Dohoda s Íránem je historická

Coby dlouholetý sionista a přítel Izraele musím bohužel konstatovat, že Benjamin Netanjahu je zcela mimo realitu, když přirovnává tuto dohodu s Mnichovem roku 1938. Historické paralely tu jsou, ale jiné.

Pokud jde o jádro a možnosti vyrábět jaderné zbraně, tak si nedělám iluze, že chtěl-li by je Írán doopravdy vyrobit, tak by je už dávno měl. Dokázal si je opatřit i výrazně méně průmyslový Pákistán a přelstít mezinárodní pozorovatele dokázala i Indie. Írán má poměrně širokou vědeckou základnu vlastního know-how a je naivní si myslet, že ho zastaví kus papíru, kdyby o jadernou zbraň opravdu stál. Tato dohoda není tedy historická z hlediska zabezpečení íránského jaderného programu, ale z hlediska toho, že – pokud se ji prosadí Baracku Obamovi prosadit na domácí půdě – povede ke zrušení sankcí, které jsou na Írán naloženy.

Írán roku 2015 není, jak to Netanjahu mylně prezentuje, obdobou Třetí říše roku 1938, ale spíš komunistického Vietnamu roku 1994. Tedy ve stavu, kdy v zemi vládne režim, který se proti Západu kdysi vzbouřil, který jej ponížil (pád Saigonu a blamáž vietnamské války versus držení amerických rukojmích v Teheránu), ale který se postupem času umírnil. Stejně tak, jako jsou současné dobré vztahy mezi Vietnamem a USA klíčové pro vyvažování čínské moci v regionu, tak budou případné dobré vztahy s Íránem sloužit k pacifikaci arabských monarchií v Zálivu, které se Západu posledních patnáct let smály do obličeje, protože je Západ potřeboval. Dostali jsme se do natolik bláznivé situace, že Tálibán, al-Káida nebo Islámský stát, které operují i v západních zemích a mají na svědomí teroristické útoky proti Západu, jsou financovány celkem nepokrytě režimy, které považujeme za spojenecké proti Íránu, který sám válčí, ať už přímo, nebo skrze prostředníky (jako šíitské milice v Iráku) s nepřítelem, který nám přímo hrozí.

Analogie s Vietnamem jde ještě dál. Západu nakloněný (stále ještě nominálně komunistický) Vietnam je podobnou pojistkou proti Číně, jakou byla sama rudá Čína, a to ještě za vlády masového vraha Mao Ce-tunga, proti SSSR. Nixonova cesta do Pekingu byla tou nejtrefnější analogií k současné dohodě, protože Mao neudělal nic, čím by si zrušení sankcí a navázání hospodářské spolupráce ze strany Západu „vysloužil“, co se lidských práv týče, tak je lepší pomlčet; o dopadu takzvané kulturní revoluce na čínské památky snad ani vůbec nemluvě – vše, čím nás znechucuje dnes Islámský stát, dělal Mao Ce-tung také, ovšem v měřítku aspoň o čtyři řády větším. Tam, kde je dnes Izrael, byl v roce 1974 Taiwan, který byl navíc v ještě horší pozici, než dnes Izrael, protože ztratil mezinárodní uznání, členství v OSN včetně stálého křesla v Radě bezpečnosti – nemluvě o tom, že rudá Čína tou dobou jaderné zbraně měla, měla k nim i nosiče a Taiwanu vyhrožovala jaderným holocaustem se železnou pravidelností. Přesto je Taiwan stále zde, vztahy mezi ním a kontinentální Čínou jsou lepší než kdy jindy a to na úrovni, jaká byla ještě před dvaceti lety nepředstavitelná.

Restart ve vztazích s Íránem je potřeba udělat z obou stran, protože situace rozhodně není taková, že vina je jen na jeho straně. Vina mezi Íránem a Západem jsou podobně oboustranná, jako například v případě kyperského konfliktu, který bývá vykreslován Řeky velmi jednostranně, ale kde obě strany mají tunu másla na hlavě. Můžeme mít Íránu za zlé, že po revoluci v roce 1979 znárodnil veškerý západní majetek a držel americké diplomaty jako rukojmí, ale stejně tak mohou mít Íránci za zlé Spojeným státům (a Británii), že svrhly demokraticky zvoleného premiéra Mossadegha jen proto, že si dovolil vypovědět krajně nevýhodnou smlouvu o těžbě íránské ropy, kterou západní mocnosti uzavřely s íránskou hlavou státu bez demokratické legitimity. Co hůř, místo Mossadegha, který byl svržený jen kvůli ekonomickým zájmům, Západ nainstaloval Íráncům jako vládce šáha, který se choval jako autokrat a pokud jde o represe proti civilnímu obyvatelstvu, tak nebyl až tak odlišný od dnešní íránské vlády. Právě tento fakt vehnal mnoho Íránců v roce 1979 do podpory ajatolláha Chomejního a revoluce. Právě proto, že obě strany si – a z naprosto malicherných důvodů – v minulosti uškodily, je, a to zejména kvůli současné situaci na Blízkém východě, nutné, takové ono „co jsme si, to jsme si“, říct.

Írán není standardní demokracie, ale není to ani diktatura, jak ji známe například z normalizačního Československa. Funguje asi tak, jako by fungovala Itálie, kdyby volby byly demokratické, ale kandidáty by musel schvalovat papež, který by mohl zároveň vetovat každou legislativu. Přesto je to výrazně demokratičtější systém vlády, než jaký se vyskytuje kdekoliv na Arabském poloostrově, nemluvě o jiných zemích – běžný Íránec má větší šanci mluvit do toho, co se v jeho zemi děje, než běžný Syřan, Egypťan či Ázerbájdžánec (o poddaných, či dokonce návštěvnících absolutistických monarchií Zálivu ani nemluvě). V Íránu je normální, že ženy mohou studovat, učit na univerzitách, mít kariéru, řídit auta, chodit, kam chtějí bez toho, aby musely mít „opatrovníka“, jak je to běžné například v Saúdské Arábii, kterou považujeme za spojence. Argument lidských práv tedy rovněž neobstojí. Dokázali jsme se (a velmi výhodně) spojit s komunistickou Čínou, která má na svědomí desítky milionů zavražděných, a tady to nejde s režimem, který je daleko méně restriktivní?

Pokud pomineme jadernou hrozbu, která moc velkou hrozbou není, přišel Netanjahu ještě s argumentem, že Írán financuje – jmenovitě – Hamás, Hizballáh a Asada. Pokud jde o Hamás, ten je podporován v podstatě všemi muslimskými vládami v regionu, které nejsou nakloněné Muslimskému bratrstvu, jde tedy o Turecko (prezident Erdogan se ani netají tím, že s Hamásem sympatizuje), Katar, Sýrii a Írán. Pokud jde o Hizballáh, tak ačkoliv jde o teroristickou organizaci, atentáty a útočení na Izrael jsou pro něj spíš vedlejší činností; hlavní činností Hizballáhu je vytváření a udržování na státu nezávislých, paralelních struktur, které fungují spíš jako mafie jihoitalského střihu, než jako Hamás, který je teroristickou organizací se vším všudy, jehož alfou a omegou je ozbrojený boj proti Izraeli, včetně civilistů. Co se Asada týče, tak z hlediska lidských práv jde o zločince, který se dopouští skrze své podřízené daleko horších a rozsáhlejších zločinů, než Islámský stát, ovšem se dvěma podstatnými rozdíly: 1) nedělá to spektakulárně a nedělá si tím PR, 2) jde mu jen o Sýrii. Co se Islámského státu týče, tak ten nás právem děsí nejen tím, jak se chová, ale hlavně tím, jaké má ambice. Je zajímavé, že Netanjahuovi IS zdaleka tolik nevadí, a to přesto, že má spolu s Hamásem stejný zdroj financování: Katar (proti kterému Netanjahu také zrovna nic moc nemá).

Arabské konspirační teorie na téma, že Islámský stát je stvořen či řízen Izraelem jsou samozřejmě nesmysl, ale nelze si nevšimnout toho, že – a opět, z pochopitelných důvodů, tohle není kritika – izraelská společnost je poměrně hodně paranoidní, pokud jde o své okolí. Má k tomu dobré důvody; jednak zkušenost s holocaustem a pak také dlouhodobě nepřátelské okolí, nemluvě o nutnosti utíkat do krytu prakticky každý den kvůli náletům z Gazy. Obdivuji Izraelce, že se z toho ještě nezbláznili, ale že si to na nich a jejich pohledu na svět vybírá svou daň, je bez pochyby – a u Netanjahua je to vidět výjimečně dobře. Taková paranoia, byť omluvitelná, pak ovšem kazí nestranný a zdravý úsudek, což se může projevit tím, že Izrael ztrácí schopnost vidět širší kontext.

Odpor vůči Izraeli má v Íránu a jeho režimu kořeny v podstatě čistě ve speciálním vztahu, který Izrael má se Spojenými státy. Íránská revoluce byla namířená proti Spojeným státům a jejich spojencům, přičemž Izrael byl a je viděn jako hlavní reprezentant americké „arogance“ na Blízkém východě. Nelze sice úplně hrát na „co by – kdyby“, ale osobně jsem přesvědčený, že kdyby byl Izrael v roce 1979 spojencem Sovětského svazu, tak by proti němu režim ajatolláhů vůbec nic neměl – a opět, ne proto, že by Chomejní miloval Sovětský svaz, ale proto, že by byl nepřátelský vůči USA. Lze proto předpokládat, že s oteplením vazeb mezi Washingtonem a Teheránem přijde i jisté oteplení vztahů mezi Teheránem a Jeruzalémem, byť to může trochu déle trvat. Hodně přitom závisí na tom, jak se Izrael zachová v nejbližších letech, pokud jde o vztahy se svým okolím.

Hodně klíčovou roli ve vztahu Izrael-Írán totiž hraje Saúdská Arábie, odvěký nepřítel Íránu v regionu. Není to úplně dávno, co nedávno zesnulý král Abdulláh nabízel opatrné „přátelství“ (byť to je slovo, které je v tomto kontextu příliš silné) Izraeli, a Izrael na oplátku letos podpořil saúdskou kampaň v Jemenu. Obávám se, že to, čeho jsme svědky, je buď neschopnost Benjamina Netanjahua poznat, že hodnoty, na kterých Saúdové stojí, jsou v principiálním rozporu s těmi, na nichž stojí Izrael, nebo, a to je spíš možné, o tom ví, ale je mu to jedno, protože jeho cílem je zadržování Íránu, který vidí jako principiální hrozbu. Podle mého názoru se Netanjahu a s ním celá izraelská vláda a podstatná část izraelské veřejnosti dopouští omylu, protože definují, kdo je přítel a kdo je nepřítel na základě spíše geopolitických a strategických úvah, než na základě toho, jaké jsou důsledky ideologií reprezentovaných jednotlivými aktéry. Wahhábismus, který (nejen) Saúdové reprezentují, je totiž antitezí všech hodnot, které jsou Západu drahé, a dokud tenhle směr bude financován, podporován a šířen Saúdy nebo Katarem, je pro nás, tedy Západ, klíčové mu bránit jak jen budeme moci. A jestli to Izrael nevidí, tak je to škoda pro něj, ale nemělo by nás to zastavit.

Nebojím se, že by se podpisem dohody s Íránem a zrušením hospodářských sankcí vůči němu stal Izrael bezbranným; Spojené státy budou jeho bezpečnost garantovat podobně, jako to dělají u Taiwanu, a to není málo. Jediné, co utrpí, je vyjednávací pozice konzervativnější části izraelské politiky a to si nemyslím, že by nám až tak moc mělo vadit.

Ve sporu mezi Izraelem a jeho okolím totiž od vzniku Izraele šlo o to, že Izrael byl liberální demokracií v moři diktatur, oáza v poušti, výspa lidských práv v okolí plném jejich pošlapávání. Poslední vývoj ovšem vedl k tomu, že mnozí Izraelci na tyto hodny začínají pomalu, ale jistě, rezignovat, a Izrael se pomaličku stává zrcadlem svého okolí. Je to velká škoda, protože tím pomaličku eroduje zásadní argument nejen pro jeho právo na existenci, ale hlavně pro jeho právo na existenci v udržitelných hranicích, to znamená s Golanskými výšinami, východním Jeruzalémem, popřípadě i s Judeou a Samaří. Jen se velmi obávám toho, aby paranoia, která postupně získává v izraelské společnosti navrch, nezpůsobila, že dohoda s Íránem povede Izrael ještě k větší izolaci od okolí a ještě většímu strachu z něj. Většinou totiž platí, že kdo se bojí, dělá chyby. A Izrael je tím posledním, kdo si chyby může dovolit.