Coby rodiče ze dvou různých zemí žijící v zemi třetí a mající podobné přátele a známé (i v jiných zemích, než Norsko) jsme každodenně konfrontováni s tím, jak odlišné jsou názory na to, co by se s dětmi (ne)mělo dělat.
Měli jsme tento víkend na návštěvě naše dobré přátele, rodiče dvou malých dětí, kde ona je Američanka anglosaského původu, on je Polák a žijí jako expati v ázerbájdžánském Baku, kde se v podstatě nestýkají s Ázerbájdžánci, ale žijí v mezinárodní komunitě. Podobně máme v našem okolí rodiny typu on – východní Němec, jeho žena – ukrajinská Ruska a žijí spolu v Norsku a mohl bych jmenovat i další. Všechny tyto rodiny jsou od sebe poměrně odlišné, ovšem jedna věc nás všechny spojuje – máme všichni velmi blízkou zkušenost s tím, že rady, které dostáváme ohledně výchovy dětí z různých zemí, se natolik různí, že pomalu nemá žádný smysl je brát vážně. Jedním z hlavních důvodů je, že si navzájem – často i přímo – protiřečí, třebaže se všechny zaklínají vědeckostí a tím, že mají jako svůj hlavní zájem to, aby se dítě mělo co nejlépe.
Začínám teprve třetí rok bytí rodičem (synkovi byly nedávno dva) a databáze navzájem se vylučujících názorů na to, co s dětmi dělat by už vydala na knihu, a měl-li bych dát dohromady i to, co znám od známých mnohonárodnostních rodin, vyšlo by to pomalu na velikost Wikipedie. Hlavním důvodem je to, že ty rady se týkají individuálních činností, nejen směru výchovy jako takového.
Upřímně řečeno, pokud existuje vůbec správná výchova, pak je to s ní jako s vařením. Stejně jako to, jestli se jídlo povedlo nebo nepovedlo, ocení až ten, kdo ho jí (přičemž kuchař musí doufat, že jeho experimentování jídlo nezkazí), správná výchova se pozná až tehdy, když je dítě dospělé, ideálně pak, až když je dítě samo v důchodu a má většinu života už za sebou.
Rady na téma „co je nejlepší s dítětem dělat“ jdou zároveň až do překvapivých detailů. Většinou se, tedy alespoň pokud jde o nejmenší děti, s nimiž mám zkušenost (u větších určitě přijdou jiné rady, určitě včetně takových, jaké jsem si ani neuměl představit), týkají věcí jako jídlo, spaní, zdravotní péče, udržení si autority či rozvíjení dětské kreativity. Míra, s jakou jsou lidé z několika různých zemí schopni obhajovat svůj postoj na věci typu – když to s trochou sarkasmu přeženu – v jakém úhlu má dítě sedět na nočníku a kolik minut tam má být – je kolikrát až nábožensky přesvědčivá. Taková rada často vezme nějakou naprostou prkotinu, popíše do nejmenších detailů, jak by se měla dělat a nenápadně pohrozí plamenem pekelným (tedy tím, že nedodržení té rady bude znamenat, že se dítěti škodí), kdyby se náhodou dotyčný danou radou nechtěl řídit.
Rady toho typu přicházejí až na jedinou výjimku od kohokoliv, kdo si myslí, že má co o dětech říct: od lékařů, sester a učitelek přes širší příbuzenstvo až po náhodné lidi na ulici. Ptáte se, kdo je tou výjimkou? Ti, kteří skrze svou rodinu slepili různé kultury, protože jen ti na vlastní kůži zažili, co je to za nesmysl.
Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, když jsem vyrůstal a z různých stran – naštěstí ne od rodičů, ti byli v tomto ohledu velice progresivní – jsem slýchal věci typu, že oběd se má jíst přesně v poledne, že k jídlu se má neustále připíjet a že žádné jídlo by nemělo být po šesté večer (arciť přijdou plameny pekelné). Prkotina, řeknete – pokud přeci člověk sní odpovídající počet kalorií o správném složení, aby měl všechny důležité živiny, tak je to snad jedno. A pak jsem přišel do Polska a potkal jsem lidi, kteří se stejným zápalem tvrdili, jak oběd, ve smyslu teplé jídlo, se musí jíst přesně ve čtyři odpoledne a jídlo se má zapíjet z větší části teprve až poté, co se sní. Bavil jsem se v duchu představou, že dotyčné Poláky a Čechy spolu seznámím, zavedu hovor na toto téma a pak je nechám se hádat a změřím, jak dlouho jim to potrvá, než s hádkou skončí. A pak jsem přijel na návštěvu do Barcelony a divil se, že v sedm večer mi večeři pomalu nikdo nepodá, protože na večeři jsou ještě aspoň tři hodiny čas. Připomínám, že debaty na téma „kdy by se mělo a nemělo jíst“ dokáží vypadat div ne jako každoroční prvomájové boje mezi anarchisty a nacionalisty. A přitom je to taková hloupost!
Pokud jde o děti, je to ještě citlivější. Sám na sobě vidím, jak je člověk nerad v pozici rodiče hodnocen svým okolím a jak nálepka „rodiče, co něco dělá špatně“ má na dotyčného podobný efekt, jako když někdo řekne přesvědčenému slávistovi, že by Sparta měla koupit stadion Slávie pro potřeby sparťanského dorostu, protože se na něm stejně žádný fotbal nehraje. S radami to není úplně jednoduché ani v rámci stejného kulturního prostředí, ale v rámci něj jsou minimálně – aspoň tedy většinou, pokud jde o daný moment – konzistentní. S těmi, co jdou přes hranice, to je ovšem jinak.
Moje maminka mi kdysi velmi dobře ilustrovala nesmyslnost výchovných rad na příkladu mém a mého bratra. Dělí nás od sebe čtyři a půl roku, přičemž já jsem své první roky zažil ještě za komunismu, zatímco bratr už po revoluci. Rady, jak co dělat s miminkem v Praze anno 1990 a 1985 byly kolikrát natolik odlišné, že si člověk, který by se jich držel jako wahhábita Koránu, musel v roce 1990 představovat, jak čtyři roky zpátky děti jistojistě hrozně trpěly a kdoví co si nenesou jako zátěž do budoucna. Nevím, jestli miminka opečovávaná v roce 1995 se třeba nevrátila v lecčems k praxi těch z roku 1985, ale spolehlivě vím, že pohled na výchovu se i v rámci Česka hodně změnil od 90. let, která jsem jako dítě zažil já, ke dnešku; a opět natolik, že mnozí dnešní rodiče mají tendenci přísahat, že kdyby se jejich ratolestem dostalo výchovy takové, jakou třeba měli sami (stačí si vzpomenout na sídlištní děti s klíčem na krku, které byly v bytě samy třeba už v osmi letech než rodiče přišli z práce), tak by je určitě někdo někde zamordoval na prvním rohu, třebaže se rozhodně ve srovnání s 90. lety bezpečnostní situace nijak zvlášť nezměnila, a pokud ano, tak spíš k lepšímu.
Lidé mají tendenci zapomínat obzvlášť na dvě věci: že každé dítě je jiné a že děti toho poměrně hodně vydrží, a že navzdory tomu, jak křehce vypadají, snesou, přizpůsobí-li se jim podmínky, leccos. V kombinaci s tím, že současná generace rodičů má až příliš velkou tendenci dělat z výchovy vědu, to vytváří až nezvykle silný tlak na to, aby člověk dělal všechno „správně“, tedy podle nějakých tabulek či „vědeckých výzkumů“. Že je takový přístup nekonečně hloupý ani není potřeba dokládat – vždyť až dítěti bude dvacet, neřku-li šedesát, vzpomene si někdo na to, jak se u něj jako u miminka řešily noční koliky? Nebo třeba jestli se mu dával samý žitný chléb, či dokonce i světlé rohlíky? Je moderní dnes říkat, že to, jak se chováme k dětem během prvních let jejich života, má dalekosáhlé důsledky pro celý jejich pozdější život. To, že to důsledky má, je bezesporu pravda, ale budeme-li to přehánět, vybudujeme si společnost jako z oka vypadlou dystopického filmu Gattaca. A to snad žádný soudný člověk nechce.
