Je načase učit se persky?

Na Blízkém Východě se situace mění rychleji, než by se před pár lety dalo čekat. ISIL svým postupem přispěl k tomu, aby se (zatím pouze mírně) sblížily Spojené státy a Írán. Taková změna může mít dalekosáhlé důsledky nejen pro Blízký Východ, ale i pro celý západní svět.

Pokud odhlédneme od toho, jaký režim momentálně v Íránu panuje, nedá se popřít, že pokud jde o kulturní kompatibilitu, civilizovanost a fungování íránské společnosti s naší západní civilizací, vycházejí Peršané z takového srovnání výrazně lépe, než kdokoliv na Arabském poloostrově či ve státech Maghrebu; s jedinou čestnou výjimkou, kterou je Tunisko. Írán má, pokud jde o vztahy se Západem, pouze jeden problém: vládnoucí režim.

Režim v Íránu je od roku 1979 hystericky protizápadní, protiizraelský a čas od času provokuje svět tu s nějakou zcela absurdní popravou homosexuálů nebo s jaderným programem a vyhrožováním Západu jadernými zbraněmi. Na první pohled to vypadá jako, poslední dobou bohužel, typický blízkovýchodní standard. Jenže pouze na ten první. Íránská společnost se liší od společnosti ve většině arabských zemí, v Pákistánu či v Afghánistánu, něčím velmi podstatným: zatímco u většiny blízkovýchodních států jsou tamní režimy vůči naší civilizaci relativně umírněné, ba co dím přátelské – vždyť od nás za svou ropu dostávají mnoho peněz – jejich obyvatelstvo je často extrémně nevzdělané a velmi snadno manipulovatelné proti nám, což se ukázalo při jakékoliv větší krizi typu Mohamedových karikatur. Íránská společnost taková není. Západní styl života je (samozřejmě potají) mnohými obdivován a Íránci jsou coby národ poměrně slušně vzdělaní; nemluvě o tom, že jejich několikatisíciletá kultura nikdy nezanikla, ani nebyla islámem nahrazena – islám v Íránu přišel jako dodatek k perské kultuře, nikoliv jako substitut za ni. Stejně tak je důležité podotknout, že šíitský islám obsahuje dva aspekty, které jsou z hlediska kompatibility se Západem naprosto klíčové: zaprvé – imámové jsou v šíitském islámu svěceni (podobně jako kněží v Římskokatolické církvi), což má dalekosáhlé důsledky – šíitský islám má své svaté, což je předpoklad pro to, aby šíitská společnost nemohla prosazovat puritánství ve smyslu extrémního výkladu monoteismu, kde vše kromě ctění přímo Boha se považuje za svatokrádež. To umožňuje, aby si daná společnost vytvořila dostatečnou úctu ke kultuře a vzdělanosti (mnoho šíitských učenců byli zároveň vysvěcení imámové a jejich odkaz se taktéž považuje za posvátný, což zamezuje tomu, co dělá ISIL, tedy ničení všeho, co není přímým vzýváním Boha). Jakkoliv například taková reformace v Evropě přinesla mnoho pozitivního, jedním se protestanti rozhodně chlubit nemohou, a to je ničení katolických uměleckých děl (soch či maleb vyobrazujících svaté) ve jménu přikázání „v jednoho Boha věřit budeš“, což se až nápadně podobalo kulturní genocidě, kterou provádí ISIL. Druhým podstatným elementem šíitského islámu je, podobně jako u ŘKC, hierarchie. U sunnitského islámu nikdy není jasné, co vlastně platí, nedá se určit, kdo je oprávněn mluvit za to, co sunnitský islám je a co není, co je podle něj správně a co ne – protože výkladů je multum a vždy, když ve jménu sunnitského islámu někdo provede nějakou šílenost, tak se mohou ti ostatní bránit tím, že dotyčný vlastně nebyl žádný muslim, protože správný výklad je jiný. U šíitů je to jinak – co je a co není přípustné, je velmi jasně dané. Proto se dá s šíity podle mého názoru lépe spolupracovat.

Když hodnotíme revoluci z roku 1979, neumíme si často, jako západní civilizace, nalít čistého vína. Írán býval naším (ve smyslu západním, s českým komunistickým režimem se neztotožňuji) spojencem, ovšem udělali jsme u něj několik naprosto zásadních chyb, které pak vedly k revoluci a k instalaci výrazně protizápadního režimu. Zaprvé – šáhův režim byl skrz naskrz zkorumpovaný. A to hodně. Jestli se někdo pohoršuje nad tím, co ve své vile schovával Viktor Janukovyč, pak to není nic proti tomu, jak si na úkor íránských daňových poplatníků žil šáh Páhlaví. To, že měl Írán zkorumpovaného vládce, naší chybou samozřejmě nebylo, ale to, že jsme jej udržovali všemožně u moci navzdory stoupající nechuti k jeho vládě i k tomu, že perzekuoval ty, kteří se mu chtěli dívat pod prsty, už naše vina je. Důvody jsme měli v zásadě tři: 1) každý spojenec proti SSSR se hodil a Írán takovým byl. 2) Írán měl plno ropy, kterou jsme potřebovali, a konečně 3) byli jsme zvyklí na Páhlavího, věděli jsme, co od něj čekat a nechtěli jsme, aby se tam cokoliv měnilo, protože to by znamenalo nejistotu. Tahle touha po stabilitě udržované nějakým diktátorem někde může fungovat u pologramotných národů typu Egypťanů (73,9 % Egypťanů umí číst a psát), ale rozhodně ne u národů, které mají vzdělané široké vrstvy obyvatelstva a relativně širokou střední třídu. V takových zemích to vede akorát k frustraci a revoltě – což je to, co se stalo. A protože šáh Páhlaví měl ve zvyku předvádět okázalost, luxus a zvyky hodné hollywoodských hvězd, dokázali frustraci Peršanů podchytit ajjatoláhové. To je přesně důvod, proč k íránské revoluci došlo, byla to módní vlna zejména mladých Peršanů, kterým se zajídala masová korupce, kterou ztotožňovali (mylně) se západním způsobem života. A tak instalovali do vlády ajjatoláha Chomejního, Revoluční gardy a vůbec všechno to, s čím se potýkají dodnes.

Bohužel, pak už se diletantismus kupil na sebe z obou stran, z íránské i západní. Západ neuznal převrat, načež íránský režim si vzal americké diplomaty jako rukojmí. Tento akt způsobil, že Amerika se smrtelně urazila a bohužel od té doby nebyla schopná, a to ani po mnoha letech, s Íránem racionálně jednat, protože to chápala jako plivnutí do tváře. Což se poté odrazilo na sankcích, které vůči íránskému režimu panují. V reakci na tuto americkou reakci (jakkoliv divně to zní) pak Írán začal vyhrožovat Izraeli, protože správně tušil, že zatímco na Ameriku jako takovou si nemůže troufnout o nic víc, než tím, že si vezme její diplomaty za rukojmí, Izrael, coby americký spojenec a chráněnec, je blízko. Tím se rozpoutala spirála vzájemného nepřátelství nejen na ose Teherán – Washington, D.C., ale i Teherán – Jeruzalém. Právě toto nepřátelství pak způsobilo, že si Amerika musela začít hledat spojence v regionu jinde, což nebyl nikdo jiný, než dlouholetý rival Teheránu – Saúdská Arábie, potažmo další arabské monarchie v Zálivu. Nesmíme zároveň zapomenout na to, že na konflikt mezi Íránem a Západem měla vliv i studená válka a sovětská okupace Afghánistánu – Amerika, která tou dobou proti Sovětům podporovala mudžahedíny, z nichž posléze vyrostl Taliban, činila tak proti íránským zájmům, neboť Taliban, jakož i jeho základy v mudžáhidském hnutí, je z principu antišíitský (což dal Írán najevo, když nabídl Georgi Bushovi mladšímu pomoc v likvidaci Talibanu během kampaně v Afghánistánu). Mezitím ovšem si Izrael pořídil jaderné zbraně, na což zase reagoval Teherán ambicí pořídit si své, samozřejmě nepřestávajíce s hodně nenávistnou rétorikou vůči Izraeli. Fakt je ten, že ani Izrael tomu moc nepomohl, když a) okupoval jižní Libanon, kde měl Írán své zájmy, b) vyhrožoval Íránu raketovým útokem v případě důvodného podezření, že by mohl vyrábět své jaderné zbraně. Pokud jde o západní sankce, je velmi rozporuplné, že by pomáhaly zbrzdit íránský jaderný program, zato ale míří proti spoustě běžných Íránců, kteří rozhodně nebývají – přinejmenším posledních 10 let – protizápadně naladění, ale jejichž ekonomické problémy režim zneužívá k tomu, aby poukazoval na to, že za ně mohou americké sankce, a nikoliv diletantská íránská vláda.

Íránský režim by se dal přirovnat k československému komunistickému režimu z doby pozdní normalizace, s tím rozdílem, že z Íránu se dá relativně rozumně emigrovat, stát emigraci moc nebrání. Tedy v zásadě vypadá tak, že staré „revoluční“ struktury se drží u moci už jen ze setrvačnosti, mladší opory režimu bývají spíš prospěcháři, kteří rozhodně revoluční zápal pro ideologii moc nesdílejí, ale k tomu mít moc se hodí, a tak se k ní hlásí – většina obyvatelstva je ve „vnitřní emigraci“, politiku neřeší a snaží se žít „prakticky“ a do ničeho se moc nemíchat. No a pak je tam disent, který je širší než tehdy v Československu a pak lidi, kteří nejsou zrovna disent, ale rádi režim drobně provokují a zkoušejí, co ještě snese. Kategoricky mohu vyloučit, že íránská společnost je taková, jako režim, který jí vládne. To, co současná situace kolem ISILu nabízí, má však velký potenciál. Vzor existuje: Vietnam. Vietnam je, jak známo, stále formálně komunistickým státem s vládou jedné strany, ale, podobně jako v Číně, panuje ve Vietnamu poměrně tvrdý kapitalismus. Poslední rok přinesl na vietnamském poli zajímavou změnu. Čínské snahy o teritoriální expanzi ve vietnamských teritoriálních vodách a všeobecné snahy o podřízení si Vietnamu vedly letos paradoxně k tomu, že se Vietnam, ten komunistický Vietnam, který ovládl před čtyřiceti lety kapitalistický Jih, snaží dobrat ke zvlášť dobrým vztahům se Spojenými státy. A vůbec, a propos Číny – Obamova případná návštěva Teheránu by nebyla úplně nepodobná Nixonově návštěvě Pekingu, a velmi pravděpodobně by měla i podobné důsledky.

I v případě Íránu na to čas nazrává – nejen kvůli ISILu, al-Káidě či Talibanu, proti kterým všem Írán dlouhodobě vystupuje. Saúdskoarabský král Abdulláh s velkou pravděpodobností do pár let zemře stářím. Celé partnerství Západu se Saúdskou Arábií stojí na třech pilířích: 1) vyrovnávání moci v regionu a udržování západní přítomnosti po íránské revoluci z roku 1979, 2) ropa, 3) osobní dobré vztahy mezi Amerikou a králem Abdulláhem. Kromě těchto pilířů není absolutně nic, co spojuje zájmy Západu a Saúdské Arábie. Saúdská Arábie se k vlastním občanům chová výrazně hůř, než Írán a partnerství s ní z nás dělá pokrytce, protože jakékoliv naše angažmá proti režimům či teroristickým organizacím (ISIL, Hamás, et al.) porušujícím lidská práva může být shozeno ze stolu s poukazem na pokrytectví, že u našich saúdských, katarských či bahrajnských partnerů nám porušování lidských práv nevadí. Všechny tyto tři pilíře partnerství mezi Západem a Saúdskou Arábií (potažmo Bahrajnem či Katarem) jsou momentálně v ohrožení. Ropa je levnější, než byla za hodně dlouhou dobu, Spojené státy mají jiné zdroje ropy a na Saúdech nejsou tak závislé, jako byly dříve. Král Abdulláh nebude dlouho mezi námi a vyvažovat Írán nemusí být už dlouho potřebné. Do situace se Saúdskou Arábií je potřeba započítat i fakt, že zejména Saúdům „vděčíme“ za existenci a financování ISILu, evropských saláfistů, kteří rozdávají Korán v německých ulicích a nabádají lidi ke „střídmosti“ či wahhábistických satelitních televizí (al-Arabíja je dobrý příklad).

Na celé situaci je tím nejtěžším oříškem Izrael. Jak přimět Izrael k tomu, aby dokázal pochopit, že od ISILu, který má navíc za rohem, mu hrozí větší nebezpečí než od Íránu? ISIL, vědom si síly Izraele, se jej zatím snažil moc neprovokovat. Jak přesvědčit Írán o tom, že když už by nechtěl uznat Izrael, tak alespoň by na něj neměl verbálně útočit tím způsobem, jak to dělá? Írán momentálně nemá vůči Izraeli žádný legitimní požadavek – jím podporovaný Hizballáh dosáhl v jižním Libanonu svého, Izrael se stáhl a z toho, co je mi známo, se Jeruzalém do poměrů na sever od demarkační čáry za Haifou neplete. Írán zásobuje Hamás, ovšem to nemá nic společného s nějakou vzájemnou sympatií, spíš jde o logiku „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Ideologicky a nábožensky stojí Teherán a Hamás na různých protipólech. Tím spíš, když se poslední dobou kolem Gazy motá ISIL – který si opatrně zkouší naklonit Palestince v Gaze a nedávno vytvořil bojovou jednotku na Sinaji s deklarovaným cílem šířit džihád v Egyptě. Dojde-li k většímu porozumění mezi Íránem a Amerikou, mohl by tím zaniknout i prapůvodní důvod íránské zášti vůči Izraeli, a sice právě jeho spojenectví s Amerikou, se kterou byl íránský režim na nože od roku 1979 a tedy Izrael by se mohl přestat cítit ohroženě ze strany Teheránu.

Dalším problémem je Sýrie. Teherán stojí na straně Bašára Asada, což je na jednu stranu fajn (je proti ISILu), ale Asad je válečný zločinec a má na rukou hodně krve vlastního civilního obyvatelstva. Jak se sladí zájmy Ameriky a Teheránu tam?

Tak či onak, až na naprosté výjimky (KLDR) je čtyřicet let zpravidla doba, kterou trvá, než se od momentu nástupu k moci víceméně neutralizuje agresivně ideologický režim. Čtyřicet let to bude v roce 2019 – zatím vše nasvědčuje tomu, že v případě Íránu má Západ šanci si opět najít spojence, který může být důvěryhodnějším, než ti dosavadní – právě proto, že jeho obyvatelstvo má k nám vztah neutrální až opatrně přátelský, a jeho režim začíná být otevřenější ke kompromisům. Po dlouhých letech, kdy jsme předstírali, že naši faktičtí nepřátelé v regionu (Saúdská Arábie a Pákistán) jsou vlastně našimi přáteli, by to byla dobrá změna k lepšímu. Dobrá rada nakonec – asi nebude od věci se začít učit persky. Do deseti let by se mohly v Íránu objevit zajímavé obchodní příležitosti.