Jak se co v Norsku dělá, díl 23.: Korupce

Psát o korupci v Norsku je těžké. Ne proto, že by zde nebyla, ale spíš proto, že je velmi dobře schovaná, jen málo skandálů pronikne na veřejnost a většina podezřelých případů se zamete pod koberec nebo se všichni tváří, že šlo pouze o pochybení, které je lidské. Tento článek tedy bude výjimkou, neboť bude, kromě několika případů dokázané korupce, spíše spekulovat – ukazovat na případy, které českým očím říkají „KORUPCE!!!“ velkými písmeny, ale které zdejší lidé většinou nevidí.

Norsko je zpravidla na nejlepších místech, pokud jde o mezinárodní srovnání, jaká vede například organizace Transparency International. Jeden by tedy řekl, že korupce v Norsku nemůže být problém – ovšem to by někdo musel vymyslet jinou metodiku, než měření „pocitu přítomnosti korupce v zemi“, která se používá. Výsledky se tedy opírají o to, jak moc si lidé myslí, že je jejich země zkorumpovaná, což samozřejmě dost podstatně ovlivňuje výsledek. Na problematičnost těchto žebříčků poukazuje i fakt, že Česko vychází v podobném srovnání na úrovni afrických zemí typu Ghany, což, při nejlepším vědomí, nemůže být zrovna přesné srovnání. Spíše to poukazuje na fakt, že Češi jsou kritičtější vůči poměrům ve své zemi, nežli obyvatelé Ghany, kterým všudypřítomná korupce přijde víceméně jako norma. Jak jsem poznal Nory a Norsko, zdejší mentalita tyto žebříčky ovlivňuje zcela jistě na druhou stranu: lidé nemají pocit, že žijí ve zkorumpované zemi proto, že zkrátka věří, že je jejich země nejlepší na světě a že se tu nic takového nemůže stát bez ohledu na to, jestli se podobný pocit zakládá na realitě nebo ne.

Začněme systémovým problémem číslo jedna, který generuje potenciální korupci. V Norsku, jakkoliv to lidé nechtějí takhle označovat, panuje nepotismus, a to v míře od oka srovnatelné klidně i se Sicílií. Problém je v tom, že zatímco Sicilané, alespoň ti, se kterými jsem mluvil, na nepotismus nadávají, Norové ho označují eufemismem „nettverk“ (síť) a bez obalu říkají, že je důležité nettverk mít a že není nic špatného, že se bez toho dá máloco zařídit. V norském případě je nettverk většinou rodina, rodinní známí, lidé, s nimiž se chodilo do školy a lidé, s nimiž rodiče nebo jiní příbuzní chodili do školy. Samo sebou, tenhle systém znamená, že přestěhuje-li se někdo třeba z Tromsø do Kristiansandu, tak nemá nettverk podobně, jako jej nemají cizinci. To má poměrně závažné důsledky – většina pracovních míst se v Norsku shání přes známosti a co je horší, nikomu to nepřijde jako problém. Když si na to někdo stěžuje, tak mu většinou poradí doslova stylem Marie Antoinetty, ať si nějaké známé seženou a pak to půjde. Přes známosti se řeší řemeslníci, kteří se pak zaměstnávají často načerno. Obecně šedá ekonomika je v Norsku problém, s nímž se finanční úřad (Skatteetaten) snaží bojovat všemi možnými způsoby, od oznamovací povinnosti, přes vybízení lidí, ať platí vždy bezhotovostně, protože jedině tak poznají legitimní pracovníky (jakoby sami nevěděli, že někoho platí načerno) až po kontroly v terénu. Zatím nepomohlo v tomto ohledu nic. Nettverk má podstatný vliv i na veřejné zakázky či na rozhodování úřadů.

Korupce jako taková je v Norsku dost specifická, protože má často formu ani ne tak finanční, typu obálky za ovlivnění rozhodnutí úřední moci, jako spíš zcela v duchu logiky „nettverk“, a sice protislužeb, tedy stylem já něco přihraju tobě a ty přihraješ pak něco mně. Norové jsou na evropské poměry hodně bohatí, ovšem tak, že třebaže kvalifikovanější lidé či schopní podnikatelé jsou zpravidla (po zdanění a s přihlédnutím k cenové hladině v zemi) chudší, než jejich evropští kolegové, lidé málo či středně kvalifikovaní mají výrazně vyšší příjmy, než jejich ekvivalenty v Evropě. Vzhledem k tomu, že většina běžných úředníků má slušný plat, díky kterému mohou mít velmi pohodlný život, nestojí jim zpravidla za to riziko přijmout obálku. Navíc ty peníze by pak stejně museli mít v hotovosti, protože dají-li je na účet, finanční úřad je zahrne do Skattelistene, veřejně přístupných seznamů na internetu kdo kolik vydělal, zaplatil daní a kdo kolik aktuálně má – tyto seznamy byly upraveny loni tak, aby se člověk musel zalogovat a ten, čí majetek je prohlížen, viděl, kdo ho prohlíží. Přesto je to ale přístupné, takže kdo by si schoval peníze na účet, by musel vysvětlovat jejich původ. Proto také je mnohem snadnější to dělat stylem protislužeb, ty se mnohem hůř dokazují. A co hůř, lidé jsou tak zvyklí na nettverk, že jim to často ani nepřijde jako nepoctivé jednání.

Nejnovější velký případ, který prosákl na veřejnost, byla kauza Unibussu, firmy, kterou vlastní skrze firmu Sporveien i Oslo, pod kterou spadají i metro a tramvaje, radnice města Oslo a která vlastní autobusy jezdící ve veřejné dopravě. Bývalý ředitel Unibussu a několik vysokých představitelů firmy Man byli odsouzeni k trestům odnětí svobody za úplatek ve výši 6,8 milionů norských korun v případě, že Man dostane zakázku na dodávku autobusů pro Unibuss. Tato kauza je poměrně výjimečná tím, že se dostala na denní světlo – jinak spousta podezřelých zakázek končí nedotčených s tím, že daný úředník pouze pochybil, když vybral horší a předražené řešení.

Případ, který Norsko stál v posledních letech nejvíce peněz, byl nákup stíhaček pro norské letectvo. Letka stíhaček F-16 je v katastrofálním stavu, letuschopná je jen pětina strojů. Ministerstvo obrany tak vypsalo v roce 2008 výběrové řízení na nákup nových letadel, přihlásily se dvě firmy – Lockheed Martin s F-35 a JAS s v Česku dobře známými letadly Gripen. Zatímco švédská firma byla schopná dodat odzkoušená letadla vyhovující požadavkům norského letectva okamžitě v hodnotě dvacet miliard norských korun, Lockheed Martin nabídl F-35 za osmnáct miliard s tím, že letadla byla teprve jako projekt na papíře. Podle posledních inspekcí obsahuje typ F-35 přes sedm set konstrukčních chyb, takže se projekt za stadium prototypů vůbec nedostal, a co hůř, nejen že je dodávka o mnoho let zpožděná, ale ještě navíc došlo k jejímu obrovskému předražení – současná cena je 62,7 miliard norských korun a letadla stále ještě v letce nejsou. Vícenáklady více než dvakrát převyšující samotnou hodnotu zakázky jsou extrémně podezřelé, ale nejen, že neproběhlo žádné trestněprávní vyšetřování, ale dokonce pro to nebyl shledán důvod, protože prý při výběru došlo k prostému pochybení. Nechám na čtenáři, co si o tom myslí, ale můj názor je, že to nemohlo být jen tak. Podobných zakázek, byť v menším, je mnohem více. Jen tak namátkou – mýtné brány, jejichž provoz stojí víc, než kolik vyberou na mýtu. Předražené úseky nových silnic – zde například došlo i odsouzení úplatného úředníka v kraji Adger.

Jenže ono se to netýká jen velkých zakázek. Vím osobně o případu z Vækerø, jednoho z lepších předměstí Oslo, kde byl postaven před cca 40 lety činžovní dům na zalesněné skále s podmínkou, že les tam musí zůstat, protože brání erozi a pomáhá udržovat mikroklima v oblasti - bez něj tam bude v létě velmi horko a sucho. Problém začal tehdy, když činžovní dům koupil developer, který začal usilovat o pokácení lesa, aby mohl stavět na jinak velmi lukrativním pozemku nový činžovní dům. Původní činžovní dům obsahuje byty v osobním vlastnictví a majitel se s částí vlastníků dohodl, že jim kácení vadit nebude, ovšem někteří protestovali s argumentem, že stromy brání erozi, brání jinak nepříjemnému větru vanoucímu od moře a že jejich pokácení sníží cenu jejich bytu. Developer posléze přešel k surovějšímu nátlaku, naschválům i vydírání, a když nezabralo nic z toho, najal firmu, která přišla do lesa jednou uprostřed noci s čelovkami a celý les pokácela. Co je zajímavější – developer poté postavil radnici městské části před hotovou věc a řekl, že teď už přeci nic nebrání nové výstavbě, když už tam les stejně není – co si budeme říkat, úřad mu dal zapravdu a zpětně legalizoval pokácení lesa. Nikdo za pokácení lesa nebyl potrestán, o případu informovala místní média a věc za „krajně podezřelou“ považuje i odbor životního prostředí radnice v Oslo. Přesto to skončilo příznačně – tichem po pěšině. K erozi půdy na skále dochází, víří se prach a nepříjemný vítr od moře způsobuje, že ten prach létá lidem do bytů, když si na návětrné straně otevřou okna. Cena jejich domů klesla, nikdo nebyl ani potrestán ani odškodněn.

V Oslo se vůbec dějí zajímavé věci. Od severu je Oslo obklopeno Nordmarkou, chráněnou krajinnou oblastí s množstvím skvělých běžeckých tras, cyklostezek, horských chat a hlubokých lesů. V posledních letech docházelo – opakovaně – k šachům kolem údajně nedotknutelné hranice Nordmarky kvůli developerské výstavbě. Nutno podotknout, že v Oslo jsou ceny nemovitostí často tak vysoké, že v nových domech, které se stavějí, nikdo ani nebydlí, lidé je kupují jako investice. Typickým příkladem je Barcode, developerský projekt nových obytně/kancelářských budov u hlavního nádraží – mezi nádražím a operou. Tento projekt, kromě toho, že stál spoustu peněz a o byty na bydlení moc zájem není, s sebou nese další podezřelou věc: domy jsou výrazně těžší, než je podloží, které je u břehu moře, schopno unést, a tak se nejen Barcode, ale i hlavní nádraží, do jehož rekonstrukce město vložilo nemalé peníze, propadá. Nikdo neví, co s tím, protože jediný způsob, jak zabránit propadu podloží je zcela logicky zbouráním Barcodu, což je ale poměrně hodně extrémní řešení. Naskýtá se otázka – kdo dělal geologický průzkum a kdo vydal stavební povolení na něco, co tam evidentně nikdy nemělo stát? Nutno podotknout, že stavební parcela, na níž komplex je, patří k nejdražším ve městě. A opět – nikdo nebyl odsouzen, nedošlo k žádnému vyšetřování ve věci korupce. Proč?

Jedním ze zásadních problémů s korupcí v Norsku je ten, že je většina obyvatel Norska přesvědčená, že korupce se týká jiných zemí a ne jejich vlastní. Proto spousta podezřelých případů prochází bez většího povšimnutí. Co víc – tím, že se s korupcí nepočítá, neexistují ani pořádné obranné mechanismy proti ní. Kdyby se zkombinovala poctivost většiny Norů s protikorupční paranoiou, jaká je v Česku, věřil bych, že se korupce v Norsku zcela vymýtí, ale takhle stačí (vzhledem k počtu populace) relativně málo lidí, co v tom „umějí chodit“, aby podojili státní kasu ve velkém a nikdo na to nepřišel. Protože většina Norů je velmi poctivá a obklopuje se poctivými lidmi, prakticky nikdo nemá pocit, že je korupce problém. Navíc taková ta „drobná“ korupce typu jednotlivec dá obálku úředníkovi k „urychlení“ rozhodnutí zde neexistuje, tomu brání skutečnost, že úředník tady není od toho, aby rozhodoval, ale aby konal, jsou-li splněny podmínky. Chcete-li od úředníka cokoliv, od vystavení nějakého dokumentu k povolení něčeho, je jasně napsáno, jaké dokumenty musíte přinést, jaký administrativní poplatek musíte zaplatit a co musíte udělat, aby vám úředník v tom či onom vyhověl, a úředník nemůže říct, splníte-li všechny náležitosti, ne. Problémem tedy zůstává ta „velká“ korupce, která stojí veřejné rozpočty miliardy. Jenže změní se něco, když jsou lidé sami přesvědčeni o tom, že jejich volení zástupci a úředníci jednají vždy poctivě?