Naše dnešní německá Evropa

Ať už chceme, nebo nechceme, Německo se stalo dominující silou v Evropě. Německé pojetí věcí se považuje za standard, který by zbytek EU měl následovat. Naši předkové, a mluvím i o předcích žijících před první světovou válkou, měli tendence se německé Evropy bát. Neměli bychom teď, když německou Evropu máme, ji zkusit zhodnotit ve světle (dřívější) Evropy britské či francouzské?

Německu se podařilo stát se dominující silou v Evropě poněkud zvláštním způsobem. Za prvé tím, že jejich model řízení státu a ekonomiky, jaký přijali po druhé světové válce ve své západní části, se stal právem obdivuhodným a přitažlivým – byli to tak ti ostatní, kteří pošilhávali po Německu jako po vzoru, receptu na blahobyt. Vždyť kdo mohl nevidět, že Německo bylo v roce 1945 totální ruinou – a z tohoto stavu se zvedlo do role úspěšné, bohaté a demokratické společnosti? Druhý důvod, proč je německá dominance zvláštní, je fakt, že Němci o dominanci nestojí, ba co víc, vlastní dominance se (s vědomím, jak skončily předchozí dva pokusy o dominanci násilnou) bojí a dlouhodobě se potýkají s vlastním strachem vzít zodpovědnost za Evropu, kterou chtě nechtě mají, do svých rukou – jak je k tomu vyzýval relativně nedávno Radosław Sikorski. Německo tak skončilo jako nesmělá premiantka, která má (až na výjimky) ve všem perfektní pořádek, které zbytek třídy závidí její jedničky, ale která se stydí být pro ostatní vzorem a radši se schovává v koutě.

Asi nemá smysl zapírat, že jsem v hodnocení německé Evropy trochu zaujatý, protože taková Evropa se mi líbí. Má to co do činění s traumatem druhé světové války, denacifikací a totálním odsouzením věcí jako nacionalismus, eugenika, rasismus, zájem státu vyšší než zájem jednotlivce, tyranie většiny, řešení konfliktů z pozice síly či s přeorientováním se z „hard power“ na „ soft power“, což je doména, v níž je Německo v současné době pravděpodobně mistrem světa. Francie nebo Británie nikdy něčím podobným neprošly a na tom, jak obě země fungují a jakou mají představu o Evropě to je hodně vidět. Ne, že by se v Británii či ve Francii zabývali eugenikou nebo otevřeným rasismem (i když…), ale – mimo jiné v evropských jednáních na nejvyšší úrovni – je stále ještě vidět, jak britská či francouzská politická reprezentace ještě nedokázala pochopit význam slov jako „konsensus“ – což je slovo, jehož význam je téměř synonymem k politice Angely Merkel a důvod, proč je Angela Merkel tak oblíbená. Nejde ovšem jen o to – všimněme si, oč vyspělejší (ve smyslu garantující maximum práv všem zúčastněným, dosahující tedy nejvyšší míru společenského kompromisu) je německý ústavní pořádek. Autonomie jednotlivých spolkových zemí, podpora národnostních menšin (Frísů, Lužických Srbů, Dánů, apod.), status Svobodného státu pro Bavorsko, Sasko a Durynsko, které cítí nejvíce svá „vnitřní specifika“ a – to nejlepší nakonec – role Ústavního soudu v Karlsruhe. Fakt, že navzdory silnému národnímu sebevědomí Bavorů má separatistická Bayernpartei naprosto mizivou podporu, nespadl z nebe. Spolková republika je totiž postavená na principu, že kdo se chce účastnit na férovém kompromisu, s tím se bude jednat fér. To je něco, co neumí ani UK (viz současnou diskusi ohledně devolution max pro Skotsko, to je naprostá žumpa, co se momentálně děje se Westminsteru těch pár dnů po referendu), ani Francie. Francie je vůbec v přístupu ke svým menšinám (Baskům, Bretoncům, Korsičanům, Okcitáncům, Kataláncům, Vlámům apod.) naprosto odstrašujícím případem. Stěžují-li si Moravané na „komunistické kraje“ a nerespektování zemských hranic, pak by se měli podívat do Francie, jejíž regiony a departementy jsou záměrně postaveny tak, aby etnika do Francie násilně vkomponovaná nemohla mít samosprávu naprosto žádnou, a které jsou - až na pár výjimek jako Alsasko, Lotrinsko a Bretagne tak umělé, jak jen mohou být.

A právě politická a společenská kultura, jaká je v Německu, a která se vyznačuje zejména uměním kompromisu, je jednou z nejdůležitějších věcí, které Němci Evropě dávají. Jenže ono to není jen to – Německo může být vzorem i ve věci fiskální zodpovědnosti, ve skladbě ekonomiky: Mittelstand se projevil jako nejživotaschopnější ekonomický model, který sice nedává tak obrovské zisky, jako některé finanční spekulace (tímto zdravím City), ale který je mnohem stabilnější, který generuje mnohem více pracovních míst, jakož i posiluje a udržuje střední třídu (tímto zdravím prakticky celou Anglii, Wales, Severní Irsko a Francii). A to vše prosím i v době největší finanční krize, jaká zasáhla Evropu za poslední desetiletí. Stejně tak Německo může být vzorem ve vzdělávání – nepropadlo postindustriálnímu mýtu o nepotřebnosti učňovského školství. Naopak – zatímco v Británii se považuje kariéra automechanika či instalatéra za „neschopnost dosáhnout výš“, v Německu je-li někdo šikovný a má vlohy pro řemeslo, stát mu dává možnost být v daném řemesle vyučený v nejlepší možné míře, na čemž se podílí nejen kvalitní učňovské školství, ale i výše zmíněný Mittelstand, který dává učňům potřebnou praxi. Podíl vysokoškoláků, středoškoláků a absolventů učňovských oborů v Německu nejvíce z celé Evropy odpovídá skutečné potřebě trhu – díky čemuž má Německo jen minimální problémy s nezaměstnanými a nezaměstnatelnými absolventy.

Němci by také mohli celou Evropu učit i další věci – péči o životní prostředí (tím myslím zejména recyklaci a zacházení s odpady – vratné lahve či spalování odpadu; nízkoemisní zóny, Kfz-Steuer – čili daň za auta vypočítaná přesně podle zátěže pro životní prostředí), kulturu jízdy autem (člověk by řekl, že tři jednoduchá pravidla: držet se vždy vpravo, dodržovat bezpečnou vzdálenost a při změně pruhu koukat se do zrcátek a používat blinkr nejsou moc těžká, ale podle mých zkušeností to zbytek Evropy ne a ne pochopit) či jak dobrá infrastruktura pomáhá průmyslu, zaměstnanosti a vůbec ekonomice. Když se člověk dívá na zbytečné dálnice ve Španělsku, poddimenzované dálnice v Norsku nebo zfušované dálnice v Česku, srdce pláče. Přitom by stačilo tak málo – podívat se do Německa, jak se to dělá.

Existuje-li nějaká nevýhoda německého přístupu k věci, pak je to jeho na první pohled nudnost. Německý systém funguje, ale není ani trochu sexy – svou starostí o kompromis a o dodržování pravidel sice vytváří velmi efektivní prostředí pro život a byznys, ale člověk coby živočišný druh jistou míru nevypočitatelnosti, chaosu a překážek evidentně potřebuje, aby se cítil dobře. Říká se to velmi těžce, protože jak asi by měl člověk obhajovat potřebu chaosu nad pořádkem? Problém je v tom, že zatímco francouzská Evropa (existující více méně do sjednocení Německa) znamenala více nadšení pro evropský integrační proces – ony se totiž ty velikášské řeči plné volání po historické úloze a podobně spoustě lidí dobře poslouchají – německá Evropa je přesně taková, jak si z ní dělají lidé v současné době srandu. Jako příliš šedá, úřednická, bez pořádného obsahu, soustředící se víc na zakřivenost banánů (vím, je to stereotyp) než na dějinnou úlohu. Jenže oni jaksi Němci jsou na řeči o dějinných úlohách poměrně dost alergičtí, a jsou-li to oni, kdo (navíc velmi neochotně) má Evropu vést a navíc i platit, nese jejich charakter.

Samozřejmě, ne všude se setkává takový racionální, funkční a zároveň poměrně nudný přístup k politice s úspěchem. Jižní země by mohly vyprávět – obzvlášť v situaci, kdy dluží spousty peněz a kdy musejí aplikovat německý přístup k věci nedobrovolně (dobrovolně by to nikdy nedělali a vesele by se zadlužovali dál a čas od času by to srovnali mohutnou devalvací, tedy okradením vlastních občanů o úspory nebo defaultem, tedy okradením zahraničních věřitelů). To vytváří pnutí, které není úplně jednoduché ustát, ale ať naši drazí jižní spoluobčané chtějí nebo ne, jsou to oni, kdo se nezodpovědným přístupem k financím zadlužil a má-li se to obejít bez okradení vlastních či zahraničních občanů o úspory, pak musejí skákat, jak Německo (Troika) píská. Mohou stokrát kreslit Angele Merkel hitlerovský knír, mohou se stokrát rozčilovat nad nespravedlností a „německým diktátem“, nadávat na Německo, že umožnilo, aby si levně půjčovali (to nemají vlastní rozum?), ale není jim to nic platné, protože jen málo soucitu panuje vůči lidem, kteří se o problémy postarali vlastní nezodpovědností. Proto jim nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit a maximálně tak trochu brblat.

Když se Německo sjednocovalo, zaznívaly hlasy, že sjednocené Německo by se mohlo v Evropě stát hegemonem. Posledních pětadvacet let ukázalo, že byly oprávněné, ovšem s naprosto jiným kontextem. Německá hegemonie udělala Evropu lepším místem k životu. Nudnějším, co pravda, ale lepším. Bude-li v budoucnosti o roli Evropy rozhodovat německo-polský tandem místo tradičního tandemu britsko-francouzského (nebo francouzsko-německého poválečného sňatku z rozumu), bude to podle mého názoru jedině dobře. A že se to chystá, je nasnadě. Jinak by Angela Merkel netlačila Donalda Tuska do pozice předsedy Evropské rady navzdory francouzským výhradám (Tusk mluví dobře německy, špatně anglicky – ale učí se – a nemluví vůbec francouzsky).