Skoti se rozhodli zůstat. Co dál?

Byla to napínavá a probdělá noc, jejímž výsledkem je výhra kampaně Better Together. Příčin setrvání v UK je několik, ovšem zajímavější je, co bude dál. Lze spekulovat, že voliči hlasem „No“ volili „Devolution Max“, protože přesně to jim před týdnem předáci hlavních britských stran slíbili v případě odmítnutí nezávislosti.

Pomineme-li intenzivní kampaň, která ke konci byla hodně negativní a v podstatě s výjimkou Independentu všechna celostátní média strašila před nezávislostí 24/7, hlavním důvodem, proč nakonec převážilo „ne“ je podle mého názoru příslib (vow), že v případě odmítnutí nezávislosti dostanou Skoti automaticky Devolution Max, tedy pravomoci ve všech oblastech kromě bezpečnostní a zahraniční politiky, čili podobný status, jaký má například Svobodný stát Bavorsko v rámci Spolkové republiky.

Co se týče Devolution Max, tato koncepce má zajímavou historii. Alex Salmond, ještě předtím, než prosazoval nezávislost, požadoval Devolution Max a chtěl to jako třetí možnost na referendu – která by podle průzkumů suverénně vyhrála už tehdy, o tom, zda by vyhrála dnes, kdyby byla na výběr, v podstatě není sporu. David Cameron se tehdy ale rozhodl hrát vabank a prosadil si, že na referendu budou možnosti jen dvě – nezávislost nebo současný stav. Myslel si evidentně, že za nezávislost může hlasovat 20-30 procent Skotů, což by odpovídalo průzkumům v podstatě až do června/července tohoto roku. Pokud by referendum skončilo poměrem 70/30 vítězstvím „ne“, nejen že by nebylo o čem mluvit, ale také by zavřel skotským požadavkům na více pravomocí či nezávislost ústa na hodně dlouhou dobu. To se ale nestalo, a když 6. září vyšel průzkum, který ukazoval, že většina Skotů chce Spojené království opustit, nastala totální panika. Politici, kteří do té doby o Skotsko neměli vůbec žádný zájem a kampaň veskrze ignorovali, začali do Skotska jezdit a slibovat. Pak přišel „vow“, tedy příslib, že nebude-li Skotsko plně nezávislé, dostane Devolution Max. To, co je na situaci vtipné, kdyby to nebylo ovšem zároveň dost tragické, je fakt, že nikdo neví, co to Devolution Max vlastně přesně je, protože až do ca. 10. září se tímto konceptem nikdo nehodlal vážně zabývat. Skoti tak dostali bianco šek na ústavní reformu, která se teprve bude muset narýsovat – a nechtějí-li ve Westminsteru za dalších 15-20 let riskovat tentokrát přesvědčivě pozitivní referendum o nezávislosti, budou tu reformu muset vzít vážně. Ačkoliv tedy referendum skončilo, jak skončilo, dneškem končí ústavní pořádek Spojeného království, jak jej známe.

Co tedy bude dál? Nejprve bude potřeba naplnit pojem Devolution Max. Spojené království je, navzdory odevzdání jistých pravomocí velšskému, skotskému a severoirskému parlamentu, stále ještě unitární stát. Ve hře tedy bude zcela jistě federalizace, pravděpodobně po vzoru Austrálie či Kanady. To nebude úplně snadné prosadit, byť by to bylo řešení nejférovější, protože na rozdíl od bývalých dominií je Spojené království ústavně poměrně hodně složitou strukturou, v níž si nejsou všechny její části rovny. Bylo by chybou se dívat na regionální rozdělení UK kontinentální optikou, protože pozici jednotlivých částí UK stále ještě určují stovky let staré smlouvy s poměrně silným feudálním dědictvím – teritoriální jednotky v UK mají stále ještě charakteristiku lén o různém postavení. Vytvoření federální struktury by z tohoto hlediska bylo nejen změnou, jakou si třeba prošlo Československo v roce 1968 nebo Belgie v roce 1993, ale šlo by tak trochu o revoluci – protože jednotlivé části UK by byly definovány mnohem více „civilně“ nežli „feudálně“. Došlo-li by na federalizaci podle kanadského či australského vzoru, Skotsko by mohlo být spokojené, ovšem k plné spokojenosti by potřebovalo ještě něco navíc – silnější slovo k rozhodování o zahraniční politice, podobně, jako to má Åland. V zásadních otázkách totiž Åland má právo se vyjádřit k mezinárodním smlouvám – finský parlament či finská vláda mají sice možnost Åland neposlechnout, ale je důležitým zvykem názor Ålandu respektovat. Lze si jen těžko představit, že by Skoti akceptovali takové uspořádání, v němž by mohl David Cameron vypsat referendum v roce 2017 o vystoupení z EU na základě rovného hlasovacího práva všech občanů Spojeného království, protože ať by Skoti chtěli cokoliv, vždy by byli přehlasovaní Angličany.

Další alternativou Devolution Max může být zachování unitárního státu, ovšem za cenu přesunutí dalších pravomocí do Holyroodu (skotského parlamentu). Skotsko už delší dobu dává najevo, že pod Devolution Max si představuje vlastní rozhodování ve všech věcech s výjimkou zahraniční a bezpečnostní politiky. Soudě podle směřování této debaty je pro Skoty irelevantní, dosáhnou-li toho formou federální či pouze na základě přenosu pravomocí, tak, jako byly do Holyroodu přesunuty pravomoci týkající se například školství či zdravotnictví už dříve.

Co ovšem nebude možné jen tak ignorovat, budou hlasy z Walesu a Severního Irska, které se budou domáhat týchž pravomocí, které si vymůže v rámci Devolution Max Skotsko. Do toho se v posledních týdnech začalo mluvit o devoluci (aspoň nějaké) pro hrabství Yorkshire (plus případně s dalšími regiony severní Anglie) či Cornwall. Důvod je, přinejmenším z ekonomického hlediska, podobný jako u Skotska – zejména Yorkshire je (post)industriální oblast, která se potýká se sociálními problémy, na které evidentně nezabírá westminsterská politika posledních třiceti let. Lidé z Yorku či Newcastlu se cítí Westminsterem podobně zanedbávaní, jako Skoti, až na to, že žádná zvláštní regionální práva nemají. Což přivádí debatu k dalšímu závažnému bodu, který bude třeba řešit, a to tím spíš, bude-li se Devolution Max řešit federalizací, a to je samosprávná Anglie a anglický parlament. Již od vzniku parlamentů ostatních částí UK mnoho Angličanů poukazuje na fakt, že si nemohou rozhodovat o anglických záležitostech a že jediným zdrojem moci v Anglii je tak Westminster, kde sedí i zástupci skotští, velšští a severoirští (s výjimkou poslanců za Sinn Féin, kteří odmítají ve Westminsteru zasednout). Přesun tak velké části westminsterských pravomocí na anglický parlament by znamenal, že by Westminster řídil pouze zahraniční a bezpečnostní politiku, (případný) federální rozpočet a (případné) federální zákony. Federalizace, či devoluce bez federalizace by zároveň znamenaly velké ohrožení existence Sněmovny Lordů, protože federální koncept předpokládá dvoukomorový parlament, v němž jedna komora je volena podle počtu obyvatel a druhá tak, aby občané jednotlivých federálních útvarů byli rovnoměrně zastoupeni (tedy stejný počet obyvatel pro každou „spolkovou zemi“). Otázkou je, jak je britská politika připravená na tohle.

Až se budou čelní britští politici snažit splnit svůj zbrklý slib Skotům, že dostanou Devolution Max v případě hlasování proti nezávislosti (ve snaze zamezit nezávislosti v budoucnu), bude před nimi čekat podle mého názoru výrazně více práce a výrazně více nejistých reforem, než kdyby se mělo pouze Skotsko osamostatnit. Ve výsledku by to znamenalo pro občany UK, ať již žijí kdekoliv, změnu k lepšímu, ale je ironické, že tohle všechno se chtě nechtě stane v důsledku volby, která probíhala pod heslem „radši nic neměnit“.