Jak se co v Norsku dělá, díl 20.: Koselig, ale hlavně stručně!

Koselig, hyggelig a kjedelig. Tato tři slova vyjadřují vztah Norů k téměř čemukoliv, zároveň jsou jen velmi těžce přeložitelná do jiných jazyků, člověk musí poznat norskou duši, aby byl srozuměn s jejich plným obsahem. Rovněž důležité pro úspěšnou komunikaci s Nory je chápat jak mluví, tedy stručně a ve snaze nezranit druhého, což je sice milé, ale komunikaci s lidmi, kteří z Norska nejsou, poměrně silně znesnadňuje.

Koselig (čtese kůšeli) se volně překládá do angličtiny jako „cosy“, do češtiny pak jako „pohoda“, ale nevystihuje to zdaleka přesně. Pro nejlepší pochopení, co je koselig, je dobré představit to, co ztělesňuje toto slovo zdaleka nejvíce a pak se dostaneme na další významy, u nichž je koselig hůře vysledovatelné. Představte si opravdu ohavné počasí. Nemělo by to být tak těžké, stačí si přečíst devatenáctý díl tohoto seriálu. Sníh, zima, mráz, vítr nebo led, ideálně všechno najednou. A pak přijdete do klasického starého norského dřevěného domu, kde je teplo, který je vyzdobený malovaným dřevem, kde je útulno, svítí tam svíčky, voní čerstvě upečené vafle a na stole je horký čaj, marmeláda a rømme (takové cosi krémovo-smetanovo-tvarohovitého) právě na ty vafle a kde pán i paní domu vás vítají dovnitř na příjemné posezení. TO je doslova ultimátní koselig a cokoliv, co se označuje jako koselig je v podstatě přirovnání k situaci podobné této – a může to být skoro cokoliv.

Kolegyně blogerka z Francie, na kterou jsem už párkrát odkazoval, staví do protikladu vybavení francouzských a norských domů, kde zatímco ve Francii je interiér domů spíše maximálně prakticky pro každodenní život, ale s designem se nikdo příliš nezabývá, protože většinu roku je venku hezky, tak proč být doma, v Norsku je velkou část roku venku ošklivo a tak jsou Norové posedlí neustálým vylepšováním domu, ať už jde o výměnu nábytku, kupování všech možných doplňků, aby to bylo co nejestetičtější nebo rovnou renovace (oppussing), což je vedle sportu snad nejoblíbenější norskou aktivitou. Většinou hlavním kritériem pro to, jaký má být dům ve svém výsledku, je právě koselig.

Jenže koselig se nevztahuje pouze na domy – vztahuje se i na popis jiných míst, například celých měst nebo třeba hospod, kaváren či některých obchodů, ale také se vztahuje i na situace. Příklad: setkat se s kamarádem, kterého jste dlouho neviděli a zajít si spolu na pivo si popovídat je jednoznačně koselig. Setkat se s kamarádem, kterého vídáte denně a zajít si spolu na fotbal není koselig, maximálně tak hyggelig.

To další slovo – hyggelig (čte se hygeli), znamená v původním slova smyslu „milý“, například „det var så hyggelig av ham å komme til meg“ – „to bylo od něj milé, že se u mě stavil“, ale, podobně jako koselig, se i toto slovo používá v celé paletě různých kontextů. Hyggelig může být takřka jakýkoliv skutek, který má za následek, že se někdo cítí dobře či třeba příjemně strávený čas.

Posledním takovým typicky norským slovem je kjedelig (čte se šédeli, kde to š je takové něco mezi ch a š). Původně to znamená „nudný“, ovšem používá se to téměř pro cokoliv nepříjemného, negativního. Příkladem může být rozhovor: „Jeg hadde en uhell med bilen min!“ – „Oi, det er kjedelig. Vil du at jeg kjører deg hjem?“ – „Takk, det blir hyggelig“. Česky by to znamenalo „Měl jsem nehodu s autem!“ – „Aj, to je kjedelig (ve smyslu smůla, špatné). Mám tě odvézt domů?“ – „Děkuji, to je (od tebe) hyggelig (ve smyslu milé)“. Kjedelig může být čekání ve frontě, že se nedají dobře namazat lyže (protože každých 500 metrů je jiný sníh), že zpoplatnili dálnici, že je venku hnusně případně že je všude spousta ledu a nedá se nikam dojít, aniž by člověk nosil mačky.

Co je ovšem rovněž typické a na co není úplně jednoduché si zvyknout, je věta "Takk for sist!" tedy trochu kostrbatě přeloženo "Děkuji za minule!", což se používá jako pozdrav místo "Hei" při následujícím setkání dvou lidí, kteří naposledy byli jeden u druhého na návštěvě nebo společně někde na nějaké akci. Třebaže se snažím na "takk for sist" nezapomínat, není to úplně jednoduché a tak většinou nejsem ten první, kdo to říká. Norové jsou ale lidé vesměs srdeční a tolerantní a tak to, že cizinci neumějí používat "takk for sist" neřeší.

V norské konverzaci je také velmi důležitá stručnost. Po internetu koluje následující – vtipně míněná – tabulka, která ale má něco do sebe, protože lidé takhle opravdu poměrně často reagují. Pro ty, kteří neznají anglické reálie, Angličané jsou známí tím, jak košatě vyjadřují zdvořilost vůči sobě navzájem a v jiných zemích si z nich kvůli tomu často dělají legraci, tabulka se tedy strefuje nejen do Norů, ale i do Angličanů. Jak známo od Johna Olivera, "No thanks" (ne, děkuji) je druhý nejostřejší způsob, jak v Anglii něco odmítnout, hned po "Oh I couldn't possibly" (no to bych opravdu nemohl). Tabulka je tedy anglicko – norská, nicméně dodávám i volný český překlad angličtiny i norštiny:

A Lesson in Norwegian – The Norwegian is a person of few words (Lekce norštiny – Nor je osoba málomluvná):

-          Excuse me, I didn't quite catch what you were saying. Will you please repeat? = Promiňte, nějak jsem nerozuměl, co jste říkal. Můžete to, prosím, zopakovat? = Hæ? (he?)

-          Sorry for bumping into you like that. So terribly clumsy of me. = Promiňte, že jsem do vás tak praštil, jsem takový nešika. = Oi! (oj!)

-          It’s you! How lovely to see you! = To jsi ty! Jsem tak rád, že tě vidím! = Nei, men! (ale ne!)

-          And how are things with you and your family? = A jak se máš ty a tvoje rodina? = Ellers? (jinak co?)

-          Excuse me, may I disturb you for a second? = S dovolením, mohu vás na chvíli vyrušit? = Du? (ty?)

Setkání Nora s průměrným Evropanem tak často připomíná setkání například Středoevropana (Čecha, Němce) s Italem, kde Ital mluví a mluví a mluví a gestikuluje a vysvětlí každý detail všeho, zatímco Středoevropan nestačí než sedět a koukat. Nutno podotknout, že tohle se týká zejména lidí, kteří se až tak dobře neznají. Pokud jde o kamarády či blízké příbuzné, tak s nimi jsou Norové schopni mluvit hodně a dlouho, ale vzhledem k tomu, jak těžko se jim navazují kontakty (pro naprostou většinu Norů jsou kamarádi lidé, s nimiž strávili už rané dětství a pak s nimi vyrůstali), tak jsou, pokud jde o navazování družného hovoru s cizími lidmi poměrně hodně opatrní. Velkou výhodu zde mají cizinci, protože Norové se velmi rádi zúčastní bohaté a plodné konverzace i s neznámým – pokud ji tento dokáže iniciovat, což většina (střízlivých) Norů neumí, takže cizinec, který se rád něco dozví, si může s Norem velmi příjemně (viz koselig i hyggelig) popovídat. Bohužel neschopnost navazovat komunikaci je právě jedním z důvodů, proč tu lidé tolik pijí alkohol – je to pro ně často jediný způsob, jak přemoci ostych a začít konverzaci s někým, koho moc neznají. Ideální příležitostí pro tohle je julebord, což je předvánoční sešlost s lidmi z práce, kde se často dobře jí – a také hodně pije – a kde Norové, kteří se napijí, jsou naopak schopni mluvit naprosto o všem včetně velmi interních rodinných záležitostí. Problém je v tom, že platí, že „co se řekne na julebordu zůstane na julebordu“ a tak se po něm všichni tváří, jakoby tam žádná taková slova nepadla.

V komunikaci s Nory je potřeba pamatovat na to, že Norové jsou doslova antitezí Američanů, pokud jde o „keep smiling“. Norové rozhodně nemají takový ten americký nadšený úsměv, ale často se usmívají nenuceně a upřímně – jsou navzdory všemu poměrně hodně optimistický národ a nepředstírají, že se mají dobře, oni se mají opravdu dobře. Nemají-li se dobře, nepředstírají opak, ale také o svém trápení nemluví (pokud se nenapijí). Neumějí kritizovat druhé, třebaže by chtěli, a tak je potřeba číst mezi řádky, chcete-li vědět, co děláte špatně. Většinou zkuste vylučovací metodu – v čem vás Nor nepochválí, to nejspíš děláte špatně. Je to něco jako kdyby měl říct „umíš opravdu dobře tohle a tamto, ale tady to ti fakt nejde“, ale ta druhá část věty zůstala nevyřčena. Podobně je to i opačně – Norové nemají rádi kritiku, když je naprosto otevřeně kritizujete, že třeba něco udělali špatně, vezmou například větu „tohle jsi tedy nezvládl, zkus to příště udělat dobře“ jako byste byli řekli „ty jsi ale vůl, podívej, co jsi napáchal za škody, doufám, že příště nebudeš tak blbej“ a reagují na to tak, že se ještě víc stáhnou do sebe. Naprosto nejtěžší práci v tomhle mají lékaři, kteří se snaží pacientům říct, co by měli dělat, aby byla léčba účinná, protože stačí velmi málo „autoritativního“ ducha, aby se typický norský pacient stáhl do sebe, řekl doktorovi „hm“ a pak šel a nedbal na jeho rady – to je například výsledek pozorování našeho rodinného lékaře, který pochází z Münsteru a který se s tímhle rozdílem mezi středoevropskou a norskou mentalitou musel vyrovnat (ostatně že je náš rodinný lékař Němec není náhoda, vybrali jsme si ho právě proto, že jsme čekali, že bude coby Němec umět mluvit přímo a on to rád dělá, když ví, že to od něj očekáváme).

Naučit se norsky tak není pouze naučit se jazyk. Znamená to také naučit se jak mluvit, aby se ten, s kým mluvíme, nevylekal, nebo aby nás nepovažoval za nezdvořilého. Zdvořilost je v Norsku poměrně hodně zásadní, třebaže se už několik desetiletí nevyjadřuje vykáním či podobnými formálními prvky řeči (ještě před padesáti lety bylo běžné ve školách, že pozdravil-li žák učitele, uklonil se a samozřejmě vykal, dnes se neklaní, tyká a oslovuje křestním jménem), ale složitěji. Podobně jako v polštině při žádosti nepoužívá slovo „prosím“, to používají pouze malé děti, ale zdvořilost se vyjadřuje kondicionálem. Zatímco česky se zdvořilost vyjadřuje naprosto klidně rozkazovacím způsobem s tím, že dodáme „kouzelné slovíčko“ (přines mi máslo, prosím tě), norsky se ptáme „kan du bringe meg smør?“ tedy „mohl bys mi přinést máslo?“ bez dodávání „vær så snill“. Podobně polsky – budete-li mít pocit, že je Polák nezdvořák, když neříká prosím, tak to tak nejspíš nemyslí, protože věta „czy mógłbyś mi podać masło?“ je větou zdvořilou a dodávat do ní „proszę“ by vypadalo hodně nepatřičně. Není to však zdaleka jen to. Tón, styl řeči, používání nepřímých narážek místo mluvení přímo, to všechno je v Norsku jiné, než ve střední Evropě a je důležité to mít na paměti, pokud člověk mluví norsky. Nikdo vám hlavu neutrhne, nebudete-li se v tomto přizpůsobovat, ale chcete-li si v Norsku najít kamarády, důrazně se to doporučuje – kdo už má být hyggelig, když ne kamarád?