Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Eugenika jednadvacátého století

3. 02. 2015 11:00:59
Jeden by řekl, že po experimentech s eugenikou, které skončily nevýslovnými zvěrstvy typu holocaustu, se alespoň civilizovaný svět poučí a nebude v podobných šlépějích pokračovat dál. Když jsem před lety viděl film Gattaca, ujišťoval jsem se, že nacistická zkušenost nedovolí společnosti se do podobné dystopie dostat. Asi jsem se mýlil.

Současné tendence ovlivňovat svobodu lidí mít děti a mít je s kým chtějí, ovlivňuje poměrně výrazně jedna tendence jiné totalitní ideologie – té komunistické – a sice naprosté ignorování neměřitelných aspektů věci, hodnotí-li se „zájem dítěte“. Tak, jako komunisté ve svém ateistickém dogmatismu odmítali nejen existenci Boží, ale i význam jakýchkoliv dalších „neviditelných“ vazeb typu pečlivě vybudovaných dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi majiteli firem, naivně se domnívajíce, že prosperitu firmy dává kapitalistovi pouze vlastnictví výrobních prostředků; ignorovali komunisté i význam pouta mezi rodičem a dítětem a jakékoliv výzkumy tímto směrem považovali za pavědu, protože člověk podle nich se narodil jako tabula rasa, kterou bylo možno jakkoliv převychovat. Tohle neuznávání biologické podstaty člověka a přirozených emocionálních vazeb je pro moderní levici typické i dnes – levicovým územ je, že vše je pouze sociálním konstruktem. Neexistuje ani dostatečně důrazný způsob, jak bych mohl vyjádřit svůj osobní hluboký nesouhlas s tímto způsobem myšlení.

Jedním z hlavních principů rodinné politiky dnešní doby je „nejlepší zájem dítěte“. Ačkoliv existuje víceméně oficiální hrubá definice z pera Výboru OSN pro práva dítěte, její nevýhodou je, že je zcela nezávazná. Každý stát, ba co dím, každý státní úředník tak může nejlepší zájem dítěte interpretovat zcela podle sebe. Problém nastává, když se tento zájem, tak, jako v Norsku, určí jako jediné kritérium práce sociálních pracovníků či určování, kdo bude mít péči o dítě. Na to, že se jedná o rozhodování o velmi důležité a citlivé věci je tak ponecháno poměrně hodně široké pole interpretace jednotlivcům, kteří případy posuzují. To je problém vzhledem k tomu, že mnohé společenské vědy jsou vysoce politizované, a to právě směrem ke směru, který se nazývá sociální konstruktivismus. V kostce jde o směr, který říká, že všechny naše charakterové vlastnosti i naši identitu určuje čistě a jen výchova; tihle lidé tedy věří, že jsou schopni z člověka, který pochází ze špatných či nuzných poměrů vychovat podobně rozvinutého člověka, jaký vychází z poměrů dobrých či bohatých. Že má teorie marxistický základ není třeba dodávat, tihle lidé mají za svůj cíl vytvoření takové společnosti, v níž by měli pokud možno všichni, když už ne stejný, tak alespoň podobný start.

To, k čemu v zemích, kde je podobná praxe uplatňována, došlo, je – jednoduše řečeno – snaha o vymýcení chudoby tím, že se nižším sociálním vrstvám de facto zakáže se chovat přirozeně. Je poměrně známý příklad muzikálu My Fair Lady, který dobře vystihl, co to znamená třídní příslušnost a že to není jen otázka toho, co je lepší nebo horší, ale co je daným lidem vlastní. Levicově orientovaní lidé takové myšlení většinou silně odmítají, protože usilují o společnost beztřídní; dnešní levice se od té totalitní z doby před šedesáti lety liší principiálně pouze jedním – zatímco v 50. letech 20. století byla za ideál kladena dělnická třída, dnes je to třída střední. Výsledek je ale stejně brutální, jako tehdy – tendence převychovávat každého, kdo nedostojí středostavovským představám o životě či ideálům válcuje svobodu a identitu jednotlivců podobně, jako snaha bolševiků ze všech udělat dělnictvo.

To, co je důležité si uvědomit, a v uvědomění čehož levice zpravidla těžce selhává, je fakt, že bohatství společnosti nedává typický reprezentant střední třídy, nýbrž výjimečný reprezentant střední třídy, který svou výjimečnost většinou projevuje většině navzdory. Právě lidé, kteří chtějí dělat věci jinak a lépe, bořit nikoliv ničením práce druhých, ale naopak vlastní kreativitou, zavedené představy o tom, jak se věci dělají, jsou těmi, kteří přinášejí pokrok.

S tím souvisí další, pro sociální deterministy a egalitáře trpká skutečnost, a sice že ne každý má predispozice k tomu, stát se velkým. Jakýkoliv plán na to vychovat nového Mozarta, Edisona, Forda, Gatese, Jobse nebo Zuckerberga je předem odsouzen k zániku, protože výskyt lidí, kteří jsou schopni to takhle daleko dotáhnout je v rámci společnosti v zásadě náhodný, a osobně věřím, že je geneticky podmíněný. Stručně řečeno, Mozarta z kohokoliv neuděláte, i kdyby měl cvičit od útlého dětství od rána do večera, to nejlepší, co můžete udělat, je, vyhledávat talenty a těm pak poskytnout extra dobrou péči, což je ale zase to, co egalitáři nechtějí.

Přesto existuje tendence, kterou považuji za velmi varovnou, rozšiřovat „nejlepší zájem dítěte“ z vymezení negativního, tedy že zájmem dítěte je nebýt týrané, zneužívané a zanedbávané, ale jinak se s ním může dít cokoliv, k vymezení pozitivnímu, tedy že zájmem dítěte je, aby se mu dostalo blíže neurčenému souhrnu hodnot či věcí. V takovém scénáři je nedodání těchto hodnot či věcí považováno za nejsoucí v nejlepším zájmu dítěte a tedy jako zanedbání. Tady je potřeba zbystřit – slova jako „zanedbání výchovy“ tak posunují svůj význam z toho, co jsme pod tímto slovem všichni donedávna chápali, k něčemu novému. To je potřeba mít na paměti, budeme-li číst zprávy sociálky nebo soudu o tom, že někdo něčí péči zanedbal. Tenhle fenomén, podle mých informací (které nemusejí být aktuální), do Česka ještě nedošel, ale například v Norsku už je viditelný poměrně dlouho.

A tím se dostáváme k naší slavné eugenice. V Norsku je poměrně alarmující tendence, kdy mnoho matek chodí na potraty ne proto, že si dítě nepřejí, nebo mu nemohou z nějakého důvodu zajistit péči, ale proto, že existuje vysoká pravděpodobnost, že se dítě může narodit postižené. Jakkoliv dokážu pochopit interrupci v případě, kdy by alternativou bylo strádající dítě, o nějž se rodina nemůže postarat, dělá mi poměrně velké potíže akceptovat interrupci v případě, kdy pouze existuje vyšší pravděpodobnost ani ne tak na závažná postižení typu Downova syndromu, ale například postižení tělesných. Ano, jistě, každý by byl radši, aby jeho dítě běhalo, místo aby jezdilo na vozíku celý život, ale je tohle opravdu správná cesta? Zeptám se možná trochu provokativně – a co na to Stephen Hawking? Tenhle problém se netýká zdaleka jen Norska, ale mnoha zemí, kde je k dispozici dostatečné medicínské zázemí, poměrně hodně velký problém je to i například ve Velké Británii.

Jenže tím problém nekončí. Množí se hlasy, že ne každý má právo na potomstvo a že je nezodpovědné pro lidi, kteří sami mají nějaké postižení či genetickou chorobu, mít děti. Tohle myšlení považuji za extrémně nebezpečné, a to nejen proto, že je těžké určit, kde je ta hranice. Dovolíme mít děti lidem na vozíku? Přeci jen mohou mít těžší život, než lidé zdraví. Co takhle nevidomí? Jak se ti mohou starat o vlastní děti? A co třeba lidé mentálně postižení? Mohou ti mít děti? Má jim stát děti brát, protože se úředník bude domnívat, že nedokážou dát dětem náležitou (opět, co to je?) péči, nebo je má rovnou sterilizovat? Divili byste se, ale například zde je poměrně hodně lidí, kteří jsou ochotni souhlasit s tvrzením, že mít děti není lidským právem a že děti by měli mít jen ti, kteří jim budou schopni zajistit „odpovídající“ výchovu, a že pokud i tak mají děti a jsou v situaci, kdy tu „odpovídající“ výchovu jim zajistit, nemohou, je třeba jim je odebrat. A teď znovu – kde je ta hranice? Jak se tak koukám, tak brzy může být tam, kde rodina má dost peněz na jídlo, ale nemá dost peněz na to, koupit dítěti iPad a to tak může „strádat“ tím, že nemá něco, co spolužáci mají a de facto tak jeho chudí rodiče jsou vinni tím, že se dítěti jeho spolužáci posmívají. Považuji tyhle tendence za extrémně nebezpečné a děsí mě, jak málo lidí je ochotno si to uvědomit ve jménu rovnostářské společnosti, v níž by měli mít všichni nárok na podobné „štěstí“, přičemž trestuhodně málo lidí si dokáže uvědomit, jakým štěstím pro rodiče i dítě je samotná existence toho druhého a vazba mezi nimi a jaké vzpomínky na milovanou maminku může mít celý život člověk, jehož maminka byla třeba nevidomá a na vozíku. Obávám se, že je mimo schopnosti socionomů, psychologů a dalších odborníků či úředníků na tuto otázku odpovědět.

Čím dál tím víc jsem přesvědčen o tom, že tahle materialistická „eugenika“ jednoho dne skončí, lidstvo se podívá nazpět a s hrůzou se bude ptát „Kdo to připustil, aby se to dělo?“ „Jak mohli být lidé tak nelidsky bezcitní?“ Jenže to už bude pozdě, bezpráví už bude spácháno a spousta lidí bude mít nevyléčitelné šrámy na duši. Jenže – jak se k tomu postavit, když v existenci duše už skoro nikdo nevěří a úřady s touto proměnnou neoperují?

Autor: Andrej Ruščák | úterý 3.2.2015 11:00 | karma článku: 31.73 | přečteno: 2622x

Další články blogera

Andrej Ruščák

Kdo chce moc, nemívá nic – dokonce ani v Británii ne

Kdybych věřil v karmu, tak bych asi řekl, že se v noci na dnešek ve Spojeném království rozdávala hromadně. To, co se stalo, je vyvrcholením dlouholetého sebeklamu o nekonečné důležitosti, a to na všech frontách.

9.6.2017 v 10:44 | Karma článku: 33.37 | Přečteno: 3288 | Diskuse

Andrej Ruščák

Jaké to je, být liberální patriot?

Z projevů pokrokářů to kolikrát vypadá, že být patriot a liberál se navzájem vylučuje. Že člověk nemůže být hrdý na to, odkud pochází. Nejlepší odpovědí na takové myšlenky je vlastní vyznání – a zde je to mé.

30.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 27.22 | Přečteno: 1217 | Diskuse

Andrej Ruščák

Macronovo volání po reformě aneb jak vznikají české fake news

Emmanuel Macron prohlásil, že chce omezení pro vyslané pracovníky, aby nedělali nekalou konkurenci v zemi, kde pracují. Česká média to nepochopila a vytvořila fámu ve stylu „Macron nás ve Francii nechce“. Jenže to jsou fake news.

26.5.2017 v 16:08 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 4699 | Diskuse

Andrej Ruščák

Otevřený dopis premiéru Sobotkovi

Jsem naprosto pobouřen implikací ČSSD, že měsíční plat nad 50 tisíc hrubého znamená „bohatství“; ČSSD evidentně neví, jaké jsou v Praze cenové poměry. Návrh reformy se nedá chápat jinak, než jako válka vyhlášená Praze a Pražanům.

1.3.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.50 | Přečteno: 18693 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Peter Szendy

7 pilířů pseudohumanismu - část první

Ano..7 pilířů pseudohumanismu – takto se měl článek jmenovat a o nich měl článek pojednávat...(ještě mám zadat alespoň 6 znaků, abych splnil podmínky perexu, ale méně, než kolik jich má následující věta, no to je skvělé)

22.9.2017 v 19:20 | Karma článku: 20.89 | Přečteno: 405 |

Jan Ziegler

Odboráři lidem škodí a moc

Řekl bych dokonce, že ještě víc než alkohol a cigarety. Oni sice tvrdí, že hájí zájmy zaměstnanců, ale svými skutky dělají opak. Jestliže brání snižovaní odvodů za pracovníky, brání i zvyšování platů.

22.9.2017 v 19:16 | Karma článku: 14.98 | Přečteno: 324 | Diskuse

Jiří Turner

Teroristi v Čechách nekřičí: „Allahu akbar!“ Řvou: „Uber!“

Tak už je to i u nás! Jedni vyhrožují blokádou Prahy a likvidací konkurence a druzí chtěli vyhodit do vzduchu vojenský vlak. Ti první našli inspiraci v 90. letech u mafiánů od Thorgesu a ti druzí se asi zhlídli v Bakuninovi.

22.9.2017 v 19:06 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 305 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak to, že soud osvobodil anarchisty obžalované z útoku na vlak?

Anarchisté byli ovšem obžalováni toliko z přípravy útoku, ne útoku samotného. Ale taková manipulace s fakty už k práci našeho blogera používajícího falešnou identitu (stejně jako policejní a jiní agenti), už tak nějak patří

22.9.2017 v 18:21 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 391 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Kdopak by si nepamatoval jádrové mýdlo s jelenem?

Schichtovo jádrové mýdlo s jelenem, ale i prací prostředky Namo či Merkur, mýdlo Soté mink, vody po holení jako Pitralon a Olimon. Výrobky, které nás provázely desítky let za Československa, ožívají! Schicht vstal z mrtvých!

22.9.2017 v 15:25 | Karma článku: 13.21 | Přečteno: 269 | Diskuse
Počet článků 202 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5745

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku - LLM z evropského práva z Univerzity v Maastrichtu a MA z evropských studií z Jagellonské univerzity.

***



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.