Každý bude jednou milionářem, aneb opatrně na milionářskou daň

V celé Skandinávii, ale zejména pak v Norsku a Dánsku, bylo před zhruba čtyřiceti lety nesmírně populární „danit bohaté“. Problém je, že tato populistická opatření dopadla po delší době nejtvrději na ty nejchudší. Bohatí totiž přicházejí o část peněz, které mohou oželet – zatímco pro chudé je setkání se s takovou realitou likvidační.

V 60. letech přišla do Skandinávie spousta zákonů, které byly jak od Robina Hooda. Bohatým brát a chudým dávat! V Norsku roku 1965 bylo vlastnictví automobilu jednoznačně známkou bohatství, luxusu a neobyčejného života. Běžný člověk měl co dělat, aby si ušetřil na motocykl značky Jawa (byly tou dobou dost populární), případně na nějaké hodně jednoduché auto. Pročež přišel návrh od „lidumilných“ socialistů: zdanit! A to pořádně. Kdo má auto, musí platit, protože když už je někdo tak bohatý, aby si auto koupil, určitě má i nějaké peníze navíc, aby se rozdělil s ostatními. V Dánsku to bylo dost podobné, třebaže auto nebylo až tak luxusní záležitostí, jako v Norsku. Problém je v tom, že časy se trochu změnily a dnes nejen že má auto prakticky každý, ale s dnešním životním stylem, kdy hodně lidí na rozdíl od roku 1965 do práce dojíždí, je auto nezbytnou nutností, zejména kvůli špatné hromadné dopravě mimo města – ale na české poměry i ve městě. Intervaly půl hodiny na hlavních autobusových linkách nejsou ničím zvláštním, a má-li člověk přestupovat, dojíždění do práce se tak hodně zkomplikuje. Ve svém důsledku tak extrémní daňová zátěž na automobily trestá zase jen chudé lidi, protože bohatí těch pár desítek až stovek tisíc korun navíc do auta dají, i když to pro ně bude zátěž navíc – chudí ne. Člověk by řekl – proč tedy nezměnit zákon? Ono to ale není tak jednoduché. Jakákoliv daň, jak víme i z Česka, se snadněji zavádí, než ruší, a to i když je proti ní poměrně široký odpor. Jednak stát s jejím výnosem počítá do příštích rozpočtů a nerad se s ním loučí a pak se vždy najde dost takových, které ta daň nepostihuje, a tudíž nemají problém s jejím zachováním, tím spíš, když by zprostředkovaně ty chybějící peníze z rozpočtu chyběly i jim.

Už od doby norsko-dánské unie byl v obou zemích zaveden tzv. arveavgift (norsky), respektive boafgift (dánsky), čili dědická daň. Zatímco Dánsko si bralo tradičně 4 procenta vyjma těch nejchudších – přičemž procenta průběžně rostla až na dnešních 25 – v Norsku byly poměrně krvavé sazby pro všechny až do 60. let, kdy se situace zásadně změnila. V roce 1965 začal platit nový zákon, který říkal, že každý majetek nad 470 tisíc korun (a to tehdy byly obrovské peníze – v podstatě to byla hodnota velké luxusní vily v jedné z nejlepších čtvrtí v Oslo – se při dědickém řízení zdaní sazbou 35 procent. To bylo radosti! Boháči budou platit a ostatní se budou mít dobře a nebudou platit nic. Radost vydržela celkem dlouho – trvala několik desetiletí, až do začátku 90. let. Fakt je ten, že zatímco inflace od roku 1965 připsala k částkám do dnešního dne na konec jednu nulu, hodnota nemovitostí vzrostla zhruba dvacetkrát u běžných domů „běžných lidí“ a třicet až čtyřicetkrát u těch velmi lukrativních. Dům, který stál tehdy 470 tisíc korun, se vyšplhal přes třináct až osmnáct milionů, ovšem dům, který stál kolem sto tisíc, najednou stál dva miliony. Tento proces se odehrál natolik plíživě, aby ho lidé nezaznamenali – přeci jen člověk nedědí každý den – ale zato natolik rychle, aby se nestačila rozjet debata o zrušení dědické daně. Samozřejmě, jakmile víc a víc „běžných lidí“ muselo platit nesmyslné částky za zdědění rodného domu, rostl tlak na stát, aby se něco změnilo. V roce 1999 se tak snížila daň na 20 procent, o deset let později na deset procent, aby nakonec k prvnímu lednu letošního roku byla zrušena docela. Od momentu, kdy se začala daň týkat i „běžných“ lidí, ale uplynulo přes dvacet let, než se stát rozhýbal. Přeci jen ono se těžko loučí s pravidelným a navíc rostoucím příspěvkem do státního rozpočtu, navíc jsou mezitím volby, věc se musí pořádně prodiskutovat, a mezitím víc a víc rodin stálo před tragédií nutnosti prodat nemovitost, k níž měli citovou vazbu, protože zkrátka neměly na zaplacení dědické daně. Nejkritičtější byla situace před rokem 2009, kdy už ceny nemovitostí vyrostly téměř do dnešní výše, ale daň byla stále dvacet procent – lidé si brali hypotéky na daň, aby si mohli nechat dům po rodičích.

Dědická daň, která měla chudé lidi podporovat a která měla být namířena proti „boháčům“ tak mimo jiné zlikvidovala zahrádkářské a chatařské kolonie na ostrovech Hovedøya, Lindøya, Bleikøya a Gressholmen v Oslofjordu, které byly prodané místním dělníkům za pakatel zhruba v téže době, kdy tato „daň proti bohatým“ vznikla. Jak se to stalo? Zatímco oni dělníci a jejich rodiny nijak moc nezbohatli, tržní hodnota jejich pozemků, z níž se daň platí, vyletěla tak neuvěřitelně vysoko, že se děti těch, kteří dostali zahrádky levně, jich musely vzdát de facto nuceným prodejem. A protože kupci věděli, že je prodat museli, protože by neměli na zaplacení daně, dostali za ně méně, než jaká by byla obvyklá tržní hodnota. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, aneb lehce nabyl, lehce pozbyl – i když mám daleko do tety Kateřiny, jinak, než příslovím to komentovat snad ani nejde.

Takových příkladů by se ve Skandinávii dalo najít ještě spousty, ale nemá smysl o všech psát, protože jejich smysl je týž: něco způsobí, že papírově z „obyčejného občana“ bude „teoretický boháč“. Může to být pokrok ve společnosti, ať už jde o bohatnutí širokých vrstev obyvatelstva (které probíhá neustále, ale pomalu, takže si ho většina nevšímá), větší dostupnost kdysi drahých věcí, inflace, která způsobuje, že je-li stanovená v zákoně peněžní částka, tato nemusí platit o pár desetiletí později, nebo změny na trhu – typu ačkoliv je člověk objektivně stále chudý, jeho dům z něj najednou dělá papírově multimilionáře. Potom najednou vypukne panika, když mají i chudí lidé zakusit medicíny, kterou ordinovali bohatým, protože zatímco pro bohaté je to nepříjemnost, pro chudé je to katastrofa. A i když se následky většinou podaří zmírnit tím, že se systém modernizuje, pořád tu budou mnozí ti „první“, které to postihlo ještě před změnou zákona a kterým už nikdo nic nedá.

Až se bude v Česku diskutovat o milionářské dani, vzpomeňme si na tato varovná slova. Přijde den, kdy jimi budeme všichni.