"Čarodějnice" jsou pronásledované i dnes

Tiskem, nejprve tedy britským, pak i dalším, proběhla zpráva o tom, jak byl vzat do vazby otec, který ve Španělsku umlátil k smrti německého turistu za to, že filmoval iPadem jeho dceru v restauraci. Situace byla posléze dokreslena tím, že dotyčnému mrtvému našli na počítači dětskou pornografii. Na celé situaci je ovšem nejvíce zarážející jedna věc – reakce publika.

Reakce totiž na všech serverech, které jsem zaznamenal všude možně po Evropě, byla pro daného otce oslavná; komentáře typu že je to hrdina, který zbavil svět zrůdy a tak by si zasloužil místo vazby a posléze třeba vězení rovnou metál, zněly téměř unisono. Hlasy rozumu se vyskytovaly sporadicky, v mnohých diskusích vůbec ne. Jistě, ne každý diskutuje pod články, takže není jisté, zda jde o dobrý statistický vzorek, ale tak či onak je poměr lynče chtivého davu a racionálních účastníků diskuse velmi zarážející.

To, že dotyčný měl na počítači dětskou pornografii, je totiž poměrně irelevantní pro chování daného muže, protože v době, kdy ho inzultoval a zabil, o obsahu jeho počítače nevěděl. Dá se tedy předpokládat, že by to udělal každému, kdo by si iPadem natáčel jeho, podotýkám, plně oblečenou dceru. Jistě, není to příjemné, když si někdo někoho tímto způsobem filmuje, ať už je dítě nebo dospělý, ale není snad tohle spíš situace pro policii? Přeci stalo-li se to v restauraci, co bránilo danému otci, aby kontaktoval personál restaurace a ten by dotyčného nenechavce vykázal ven, případně by zavolal policii a ta by jednala? Takhle se to řeší, místo toho dotyčného kameramana prostě zabil.

Dokud byla reakce typu „je to hrdina“ pouze ve Spojeném království, tak jsem to ještě aspoň trochu chápal, protože britský a americký bulvár si v honu na, ať už skutečné, nebo domnělé pedofily úspěšně zvyšoval náklad posledních pár let, a čtenáři tak jsou poměrně dobře zmasírovaní. Ale v kontinentální Evropě? Ba co dím v Dánsku? V Dánsku, kde jinak jsou lidé politicky takovými zastánci svobody a vlády práva? Co se to stalo? Tato zpráva zatím – alespoň podle toho, co vím, nedorazila do Česka, nicméně zřejmě je to jen otázka času. Jaká bude reakce čtenářů tam?

Civilizovaná společnost totiž nejen, že nemá lynčovat, ale také by neměla trestat lidi za to, čím jsou, ale za to, co dělají. Asi to bude pro mnohé novinkou, ale velkou část sexuálního násilí na dětech nemají na svědomí pedofilové, tedy lidé, kteří jsou na prepubertální děti orientováni, ale frustrovaní heterosexuální násilníci, kteří akorát jdou za „lehčím“ cílem, protože na dospělou ženu si tak či onak netroufnou. Naopak z toho, co mi je známo, je vcelku běžnou praxí, že pedofil, který o sobě zjistí, že je pedofil, se dojde sám přihlásit úřadům, protože nechce nikomu ublížit a jde se podřídit terapii, která ho má naučit, jak se ovládat, jak potlačovat efektivně svůj pud či jak koexistovat se společností, aniž by byl kdokoliv poškozen. Stejně tak je mýtus, že nejvíce děti ohrožují "náhodní pánové v parku", protože většina sexuálních útoků proti nim směřuje od lidí, které dobře znají a ve svém blízkém okolí. V tomto kontextu je zapotřebí připomenout debatu, která se vede nad legálností animované dětské pornografie, protože sice nám může připadat hnusná, ale je poměrně efektivní v tom, že drží tyhle lidi dál od našich dětí. Bohužel lidé, kteří se zaklínají na každém kroku „bezpečností našich dětí“ jsou zrovna těmi, kteří by radši upalovali každého domnělého pedofila*, než aby řešili situaci racionálně.

Jak se ukázalo i v jiných případech, které byly na tomto blogu zmíněny, pokud míříme na špatný cíl, je jedno, jak silné prostředky napřeme na jeho likvidaci, vždy to bude znamenat postižení nevinných a naopak to, že skuteční násilníci či zločinci vyváznou bez jakéhokoliv postihu. Je to velmi dobře vidět zejména tam, kde je tento hon na čarodějnice nejsilnější, tedy ve Spojených státech a ve Spojeném království. Ve Spojených státech vznikly už před delší dobou tzv. registry sexuálních zločinců, na nichž musí být s fotografií, plným jménem a bydlištěm každý, kdo byl odsouzený za sexuální delikt. Opět – na první pohled je to něco, čemu tupý dav tleská, protože to vypadá jako opatření pro „bezpečnosti našich dětí“. Jenže ouha – vyspí-li se šestnáctiletý s patnáctiletou a přijde-li se na to, pak ve státech, kde je sex dovolen od 16 let je ten šestnáctiletý odsouzený** za „statutory rape“ a i poté, co si odsedí trest, je doživotně označen na takové webové stránce, takže nemá šanci si najít práci (kdo by chtěl zaměstnávat „pedofila“, že), existují celé oblasti, kde nemůže bydlet (určitá vzdálenost od všech možných objektů, kde se mohou vyskytovat děti) a sociálka mu sebere i jeho vlastní děti, zplodí-li nějaké v budoucnu. I naprostý právní analfabet pochopí, že tohle je naprosto špatně, přesto to většina lidí nechápe, protože nerozumějí, že každý zákon je potenciálně zneužitelný k pronásledování nevinných, některé zákony více a některé méně. Bohužel to vypadá, že stačí říct „chraňme děti“ a většina lidí vypíná mozek. Ačkoliv se tedy nikdy nedozvíme, jak to v Nýrsku bylo, člověk nemusí dlouho přemýšlet, aby pochopil, v jaké atmosféře by musel žít člověk, kterému nebylo žádné sexuální zneužívání dětí dokázáno, a to ještě k tomu na malém městě.

S tímto tématem je spojena ještě jedna obtíž. Bohužel si příliš málo lidí bere k srdci slova Martina Niemöllera, německého kazatele, který je známý svým citátem „Když si nacisté přišli pro komunisty, mlčel jsem, protože jsem nebyl komunista. Když si přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem, protože jsem nebyl sociální demokrat. Když si přišli pro odboráře, mlčel jsem, protože jsem nebyl odborář. A když si přišli pro mě, nebyl nikdo, kdo by mohl protestovat“, a tak mlčí, když se nějaký problém netýká jich osobně. Bohužel u toho to nezůstává – když někdo si bere slova Martina Niemöllera k srdci a bojuje za práva bližního, ačkoliv sám jeho osud nesdílí, bývá často osočován z toho, že chrání své (špatné) zájmy tím, že solidarizuje s menšinou, která může být třeba i právem něčím odpudivá, ale která má stále svá práva, tedy například bezúhonnost dokud nic neprovedou.

Až překvapivě mnoho lidí má tendenci říkat, že podporují lidská práva, svobodu slova a vůbec všechny takové ty pěkné věci, ovšem v praxi často pouze tehdy, pokud se to týká někoho příjemného. Jenže jejich lidská práva či svobody je velmi jednoduché obhajovat, horší je to s těmi, kteří nám jsou nesympatičtí, ale kteří zkrátka nic neprovedli. Příklad – Rom vyhozený z práce, protože jeho kolega, klidně i jiný Rom, něco ukradl. Muslim, který se nestará ani o politiku nebo náboženství, má svůj obchůdek s kebabem, platí daně, nikomu nic neudělal, ale nelíbí se mu týdeník Charlie Hebdo (a to říkám jako člověk, který jasně říká „Je suis Charlie“), či biskup, jehož podřízený zneužíval děti, ale on sám nic neprovedl. To je jen pár případů lidí, kteří se mohou relativně snadno stát obětí davového šílenství, a to jsou případy lidí, jejichž práva musejí být chráněna, a jejichž ochrana práv jde často proti „vkusu většiny“. Tuto potřebu zmiňuje často v současné době papež František, když připomíná, že by se člověk měl starat o marginalizované; a ač nekřesťan, zcela se ztotožňuji s tím, komu se rozhodl Ježíš pomáhat, protože i taková prostitutka je člověk a má svou důstojnost.

Adolf Hitler kdysi řekl, a s trochou trpkosti dodám, že zrovna on věděl dobře, co říká, následující slova: „Stát musí prohlásit děti tím nejcennějším pokladem lidu. Dokud bude vláda viděna jako taková, která pracuje v zájmu dětí, lidé šťastně snesou takřka jakékoliv omezení své svobody a téměř jakékoliv strádání“. Mysleme na to, kdykoliv se bude „v zájmu dětí“ zavádět jakýkoliv další zákon, který má být zároveň namířený proti někomu. Jsme pořád lidé a je to naše lidská přirozenost utržená z řetězu, která způsobila holocaust, ne „němectví“ nebo nějaké imaginární „poblouznění“. Byli to právě obyčejní lidé, jako já a jako vy, kteří dovolili psychopatům z NSDAP vytvořit teror do té doby nepředstavitelný. A není moc pozitivní vidět, že jsme se v roce 2015 od roku 1945 moc daleko v tomto ohledu neposunuli.

*) Je známý případ z Walesu, kde nějaký blb nasprejoval místní pediatričce slovo "PAEDO" na dům, protože nevěděl, jaký je rozdíl mezi pediatrem a pedofilem. Třebaže ho chytili, její pověst už byla v daném městě nadobro poškozená a lidi říkající "a co když na tom něco bylo" učinili její život tam nemožným, proto se musela přestěhovat. Jiný případ je známý z Manchesteru, kde dva, kteří si našli na internetu registrovaného pedofila, brutálně zavraždili invalidu, který se jmenoval stejně jako onen pedofil a bydlel o dvě ulice vedle. To jen tak k tomu, čeho je takový "obyčejný člověk" schopen, když vezme právo do svých rukou.

**) Některé státy mají výjimku v případech, kde je malý věkový rozdíl mezi "pachatelem" a "obětí", říká se tomu Romeo and Juliet Clause.