Co vlastně rozděluje Západ a islám?

8. 01. 2015 9:30:59
„Vsadím se, že to buddhisté nebyli“, byla reakce jednoho ze čtenářů na včerejší atentát. Jakkoliv šlo o trpce ironickou (a pravdivou) poznámku, nastiňovala pravou podstatu problému – a sice že v učení islámu je něco, co způsobuje natolik zásadní rozpor s naší civilizací, že kvůli tomu umírají lidé.

Tento článek není o muslimech. Muslimové jsou velmi různí a jejich postoje k tomuto konfliktu se liší tak, jak se jen lišit mohou; na jedné straně máme Západu nepřátelské saláfity, wahhábity a džihádisty všeho druhu jakož i jejich apologety ve stylu „s násilím nesouhlasím, ale koledovali si o něj tím, že dělali XY“ a na druhé straně máme muslimy, kteří dali dohromady stránku #notinmyname, lidi jako australskou muslimku, která se v den své svatby šla poklonit památce zavražděným v sydneyské kavárně a spoustu běžných lidí v zemích, pro něž je islám spíš kulturní dědictví a ne podstata života, sem patří většina Indonésie, Malajsie, postosvětských muslimských zemí a dobrá polovina Íránu nebo Turecka. Potíž je v tom, že stamiliony mírumilovných muslimů nežijí své životy a nechápou zásady islámu způsobem, který byl zamýšlený prorokem Mohamedem a o nějž se opírají v „mírnější“ podobě, jde-li to tak vůbec nazvat, wahhábité a v té horší Islámský stát. Aby bylo jasno, zásadní rozdíl mezi Biblí a Koránem je v tom, že zatímco křesťané uznávají, že Bible je Božím slovem zprostředkovaným lidmi – a tedy otevřeným interpretaci – Korán je chápán jako Boží slovo přímo předané slovo od slova proroku Mohamedovi, a to celý, od začátku až do konce. Pro zbožného muslima je tedy poměrně těžké připustit, že to, jak je Korán napsaný, v sobě může obsahovat nějaký omyl, protože Bůh je z podstaty neomylný. Proto je chybou srovnávat text Bible a Koránu a upozorňovat na to, že násilné činy se vyskytují v obou dílech, protože ačkoliv jsou texty v lecčems podobné, váha, jaká se jim přikládá, se různí. Zatímco zbožný křesťan může říct, že lidé píšící Bibli inspirovaní Božím slovem byli chtě-nechtě ovlivněni realitou doby, v níž žili (která byla dost brutální), a proto je leccos neaktuální, zbožný muslim takové pole působnosti nemá.

Míra kompatibility muslimské víry se západním smýšlením se tak vyznačuje měrou, s jakou se muslim rozhodne akceptovat to, že Korán a vše, co v něm je, je Božím slovem. Jistě, stamiliony muslimů skutečně berou Korán jako knihu, která dává v lecčems inspiraci, ale necítí potřebu ho slepě následovat, jenže ti se dostanou do nelehké situace, jsou-li konfrontováni někým z fundamentalistů ve věci vlastní víry. Fundamentalisté všech náboženství mají tendenci slučovat kategorii „dobrý věřící“ s kategorií „dobrý člověk“ a je neuvěřitelně těžké, zejména vis-à-vis komunitě, která vypadá, že smýšlí jinak, dostát svému svědomí a trvat na tom, že člověk může být dobrý i když nevěří, jako ostatní. To je způsob, jakým se wahhábismus dostal ze Saúdské Arábie (ano, tato země, kterou hloupě považujeme za spojence, je významným zdrojem většiny našich problémů s islámem) do Afghánistánu po skončení sovětské okupace a skrze Afghánistán do Pákistánu. Z dnešního pohledu to vypadá zvláštně, ale před padesáti lety byli afghánští i pákistánští muslimové daleko tolerantnější a méně fundamentalističtí, než dnes. Jsou-li tak běžní muslimové konfrontováni radikály ve věci jejich víry, jsou stavěni před těžkou otázku, zda budou dobrými lidmi podle vlastního svědomí, nebo dobrými muslimy tak, jak to vidí fundamentalisté. Ne všude je podíl fundamentalistů natolik velký, aby ti ostatní byli tlačeni do konformistického souhlasu, ale kde to tak je, spousta lidí se radši sehne, než aby se dostali do problémů s místní komunitou.

Pokud jde o to, proč je islám ve své čisté podstatě jen těžko slučitelný se západním myšlením, objevily se dva články, jeden z nich publikovaný těsně před útokem na redakci Charlie Hebdo, které problém vystihují. První je článek nazvaný „Proč nás islám děsí“ od Jana Fleishhauera publikovaný v časopise Der Spiegel, v němž se autor snaží vysvětlit, co může lidi motivovat k tomu, aby naslouchali hnutí Pegida; a druhý článek od Björna Wimana ze švédského deníku Dagens Nyheter nadepsaný „Mrtví v Paříži jsou útokem na samo srdce osvícenství“. Jan Fleishhauer poukazuje na to, že zásadní rozpor mezi námi a velkou částí muslimských přistěhovalců je fakt, že oni žijí svou vírou, na což běžní Němci už dávno nejsou zvyklí. Třebaže se v Německu mnoho původních obyvatel hlásí ke křesťanství, věří v Boha a účastní se pravidelně bohoslužeb (zejména pak v Bavorsku), způsob jejich víry je jiný; jen málo z nich svým náboženstvím žije natolik, že nejen samotná víra v Boha, ale i způsob praktikování je pro ně smyslem vlastního života. Autor se nevěnuje podstatě islámu samotného ani jeho věrouce, jako spíš náboženské praxi, která, bez ohledu na to, v co dotyčný věří, v nás vzbuzuje (oprávněně) strach, protože útočí na naši představu, že není nic vyššího, než lidský život. Zde je nutno podotknout, že přijít k moci šílenci z Tea Party, tak by se Evropané báli podle mého názoru podobně.

Björn Wiman píše: „Och nu Paris. Det finns en makaber symbolik i att attentatet ägde rum på en tidningsredaktion på Rue Serpollet nära Bastiljen, i såväl symbolisk som fysisk närhet av upplysningens själva centrum. Det var här den moderna världens värden skapades – grunden för allt det som fanatiker, puritaner och extremister av alla sorter hatar: det fria samhället, det öppna samhället, det samhälle som gör livet värt att leva.“ – „A teď Paříž. Je hrozivá symbolika v tom, že k atentátu došlo v redakci na Rue Serpollet poblíž Bastily, na místě stejně fyzicky i symbolicky blízkém samému centru osvícenství. Bylo to zde, kde došlo ke zrodu moderního světa – základu všeho, co fanatici, puritáni a extremisté všeho druhu nenávidí: svobodné společnosti, otevřené společnosti, společnosti, v níž je život hoden žití“. Poukaz na osvícenství je v tomto případě velmi aktuální, protože osvícenská myšlenka, která nás vede proti slepé víře a k relativizaci, pochybování nad pravdami, které se jeví býti absolutními a k dialogu je tím, co nás odlišuje od všech ostatních kultur. Osvícenská zkušenost proti nám nestaví pouze svět islámu, ale i svět pravoslaví, pro nějž jsou dialog či relativizace podobně cizí myšlenky, či svět některých amerických protestantů, kteří odešli do Nového světa před vypuknutím osvícenství a kteří nikdy jeho zásady nepřijali za své navzdory navýsost osvícenskému charakteru americké Ústavy. Jak víme z rozdílů mezi jednotlivými západními zeměmi, je propastný rozdíl mezi tím, jak si za své osvícenské myšlenky vzaly společnosti, které se hnutí přímo – a i mezi běžnými lidmi – účastnily a ty, v nichž osvícenské ideály převzala pouze elita, která na základě nich vytvořila Ústavy pro své státy. Příkladem prvního typu je samozřejmě Francie, příkladem druhého typu je například Norsko. V Norsku osvícenské myšlenky odjakživa chápaly elity státní či kulturní; autoři Ústavy, kteří ji 17. května 1814 v Eidsvollu přijali, bohémové jako Hans Jæger, Oda Krogh, Jon Flatabø nebo Håkon Nyhuus nebo naopak vysoce postavení umělci jako Bjørnstjerne Bjørnson, Henrik Ibsen nebo Knut Hamsun. Zbytek společnosti pouze žil z jejich děl, ať už šlo o Ústavu nakonec vstoupivší v platnost v roce 1905 nebo o literaturu, kterou četli – debaty se neúčastnil. To je jeden z hlavních důvodů, proč norská společnost méně, než například francouzská, je ochotná se vzbouřit proti autoritám a proč, byť dnes uznává dědictví anarchistického bohéma Hanse Jægera, ho nemohla za jeho života ani cítit (upřímně řečeno Jægerovo chování na tom mělo také svůj podíl). A teď si představme, jak vypadají společnosti, které nejenže osvícenskou debatu nikdy neměly, ale kterým navíc osvícenské myšlenky nikdy nikdo nepředstavil. My máme za sebou nějakých 250 let jejich organického rozvoje – není technicky možné, aby tyto hodnoty dokázali běžní Rusové nebo (zejména arabští) muslimové přijmout za své tak, jako to činíme my sami.

Protože, coby příslušníci západní civilizace, jsme – nebo bychom měli být – hrdí na své osvícenské dědictví, měli bychom jednotlivým muslimům dát benefit of the doubt, tedy dát jim možnost se projevit předtím, než je, coby jednotlivce, odsoudíme jako nehodné naší společnosti. Bylo by nejen nespravedlivé je šmahem odsoudit všechny, ale hlavně by se to protivilo našim vlastním zásadám. Kde je ale potřeba říct jasné ne, je to, že se jako společnost nemůžeme ztotožnit s tím, že Korán je jako celek slovo od slova nediskutovatelným dílem Božím. Co víc – měli bychom jasně dát najevo, že lidi, kteří si to myslí, v naší společnosti nemají co pohledávat, protože právě takoví lidé jsou pro naši společnost a civilizaci problém.

Autor: Andrej Ruščák | čtvrtek 8.1.2015 9:30 | karma článku: 25.53 | přečteno: 1687x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 24.35 | Přečteno: 452 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 512 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 467 | Diskuse

Michal Sabó

Rudá záře nad Moskvou aneb mají teroristi právo na soucit?

Útok v Rusku, při němž útočníci v koncertním sále na okraji Moskvy v pátek zabili nejméně 133 lidí a mnoho dalších zranili, nám nastavil zrcadlo. Máme Rusko litovat?

26.3.2024 v 7:13 | Karma článku: 36.52 | Přečteno: 2308 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6413

Expert na evropské právo (EU a EEA) a evropskou politiku. Odkaz na LinkedIn

Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz

***

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...