Existuje vůbec správná výchova?

20. 07. 2015 13:00:59
Coby rodiče ze dvou různých zemí žijící v zemi třetí a mající podobné přátele a známé (i v jiných zemích, než Norsko) jsme každodenně konfrontováni s tím, jak odlišné jsou názory na to, co by se s dětmi (ne)mělo dělat.

Měli jsme tento víkend na návštěvě naše dobré přátele, rodiče dvou malých dětí, kde ona je Američanka anglosaského původu, on je Polák a žijí jako expati v ázerbájdžánském Baku, kde se v podstatě nestýkají s Ázerbájdžánci, ale žijí v mezinárodní komunitě. Podobně máme v našem okolí rodiny typu on – východní Němec, jeho žena – ukrajinská Ruska a žijí spolu v Norsku a mohl bych jmenovat i další. Všechny tyto rodiny jsou od sebe poměrně odlišné, ovšem jedna věc nás všechny spojuje – máme všichni velmi blízkou zkušenost s tím, že rady, které dostáváme ohledně výchovy dětí z různých zemí, se natolik různí, že pomalu nemá žádný smysl je brát vážně. Jedním z hlavních důvodů je, že si navzájem – často i přímo – protiřečí, třebaže se všechny zaklínají vědeckostí a tím, že mají jako svůj hlavní zájem to, aby se dítě mělo co nejlépe.

Začínám teprve třetí rok bytí rodičem (synkovi byly nedávno dva) a databáze navzájem se vylučujících názorů na to, co s dětmi dělat by už vydala na knihu, a měl-li bych dát dohromady i to, co znám od známých mnohonárodnostních rodin, vyšlo by to pomalu na velikost Wikipedie. Hlavním důvodem je to, že ty rady se týkají individuálních činností, nejen směru výchovy jako takového.

Upřímně řečeno, pokud existuje vůbec správná výchova, pak je to s ní jako s vařením. Stejně jako to, jestli se jídlo povedlo nebo nepovedlo, ocení až ten, kdo ho jí (přičemž kuchař musí doufat, že jeho experimentování jídlo nezkazí), správná výchova se pozná až tehdy, když je dítě dospělé, ideálně pak, až když je dítě samo v důchodu a má většinu života už za sebou.

Rady na téma „co je nejlepší s dítětem dělat“ jdou zároveň až do překvapivých detailů. Většinou se, tedy alespoň pokud jde o nejmenší děti, s nimiž mám zkušenost (u větších určitě přijdou jiné rady, určitě včetně takových, jaké jsem si ani neuměl představit), týkají věcí jako jídlo, spaní, zdravotní péče, udržení si autority či rozvíjení dětské kreativity. Míra, s jakou jsou lidé z několika různých zemí schopni obhajovat svůj postoj na věci typu – když to s trochou sarkasmu přeženu – v jakém úhlu má dítě sedět na nočníku a kolik minut tam má být – je kolikrát až nábožensky přesvědčivá. Taková rada často vezme nějakou naprostou prkotinu, popíše do nejmenších detailů, jak by se měla dělat a nenápadně pohrozí plamenem pekelným (tedy tím, že nedodržení té rady bude znamenat, že se dítěti škodí), kdyby se náhodou dotyčný danou radou nechtěl řídit.

Rady toho typu přicházejí až na jedinou výjimku od kohokoliv, kdo si myslí, že má co o dětech říct: od lékařů, sester a učitelek přes širší příbuzenstvo až po náhodné lidi na ulici. Ptáte se, kdo je tou výjimkou? Ti, kteří skrze svou rodinu slepili různé kultury, protože jen ti na vlastní kůži zažili, co je to za nesmysl.

Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, když jsem vyrůstal a z různých stran – naštěstí ne od rodičů, ti byli v tomto ohledu velice progresivní – jsem slýchal věci typu, že oběd se má jíst přesně v poledne, že k jídlu se má neustále připíjet a že žádné jídlo by nemělo být po šesté večer (arciť přijdou plameny pekelné). Prkotina, řeknete – pokud přeci člověk sní odpovídající počet kalorií o správném složení, aby měl všechny důležité živiny, tak je to snad jedno. A pak jsem přišel do Polska a potkal jsem lidi, kteří se stejným zápalem tvrdili, jak oběd, ve smyslu teplé jídlo, se musí jíst přesně ve čtyři odpoledne a jídlo se má zapíjet z větší části teprve až poté, co se sní. Bavil jsem se v duchu představou, že dotyčné Poláky a Čechy spolu seznámím, zavedu hovor na toto téma a pak je nechám se hádat a změřím, jak dlouho jim to potrvá, než s hádkou skončí. A pak jsem přijel na návštěvu do Barcelony a divil se, že v sedm večer mi večeři pomalu nikdo nepodá, protože na večeři jsou ještě aspoň tři hodiny čas. Připomínám, že debaty na téma „kdy by se mělo a nemělo jíst“ dokáží vypadat div ne jako každoroční prvomájové boje mezi anarchisty a nacionalisty. A přitom je to taková hloupost!

Pokud jde o děti, je to ještě citlivější. Sám na sobě vidím, jak je člověk nerad v pozici rodiče hodnocen svým okolím a jak nálepka „rodiče, co něco dělá špatně“ má na dotyčného podobný efekt, jako když někdo řekne přesvědčenému slávistovi, že by Sparta měla koupit stadion Slávie pro potřeby sparťanského dorostu, protože se na něm stejně žádný fotbal nehraje. S radami to není úplně jednoduché ani v rámci stejného kulturního prostředí, ale v rámci něj jsou minimálně – aspoň tedy většinou, pokud jde o daný moment – konzistentní. S těmi, co jdou přes hranice, to je ovšem jinak.

Moje maminka mi kdysi velmi dobře ilustrovala nesmyslnost výchovných rad na příkladu mém a mého bratra. Dělí nás od sebe čtyři a půl roku, přičemž já jsem své první roky zažil ještě za komunismu, zatímco bratr už po revoluci. Rady, jak co dělat s miminkem v Praze anno 1990 a 1985 byly kolikrát natolik odlišné, že si člověk, který by se jich držel jako wahhábita Koránu, musel v roce 1990 představovat, jak čtyři roky zpátky děti jistojistě hrozně trpěly a kdoví co si nenesou jako zátěž do budoucna. Nevím, jestli miminka opečovávaná v roce 1995 se třeba nevrátila v lecčems k praxi těch z roku 1985, ale spolehlivě vím, že pohled na výchovu se i v rámci Česka hodně změnil od 90. let, která jsem jako dítě zažil já, ke dnešku; a opět natolik, že mnozí dnešní rodiče mají tendenci přísahat, že kdyby se jejich ratolestem dostalo výchovy takové, jakou třeba měli sami (stačí si vzpomenout na sídlištní děti s klíčem na krku, které byly v bytě samy třeba už v osmi letech než rodiče přišli z práce), tak by je určitě někdo někde zamordoval na prvním rohu, třebaže se rozhodně ve srovnání s 90. lety bezpečnostní situace nijak zvlášť nezměnila, a pokud ano, tak spíš k lepšímu.

Lidé mají tendenci zapomínat obzvlášť na dvě věci: že každé dítě je jiné a že děti toho poměrně hodně vydrží, a že navzdory tomu, jak křehce vypadají, snesou, přizpůsobí-li se jim podmínky, leccos. V kombinaci s tím, že současná generace rodičů má až příliš velkou tendenci dělat z výchovy vědu, to vytváří až nezvykle silný tlak na to, aby člověk dělal všechno „správně“, tedy podle nějakých tabulek či „vědeckých výzkumů“. Že je takový přístup nekonečně hloupý ani není potřeba dokládat – vždyť až dítěti bude dvacet, neřku-li šedesát, vzpomene si někdo na to, jak se u něj jako u miminka řešily noční koliky? Nebo třeba jestli se mu dával samý žitný chléb, či dokonce i světlé rohlíky? Je moderní dnes říkat, že to, jak se chováme k dětem během prvních let jejich života, má dalekosáhlé důsledky pro celý jejich pozdější život. To, že to důsledky má, je bezesporu pravda, ale budeme-li to přehánět, vybudujeme si společnost jako z oka vypadlou dystopického filmu Gattaca. A to snad žádný soudný člověk nechce.

Autor: Andrej Ruščák | pondělí 20.7.2015 13:00 | karma článku: 32.74 | přečteno: 3325x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 30.90 | Přečteno: 437 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 27.08 | Přečteno: 1544 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 15.96 | Přečteno: 253 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.19 | Přečteno: 190 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 17.53 | Přečteno: 258 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6413

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...