O Norsku regionálním

Poslední dobou dostávám poměrně hodně reakcí od krajanů na téma Norska a narazil jsem na jeden velmi zajímavý fenomén. Ti, kteří žijí v Østlandet, tedy v okolí Oslofjordu, kde také je největší koncentrace populace v Norsku, mají tendenci souhlasit s mými pozorováními, zatímco ti, kteří žijí v menších sídlech na Vestlandet, tedy v západním Norsku, mají tendenci říkat, že popisuji jinou zemi, než v jaké žijí. Ono to ale není tak daleko od pravdy.

To, že se na Vestlandet hovoří často (ne ale všude) nynorskem, tedy druhou, menšinovou variantou norského jazyka (tou hlavní je bokmål), není jedinou věcí, která způsobuje, že je Vestlandet jiné. Vestlandet, podle mých zkušeností, je mnohem autentičtější, původnější a víceméně takové, za co mám Norsko rád; zůstalo zatím ušetřeno mnohých negativních tendencí společenského vývoje posledních desetiletí, které jsou bohužel v Østlandet, zejména v západní polovině Oslofjordu, běžné.

O čem je řeč? Norsko jako celek bylo po druhé světové válce podrobeno svými elitami jakési kulturně-společenské převýchově, kde na začátku stáli skromní a často hodně konzervativní Norové, kteří byli hrdi na to, že jsou naprosto soběstační ve smyslu individuálním, tedy že se každý umí postarat sám o sebe, a na konci by měli být Norové, kteří budou tolerantní k nezodpovědnosti a kteří se nebudou bát požádat stát o pomoc, pokud sami něco vlastní vinou nezvládnou. Ta „stará mentalita“ na Vestlandet, zejména v menších sídlech, dodnes přežívá a má se dobře; lidé tam jsou nápomocní, komunita funguje jako celek a především jsou tam lidé dodnes v naprosté většině skromní a nemají tendenci se jakkoliv čímkoliv chlubit.

To tady na Østlandet je situace zcela jiná. Mladé dívky chtějí po rodičích jako školní tašky ty od Gucci nebo Louis Vuitton, protože „to spolužačky také mají“ bez ohledu na to, jaká je finanční situace rodičů. Mladí chlapci chtějí podobně drahou elektroniku. Lidé se mají tendenci dost chlubit materiálními věcmi, přičemž se snaží „nezaostávat“ za sousedy. Tedy když si soused koupí nové auto, to dá rozum, nebudu jezdit s patnáct let starým, a to ani kdyby mi stačilo na všechno, co potřebuji. Tak, jako jsou „Staronorové“, o nichž zde byla řeč nedávno, nematerialističtí, jsou zdejší „mladí“ – zdejší ve smyslu Østlandet – často tak konzumní, až by jeden plakal. Ovšem žije-li krajan dejme tomu v Molde, Golu či jiném Kristiansundu a čte-li o tom, jak jsou mladí Norové konzumní a mají pocit, že bez tašky Louis Vuitton to není ono, bude mít pocit, že píšu o nějaké jiné zemi.

Kámen úrazu je v tom, že česká krajanská komunita je dost netypická. Protože v Česku není zle, nedochází k masovým odchodům lidí za prací do Norska; typický profil Čecha v Norsku je profesionál, který dostal práci v zapadlém městečku někde v Norsku, protože tam zrovna chyběl lékař, lékárník, zdravotní sestra, učitel a podobně; zejména zdravotnická zařízení pořádají nábory v Česku, v Polsku a v dalších zemích, protože se pracovníků v těchto oborech v Norsku chronicky nedostává. Většinový přistěhovalec, tedy statisticky hlavně Polák a Švéd, však přicházejí do Norska hledat práci proto, že je u nich s prací problém, končí tedy ve městech a zejména v Østlandet. Zároveň je potřeba říct, že – a to říkám, bohužel – vztáhneme-li to na počet obyvatel, tak to, co je v Norsku normální, určuje právě Østlandet, kde je největší koncentrace lidí v zemi, a ne zapadlá městečka se sympatickou, leč v Norsku poměrně rychle vymírající kulturou.

Není to však jen materialismus, co je v Østlandet problém. Østlandet se, ve výrazně větší míře, než Vestlandet, týká také nucené zavádění „pokroku“, kdy se ve školství, zdravotnictví i v úřední praxi prosazují ne jako možné a dovolené, ale jako jediné možné metody, které například v Česku lidé znají coby metody „alternativní a pokrokové“. Když jsem v rozhovoru pro DVTV zmínil, že zdejší lékaři jsou extrémně opatrní v předepisování jakýchkoliv léků, které jakkoliv fungují a mají tendenci místo toho léčit „přírodně“, je to jev, který je minimálně zde na Østlandet natolik typický, že vede každého jednoho evropského přistěhovalce, kterého znám, a že jich znám dost a z různých zemí, k tomu, aby si vozili léky z Evropy, které tam na předpis nejsou a zde ano. „Přírodní“ léčba by nebyla špatná, kdyby skutečně platilo, že se nejprve zkusí nasadit a poté se začne s léčbou „klasickou“, tedy normálními léky. Problém je v tom, že se s tou klasickou léčbou často zbytečně čeká a na přírodní léčbě se trvá i v případech, kdy pacient ví, že potřebuje konkrétní lék, protože už třeba v jiné zemi měl daný problém dříve a ví, že bez toho léku se problém nevyřeší a s tím lékem naopak dojde k rychlému zlepšení hned. Často to tedy vypadá tak, že je pro lékaře důležitější jejich vlastní přesvědčení, tedy „ponechat to na přírodě“ před tím, aby se pacientovi pokud možno co nejrychleji a co nejsnadněji ulevilo.

V Østlandet také funguje další věc, která v západním Norsku není běžná – a sice to, že rodiče, které bychom zařadili do střední třídy a výš, mají tendenci brát své děti jako životní projekt, jako investici, kterou je potřeba neustále „zlepšovat“ způsobem, který ale dětem bere jejich dětství. Jakkoliv to může lidem žijícím v malých obcích na západním pobřeží připadat divné, v Østlandet je normální, že rodiče odmítají dávat dětem cokoliv sladkého a na jiné rodiče, které to dělají, se dívají úkosem a dětem jiných rodičů skrze školní rady zakazují si do školy nosit sladkosti, aby náhodou jejich dítě, které to má zakázané, nezávidělo. Několik krajanů mi psalo, že si neumějí představit, že by náhodný kolemjdoucí upozornil rodiče, který svému dítěti dá čokoládu; takové bych rád poslal do nákupního centra Sandvika Storsenteret k experimentu, kdy dají dvouletému dítěti přede všemi v kavárně malou tabulku čokolády. Jenže to se netýká jen zdravé výživy. Když jsem jel na kole se synkem po mole v Sandefjordu o šířce cca 5 metrů, tak mě kolemjdoucí paní vynadala, že je to nebezpečné a jak si dovoluji to dělat. Cizí, náhodná paní, která tam šla se svou rodinou. Podobná obsese panuje i s kroužky a „zájmovou činností“. Na můj vkus až velmi mnoho rodičů neustále vozí děti z kroužku na kroužek, jejich čas je až přespříliš organizovaný a hlavně působí, alespoň na mě, hodně sterilně. Nechat děti jen tak venku lítat se prostě nekoná.

Západní Norsko znám jako turista a pak zprostředkovaně od lidí, kteří tam bydlí a kteří mi o něm vyprávějí. Život tam je na hranici s životem v pohádce. Jenže není-li člověk zrovna profesí někým, kdo patří mezi „nedostatkové“ a které stát tak či onak v daných místech potřebuje, tak se tam neuživí, protože to není místo, kde se odehrává hlavní ekonomická aktivita v zemi. V Norsku má stát něco, co se jmenuje „distriktpolitikk“, tedy regionální politiku, jejímž cílem je udržet Norsko rovnoměrně osídlené od jihu až na sever, tedy zajistit, aby se venkov nevylidňoval. To se do značné míry daří, ale je to důsledek poměrně masivních subvencí. Na venkově tak žijí těžce dotovaní sedláci, pak rybáři, dřevaři a sem tam lidé, kteří pracují v malých továrnách; po venkově u moře třeba bývají loděnice, které vyrábějí jachty, ale rozhodně to není nic dominantního. Tihle všichni lidé potřebují služby – potřebují státní instituce, tedy úřady, doktory, školy, policisty, hasiče a podobně, ale i soukromé – potřebují řemeslníky, kadeřnice, musejí mít kde nakupovat. Přesto ale jde o poměrně hodně citlivé ekonomické ekosystémy, kam se nedá jen tak přijít a hledat tam práci; to se dá právě v Østlandet a ze západního Norska prakticky jen ve velkých městech typu Bergen, Haugesund nebo Stavanger, kde ale situace bývá zase podobnější té, jaká panuje v Østlandet než té, jaká panuje na tamním venkově.

Má-li člověk práci na dobu neurčitou, rodinu i partnera/partnerku s prací na dobu neurčitou v nějakém malém městečku v horách na západním pobřeží, měl by si uvědomit zejména jednu věc. To, co má, je dar. Život na takovém místě není reprezentativní pro většinu Norska a už vůbec ne pro to, co je reprezentativní pro jádrovou oblast Norska, tedy okolí Oslo. Problémy, které často popisuji na tomto blogu, se ho prakticky nedotýkají, ale to neznamená, že neexistují. Svět, v němž takoví lidé žijí, je krásný a je možný díky tomu, že stát na ty oblasti nerezignoval a díky tomu, že jim vydatně pomáhá. Jestli je něco v Norsku, na co si myslím, že má smysl, že odvádíme daně, pak je to právě „distriktpolitikk“, protože byla by věčná škoda, aby jednou člověk jel na výlet po Norsku a pět set kilometrů nepotkal jinou živou duši, než jen další turisty. Přesto je ale potřeba jasně říct: není celé Norsko takové. Realita, kterou zažívá většina těch, kteří v Norsku bydlí, není taková. A tvářit se, že netýká-li se to, co kritizuji, jich osobně, pak to neexistuje, je nejen liché, ale i dost nezodpovědné.