ale byl to akt vůči totalitní okupační moci, které se tak zabránilo stihnout do konce války přijít s jadernými zbraněmi a způsobit tak neštěstí daleko větší. To, co nám tedy vadí primárně, není tedy ani tak způsob boje, který se dá označit za teroristický, ale – a to musí být řečeno nahlas – ozbrojený boj a zabíjení civilistů, který je namířen proti našim hodnotám, proti ideám svobody, proti naší společnosti a civilizaci. Odsouzeníhodný je samozřejmě jakýkoliv teroristický akt s výjimkou extrémních případů, jako toho na jezeře Tinnsjø (a i o tom se vedou spory, zda to bylo nutné), ale na světě je tolik teroristů, že není v moci nikoho je všechny neutralizovat, pročež je nutné vybírat ty, kteří jsou z našeho pohledu nebezpečnější, před jinými.

Základním klíčem by podle mého názoru mělo být, že bychom se měli soustředit zejména na teroristické organizace, které si kladou za cíl nastolení nového společenského řádu, které jaké svého nepřítele nedefinují konkrétní stát, ale civilizaci jako takovou. To totiž odlišuje al-Káidu či Islámský stát od Hizballáhu, IRA, ETA, či například bývalé řecké teroristické organizace EOKA. Ano, metody Hizballáhu nebo IRA jsou smrtící a špatné, ale, při vší úctě k Londýnu nebo Jeruzalému, stojí-li proti nám nepřítel, který nás nenávidí pro naše občanství, a nepřítel, který nás nenávidí pro naši podstatu a pro to, kým jsme a jaké hodnoty vyznáváme, ten druhý je výrazně nebezpečnější. Hizballáh vznikl v reakci na okupaci jižního Libanonu Izraelem a je dobré si všimnout, že od doby, co Izrael v roce 2006 opustil jižní Libanon se Hizballáh (na rozdíl od Hamásu, který je sice také primárně nacionalistickou organizací spíš než džihádistickou – byť je tedy obojí, ale kterému zase jde o úplné zničení Izraele všemi prostředky a o vyvraždění všech Židů) o Izrael nezajímá víc, než standardní protiizraelskou rétorikou, ale pokud jde o jeho militarismus, momentálně se angažuje v syrské válce na straně Asada proti Islámskému státu.

Když už jsme si ujasnili pojmy, podívejme se tedy na to, kdo je kým. Jak jsem již psal dříve, muslimové se dělí na menšinové šíity a většinové sunnity, kde šíité mají organizovanou hierarchii, kodifikované náboženské právo, svůj ekvivalent papeže, kardinálů i svatých (dvanáct imámů z raných dob šíitského islámu, nemluvě o tom, že každý šíitský imám je vysvěcen), zatímco sunnité jsou decentralizovaní, bez jednotné autority, bez hierarchie, kde si každý imám může hlásat, co chce, a kde se imámem může stát v podstatě kdokoliv, kteří, podobně, jako křesťanští protestanti, neuznávají žádné svaté a pro které jediným objektem kultu je pouze a jenom Bůh a kteří nemají žádné psané právo a to, co je či není v souladu s islámem podle sunnitů se opírá čistě a jen o fatwy, tedy náboženské výroky učenců, v případě sunnitů čistě metodou „obyčejný muslim má problém – zeptá se autority, jak ho řešit – autorita odpoví“. Vzhledem k decentralizovanému charakteru sunnitského islámu je tolik autorit, že kdo chce si potvrdit vlastní názor, vždy si k tomu nějakého učence, který ho podpoří, sežene. Tolik v kostce základní rozdíl mezi dvěma hlavními kategoriemi muslimů.

Šíitský islám má jedno poměrně zásadní specifikum, a sice že na rozdíl od sunnitského islámu už po mnoho set let přikládá velkou váhu rozumu a poznání víry skrze racionální myšlení, což samozřejmě odráží jeho historii – Persie přijala šíitský islám způsobem „když už tu ten islám musí být, tak ať odpovídá našim potřebám vyspělé společnosti“. A nekončí to u toho – šíitský islám nejen, že podporuje racionalitu a kritické myšlení (což je hlavní důvod, proč mezi šíity existují takové věci jako tradice diskuse, ale i humor, satira či karikatura vlastních autorit – viz karikatury všeho, včetně Mohameda, které si, z pochopitelných důvodů anonymně, kreslí a sdílejí zejména Peršané na Facebooku a dalších sociálních médiích), ale i umění – hudbu či poezii. Podotýkám, ne pouze náboženskou a budovatelskou poezii, ale například milostnou poezii. Kdo by čekal, že v šíitské teokracii budou veškeré narážky na milostné vztahy potlačovány, bude překvapen; milostná poesie, a to i velmi vášnivá, vychází v Íránu ve velkých nákladech a rozhodně nejde o žádný samizdat.

Zcela zvláštní podskupinou šíitů jsou alevité (neplést s alávity, což je také odnož šíitů, ovšem lišící se od hlavního proudu pouze v detailech). Alevité jsou odnoží šíitů, uznanou ajatolláhem Chomejním jako zcela legitimní součásti šíitů, kteří jsou etnicky takřka výhradně Turci nebo Kurdové, v počtu 15-20 milionů. Pokud jde o jejich pozici v rámci šíitského islámu, dalo by se to přirovnat k pozici Řeckokatolické církve (té na východním Slovensku a západní Ukrajině) v rámci Římskokatolické církve, ovšem s tím, že ten svazek je volnější, protože alevité neuznávají ajatolláha jako řečtí katolíci papeže, pouze ajatolláh uznal je jako šíity kvůli tradici, z níž povstali. Alevité praktikují islám výrazně jinak, než většina šíitů i sunnitů, víra je pro ně záležitost zejména mystická, striktně apolitická a pokud jde o kompatibilitu s naší civilizací, je nám vyloženě nejblíže. Alevité jsou především humanisty, věří v to, že každý člověk na světě je si roven bez ohledu na to, v jakou víru věří. Opírají se o ideály spravedlnosti, rovnostářství, skromnosti a mírumilovnosti. Prosazují monogamii, ale ženy jsou v alevitském islámu zcela rovnoprávné – modlí se v modlitebnách, turecky zvaných cemevi (častěji, než v mešitách) spolu s muži, neuznávají segregaci pohlaví a mají všechna práva jako muži. Za šíity jsou považováni pouze proto, že jejich tradice se z té šíitské vyvinula, tedy uznávají jednoho Boha (Alláha), proroka Mohameda a pak Alího, od něhož šíitský islám de facto pochází, a Dvanáct imámů, ovšem pokud jde o praxi – viz výše – výrazně se od nich odlišují. Co víc, nejsou součástí šíitské hierarchie, jejich struktura je podobně decentralizovaná, jako u sunnitů, ale jednak z historických důvodů, ale hlavně pak kvůli tomu, že byli sunnity pronásledováni, jsou chápáni jako součást šíitské větve islámu. Dále pak alevité nemají povinnost modlit se pětkrát denně ani dodržovat půst během ramadánu a nemusejí vykonávat ani pouť do Mekky, protože tvrdí, že je to jen fyzické vyjádření vnitřní duchovní pouti, kterou může mít každý v sobě. Co je také zajímavé, je, že používají víno během náboženských obřadů a pijí alkohol; jeho zákaz považují za arabskou zvyklost, která se do islámu dostala až později a která tudíž není esenciální součástí víry. Sunnity považují alevité za lidi, kteří odpadli od pravého islámu (za ten pravý islám považují ten svůj), protože říkají, že jejich způsob víry a náboženská praxe je více ovlivněná světskými okolnostmi (zájmy arabských válečníků a vládců), než Božím slovem.

Řekněme si na rovinu, pokud by všichni muslimové byli Alevity, neměli bychom s islámem žádný problém, ba co dím, leckterá křesťanská odnož by byla problematičtější, než oni, pokud jde o žití v souladu s liberálními principy či demokracií. Jejich existence a pozice v rámci islámu je důkazem toho, že se islám reformovat dá, že to už v minulosti někdo udělal a že navíc, byť se skřípajícími zuby, ale většina muslimského světa je stále ještě uznává jako muslimy. Trvalo mnoho set let, než přestali být pronásledováni, ale dnes tu jsou a jsou vzorem pro zbytek muslimů, jak se dá praktikovat šaháda (muslimské vyznání víry, tedy víra v jednoho Boha a to, že Mohamed je jeho prorokem) humanisticky a mírumilovně. Dvacet milionů z 1,6 miliardy není moc, ale kdokoliv se vyjadřuje stylem „muslimové to, či muslimové ono“ by měl mít na paměti, že existují, a co jsou zač.

Pokud jde o sunnity, tam je, jak již bylo řečeno, situace značně komplikovanější. Máme zde totiž několik pólů. Na jedné straně jsou sunnitští súfité, mystici, které příliš nezajímá okolní svět a pro něž je islám způsobem vlastní spirituální cesty, ale na druhé straně jsou wahhábité, reprezentovaní zejména Saúdskou Arábií (a také al-Káidou a Islámským státem, ačkoliv se od obou Saúdové distancují), kteří věří v doslovnou interpretaci Koránu a Hadísů (zápisků ze života a skutků proroka Mohameda), které nemám problém označit za esenci toho všeho špatného, co na islámu je. Vzhledem k tomu, že činy wahhábitů, jejich pohled na svět a takové věci jako džihád jsou všeobecně známy, není potřeba je déle představovat.

Pak jsou zde saláfité, což je odnož sunnitů, která se dá nejlépe přirovnat ke Svědkům Jehovovým; jde, co se týká bezpečnosti a charakteru naší civilizace, o poměrně hodně nebezpečnou odnož muslimů; ne proto, že by snad podporovali terorismus – ale proto, že mají tendenci s většinovou společností interagovat podobně, jako Svědkové Jehovovi. Zcela se straní politiky, jsou ultrakonzervativními askety, opírají se o nejranější možný islám a snaží se o co nejtěsnější blízkost s životem proroka Mohameda. Poznáte je tak, že chodí po ulicích ve velmi skromném oblečení, zdvořile oslovují kolemjdoucí, aby si s nimi popovídali o Bohu, nikdy se nerozčilují (aspoň ne, když to ostatní vidí) a snaží se konvertovat lidi právě skrze vlastní příklad jako ukazování života zbožného, od světských záležitostí (a hříchu) oproštěného, v kombinaci s pocitem, že díky této „čistotě“ je člověk něco na způsob „vyvoleného“. Nemuslimy považují za nečisté, nikdy se žádného nemuslima nedotknou (ani ruku vám nepodají), ale vkládají ve vás naději, že díky nim prohlédnete a konvertujete. Nepřekvapí, že saláfité jsou velmi úspěšní v konvertování lidí ze Západu, kteří nejsou nábožensky ukotvení a nedokážou se saláfity jednat z pozice pevnosti vlastního přesvědčení. Saláfité chápou džihád jako přesně tento způsob šíření islámu, takže když v debatě s nimi přijdete s argumentem, že vám džihád vadí, poukáží na dialog, který s vámi vedou, a zeptají se, co že je na tom džihádu tak špatného, vždyť si hezky povídáte. Není překvapující ani to, že saláfité jsou, pokud jde o úspěšnost konverze nevěřících, daleko úspěšnější, než wahhábité šířící víru násilím, terorem a zkázou.

Jenže teď přijde ten hlavní kámen úrazu, pokud jde o sunnity: súfité, wahhábité i saláfité jsou všechno menšinové směry. Naprostá většina sunnitů věří a praktikuje v souladu s rodinnou či klanovou tradicí, nad vírou příliš nepřemýšlejí, chápou ji jako součást sebe sama, ale nevede je ani k terorismu, ani k vyžadování čisté víry, ani k nějakému hlubokému prožívání, ani k potřebě konvertovat jiné. Je to pro ně způsob, jak prožívat svátky, jak prožívat svatby, pohřby, či cestu k dospělosti. Je to pro ně významná součást jejich duchovního života, ale ne nic víc. Tihle muslimové, a to je většina muslimů na této planetě, jsou zpravidla víc ovlivnění konkrétní kulturou, z níž pocházejí, nežli samotným islámem, což je ovšem velmi dvousečná zbraň. Na jedné straně tak máme naprosto sekulární Tatary, Turky nebo Tádžiky, kteří jsou sunnity, jak se patří, ale na druhé straně máme také sunnity, jak se patří, ale z Nigérie, Egypta, Súdánu či Pákistánu, do jejichž portfolia patří věci jako takzvané „vraždy ze cti“, ženská obřízka (zejména Egypt) či podobné věci, kterými Západ často právem opovrhuje. To, co je „halal“ (dovolené) a „haram“ (zakázané), tak často výrazně ovlivňuje lokální imám či nějaká vyšší autorita (znalec islámu, ovšem který je také jen člověk pocházející z nějaké kultury a tedy jí ovlivněný), a jak již bylo řečeno, imámem se mezi sunnity může stát každý, koho daná komunita za autoritu bude považovat.

Jak již bylo řečeno, mnoho teroristů se teroristy nerodí, ale stávají se jimi později v životě, často v reakci na to, jak se k nim chová buď společnost, kde žijí, nebo jak chápou svou pozici ve světě. Jde většinou o lidi, kteří se buď vidí jako ponížení či ohrožení, a to může mít celou řadu příčin. Ponížen se může cítit úspěšný, vzdělaný a bohatý muslim tím, že se na něj okolí dívá skrz prsty navzdory svému evidentnímu úspěchu a své snaze se prosadit „konvenčně“. Ponížen či ohrožen se může cítit mladý chudý muslim z Alžírska, který nedokáže, z ekonomických důvodů, se zajistit natolik, aby mu bylo dovoleno se oženit (v sunnitské tradici se oženit může jen ten, kdo je schopen ženu zajistit), a pokud jde o společnost, která neschopnost se oženit a pokračovat v rodinném a klanovém životě jako „řádný muslim“, najde si zkratku pro vybití své frustrace právě v džihádu. Nebo také může jít o psychopata, kterého vraždění baví, ale výskyt těchto lidí je tak nějak všude stejný, protože nejde o aspekt konkrétního náboženství, ale o duševní poruchu. Tak či onak, nemůžeme samozřejmě eliminovat všechny důvody, pro které se muslimové – či konvertité – k džihádu hlásí, ale můžeme se aspoň snažit nenaštvat například alevity, šíity nebo „ležérně praktikující“ sunnity tím, že se k nim budeme automaticky chovat jako k (potenciálním) teroristům. Jistě, není znám příklad, kdy by alevité začali s džihádem, ale asi si umíte představit, jak je alevitovi, který, stejně jako vy, chápe, co všechno je špatného na sunnitském islámu či jeho wahhábistické odnoži, ale kterého někdo hází do stejné kategorie jen proto, že je muslim. Řekl bych, že asi podobně, jako někdo, kdo Čechovi řekne, že mu je jedno, že je Čech, protože všechno na východ od Berlína jsou pro něj stejně „Rusáci“. Skupiny jako „Islám v České republice nechceme“ dělají totiž přesně tohle. Podílejí se na výchově džihádistů. Ne na Blízkém východě, tamním džihádistům je Česko naprosto ukradené. Ale mezi českými muslimy ano. To je fakt, který stojí za zvážení před tím, než si řeknete, že „ten Konvička má pravdu“.

Autor: Andrej Ruščák | pátek 24.7.2015 10:30 | karma článku: 34.55 | přečteno: 5397x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3299 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1219 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4703 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18697 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Babica

Contradictio in adjecto naše soudy nezajímá!

Ale možná je naše soudnictví OK. A chybu hledejme v neobratném vyjádřování novináře způsobeném "misunderstandingem". Vlastně nakonec ani novinář za nic nemůže, vinna patrně bude jazyková bariéra, která může úplně za všechno.

26.9.2017 v 19:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Aleš Hodina

Homosexuální osvojení neprojdou

Vcelku bez povšimnutí médií zůstala skutečnost, že končící Poslanecká sněmovna už rozhodně nestihne projednat novelu zákona o registrovaném partnerství.

26.9.2017 v 19:01 | Karma článku: 15.76 | Přečteno: 207 | Diskuse

Jiří Goldman

Existují v podstatě jen dvě základní koncepce života a politiky

Při pohledu na politický vývoj ve světě vidím jen dvě základní koncepce politického a společenského života.

26.9.2017 v 17:52 | Karma článku: 3.55 | Přečteno: 118 | Diskuse

Adam Mikulášek

Tak nám papeže Františka obvinili z kacířství

Zní to možná archaicky, ovšem jde o to, že papež podle konzervativních kruhů církve hlásá bludné učení. Podle mého je papež ještě něco horšího, trojský kůň v cizích službách.

26.9.2017 v 17:08 | Karma článku: 23.90 | Přečteno: 432 | Diskuse

Radim Lhoták

Globální svět stojí na křižovatce. Evropa je ztracená v zajetí intelektuálního úpadku.

Alexandr Dugin se zamýšlí nad důležitými otázkami současného světa, v jehož přechodové fázi vidí šanci na volbu cesty k jeho spravedlivějšímu a smysluplnějšímu uspořádání. Dokážeme toho také využít?

26.9.2017 v 17:04 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 292 |
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5748

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.